Vždy bychom měli mít na paměti, že naším cílem je pacientovi pomoci najít cestu k úlevě

Na otázky redakce týkající se toho, jak se vyvíjel obor fyzioterapie, jaký je jeho aktuální stav a jak je to dnes se vzděláváním ve fyzioterapii, jak se v ní dá využít telemedicína a také jak ji změnil COVID-19, odpovídal vedoucí fyzioterapeut ­ÚVN-VFN Praha Mgr. David Vrbický.

 

Proč jste se rozhodl právě pro obor fyzioterapie? Čím vás zaujal?

Od mládí jsem sportoval a fyzioterapie mne zaujala svým komplexním pohledem na pohybový aparát. V tomto oboru je velmi zajímavé přicházet na různé zdánlivě nesouvisející symptomy a z nich tvořit diagnózu a následně terapii.

Došlo k nějakému posunu ve fyzioterapii od doby vašich začátků? Změnilo se vůbec něco?

Fyzioterapie je velmi dynamický obor, který se neustále vyvíjí. Ať už jde o zapojování moderních informačních technologií, vývoj přístrojů, začleňování nových evidence-based postupů či v neposlední řadě aplikaci již známých, zaběhnutých metodik a postupů. Mění se rovněž spektrum pacientů. Když jsem začínal, což je 13 let, pacienty s vertebrogenními problémy byli obvykle lidé ve věku čtyřicet plus. V současnosti již není zvláštností, jsou-li pacienti s těmito obtížemi mladší dvaceti let.

Je podle vás systém vzdělávání fyzioterapeutů dostatečný, nebo by se mělo něco změnit?

Pokud jde o problematiku vzdělávání fyzioterapeutů, to je téma na dlouhou debatu napříč spektrem pregraduálního i postgraduálního vzdělávání. Jsem zastáncem reformy celého systému. Bohužel tato debata v odborné veřejnosti chybí. Je to mimo jiné způsobeno roztříštěností a nejednotností v rámci profesních organizací. Když jsem psal diplomovou práci na téma Problematika vzdělávání nelékařských zdravotnických oborů, zjistil jsem, že se to týká všech oborů nelékařských zdravotnických profesí. Mys­lím, že pokud celý vzdělávací systém nelékařských zdravotnických profesí neprojde reformou, jednoho dne se můžeme dostat do problémů, pokud jde o stanovení odborných kompetencí a rovněž odliv nových pracovníků.

Kam by měl obor nadále směřovat?

Náš obor by měl vzhledem k dynamice svého rozvoje a šíři záběru ­dospět k tomu, že se budeme specializovat na určitou ­problematiku. Nelze již fungovat na principu „všichni umí všechno“. Já sám se specializuji na sportovní medicínu a traumatologii. Když mám komplikovanějšího pacienta s jiným problémem, nemám problém se poradit s kolegou, který se dané problematice věnuje podrobněji. Myslím, že cesta užší specializace bude v budoucnu naprosto běžná. Bohužel je zde stále ten problém, že vinou mezer v legislativě se mohou fyzioterapeuty nazývat i zcela neerudovaní lidé.

Co je podle vás nejdůležitější vlastností, bez které by fyzioterapeut nemohl svou práci dělat?

Asi to bude znít nadneseně, ale mys­lím, že je to empatie a jistá osobní a profesní pokora. A ty bohužel současným absolventům někdy chybí.

Na co by neměl fyzioterapeut nikdy zapomínat?

Na to, že pacient přichází s problémem a bolestí a očekává od nás pomoc a podporu. Někdy s ním může být obtížné najít společnou řeč, ale vždy bychom měli mít na paměti, že naším cílem je pacientovi pomoci najít cestu k úlevě.

Je něco, co vás aktuálně při práci limituje?

Pokud jde o pracoviště, jsme velmi dobře vybaveni přístrojově i materiálně. Potýkáme se však dlouhodobě s nedostatkem personálu, ale to je problém státních zařízení a nemocnic obecně. Bohužel soukromý sektor je finančně silnější a přetahuje nám většinu absolventů. I tak se nám ale daří přivádět nové mladé kolegy, které láká práce v naší nemocnici, protože vidí, že i když nejsme schopni konkurovat finančně, mohou u nás získat jiné benefity.

Co je na práci fyzioterapeuta nejtěžší?

Asi jako u všech pracovníků ve zdravotnictví je to práce s pacientem. Najít společnou řeč a cestu k tomu, aby se vyléčil. V tomto směru musí být dobrý fyzioterapeut i dobrým psychologem. Jedna polovina úspěchu terapie je z mého pohledu získat pacienta na svoji stranu, tak aby s vámi sdílel cíl a myšlenku, jak dojít k nápravě těla.

Co vás na vaší práci nejvíce těší a naplňuje?

Mám to štěstí, že vedu perfektní kolektiv lidí. Jsou v něm terapeuti, které práce naplňuje a baví a kteří se stále zajímají o nové trendy a metody, jak pomoci pacientům. Díky tomu, že mám kolem sebe tým, od nějž cítím podporu, je pro mě má práce často mnohem snazší.

Existuje něco, co byste nejraději úplně změnil, dělal jinak?

Jsou to spíše drobnosti. Ale pokud bych něco opravdu rád změnil, pak je to celkový systém vzdělávání v našem oboru.

Jak moc práci ve vašem oboru ovlivnila pandemie COVID-19? Jak jste fungovali v době nouzového stavu a jaká je situace nyní?

V současné době již pracujeme jako před pandemií, pouze s platnými epidemiologickými limity. Pokud jde o dobu pandemie, byla situace samozřejmě složitá a nová, jako pro všechny zdravotníky… a nejen pro ně. Měli jsme zavřenou ambulanci a lůžkové oddělení. Fyzioterapeuti pracovali ve směnném provozu na přidělených provozech, tak aby se minimalizoval kontakt mezi jednotlivými směnami, a tím i případné riziko přenosu nákazy na pacienty. Saturovali jsme pak všechna oddělení dle jejich potřeb.

Bojí se stále ještě pacienti chodit do ordinace?

Situace už se lepší, ale po ukončení nouzového stavu se pacienti zpočátku báli chodit do nemocnice. Někteří, když jsme je chtěli objednat, s díky odmítli, že prý se nejprve musí poradit doma. Ale plně jsem je chápal, situace byla opravdu nová a zejména v důsledku působení médií se laikům musela jevit velmi dramaticky. Myslím však, že jsme ji zvládli a zdravotnická zařízení včetně naší nemocnice byla maximálně připravena na větší úder, který nakonec naštěstí nepřišel.

V jaké míře se ve fyzioterapii uplatňuje telemedicína? Myslíte, že se bude tato oblast dále rozšiřovat?

Telemedicína se už určitým způsobem začíná uplatňovat a díky zkušenosti s COVID-19 se dále uplatňovat bude, a to ve větší míře. Ať již formou instruktážních videí, případně on-line konzultací. Nicméně si myslím, že určitě není rozumné nahradit přímý kontakt s pacientem virtuální realitou nebo vyšetřením přes Skype. Přece jen mnoho drobností přes obrazovku rozpoznat nelze a přímý kontakt s pacientem je třeba.

Jak funguje spolupráce s lékaři a dalšími zdravotníky? Klape vše, nebo někdy něco zaskřípe?

Pokud jde o ÚVN-VFN, mezioborová spolupráce je na vysoké úrovni. Samozřejmě se může stát, že někdy dojde k názorové rozepři, ale to se děje minimálně a spíše je to dané osobnostním nastavením konkrétních lidí.

Funguje v praxi dostatečná informovanost pacientů?

Informovanost pacientů se stále zlepšuje a zdokonaluje. Na druhou stranu by bylo špatné usnout na vavřínech a myslet si, že není třeba informovanost prohlubovat a rozšiřovat.

Co byste popřál čtenářům Florence?

Chtěl bych všem čtenářům popřát hlavně pevné zdraví, pevné nervy, štěstí a pohodu. Myslím, že v životě je důležité být spokojený, pak se dá zvládnout prakticky cokoli. A dále bych nám všem chtěl popřát, abychom se již nemuseli potýkat s dalšími pandemiemi, jako byla ta „covidová“. Na druhou stranu nám tato zkušenost ukázala, kolik skvělých odborníků v naší zemi máme, i to, že náš národ dokáže táhnout za jeden provaz. 

 

 

Mgr. David Vrbický

→ Věk: 39 let
→ Pracovní pozice: vedoucí fyzioterapeut ÚVN-VFN Praha
→ Vzdělání: 3. LF UK v Praze – obor fyzioterapie, Univerzita Jana Amose Komenského Praha – obor andragogika
→ Členství: Společnost rehabilitační a fyzikální medicíny ČLS JEP, Společnost tělovýchovného lékařství, Medicínský tým české sportovní reprezentace
→ Největší pracovní úspěch: účast na OH v letech 2012, 2014, 2016
→ Koníčky: in-line brusle, squash, fotbal

 

 

• tisk
• předplatit si