Ježíškova vnoučata nadělila v ÚVN Praha radost

Od listopadu 2017 probíhá charitativní projekt Českého rozhlasu Ježíškova vnoučata. Projekt dává možnost splnit přání nebo zážitky lidem v pokročilém věku, kteří jsou osamělí, nemají prostředky nebo jsou limitováni pobytem v zařízeních zdravotnických či sociálních služeb (www.jeziskovavnoucata.cz).

Ústřední vojenská nemocnice – Vojenská fakultní nemocnice v Praze (ÚVN) se do projektu aktivně zapojila a v předvánoční době se podařilo obdarovat 18 jejích klientů. Nejvíce obdarovaných bylo z Domova Vlčí mák, v němž jsou ubytováni především váleční veteráni. Po domluvě s redakcí Českého rozhlasu jsme mohli rozšířit skupinu seniorů o klienty na lůžkách následné dlouhodobé péče a také chronicky nemocné v mladším věku, kterým jsme chtěli udělat radost v jejich tíživé zdravotní situaci.

Projekt naplňuje i významné poslání ve smyslu povzbuzení národní solidarity a probuzení občanů naší země k vědomí sounáležitosti se starými a nemocnými lidmi. Všichni dárci v ÚVN byli lidé v produktivním věku a naši klienti byli jedni z mnoha takto obdarovaných. Byla jsem velmi překvapená nadšením dárců a jejich úžasným vztahem k obdarovaným klientům. V rozhovorech dárci zdůrazňovali lidský rozměr projektu a význam osobního předání daru. Vnímají větší smysl v konkrétní věcné pozornosti a navázání vztahu s obdarovaným než u finančních příspěvků bez jistoty doručení ke stanovenému cíli.

Značná medializace projektu je zcela jistě i dalším krokem k větší podpoře seniorů a ke změnám v přístupu politické scény, snahou ovlivnit další politiku a plány legislativních změn v oblasti gerontologie. Projekt také ukazuje na velké množství seniorů, kteří finančně i materiálně strádají. Tento fakt podporují i typy některých věcných přání – jako příklad uvádím zimní boty, deka, zimní bunda, hygienické potřeby atd.

Příběhy a fotografie uvedené v následujícím textu jsou dokladem předchozí úvahy. Všechny fotografie byly pořízeny s písemným souhlasem klientů.

---

Prvním obdarovaným v ÚVN byl pan Karel, třiadevadesátiletý válečný veterán, který žije v Domově Vlčí mák dlouhodobě. Postupně ztrácí zrak, a tak byla jeho přáním audiokniha a jazzová hudba na CD. Dar mu přinesla mladá maminka s tříletou dcerkou. Předání daru bylo velmi dojemné, pan Karel plakal a pro nás, zúčastněné, to byl hluboký zážitek. Velmi jsem ocenila přístup maminky, která tímto nenásilným způsobem chtěla své dceři ukázat stáří jako součást života. Dárkyně se s panem Karlem velmi sblížila a s dcerkou ho pak navštívily ještě několikrát (obr. 1).

Obr. 1

Zážitkové přání pro pana Sigmunda splnila čtyřčlenná skupina mladých lidí (obr. 2). Pan Sigmund toužil po nákupu saka s vlastním výběrem a návštěvě kavárny. Dárci ho odvezli do Metropole Zličín, kde s ním společně vybrali sako a ještě koupili pro jeho celoživotní kamarádku šátek jako dárek pod stromeček. Pan Sigmund své dojetí vyjádřil slovy: „Po dlouhé době jsem si připadal jako normální člověk.“ Tato slova potvrzují významný aspekt touhy člověka po autonomii a sebeurčení v každém věku i na konci života.

Obr. 2

Třetí přání – zážitek v letohrádku Hvězda – bylo přání válečného veterána pana Iva, který také žije v Domově Vlčí mák. Klient velmi miluje výlety a vždy se jich účastní. Letohrádek Hvězda byl jeho častým výletním místem, a tak si chtěl toto místo připomenout. Velmi mne překvapil dárce, český lékař z Norimberka, který se splnění zážitku ujal. Přijel s dvěma malými dětmi a i přes nepřízeň počasí a husté sněžení jsme společně cestu absolvovali (obr. 3). Pan Ivo má velmi rád děti, a tak se s nimi brzy spřátelil. Společně jsme panu Ivovi postavili sněhuláka a děti pak s panem Ivem na invalidním vozíku závodily. Na závěr si pan Ivo dal v restauraci vydatný oběd.

Obr. 3

Pokojové květiny na okno pokoje si přála válečná veteránka paní Helenka. Přání se zhostila dárkyně Štěpánka Martanová, která kromě květin přinesla i mikulášskou nadílku (obr. 4). Obě dámy poseděly u kávy a dlouho si povídaly. Paní Helenka vyprávěla o svém těžkém životě v odboji a paní Štěpánka velmi empaticky naslouchala. Celá atmosféra byla příjemná a uvolněná.

Obr. 4

Do projektu Ježíškových vnoučat se zapojily i sestry nemocnice a aktivně vyhledávaly možné příjemce. Jedním z nich byl i pan Jiří, který trpí demencí. Sestry z interní kliniky si všimly, že velmi dobře reaguje na plyšovou hračku, a proto mu objednaly plyšového medvěda. Pan Jaroslav medvěda ihned pojal za svého a byl velmi spokojený. Další nápad se zrodil na oddělení DIOP. Pan Luboš je trvale odkázán na plicní ventilaci a není schopen návratu do domácího prostředí. Vedoucí lékař tedy jako dárek pro něj navrhl velký tablet s možností ovládání ústy. Přání ihned realizovali manželé z Kladna a tablet zakoupili (obr. 5). Pan Luboš tak bude mít možnost spojení se světem a jeho život bude mnohem lepší.

Obr. 5

Velikou radost udělaly i sestry z interní JIP panu Jaroslavovi. Pan Jaroslav v té době čekal na transplantaci srdce a byl ve velmi vážném stavu. Do operace byl odkázán na pobyt v nemocnici, sestry proto navrhly jako dárek malý tablet na přehrávání filmů a hudby. Splnění tohoto přání se ujala mladá dívka z Liberce a dárek předala nemocnému i ve stavu náhlého zhoršení jeho nemoci (obr. 6). S panem Jaroslavem se za naší přítomnosti pomodlila za jeho zdraví. Celý pokoj byl v tu chvíli naplněn silou modlitby a všem přihlížejícím tekly slzy. Slečna Terezka navštívila pana Jaroslava opakovaně. Dnes je pan Jaroslav v domácí péči ve stabilizovaném zdravotním stavu a s pozitivním výhledem do budoucna po výměně nemocného srdce.

Obr. 6

I přání chronicky nemocné seniorky bylo splněno ve formě obrázku mostu v Písku, kde prožila celý život (obr. 7).

Obr. 7

Personál interní kliniky myslel i na klientku bez domova a objednal od Ježíškových vnoučat zimní bundu. Obdarovaná byla velmi vděčná a dojatá, že i člověku na okraji společnosti chce někdo udělat radost (obr. 8).

Obr. 8
fota: autorka

---

Co říci závěrem?

Projekt Ježíškova vnoučata byl zážitkem nejen pro dárce a příjemce, ale pro všechny, kteří se ho zúčastnili. Uvědomila jsem si, že naše společnost má stále úžasnou morální zásobu. Nemusíme však chodit až za Ježíškovými vnoučaty – i my se smiřme se svými blízkými, ohlédněme se u sousedů i na ulici, kde bychom mohli pomoci, buďme „Ježíškovými vnoučaty“ každý den.

Bc. Dagmar Martinková, vedoucí Humanitní služby ÚVN Praha

 

• tisk
• předplatit si