Jak nevyhořet v práci sestry?

„Když nám život začne házet klacky pod nohy, pokusme se s nimi zatopit!“

Syndrom vyhoření se nadprůměrně často vyskytuje v tzv. pomáhajících profesích. Proto dlouhodobá ignorace nadprůměrné stresové zátěže při práci ve zdravotnictví může vést k syndromu vyhoření, který se řeší mnohem obtížněji než stres.

Jak se syndrom vyhoření projevuje?

Všechny projevy tohoto syndromu samozřejmě ti, kdo jím trpí, nepociťují najednou a ve stejné intenzitě. Každý člověk reaguje po svém. Některé aspekty mohou být společné se stresem, mnoho dalších se však týká specificky pouze syndromu vyhoření:
→ pocit životní nespokojenosti, pocit „ujíždějícího vlaku“,
→ pocit dluhu vůči rodině a přátelům nebo přímo narušení vztahů,
→ pocit ztráty životních jistot,
→ zdravotní (fyzické) potíže různého druhu (podobné jako u stresu),
→ potíže s koncentrací a pamětí.

Podobných projevů může být i více. Jistě jsou všechny nepříjemné, ale je třeba si uvědomit, že zejména ten poslední – potíže s koncentrací a pamětí – jsou pro práci sestry vzhledem k zodpovědnosti, kterou má, klíčové. Pokud je tedy zaznamená, neměla by už s řešením otálet.

U jakých typů osobností je větší pravděpodobnost, že budou tímto syndromem trpět:

→ perfekcionisté,
→ lidé s nevyváženým pracovním a soukromých životem,
→ ti, kdo mají neustále potřebu dokazovat sami sobě i okolí, že jsou schopní a odvádějí kvalitní práci,
→ ti, kteří neumí relaxovat,
→ spíše introvertní typy lidí.

Jako u každého onemocnění – a zejména ve svojí rozvinuté podobě syndrom vyhoření bezesporu nemocí je – lze definovat konkrétní fáze, kterými se projevuje. Jsou to postupně tyto (zejména ta první možná leckoho překvapí):
→ Nadšení – člověk pracuje s velkým nasazením, věnuje tomu veškerou energii. Ale dlouhodobě se přetěžuje a nebere v úvahu vlastní potřeby (odpočinek, psychohygiena).
→ Stagnace/vystřízlivění – nadšení nevydrží věčně, člověk si začne uvědomovat realitu a rozdíl mezi ní a původním očekáváním.
→ Frustrace/deziluze – začínají pochybnosti o smyslu práce, pocity, že je člověk na všechno sám a okolí je to jedno. V této fázi začínají opravdové potíže!
→ Apatie/vyčerpání – prohlubují se problémy z předchozí fáze. Člověk se pohybuje po pracovišti jako „autopilot“, vše vykonává jako stroj a bez jakékoliv vnitřní motivace. Začíná se vyhýbat lidem. Začínají pocity beznaděje a bezmoci.
→ Plně rozvinutý syndrom vyhoření – nastupuje neschopnost plnit běžné pracovní úkony, odpor ke komunikaci s kýmkoliv. I když si člověk uvědomuje vážnost situace, často už nejsou síly pro jakékoliv řešení.

Příklad z praxe:

S tímto příběhem se mi svěřila jedna sestra, která pracovala na lůžkovém oddělení nemocnice. Delší dobu si uvědomovala, že něco není v pořádku, ale všechny signály přehlížela, doufala, že je překoná, že samy odezní – no prostě lhala sama sobě. Zpětně říkala, že si vážnost situace začala opravdu připouštět až ve chvíli, kdy už byla ve čtvrté fázi (apatie/vyčerpání) syndromu vyhoření. Ta u ní docela rychle přešla do páté fáze, kterou to vše vyvrcholilo. Během běžné noční služby sestra seděla na sesterně, když se rozsvítilo na zdi číslo pokoje, odkud někdo potřeboval sestřinu přítomnost. Zdánlivě rutinní situace, k jakým v nemocnici dochází mnohokrát denně. „Naše“ sestra ale nebyla schopná vstát ze židle, rozplakala se a chtělo se jí zvracet. Aby toho nebylo dost, ještě se začala třást. Vše dopadlo tak, že musela zavolat kolegyni – sestru, která se správně rozhodla přivolat i službu konajícího lékaře. Trpící sestra se hned druhý den dostavila k lékaři-psychiatrovi (měla štěstí, že ji jako kolegyni-zdravotnici na přímluvu lékaře, který vše v noci řešil, vzal hned), dostala vhodnou medikaci a odešla na čtyři týdny na nemocenskou. V mezidobí jí vedení nemocnice našlo jiné místo (mikrobiologická laboratoř), kde nebylo tolik stresu. Sestra se „dala dohromady“ a po roce se vrátila zpět na svoje oddělení. Když mi svůj příběh vyprávěla, neustále opakovala, že vše měla začít řešit daleko dříve!

Samozřejmě nejlepší je, když se situace nikdy takto nevyhrotí. Prevence je tedy stejně důležitá, jako  kdykoliv jindy v situacích kolem našeho zdraví.

Co je tedy důležité pro to, aby člověk vůbec syndromem vyhoření netrpěl?

→ Chovat se aktivně psychohygienicky – tedy „dobíjet včas baterky“, dostatečně relaxovat, odpočívat, bránit se komunikačním nedorozuměním, konfl ikty neprodleně řešit.
→ Mít kvalitní mezilidské vztahy – a to v rodině, s přáteli i s kolegy-zdravotníky. Všechny tyto vztahy se musí neustále budovat a opečovávat, abychom je měli v případě krizových situací k dispozici jako kvalitní „záchrannou síť“.
→ Mít reálné sebevidění – tedy ani se nepodceňovat, ani nepřeceňovat. Obojí má za následek vyšší míru frustrace, která syndrom vyhoření umocňuje.
→ Být zdravě asertivní – být schopen si uchránit svá práva a přitom nepoškozovat práva druhých lidí.

Zejména proto, že sestry jsou syndromem vyhoření nadprůměrně ohrožené, je nezbytné, aby se věnovaly – a to od počátku svojí pracovní kariéry – aktivně psychohygieně. Jedině to jim pomůže buďto se velkým problémům zcela vyhnout, nebo alespoň zmírnit jejich dopad.

Literatura:
1. Honzák, R. Jak žít a vyhnout se syndromu vyhoření. Praha: Vyšehrad, 2013.
2. Nešpor, K. Prevence profesionálního stresu a syndromu vyhoření. Medicína pro praxi, 2007 (číslo 9).

Ing. Zuzana Hekelová,

publicistka a konzultantka,
www.vase-lektorka.cz

 

• tisk
• předplatit si