Identifikace rizikových pacientů sníží počet krátkodobých hospitalizací a náklady nemocnice

V Ústřední vojenské nemocnici – Vojenské fakultní nemocnici (ÚVN-VFN) Praha ve Střešovicích aktuálně využívají preventivní program záchytu rizikových pacientů. Začali ho zavádět v roce 2012 na oddělení emergency. Program vznikl jako reakce na nárůst počtu pacientů, kteří byli opakovaně na tomto urgentním pracovišti vyšetřováni a v krátkých časových intervalech hospitalizováni na akutním lůžku.

Oporu pro zavedení programu nalezli v § 46 zákona č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách, a to v ustanovení týkajícím se povinnosti poskytovatele podat informace o dalších zdravotních a sociálních službách formou sociálně-zdravotní intervence.

Opakující se hospitalizace zatěžují rozpočet nemocnic

Převážnou část hospitalizovaných pacientů tvoří lidé starší 65 let. Neřešená zdravotně-sociální situace má za následek nejen opakující se hospitalizace, ale i prodloužení pobytu v nemocnici a v neposlední řadě významný negativní dopad na psychiku pacienta a ztížený návrat do přirozeného prostředí. Náklady spojené s opakovanou hospitalizací a jejím prodlužováním nemalou měrou zatěžují rozpočet nemocnic a celé společnosti.

Poskytovaná podpora, pomoc a poradenství při zabezpečení pa­cienta mohou napomoci snížit počet opakovaných hospitalizací. Preventivní program v ÚVN-VFN Praha zvyšuje bezpečí ošetřeného pacien­ta a snižuje riziko jeho sociálního vyloučení.

Rizikový pacient bývá člověk v tíživé životní situaci

O programu identifikace rizikových pacientů promluvila začátkem ledna při příležitosti otevírání nových prostor pro válečné veterány zdravotně-sociální pracovnice Mgr. Monika Chábová z oddělení humanitní služby: „Systém zdravotně-sociální práce funguje v celé nemocnici. S kolegy máme na oddělení humanitní služby na starosti pacienty, u kterých je vyhodnoceno zdravotně-sociální riziko. Přicházejí jak z lůžek akutní péče, tak z lůžek následné ošetřovatelské péče a následné rehabilitační péče. Mezi našimi klienty jsou i pacienti z ambulancí a hodně spolupracujeme s ambulancí paliativní medicíny.“

Následně zdůraznila: „Nahlížíme na pacienta jako na celostní osobnost a uvědomujeme si, že sociální oblast je se zdravotní oblastí neoddělitelně propojena.“ Dále uvedla: „Sociální práce ve zdravotnictví je specifická. Pracujeme s člověkem v tíživé životní situaci, která nastala v důsledku zdravotního stavu nebo věku. Pracujeme s lidmi, kteří buď nemají rodinu vůbec, nebo se o ně rodina nechce, nemůže či neumí postarat sama.“

 

I menší zdravotní problém může omezit soběstačnost pacientů

Opakované příjmy rizikových pa­cientů do nemocničních zařízení vznikají obvykle souhrou mnoha faktorů, například dlouhodobého nebo akutního onemocnění, vysokého věku, špatného sociálního zázemí, bariérového bydlení, omezené spolupráce blízkých. Šetřením bylo zjištěno, že i menší zdravotní problém (převážně u pacienta staršího věku) omezí soběstačnost natolik, že způsobí zhoršení celkového zdravotního stavu a vyžádá si nutnost opakované hospitalizace.

Rozpoznání rizik je velmi závislé na profesionálním přístupu zdravotníků a na jejich schopnosti tato rizika posoudit, s přihlédnutím k individuálním potřebám jednotlivce. Základem je správné zhodnocení všech možností, které by mohly zlepšit kvalitu poskytované péče o pacienta, s důrazem na jeho důstojnost a soukromí.

K vyhodnocení zdravotně-sociálního rizika napomáhá screening

Vyhodnocování zdravotně-sociálního rizika se v ÚVN-VFN Praha odehrává na několika úrovních: při přijetí k hospitalizaci, v rámci hospitalizace, při ošetření na emergency nebo v rámci ambulantního vyšetření. Důraz je kladen na individuální přístup k pacientům, cílené plánování pomoci, týmovou spolupráci a výběr vhodné následné péče.

V rámci vstupního vyšetření je situace pacienta posouzena podle následujících kritérií: stáří 75–89 let, dlouhověkost – věk nad 90 let, příznaky demence, polymorbidita, omezená mobilita, nedostatečná nebo žádná spolupráce pacienta, nevhodné sociální a bytové zázemí.

Dalším zdrojem informací je zdravotně-sociální screening. Ten probíhá v těchto oblastech: neschopnost výkonu aktivit každodenního života a sebepéče (pohyb, stravování, hygiena, oblékání), chronické onemocnění s negativním dopadem na soběstačnost v domácím prostředí, snížená orientace, snížená schopnost užívání léků, bariérové bydlení, absence rodiny a podezření na domácí násilí. Na základě screeningu je zřejmé, zda bude pacient po propuštění z nemocnice potřebovat pomoc, tedy zdravotně-sociální intervenci.

Situace je řešena také s blízkými pacienta

Humanitní službě podávají při identifikaci rizikového pacienta informace staniční sestry, vrchní sestry, lékaři, někdy si pomoc žádají samotní pacienti či jejich rodiny. „Je třeba si uvědomit, že pracujeme nejen s pacientem, ale také s jeho rodinou. Jak pacient, tak jeho rodina jsou v tíživé situaci, prožívají akutní stres. Pacient neví, jaký důsledek bude mít zhoršený zdravotní stav pro jeho další život, jestli se bude moci vrátit do svého přirozeného prostředí, zda bude docházet k nějakým zásadním změnám,“ přiblížila Mgr. Chábová.

Cílem je bezpečné propuštění pacienta

„Naše zdravotně-sociální intervence trvá jen po dobu hospitalizace pacienta. Abychom měli na tuto intervenci co nejvíce času a mohli zjistit životní příběh a priority pacienta, zmapovat, jaké představy a priority má rodina, snažíme se identifikovat pacienty se zdravotně-sociálním rizikem v nemocnici co nejdříve,“ uvedla Mgr. Chábová. „Velice se nám osvědčilo kontaktovat také pacienty jen ošetřené na emergency a propuštěné do domácího prostředí. Následující den kontaktujeme buď samotného pacienta nebo jeho blízké a zjišťujeme, zda je nějaká možnost pomoci a zda doma péči zvládá. Koordinujeme pomoc ve spolupráci s praktickým lékařem nebo s oddělením sociální prevence a sociální péče příslušných městských úřadů v místě bydliště klienta a dalšími organizacemi,“ doplnila.

Pracovníci humanitní služby pomáhají při zajištění lůžkové zdravotně-sociální péče, pobytové sociální služby, zdravotně-sociální terénní pomoci či se zajištěním komplexního sociálně-právního poradenství včetně problematiky dávek a řeší i součinnost při psychosociální podpoře klientů, jejich blízkých a pozů­stalých. Zdravotně-sociální pracovník dále poskytuje pacientovi a jeho blízkým komplexní zdravotně-sociální poradenství před propuštěním pacienta do domácího prostředí. Mgr. Chábová doplnila, že při jejich práci je kladen důraz na individuální přístup, týmovou spolupráci, předávání informací a celostní pojetí.

Cílem zdravotně-sociální intervence je totiž bezpečné propuštění pacienta. Pacient, který ví, co ho čeká, je klidnější a situaci lépe zvládá. Při propouštění křehkých, hraničně soběstačných a osamělých seniorů probíhá spolupráce s nadací Krása pomoci, která se velmi osvědčila. Pracovníci nadace navazují kontakt s pacientem už v nemocnici, což je velká výhoda při budování vztahu a získávání důvěry.

Zdravotníci se snaží vyhovět žádostem pacientů

Někteří z pacientů vnímají intervenci jako zásah do svého soukromí. „První informací, která zazní od pacienta při úvodním rozhovoru, je, že chce jít domů a půjde domů,“ uvedla Mgr. Chábová. „Snažíme se toto přání všemi možnými prostředky podpořit a umožnit jeho naplnění. Dovoluje-li to zdravotní stav a rodinné zázemí pacienta, nabízíme co největší škálu terénní, zdravotní nebo sociální pomoci. Uvědomujeme si, že náročnost péče v domácím prostředí je opravdu vysoká.“ 

 

 

 

• tisk
• předplatit si