Historie arabského zdravotnictví

Medicína a ošetřovatelství se vyvíjí již od dob starověku. Velký pokrok v této oblasti byl především v arabských zemích. Na počátku vycházelo lékařství především z náboženství. Postupně si léčitelé začali všímat souvislosti mezi průběhem nemoci a léčbou. Největším lékařem té doby byl Avicenna. Jeho dílo Kánon medicíny se stal základní učebnicí lékařství pro evropské studenty medicíny až do 18. století.

První zmínky o ošetřovatelství spadají do období života proroka Muhammada. V této době se objevila sestra, která je na Středním východě považována za první muslimskou sestru a zakladatelku ošetřovatelství. Jmenovala se Rufaida Al-Asalmiya. Důležitou postavou arabského ošetřovatelství byla také Lutfiyyah al Khateeb. Tato muslimská žena získala diplom z ošetřovatelství a zasvětila svůj život zlepšování vzdělávání žen. Jako máme my v Evropě a Americe za vzor Florence Nightingale, v arabském světě to byla právě Rufaida, jejíž příběhy a hrdinské činy se tradují z generace na generaci arabských sester.

Počátky arabské medicíny

V období starověku (3000 př. n. l. až 500 n. l.) bylo zdraví spojováno s náboženstvím. Pokud člověk onemocněl, považovalo se to za trest bohů. Postupně však přicházel pokrok, na kterém měly velkou zásluhu právě dnešní oblasti Blízkého východu (Plevová, 2008).

V Egyptě si začali léčitelé všímat souvislostí mezi léčebnou metodou a průběhem nemoci. Svá poznání pak zaznamenávali na papyrus. Do dnešní doby se dochovaly jejich zlomky, například Ebersův papyrus z roku 1550 př. n. l. nebo Smithův papyrus. Ve Smithově papyru je popsána anatomie, chirurgie i léčba poranění. Existuje domněnka, že právě Smithův papyrus je pouhou kopií Imhotepova papyru. Imhotep byl ve Starém Egyptě považován za zakladatele medicíny, jeho papyrus se však nedochoval do dnešní doby (Kadyrov, 1988). Ebersův papyrus pojednává nejvíce o dětských, kožních, ušních, nosních a očních chorobách. Objevují se zde také první zmínky o postižení duše zlým duchem, což se pokládá za první informace o psychiatrických nemocech (Švejdová, 2011).

Egypt je známý svojí historií v balzamování lidských těl. Avšak navzdory tomu nebyly jejich anatomické znalosti na vysoké úrovni. Egypťané neznali krevní oběh, srdce považovali za sídlo veškerého života, nerozlišovali cévy, nervy, šlachy. Vše považovali za trubice, kterými proudí vzduch, voda a krev. Anatomické znalosti se zvýšily při provádění pitev, které odsouhlasili Ptolemaiovci (Duinová, 1997). 

Na Středním východě (dnešní Irán, Irák, Sýrie, Libanon, Izrael) byly všechny medicínské poznatky zaznamenávány na hliněné tabulky pomocí klínového písma. Také zde jsou zapsány choroby, způsob léčby a prognóza. Lékařskému povolání se věnovali čarodějové a lékaři. Lékaři se soustřeďovali na podávání léků a chirurgické zákroky. Vymývali rány a přikládali léčivé placky (Plevová, 2008).

Babyloňané byli zřejmě prvními, kteří regulovali lékařské povolání zákonem. Existovalo sedmnáct zákonů zabývajících se lékařskou praxí. Chammurapiho zákoník stanovoval mimo jiné, kolik má lékař dostat zaplaceno za dané ošetření. Pokud však zákrok lékaře způsobil pacientovi smrt, nesl za to odpovědnost lékař – usekli mu ruku (Duinová, 1997).

V období středověku (500 n. l. až 1492) se arabská medicína šířila spolu s islámem a vycházela z byzantské medicíny. Na počátku vycházelo lékařství hlavně z křesťanství a judaismu. Ale v 11. stol. se postupně rozvíjí medicína na základě islámu a ve 12. stol na základě Muhammadových výroků. 11. století je v historii arabské medicíny velmi důležité i pro celý svět. Bylo to období velkého rozkvětu a pokroku v medicíně především díky mnoha arabským lékařům, kteří své zkušenosti předávali dál pomocí svých žáků (Graziani, 1980). Z řečtiny do arabštiny byly přeloženy lékařské knihy, jako například 129 Galénových spisů (Plevová, 2008).

Kolem roku 800 n. l. vznikla první islámská nemocnice v Bagdádu. Měla čtyři oddělení – infekční, oční, chirurgické a všeobecné. Součástí nemocnice byla také univerzita, která byla centrem vzdělávání v oblasti vědy a lékařství. Studenti museli skládat náročné praktické i teoretické zkoušky. Poté získali licenci pro praktikování lékařství. Univerzita byla významným místem pro setkávání učenců a lékařů z celého světa. Nad vchodem univerzity byl nápis: „Znalosti jsou mocnější než meč a síla“. Jedním z předních lékařů byl i Avicenna, vlastním jménem Abú Alí al-Husajn ibn Abdulláh ibn Síná (Švejdová, 2011).   

Avicenna se stal nejvýznamnější postavou arabské medicíny. Tento filozof, přírodovědec, básník a politik byl také osobním lékařem bagdádských vládců. Jeho dílo Kánon medicíny, který vycházel z učení Galénova a Hippokratova, se stal základní učebnicí lékařství pro evropské studenty medicíny až do 18. století (Plevová, 2008). Avicenna byl nejen lékař, ale také humanista. Učil, že zákony v dané zemi mají být přizpůsobeny mravům a zvykům národů, jež na daném území žijí. Především se však zasloužil o velký rozvoj arabské medicíny, a to nejen v oblasti prevence, diagnostiky a léčby mnoha onemocnění. Vychoval také mnoho dalších lékařů, kteří následovali jeho učení a objevovali další lékařské metody a postupy. Ve své době byl populární nejen pro své vědomosti, ale i pro své sociální cítění. Neviděl před sebou nemoc nebo orgán, ale vždy viděl člověka (Kadyrov, 1988).

Avicenna byl nejvýznamnější postavou arabské medicíny. Jeho dílo Kánon medicíny se stalo základní učebnicí lékařství pro evropské studenty až do 18. století

„Význačný učenec Ibn Síná svou tvůrčí prací sloužil celému lidstvu. Proto lidé celého světa se k němu hlásí s hlubokou úctou a spojují jeho jméno s rozličnými legendami a zkazkami. Ale především jméno Ibn Síny žije a bude žít ve světě vědy. Jeho díla vždy zůstanou pokladnicí světové vědy“ (Kadyrov, 1988, s. 73).

Historie ošetřovatelství v arabských zemích

Ošetřovatelství má svoji historii i v arabských zemích. Konkrétně především v Saudské Arábii. První zmínky jdou ruku v ruce společně s životem proroka Muhammada. Zmiňují se zde o ženských společnících proroka Muhammada, které zajišťovaly fyzické pohodlí a emocionální podporu. V této době se objevila sestra, která je na Středním východě považována za první muslimskou sestru a zakladatelku ošetřovatelství. Jmenovala se Rufaida Al-Asalmiya a údajně byla dcerou lékaře. Od něho se naučila všechny ošetřovatelské dovednosti. Rufaida poskytovala péči raněným vojákům během džihádu (svaté války) a poskytovala důstojný úkryt pro umírající. Věnovala svůj život rozvoji ošetřovatelství. Podle dostupných údajů založila i první ošetřovatelskou školu v islámském světě. Dodnes se však neví, na jakém místě měla být postavena. Obhajovala prevenci a důležitost vychovávat lidi k péči o své zdraví. Rufaida také vycvičila skupinu žen v poskytování ošetřovatelské péče (Miller-Rosser, 2006).

Po smrti proroka Muhammada zmínky o poskytování ošetřovatelské péče ženami utichly. Dostupné prameny mluví především o péči poskytované lékaři té doby. Známý lékař Al-Razi byl popsán jako lékař a učitel, který zároveň poskytoval ošetřovatelskou péči. Další informace se objevují v době svatých válek, kdy některé ženy ošetřovaly zraněné rytíře. Poskytovaly tu nejzákladnější péči, jako bylo servírování jídla a podávání léčebných tekutin (Miller-Rosser, 2006).

V pozdním středověku Arabové postavili nemocnice, ve kterých byly zavedeny nové postupy v péči o nemocné. V této nemocnici bylo zvlášť oddělení pro muže a zvlášť pro ženy (Miller-Rosser, 2006).

Později kolem roku 1890, podle jednoho amerického misionáře, byli lékaři a sestry z Bahrajnu pozváni k cestě do Rijádu, aby pečovali o saudského krále a jeho rodinu (Miller-Rosser, 2006).

Další důležitou postavou arabského ošetřovatelství byla Lutfiyyah al Khateeb. Tato muslimská žena získala diplom z ošetřovatelství v Káhiře a roku 1941 se vrátila do Saudské Arábie. Zde věnovala svůj život ke zlepšování vzdělávání žen a přesvědčovala společnost o přijatelnosti ošetřovatelství jako vhodného povolání pro ženy. Lobovala pro zřízení zdravotnických ústavů. To se jí podařilo v roce 1961, kdy ministerstvo zdravotnictví ve spolupráci se Světovou zdravotnickou organizací otevřely hned dva zdravotní ústavy pro ženy. Jeden v hlavním městě Rijádu a druhý v přístavním městě Jeddah. Tento krok se však nesetkal s nadšením studentů ani jejich rodičů při představě studia a práce daleko od domova. Proto byl program studia změněn tak, že ženy budou poskytovat péči pouze ženám, zrušily jim noční směny a nesměly spolupracovat s mužskými lékaři. Do programu byly přijímány studentky po ukončení šesti let studia základní školní docházky. V roce 1970 bylo studium prodlouženo na tři roky po devíti letech základního vzdělání. V roce 1976 byla otevřena vysoká škola pro ošetřovatelky. Studentky zde získávají diplom ošetřovatelky – Bachelor of Science. Pokud si chtějí studium rozšířit i na magisterské či doktorské studium, musí jít studovat do zahraničí (Miller-Rosser, 2006).

Otevření těchto škol byl obrovský úspěch, protože až do roku 1960 přetrvávaly názory, že vzdělávání žen je naprosto zbytečné. Ještě v roce 1970 se gramotnost u žen pohybovala pouze okolo 2 %. Naštěstí se však postupně začalo vzdělání žen zvyšovat právě otevíráním nových škol. Do roku 1990 se míra gramotnosti žen pohybovala okolo 48 % a v roce 2005 to bylo již celých 78 % (Miller-Rosser, 2006).

Starověcí Babylóňané byli zřejmě prvními, kteří regulovali lékařské povolání zákonem
foto: Profimedia

Navzdory své dlouhé historii v arabských zemích a respektování během období proroka Muhammada, v současnosti není ošetřovatelství považováno za slušné povolání pro ženy v Saudské Arábii. V roce 1991 skončilo ošetřovatelství na posledním místě v žebříčku povolání, které jsou vhodné pro ženy. Podle výzkumů za to může především fakt, že ošetřovatelství nutí ženy pracovat na směny dlouho do noci, stýkají se často s osobami druhého pohlaví a jsou daleko od domova. V muslimských zemích, kde je rodina nade vše a ženy by podle některých měly pouze sedět doma, vychovávat děti a čekat na muže, je proto tento způsob života pro konzervativní muslimy nepřijatelný (Miller-Rosser, 2006)

Závěr

Přes všechny překážky, které ženy věnující se ošetřování nemocných v arabských zemích musely snést, dokázaly, že se ošetřovatelství rozvíjelo až do současné podoby. Jako máme my v Evropě a Americe za vzor Florence Nightingale, v arabském světě to byla právě Rufaida, jejíž příběhy a hrdinské činy se tradují z generace na generaci arabských sester. Mnohé z nich si svoje povolání vybraly a nevzdaly se ho právě díky ní (Miller-Rosser, 2006).

Mgr. Kristýna Toumová, Mgr. Dita Nováková, Ph.D.
Jihočeská univerzita v Českých Budějovicích, Zdravotně sociální fakulta, Ústav ošetřovatelství, porodní asistence a neodkladné péče, České Budějovice, Česká republika

 

Literatura:

1. Duinová, N. a J. Sutcliffová. Historie medicíny – od pravěku do roku 2020. Praha: Slovart, 1997.

2. Graziani, J. Arabic medicine in the eleventh century as represented in the works of Ibn Jazlah. Karachi: Hamdard Academy, 1980.

3. Kadyrov, A. et al. Abú Alí Ibn Síná. Praha: Avicenum, 1988.

4. Miller-Rosser, K., Chapman, Y. a K. Francis. Historical, cultural, and contemporary influences on the status of women in nursing in Saudi Arabia. The online journal of issues in nursing, 2006, roč. 11, s. 1-13.

5. Plevová, I. a R. Slowik. Vybrané kapitoly z historie ošetřovatelství. Ostrava: Ostravská univerzita v Ostravě, Zdravotně sociální fakulta, 2008.

6. Švejdová, K. Historie ošetřovatelství a medicíny. Liberec: Technická univerzita v Liberci, 2011.

 

• tisk
• předplatit si