„Největší potíže mi dělá elektronická dokumentace,“ říká sestra z Ukrajiny

Jednou z osmi lidí, kteří přišli pracovat do Nemocnice Prachatice, a. s., z Ukrajiny, je i všeobecná sestra Raisa Ponomarchuk. V rodné zemi pracovala na různých odděleních, ale jejím snem bylo a stále je pracovat na anesteziologii. Do Česka ji vyhnala válka. Na Ukrajině nechala svého dvaadvacetiletého syna, který studuje vysokou školu.

Jak vás napadlo jít pracovat do České republiky?

Na internetu jsem narazila na projekt, který sháněl zdravotníky, kteří by šli pracovat do České republiky. Zjistila jsem, že je to pěkná, klidná země ve středu Evropy, kde nezuří válka a nemocnice tu jsou na dobré úrovni, tak jsem se přihlásila.

Jak?

Bylo tam uvedené telefonní číslo, tak jsem na ně zavolala. Byla to agentura, která práci zprostředkovávala. Řekli mi, co všechno budu potřebovat, a chtěli vidět můj diplom. Poslala jsem jim kopii a čekala jsem. Když mi zavolali, že je to v pořádku, splnila jsem všechny formality a jela jsem.

Co na to říkala vaše rodina?

Souhlasili. Mám už dospělého syna, který studuje v Oděse telekomunikace, to znamená, že pak bude moci pracovat s počítači. Z univerzity bude mít ukrajinský diplom, takže se bude moci uplatnit všude. U nás, v Doněcku, by získal diplom, který by platil jen tam.

foto: Magda Hettnerová

Nebála jste se? Třeba jazykové bariéry?

Jakmile jsem se rozhodla, že bych tu chtěla pracovat, začala jsem se češtinu učit. Nikdy jsem česky nemluvila, ale na internetu jsem si vyhledala různé výukové programy, snažila jsem se učit slovíčka, číst texty nahlas a opakovat si slova v češtině. Na vyřízení všech formalit jsem čekala asi půl roku a češtině jsem se začala věnovat asi poslední dva měsíce. Tady teď máme výbornou učitelku a knížky, tak se učíme všichni.

Jak se podle vás liší práce sestry na Ukrajině a v Česku?

Tady pracuji na oddělení LDN, což je oddělení, na kterém jsem na Ukrajině nikdy nepracovala, takže neumím posoudit, jak moc se liší práce v tomto ohledu. Ale jinak je to jako ve všem – něco je stejné, jako třeba flexily, odběry krve, rozdávání léků, EKG a podobně, a něco vidím prvně. Co mi třeba dělalo velké problémy, je dokumentace, která je tady všechna v elektronické podobě, to u nás neznáme. Navíc je v češtině, což mi ještě dělá trochu problémy, takže tohle všechno se musím naučit.

Kde jste pracovala, než jste přišla sem?

Pracovala jsem v nejlepší doněcké nemocnici. Kdysi jsem začínala jako sanitárka. Pak jsem studovala na střední škole a šla jsem pracovat do nemocnice. V práci jsem profesně rostla, až jsem se stala všeobecnou sestrou. Pracovala jsem na oddělení, ale u nás to funguje jinak než u vás. Tady dělá všeobecná sestra všechno – rozdává léky, dělá odběry a tak podobně. U nás taky, ale jen v sobotu, v neděli a o víkendech. Po zbytek týdne je tam sestra, která má na to zvláštní specializaci. Má svou pracovnu, kde má veškerou dokumentaci. Ráno přijde a musí udělat odběry celému oddělení, které má 50 lůžek. Večer to už pak dělá všeobecná sestra. Já jsem se ale učila dál, protože mým snem bylo pracovat na anesteziologii. Jednou za mnou přišel primář z anesteziologického oddělení, a protože jsem tam pracovala už dlouho, nabídl mi práci u nich. Hrozně jsem tam chtěla jít, ale můj primář a moje vrchní sestra mě nepustili, protože byl nedostatek sester. Oplakala jsem to, ale co se dalo dělat.

A co bylo dál?

Jednou jsem ve městě potkala kamarádku, se kterou jsem studovala. Ona v té době pracovala jako vrchní sestra na gynekologickém oddělení a nabídla mi, jestli nechci nastoupit k ní. Souhlasila jsem, a tak jsem se stala operační sestrou. Na tomhle oddělení se prováděly různé gynekologické operace, ale i císařské řezy a podobně. Bavilo mě to. Byla jsem hrozně zvídavá a chtěla jsem všemu v medicíně rozumět. Byla jsem ještě mladá. Pak mi nabídli práci v AIDS centru, které se staralo mimo jiné i o těhotné ženy. Také se tam prováděly porody císařským řezem. Pracovala jsem tam několik měsíců, než jsem zjistila, že v jiné nemocnici hledají sestru na anesteziologické oddělení. Přihlásila jsem se a oni mě vzali.

Co to bylo za nemocnici?

Byla to nemocnice, která se starala o zaměstnance železnice. U nás na Ukrajině mají všichni státní zaměstnanci své nemocnice. Tahle se starala o zaměstnance železnice a byla na velmi dobré úrovni. Měla moderní přístrojové i technické vybavení. Tam se mi tedy splnil můj sen – pracovala jsem na anesteziologii. To byly pěkné roky.

Jak dlouho jste tam pracovala?

Asi osm let.

A co bylo potom?

Pak přišla válka. Nechci o tom mluvit, ale všechno se změnilo. Ta nemocnice už není ukrajinská, všude vládne chaos… Nic už tam není jako dřív.

Tak jste tedy přišla do Česka. Jak se vám tu líbí?

Líbí se mi tu. Kolegové jsou na mě moc hodní. Pomáhají mi a ve všem mi poradí, když něco nevím. Také na vedoucí sestru i paní doktorku se můžu kdykoli obrátit, když potřebuju, vždycky mi pomohou, stejně jako paní hlavní a paní manažerka kvality mi vždycky poradí. Jsem za to moc ráda.

Magda Hettnerová, redakce Florence

---

Více o
Pilotním projektu Ukrajina

Do projektu se mohou hlásit uchazeči ukrajinské státní příslušnosti, kteří na území ČR do doby podání žádosti nevykonávali povolání lékaře, zubního lékaře nebo farmaceuta a nemají doposud vybavenou zaměstnaneckou kartu. O zařazení do projektu může zažádat společnost poskytující zdravotní služby, která podniká na území ČR minimálně dva roky a je poplatníkem daně z příjmů v ČR, je v ČR registrována jako plátce zdravotního a sociálního pojištění a má vůči státu vyrovnané všechny závazky. Společnost (zaměstnavatel) se do projektu hlásí s již konkrétním uchazečem ukrajinské státní příslušnosti. Do projektu bude zařazen na základě vyhodnocení žádosti MZ ČR. V případě splnění stanovených podmínek, vydá MZ ČR zaměstnavateli potvrzení o zařazení do projektu a informuje spolugestory o zařazení do projektu. Po zařazení do projektu je uchazeč o zaměstnání (zdravotnický pracovník) osloven ze strany zastupitelského úřadu ČR v Kyjevě. Více informací naleznou zájemci na www.mzcr.cz.

 

• tisk
• předplatit si