Analýza a hodnocení modelu dynamického interakčního procesu Orlandové

Souhrn: Článek se zabývá analýzou a možností využití koncepčního modelu I. J. Orlandové v českém prostředí. Orlandová vychází z teorie potřeb a motivace, předpokládá práci formou ošetřovatelského procesu a klade důraz na interakční procesy mezi zdravotníkem a pacientem. Model se zaměřuje na tři oblasti ošetřovatelské profese – na vztah mezi pacientem a sestrou, na profesionální roli sestry a na rozvoj ošetřovatelského poznání. Na základě výše zmíněných oblastí je posouzena vnitřní a vnější analýza modelu. Vnitřní analýza modelu je zaměřena na základní předpoklady a teoretické aspekty využití modelu. Vnější analýza popisuje využití modelu ve vzdělávání, v praxi a ve výzkumu v ošetřovatelství. Domníváme se, že model Orlandové se dá v českém prostředí použít v praxi, ve vzdělávání i ve výzkumu.

Klíčová slova: Analýza – koncepční model – I. J. Orlandová – ošetřovatelství – všeobecná sestra.

 

Analysis and evaluation of model of the dynamic interaction process Orlando

 

Summary: The article deals with the analysis and possibility of using the conceptual model of I. J. Orlando in the Czech environment. Orlando is based on the theory of needs and motivation, assumes work form the nursing process, and emphasizes the interaction processes between the healthcare professional and the patient. The model focuses on three areas of the nursing profession – the relationship between the patient and the nurse, the professional role of the nurse and the development of nursing cognition. Based on the above-mentioned areas, the internal and external analysis of the model is assessed. The internal analysis of the model focuses on the basic assumptions and the theoretical aspects of using the model. External analysis describes the use of the model in education, practice and research in nursing. We believe that the Orlando model can be used in practice in the Czech environment, in education and in research.

Keywords: Analysis – conceptual model – I. J. Orlando – general nurse – nursing.

Úvod

Ošetřovatelství je vědeckou disciplínou. Vědní obory mají svá teoretická východiska a praktickou aplikaci. Teorie a modely ošetřovatelství vznikají na základě výzkumu, hodnocení ošetřovatelské péče a zkušeností jejich autorů. Dávají návod, jak realizovat teorie v praxi. Na základě těchto skutečností jsme se rozhodli analyzovat teorii ošetřovatelského procesu I. J. Orlandové. Orlandová se soustřeďovala na tři oblasti ošetřovatelské profese: na vztah mezi pacientem a sestrou, na profesionální roli sestry a na rozvoj ošetřovatelského poznání. Ztotožňujeme se také s přesvědčením Orlandové, ke kterému došla v 60. letech minulého století, že ošetřovatelská péče není pacientům poskytována dostatečně (Pavlíková, 2007). Naskýtá se otázka, zda je možné zlepšením komunikace mezi sestrou a pacientem zlepšit kvalitu ošetřovatelské péče.

Základní pojmy obsažené v modelu

Každý vědní obor se problémy či jevy zabývá svým jedinečným způsobem. Ošetřovatelské modely zkoumají osobu, zdraví, prostředí a ošetřovatelství. Definování jednotlivých předmětů zkoumání z obecného hlediska uvádí např. Jarošová (2006):

1. člověk – příjemce ošetřovatelské péče; zahrnuje jedince, rodiny, komunity a další skupiny,

2. prostředí – týká se blízkých osob příjemce a fyzického prostředí včetně ošetřovatelských situací,

3. zdraví – rozpětí od příjemcova stavu dobré pohody až po nemoc,

4. ošetřovatelská činnost – aktivity sester prováděné v zájmu příjemce a ve spolupráci s ním.

Hlavní pojmy modelu Orlandové jsou: a) funkce profesionálního ošetřovatelství, b) prezentace chování, c) okamžitá reakce, d) ošetřovatelský proces, e) zlepšení (Orlando in Nursing theory, 2016).

Osoba je Orlandovou chápána jako holistická bytost ve vzájemném interakčním procesu se sestrou. Osoba je definována jako humánní systém, analyzovaný jako biologický subsystém (fyzická oblast), interpersonální subsystém (sociální oblast) a intrapersonální subsystém (psychická oblast) (Archalousová, 2003). Orlandová v širším úhlu pohledu chápe člověka „jako systém pohybující se v čase přes jednotlivá stadia svého vývoje, v jeho životní kontinuitě, bere v úvahu jeho současný stav složený z minulosti i budoucnosti a jeho existenci v prostředí jako součást neustálé změny“ (Archalousová, Slezáková, 2005). Pacient je chápán jako někdo, kdo vstupuje do ošetřovatelské péče přes medicínu (Orlando in Nursing theory, 2016), a jako osoba podstupující medicínskou léčbu a aktivně se účastnící ošetřovatelského procesu (Pavlíková, 2007).

Ošetřovatelství je chápáno jako unikátní směr k přímému kontaktu s pacientem v oblasti sociální i komunikační. Je to interakční proces, jak pacientům poskytnout útěchu v nouzi nebo napomoci získat pocit pohody (Archalousová, 2003). Zaměřuje se na péči v bezprostřední zkušenosti, na poskytování přímé pomoci pacientovi v jakékoliv situaci za účelem zabránění či zmírnění pacientova pocitu bezmocnosti. V případě, že má pacient okamžitou potřebu pomoci, sestra ji posoudí, stanoví diagnózu a uspokojí tuto potřebu. Jen tak je dosaženo cíle ošetřovatelství (Orlando in Nursing theory, 2016).

Zdraví není v modelu přímo definováno. Autorka pracuje pouze s pojmem „potřeba“. Pacient buďto v daném okamžiku nemá žádnou potřebu, nebo ji pacient verbalizuje či ji sestra identifikuje z jeho chování. V těchto případech sestra vynaloží úsilí k uspokojení pacientovy potřeby.

Prostředí je chápáno jako okolí pacienta, nemocniční prostředí, které v pacientovi vyvolává stresovou reakci. Autorka upozorňuje, že pacientův stres v nemocnici je spíše reakcí na prostředí než na chorobu samotnou. Tento stres bohužel často vyplývá z pacientových negativních zkušeností v souvislosti s neuspokojením jeho základních potřeb (Pavlíková, 2007).

Rolí sestry je zjistit a uspokojit okamžité potřeby pacienta. Důraz je kladen na prezentaci chování pacienta sestrou. Je jeho chování voláním o pomoc? Z tohoto důvodu mají sestry používat vlastní vnímání a myšlenky, aby prozkoumaly význam chování pacienta. Tento postup pomáhá sestře zjistit povahu pacientovy úzkosti a poskytnout mu adekvátní pomoc. Vztah sestra–pacient je dynamický; akce a reakce jsou ovlivněny jak sestrou, tak pacientem (Orlando in Nursing theory, 2016). Orlandová ve svém díle uvedla čtyři kategorie ošetřovatelských reakcí sestry směrem k pacientům (Archalousová, Slezáková, 2005):

• reakce automatické,
• reakce poradní (deliberativní),
• reakce s profesionální disciplinovaností,
• reakce systematické, metodou ošetřovatelského procesu.

 

Reakce 3 a 4 posuzuje Orlandová jako vyšší proces myšlení, které mohou sestry v kontaktu s pacientem záměrně využít.

Sestra musí nejprve rozpoznat situaci jako problematickou. Chování pacienta je považováno za stimul, který způsobí reakci sestry, což způsobí následně reakci pacienta. Nezkoumá-li sestra reakci pacienta, nehodnotí ji s ním, může dojít k tomu, že komunikace mezi pacientem a sestrou nebude efektivní a nedojde k žádoucí reakci (Orlando in Nursing theory, 2016).

 

Vnitřní analýza a hodnocení modelu

Základním předpokladem modelu je, že při kontaktu lidí nastane určitý proces. Osoby se vzájemně pozorují, což v nich vyvolává určité myšlenky a pocity, ty se následně projevují určitým chováním, reakcemi a skutky. Základním předpokladem modelu tedy je, že chování pacienta vyvolá chování sestry. Jde o reakci spontánní, která vede k aktivizaci ošetřovatelského procesu (Pavlíková, 2007).

Dalším předpokladem je, že sestra využívá k péči o pacienta ošetřovatelský proces se všemi jeho pěti fázemi: posouzení, diagnostika, plánování, realizace a vyhodnocení. Ošetřovatelský proces umožňuje sestrám vytvořit plán péče. V případě výskytu problému se s ním sestra na základě nejnovějších znalostí v oboru a na základě svých kompetencí dokáže vyrovnat (Orlando in Nursing theory, 2016). Model Orlandové je využitelný u dětí i dospělých ve všech ošetřovatelských oborech. Nelze využít u pacientů v bezvědomí a u pacientů vůbec nekomunikujících a nespolupracujících (Pavlíková, 2007).

Vnější analýza – využití modelu ve vzdělávání, v praxi a ve výzkumu v ošetřovatelství

Vzdělávání v ošetřovatelství i samotná ošetřovatelská praxe vycházejí z koncepčních teoretických rámců, především se zaměřením na aplikaci ošetřovatelského procesu. Ve vyhlášce č. 39/2005 Sb., kterou se stanoví minimální požadavky na studijní programy k získání odborné způsobilosti k výkonu nelékařského zdravotnického povolání, není metoda ošetřovatelského procesu přímo ukotvena (Ministerstvo zdravotnictví, 2005). Podíváme-li se však do IS/STAG univerzit na náplně jednotlivých předmětů vztahujících se k ošetřovatelství, najdeme v nich, že studenti jsou učeni pracovat metodou ošetřovatelského procesu, např. Univerzita Pardubice, FZS, program Ošetřovatelství, obor Všeobecná sestra.

Ve vyhlášce o činnostech zdravotnických pracovníků a jiných odborných pracovníků je v § 4 bodě 1 zakotveno, že „všeobecná sestra (…) poskytuje, případně zajišťuje základní a specializovanou ošetřovatelskou péči prostřednictvím ošetřovatelského procesu“. Téměř totéž je uvedeno v § 5 bodě 1 pro porodní asistentky: „Porodní asistentka vykonává činnosti (…) péči, těhotné ženě, rodící ženě a ženě do šestého týdne po porodu prostřednictvím ošetřovatelského procesu“ (Ministerstvo zdravotnictví, 2011). Vzhledem k tomu, že Orlandová předpokládá, že sestra ve své péči o pacienty využívá ošetřovatelského procesu, lze říci, že je model Orlandové využíván nejen ve vzdělávání v oborech Ošetřovatelství a Porodní asistence, ale je i využíván v praxi.

V § 2 písm. f) zmíněné vyhlášky je vysvětlen pojem „ošetřovatelský proces“. Ošetřovatelským procesem se rozumí zhodnocení stavu individuálních potřeb pacienta nebo skupiny osob a stanovení ošetřovatelských problémů, plánování a realizace ošetřovatelské péče, vyhodnocování účinnosti ošetřovatelské péče a zaznamenávání do zdravotnické dokumentace (Ministerstvo zdravotnictví, 2011).

Aplikací vybraných ošetřovatelských modelů v klinické a komunitní praxi se u nás zabývaly např. Archalousová a Slezáková (2005). V případě modelu Orlandové je model jednou aplikován do chirurgického ošetřovatelství na kazuistiku pacientky s karcinomem žaludku a jednou do interního ošetřovatelství na kazuistiku pacienta s dekompenzací diabetu mellitu. V obou případech autorky popsaly současný stav pacientů, jejich biologický subsystém, aktivity denního života, interpersonální subsystém, intrapersonální subsystém a provedly analýzu stresorů. V prvním případě autorky uvedly výčet ošetřovatelských diagnóz.

O interaktivním přístupu v perioperační péči ve Španělsku píše ve své práci Rosenthal již v roce 1996. Analyzuje přístup k pacientům pomocí modelu Orlandové. Upozorňuje, že interakce pacienta a sestry v perioperační péči je relativně krátká, proto je potřeba pečlivě pacienta posoudit a formulovat jeho plán péče. Pouze správné vysvětlení pacientova chování povede ke správné ošetřovatelské diagnóze a ke správným intervencím (Rosenthal, 1996).

Aplikací modelu Orlandové v prevenci pádů se ve své práci zabývá Abraham (2011). Mimo problematiku související s pády poukazuje na to, že pacienti chtějí během hospitalizace uspokojit své fyziologické potřeby. Pokud tyto potřeby nejsou splněny, pacienti opouštějí nemocnici s negativní zkušeností. Pokud se je snaží uspokojit sami, aniž by jim to plně dovoloval jejich zdravotní stav, hrozí jim, že upadnou. Počáteční posouzení rizika pádu je rozhodující pro plánování zásahu a individuální plán péče.

Závěr

Domníváme se, že tento model se dá i v českém prostředí použít v praxi, ve vzdělávání i ve výzkumu, protože Orlandová vychází z teorie potřeb a motivace, předpokládá práci formou ošetřovatelského procesu a klade důraz na interakci mezi pacientem a zdravotníkem. Tato východiska považujeme pro ošetřovatelskou praxi za velmi důležitá.

Mgr. Zuzana Červenková, Mgr. Patrik Zelinka, Katedra klinických oborů, Fakulta zdravotnických studií, Univerzita Pardubice

Literatura:

1. Abraham S. Fall prevention conceptual framework. Health Care Manager. 2011 Apr–Jun;30(2):179–184. ISSN: 1525-5794
2. Archalousová A. Přehled vybraných ošetřovatelských modelů. Hradec Králové: Nucleus HK, 2003. ISBN 80-86225-33-X
3. Archalousová A, Slezáková Z. Aplikace vybraných ošetřovatelských modelů do klinické a komunitní praxe. Hradec Králové: Nucleus HK, 2005. ISBN 80-86225-63-1
4. Jarošová D. Filozofie a modely ošetřovatelství. Ostrava: Ostravská univerzita, Zdravotně sociální fakulta, 2006
5. Vyhláška č. 39/2005 Sb., kterou se stanoví minimální požadavky na studijní programy k získání odborné způsobilosti k výkonu nelékařského zdravotnického povolání. [cit. 2018-02-18]. Dostupné z: https://www.zakonyprolidi.cz/cs/2005-39
6. Vyhláška č. 55/2011 Sb., o činnostech zdravotnických pracovníků a jiných odborných pracovníků. [cit. 2018-02-18]. Dostupné z: https://www.zakonyprolidi.cz/cs/2011-55
7. Orlando IJ. The Dynamic Nurse-Patient Relationship. In Nursing theory [on-line]. 2016. [cit. 2018-03-01]. Dostupné z: http://www.nursing-theory.org/theories-and-models/orlando-nursing-process-discipline-theory.php
8. Pavlíková S. Modely ošetrovateľstva v kocke. Praha: Grada, 2007. ISBN 978-80-247-1918-4
9. Rosenthal BC. An interactionist’s approach to perioperative nursing. AORN Journal. 1996;64(2):254–260. ISSN: 0001-2092

 

Recenzovaly:

Mgr. Petra Plšková – neurologie JIP, Pardubická nemocnice

Bc. Renata Boučková – Fakultní nemocnice Hradec Králové

 

 

 

• tisk
• předplatit si