Pacient se zrakovou vadou v ordinaci dentální hygienistky

Péče o dutinu ústní se u osob se zrakovým postižením nijak neliší. To, co se však liší, je jejich schopnost výběru pomůcek pro dentální hygienu v běžném obchodě; odlišný by měl být i přístup dentální hygienistky k takto postiženým pacientům. 

Podle statistiky WHO z roku 2002 žije na světě 37 milionů nevidomých a 124 milionů slabozrakých osob. Tyto počty nezahrnují ty, jejichž zrakové postižení je způsobeno refrakčními vadami, z čehož vyplývá, že skutečné počty zrakově postižených osob jsou podstatně vyšší. V České republice žije téměř 100 000 zrakově postižených osob, z čehož je zhruba 12 000 nevidomých. Rok od roku se u nás tyto počty zvyšují v důsledku zvýšeného výskytu civilizačních chorob, zejména diabetu mellitu 2. typu.

Oční vady vznikají různými způsoby, dají se však dobře korigovat brýlemi. Oční choroby, do nichž v širším slova smyslu řadíme nejen choroby vlastního bulbu, ale i choroby očnice, přídatných orgánů (očních víček, spojivky, slzného ústrojí a okohybného aparátu, dále choroby zrakového nervu a zrakové dráhy), dělíme podle doby vzniku na vrozené a získané. U některých z nich se uplatňuje dědičnost – může se jednat o dědičnost dominantní, či recesivní, někdy je dědičnost vázána na pohlaví. Příčiny některých očních chorob mohou být mechanické, fyzikální, chemické, mikrobiální, některé vznikají degeneračními procesy. Příčiny některých očních chorob nejsou dosud známy. Podle výsledků oftalmologického šetření můžeme zrakově postiženého člověka zařadit do některé z pěti kategorií (klasifikace dle WHO):

• Střední slabozrakost
• Silná slabozrakost – obě tyto kategorie představují snížení zrakové ostrosti obou očí.
• Těžce slabý zrak – vidění v rozsahu těžké slabozrakosti až praktické slepoty označujeme také jako „zbytky zraku“. Osoby s tímto postižením se nacházejí na hranici mezi osobami slabozrakými a nevidomými. Příčiny mohou být získané i vrozené.
• Praktická nevidomost
• Úplná nevidomost – podle doby vzniku je možné rozdělit úplnou ztrátu zraku na vrozenou a získanou. Nejčastějšími příčinami vrozené slepoty jsou následky dědičnosti, porušení plodu v prenatální době, infekční choroba matky v době gravidity a jiné. Získaná slepota bývá způsobena např. chorobami zrakového analyzátoru, poruchami v oblasti centrální nervové soustavy, komplikacemi při infekčních nemocech, otravami, meningitidou, tuberkulózou, diabetem, úrazy oka, poleptáním či popálením oka, předávkováním kyslíkem apod.

 

Při fyziologickém stavu získáváme prostřednictvím zraku okolo 90 % všech informací, nevidomí dokáží využít zbývající informační kapacity (sluch, čich a hmat) natolik, že mají značně přesnou představu o světě. Pacienti i přes úplnou ztrátu zraku mohou žít nezávisle, pokud budou používat pomůcky, které jim usnadní každodenní činnosti.

 

 

fota: autorka

Dentální pomůcky

Pomůcky pro dentální hygienu se u nevidomého pacienta nijak neliší od pomůcek pro běžného pacienta. Osoba se zrakovou vadou má, bohužel, problém s výběrem pomůcek v obchodě. Regály v drogeriích jsou naplněny různými výrobky různých výrobců, většina z nich však není označena Braillovým písmem. Doporučení kladená na výběr kartáčku jsou jasná – měkký, malá hlavička. Kartáčky jsou však zabalené v blistru a také bez označení. Pro správný výběr kartáčku, zubní pasty a dalších pomůcek je proto vhodné navštívit dentální hygienistku nebo zubního lékaře, kteří na základě vyšetření dutiny ústní a zjištění motorických dovedností jedince nebo jeho doprovodu doporučí pacientovi potřebné pomůcky a doporučené postupy s ním následně také nacvičí.

Zubní kartáček patří mezi nejdůležitější pomůcky orální hygieny. Podle současných trendů by měl být měkký s malou pracovní hlavou a s rovně zastřiženými vlákny se zaoblenými konci. Kartáčkem se čistí zuby a masírují dásně. Čištění se provádí vibračními nebo velmi malými krouživými pohyby v rozsahu jednoho zubu zhruba 5–10krát. Je zapotřebí vyčistit veškeré dostupné plošky zubů. Dokonalost čištění je možné zkontrolovat jazykem – povrch zubů by měl být dokonale hladký.

Sólo kartáček – tento kartáček obsahuje jeden svazek vláken. Používá se k čištění gingiválního sulku a je také vhodný k dočišťování špatně dostupných míst, jako jsou například zadní plošky zubů. Čistíme (bez pasty) každý zub zvlášť krouživými pohyby těsně u dásně.

Mezizubní prostor nepodléhá mechanismu samočištění. Efektivní čištění je možné mezizubním kartáčkem. Správnou velikost mezizubního kartáčku určí dentální hygienistka nebo zubní lékař speciální kalibrovanou sondou. Použití se doporučuje alespoň jednou denně. Pro začátečníky je vhodnější použití mezizubních párátek (nejedná se však o dřevěná párátka dostupná např. v jídelně (!). Nácvik i následnou manipulaci s nimi zvládají pacienti mnohem lépe a rychleji než s mezizubním kartáčkem. Mezizubní kartáček či párátko se zavede opatrně do prostoru mezi zuby a pohybuje se s ním rovně vpřed a vzad. Tento pohyb stačí provést 1–2krát.

Další doporučovanou pomůckou bývá zubní nit. Pro začátečníky, děti či handicapované zvolíme raději flosspic (vypadá jako zubní nit natažená v luku), který je ideální pro čištění mezizubních prostorů u řezáků a míst, kde se zuby navzájem dotýkají (bod kontaktu). Plastová část se drží palcem a ukazovákem, nit se opatrným pilovitým pohybem zavede do mezizubí. Nit se přitlačí k jedné a druhé straně zubu a stírá se.

Zubní pasty jsou nejrozšířenějším doplňkem ústní hygieny. Existuje mnoho variant s různým typem účinku. Zubní pasty zvyšují odolnost zubní skloviny proti vzniku zubního kazu. Mohou pomoci při citlivosti zubů např. na chlad, ale i při onemocnění dásní, jejich masáži (čištění). Dobrým pomocníkem nejen pro osoby se zrakovým postižením je tuba s odklápěcím víčkem, která může pomoci předejít ztrátám víčka. Doporučované množství zubní pasty je o velikosti hrášku. Toto množství lze osobám se zrakovým postižením přiblížit pomocí ostatních smyslů, konkrétně hmatu – pastu můžeme např. nanést rovnou na jazyk, kde pacient pocitově lépe pozná její množství, následně ji kartáčkem sejme a pokračuje v ústní hygieně. Někteří pacienti si přidržují rukou hlavičku kartáčku, takže cítí, kam pastu nanášejí, jiní si ji vymáčknou nejprve na dlaň a teprve poté ji přenesou na kartáček.

Na trhu jsou také k dostání ústní vody s různými účinky. Pro správné množství ústní vody můžeme nevidomým pacientům doporučit ústní vodu s dávkovačem.

Osoba se zrakovou vadou na dentální hygieně

Hlavním pracovním úkolem dentální hygienistky je především motivovat pacienta k pravidelné a systematické péči o ústní hygienu. Instruktáž o správné technice čištění chrupu musí zahrnovat všechny nejdůležitější zásady péče o orální zdraví podle současných vědeckých poznatků a trendů. Technicky nejnáročnější praktickou činností dentální hygienistky je odstraňování supragingiválního zubního kamene a subgingivální kyretáž a vyhlazování kořene zubu.

Zdravý a funkčně zdatný chrup i ostatní tkáně dutiny ústní se podílejí na celkovém zdraví a patří také k faktorům významně zvyšujícím kvalitu lidského života. Dentální hygienistka je v úsilí o dosažení tohoto cíle mimořádně prospěšným pomocníkem zubního lékaře. Její místo je v moderním stomatologickém týmu nenahraditelné.

V ordinacích a čekárnách zubních lékařů i dentálních hygienistek je zpravidla k dispozici mnoho tištěných materiálů s informacemi o novinkách na trhu v oblasti pomůcek, o správných metodách čištění zubů apod. Pro jedince se zrakovým postižením jsou však informace v této podobě nepoužitelné, proto velmi záleží na dentální hygienistce, aby pacienta se zrakovým postižením s těmito informacemi srozumitelně a dostatečně seznámila a veškeré postupy znázornila.

Pacienti, kteří mají poškozen jeden smyslový orgán, mají vyvinuté vnímání ostatními smysly. Někteří lidé se zrakovým postižením dávají, i při částečně zachovaném zraku, přednost slovnímu popisu. Všechny postupy při ošetření by měly být dopředu vysvětleny. Je vhodné dovolit pacientovi, aby si osahal některé používané předměty. Při instruktáži by měl pacient cítit, jak jsou nasměrována vlákna zubního kartáčku, ale i jiných pomůcek. Všechny tyto pohyby mají být prováděny rukou pacienta.

Komunikace s nevidomým

Lidé se zrakovým postižením, kteří nemají další přidružené postižení, obvykle nemívají problém s používáním běžného zubního kartáčku. Pod důsledným vedením specialisty zvládnou správnou metodu čištění zubů a správné používání ostatních pomůcek orální hygieny.

Pokud se k nám nevidomý pacient objednává telefonicky, buďme trpěliví a sdělme mu veškeré informace do telefonu jasně a pomalu. Nevidomý pacient by měl být objednán na určitou hodinu, kterou je dobré co nejpřesněji dodržet, aby se předešlo jeho nervozitě v neznámém prostředí.

S pacientem dopředu pohovořte o možnosti vstupu do ordinace dentální hygienistky s vodicím psem či s jiným doprovodem. Nevidomý člověk s vodicím psem má přístup do zdravotnických zařízení. Na vodicího psa není vhodné mlaskat, hvízdat, hladit ho, krmit ho nebo na něj mluvit bez vědomí majitele. Jednání s nevidomým nikdy neprobíhá přes jeho průvodce, protože ten nevidomého pouze doprovází. Komunikace probíhá vždy přímo s pacientem.

Osoba jednající s nevidomým zdraví jako první. Pozdrav s vlastním představením je důležité spojit s oslovením typu „Dobrý den, pane Nováku, já jsem pan Novotný“, aby nevidomý věděl, že pozdrav patří jemu. Při setkání stačí nevidomému oznámit „podávám vám ruku“ a při odchodu z místnosti je vhodné nevidomého upozornit na to, že dotyčná osoba opouští místnost.

Je dobré se s nevidomým o nejrůznějších věcech vždy předem domluvit a přiměřeně popisovat situace a procesy. V komunikaci s nevidomým je potřeba využívat jednoznačné a určité formulace a vyhýbat se neurčitým pojmům. V případě, že se děje něco neočekávaného, co nevidomý nepozná, je vhodné ho na to upozornit. Popisujte nevidomému, co děláte, zejména před provedením ošetření či zákroku s přímým tělesným kontaktem. Nestačí jen popsat připravovaný úkon, ale je zapotřebí říct, kdy bude zahájen, a ověřit si, jestli je pacient na úkon připraven (např. „Nyní to zastudí… Teď to píchne…“ apod.). Pokud nevidomému něco podáváte, řekněte mu to. Je třeba popisovat vše detailně a přesně.

Při komunikaci s osobou s těžkým zrakovým postižením bychom také měli snížit na minimum hluk v okolním prostředí. Během rozhovoru se doporučuje stát nebo sedět čelem k dotyčnému, přestože nás nevidí. Tito lidé mají zpravidla poměrně dobře vycvičený sluch a poznají, když se při rozhovoru otáčíte jinam, někdy dokonce velmi přesně vyčtou z hlasu i další neverbální prvky jako úsměv, nervozitu, nezájem, nesoustředěnost.

Mluvte s nevidomým přirozeně a otevřeně jako s jiným pacientem. Nadměrná kontrola řeči může vyvolat nejistotu jak u pacienta, tak u vás, a komplikovat komunikaci. S nevidomým lze bez obav použít slov vidět, kouknout se, mrknout, prohlédnout si. Tato slova používají nevidomí k vyjádření způsobu vnímání – cítit, hmatat, dotýkat se.

Pokud chceme nevidomému pacientovi něco doporučit, například kartáček, pastu či nějaký postup, můžeme mu informaci napsat a odeslat e-mailem či mu umožnit nějaký záznam – většinou hlasový, který si nahraje na diktafon.

Správným chováním předejdete nedorozumění

K nejčastějším problémovým situacím, s nimiž se nevidomí ve zdravotnickém zařízení setkávají, patří například:

• pojmenování vyšetření bez dostatečného upřesnění,
• nedostatečný popis výkonu či zákroku, který bude následovat,
• nedostatečný popis prostředí, ve kterém bezprostředně úkon probíhá,
• neověření otázkou, zda je pacient připraven na zahájení úkonu,
• opomenutí informace, že je úkon ukončen,
• používání paniku vzbuzujících výrazů bez upřesnění, proč byly vysloveny,
• neověření otázkou, zda pacient veškerým předaným informacím porozuměl.

 

Zaměstnanci zdravotnického zařízení by proto měli dodržovat zásady správného chování k pacientovi se zrakovým postižením. Mezi ně patří:

• Zdravotnický pracovník jde před nevidomým o krok vpředu.
• Nabídne nevidomému doprovod, ale netlačí ho před sebou.
• Nabídne svou pokrčenou paži nevidomému, aby se nevidomý mohl přidržet jeho lokte nebo zavěsit do rámě.
• Před vstupem na schodiště upozorní nevidomého na směr schodiště např. slovy: „Pozor, schody nahoru.“ Dále mu řekne o prvním a posledním schodu.

 

Zdravotníci by také měli dbát na to, aby byly dveře do čekárny či do ordinace vždy zavřené nebo vždy otevřené, odstranit nebezpečné překážky a bariéry, které mohou být pro nevidomého nebo slabozrakého jedince velmi ohrožující (například vytažené šuplíky, pootevřená dvířka zejména prosklených skříněk, vyčnívající předměty), nebo na ně alespoň pacienta včas upozornit. Usnadní tak vstup pro nevidomého.

Posazení nevidomého na zubařské křeslo provedeme nejlépe tak, že položíme svoji ruku na opěradlo křesla. Nevidomý sjede vlastní rukou po naší ruce na opěradlo, kde se již sám zorientuje a posadí. Také věci nevidomého by měly zůstat na svém místě, nemanipulujte s nimi bez jeho vědomí.

To, co se liší u osoby se zrakovým postižením oproti ostatním pacientům, je samotná instruktáž jednotlivého pacienta. U nevidomého pacienta musíme více využít ostatních smyslů, zejména hmatu. Do dentální ordinace je možné si opatřit pomůcky jako například zub s kořeny, zubním kamenem, zubním kazem atd. Pro nevidomého pacienta je pro poznávání předmětů stěžejní objekt si důkladně osahat. Motivaci a instruktáž je také vhodné doprovázet přesným a detailním popisem.

(V praxi se můžeme setkat s dentální hygienistkou/ženou, ale samozřejmě i s hygienistou/mužem. Protože žen je však v praxi více, uvádím v textu dentální hygienistky.)

Mgr. Petra Křížová, Stomatologická klinika Fakultní nemocnice Královské Vinohrady

 

Literatura:

1. Michálek M, Vojtíšek P, Vondráčková J. Váš nevidomý pacient. Praha: Okamžik, 2010. ISBN 978-80-86932-26-2

2. Janáčková L, Weis P. Komunikace ve zdravotnické péči. Praha: Portál, 2008. ISBN 978-80-7367-477-9

3. Nováková I. Zdravotní nauka II. díl: Učebnice pro obor sociální činnost. Praha: Grada Publishing, 2011

 

• tisk
• předplatit si