Střípky z historie babictví

Historie porodní asistence sahá do daleké minulosti, neboť původní tzv. babictví patří mezi tradiční porodnické umění. Dramatické situace, během kterých bývala ohrožena rodící žena i dítě, kladly od pradávna na babickou profesi velké nároky. Během staletí se hledaly a našly způsoby, jak zajistit, aby byl porod bezpečný. Vstup odborně vzdělaných lékařů na scénu porodů a náležitá péče o rodičky i novorozence je dodnes jednoznačně považován za nezpochybnitelný přínos. V posledních cca 30 letech, v návaznosti na jiné důrazy individuálních hodnot, přání a cíle je však některými ženami i porodními asistentkami kritizován institucionální způsob lékařsky vedeného porodu.

Lékařská profese se od pradávna těší významnému postavení ve společnosti. Autorita a kompetence lékaře jsou v čase neměnné a celkem jednoznačné. Jaké však bylo postavení porodních bab v dobách dávno minulých? Byly porodní báby vzdělávány lékaři, nebo se vzdělávaly spíše samostatně? Jak chceme ukázat níže v tomto článku, kvalifikační předpoklady pro osoby asistující u porodů byly historicky rozdílné.

Počátky péče o rodičky       

Označení žen poskytujících od nepaměti pomoc rodičkám byla v různých kulturách odlišná, od „matičky horlivé velkodušné“ (jak byla označována matka Sokrata) po Hippokratovo označení „báby pupkořezné (omphalotomon)“. Ve starém Řecku se běžně objevovaly výroky, které činnost takových bab znevažovaly, např. „jedinou povinností porodních bab je přeřezávání pupečníků“ (Doležal, 2001). Řecké rodiny nemívaly ve starověku větší počet dětí, jak bylo v té době obvyklé např. v Čechách. Hlavní důvody byly zejména ekonomické, jednalo se o snahu bohatých rodin ochránit velký rodinný majetek před rozdrobením. Narození dítěte se odehrávalo v domácím prostředí řeckých rodin, kde ženám pomáhaly při porodu zkušené starší ženy, často sousedky rodičky. Porodní bába byla k porodu přivolána jen v případě potřeby. Ihned po narození bylo dítě vykoupáno v očistné koupeli. Uprostřed místnosti byl v řecké domácnosti umístěn krb a novorozeně přijímalo ochranu bohyně Hestie, ochránkyně domácího krbu (Kalašová, 2017).

Náboženství a porodnictví byly odedávna pevně propojeny. Podle Antonína Doležala byli v antických dobách v průběhu porodu oslovováni i četní bohové a bohyně, jejichž posláním bylo zajistit ženě plodnost a zdárný porod. Pokud porod skončil úspěšně, společnost projevila bohům náležitou vděčnost. Byla-li však žena shledána neplodnou, byla nucena žít v hanbě a posměchu (Doležal, 2001). Velmi zajímavý je dobový pohled na význam prostředí při porodu dítěte. Ten popisuje v knize z roku 1923 lékařka A. Fischerová-Dückelmannová, která uvádí, že již staří Řekové věřili ve významný vliv okolí na nenarozené dítě. Útulnosti prostředí přikládali Řekové mimořádný význam, proto byly těhotné ženy obklopovány skvostnými uměleckými výtvory. Účelem těchto aktivit bylo zejména docílit krásného vzhledu novorozeněte. Zda však tato opatření skutečně ovlivnila krásu dítěte, není známo, resp. lze o tom pochybovat (Fischerová-Dückelmannová, 1923).

První informace o porodních bábách v Čechách pocházejí z roku 1176, kdy se píše o narození Hroznaty. Král Václav II. v roce 1284 odměňuje svoji vychovatelku: „Alžbětě, která nás od nejútlejších dětských let jako bedlivá porodní bába vychovala až do chlapectví, postupujeme naše stavení“ (Doležal, 2001). „Česká porodní bába je výraz starý, vycházející z toho, že povolání vykonávaly ženy zkušené, zralé. Novější označení je porodní asistentka (asistere = účastniti se)“ (Doležal, 2001). Věra Vránová píše, že profese porodní báby patřila mezi povolání, která jsou „stará jako lidstvo samo“. Už ve Starém zákoně se lze setkat s popisem odborné praxe egyptských porodních bab, které poskytovaly rodičkám pomoc. Ostatně „poznání historie je jednoznačně přínosné z mnoha důvodů, přináší nám především poučení, umožňuje nám aplikovat některé historické znalosti a zkušenosti na současnost a vyvarovat se zbytečných chyb“ (Vránová, 2007).

Narození dítěte bylo vždy pevně spojeno s náboženstvím
foto: Profimedia

Svérázné metody péče o rodičku uvádějí naučné spisy pro porodní báby a rodičky z 16. a 17. století. Postupy odkazují na tehdy populární Knihu lékařství mnohých v stavu manželském potřebných. Najdeme i dobovou radu, jak zvládnout porodní bolesti. „Přišlo-li by na ženu po porodu v životě bolení a nemoc matky i lůna, tehdy má se pařiti neb majti věcmi bolest krotícími, jako sou domácí sléz, vysoký sléz, řecké seno, vlaský kmín, rmen, hluché kopřivy, k mrtvé kopřivě podobné, s bíložlutým květem“ (Ratajová, Storchová, 2013).

V praxi porodních bab nebyla nouze o chyby. Poněkud riskantní postupy při vedení porodu jsou popsány v knize porodníka Antonína Doležala Pierre de la Ravel, pařížský porodník. „Pierre viděl, jak se porodní báby seběhly u rodičky a natřásaly ji, aby urychlily porod. Když nebyl nablízku chirurg, snažily se hlavičku donutit ke vstupu do pánve tím, že svazovaly rodičku obinadly od prsou až po pupek. Pokud rodička špatně tlačila, klekaly jí na břicho, tlačily lokty nebo pěstmi“ (Doležal, 2003).

Válka a babictví

Významný vliv na porodnost a úmrtnost měly bezesporu světové války. Podle Marie Michlové přitom například v Čechách docházelo k významnému poklesu počtu novorozenců už od roku 1902. Ovšem „mezi lety 1914–1916 poklesla natalita na polovinu oproti předválečnému stavu, přitom sňatečnost klesla jen na samém počátku války, kdy lidé věřili, že stačí pár měsíců počkat, a veselka se již bude konat v době míru“ (Michlová, 2013). V této době nebyly neobvyklé vícečetné rodiny, obvykle se čtyřmi a více dětmi. Přesto však celkový počet dětí ve společnosti postupně klesal. Jednu z příčin poklesu lze spatřovat i v častých a zbytečných úmrtích mnoha rodiček. Dobové statistiky uvádějí až v 10 procentech. Ženy rodily obvykle doma.

Těhotenství a porod byly i nadále provázeny řadou pověr a náboženských rituálů, které v některých případech i ohrožovaly ženy na životě. V odlehlých venkovských lokalitách vedli porod většinou členové domácnosti. Ve městech byla situace příznivější s ohledem na dostupnost porodnice. Ani v nich ale nebyl lékař u porodu samozřejmostí. V případě porodních komplikací však byl možný převoz rodičky z domácnosti do porodnice. Jak dále uvádí Marie Michlová, „bojácné ženy mohly požádat lékaře o anestezii, která se tehdy skládala z morfia, chloroformu a éteru. Žena, která porodila doma, byla označovaná za tzv. nedělku a musela jít do ‚kouta‘, tedy na lůžko oddělené od manželské postele. Tam jí přinášeli příbuzní a přátelé cukrovinky, kávu, slepičí polévku, koláče nebo víno“ (Michlová, 2013).

Vzdělávání porodních bab

Za zakladatele porodnické školy u nás je pokládán český lékař Antonín Jungmann, který po dlouhá léta vedl porodnici u Apolináře. Jeho učebnice „Úvod k babení“ z roku 1804 měla velký význam pro vzdělávání porodních bab.

Profesi porodních bab regulovalo tzv. „Nařízení ministeria věcí vnitrných ve shodě s ministeriem věcí duchovních a vyučování ze dne 10. září 1897, jímž vydávají se nové služební předpisy pro báby porodní“. Součástí daného nařízení byly služební instrukce, tzv. „Služební předpisy pro báby porodní“, které jsou svojí strukturou i obsahem velmi podobné stávajícímu zákonu o zdravotních službách. V úvodu je definována způsobilost k oprávnění vykonávat babictví, a to včetně uvedení spádovosti („v královstvích a zemích v říšské radě zastoupených“) i nabytí účinnosti daného předpisu. „Babám porodním, které dosud provozovaly praxi podle ustanovení staré instrukce pro báby porodní, poskytuje se doba jednoho roku jakožto lhůta přechodní, ve které mají si úplně osvojiti ustanovení nové služební instrukce pro báby porodní. Po uplynutí jednoroční lhůty přechodní však také tyto báby porodní mají se ve své praxi výlučně spravovati těmito novými předpisy služebními.“ Obsahem tohoto nařízení jsou dílčí oddíly, které poměrně detailně popisují např. osobní povinnosti porodní báby, ohlašovací povinnost, užívání titulu, ohlašování v listech veřejných, chování, osobní čistotu, ochranu před nákazou, osobní dezinfekci včetně uvedení přesného postupu ředění dezinfekčních roztoků aj. Z výše uvedeného vyplývá, že profese porodní báby byla už koncem 19. století přísně regulovanou profesí s jasně definovanými kompetencemi (Nařízení ministeria věcí vnitrných ve shodě s ministeriem věcí duchovních a vyučování ze dne 10. září 1897).

V knize věnované dějinám pražských lékařských fakult v období let 1348–1990 popisují Ludmila Hlaváčková a Petr Svobodný okolnosti založení II. porodnické a gynekologické kliniky, kde byly podle dobových záznamů vzdělávány celé generace porodních asistentek, takto: „II. porodnická a gynekologická klinika byla zřízena v roce 1920, opět s jediným přednostou, kterým se stal V. Rubeška (1854–1933). Porodnická část získala lůžka v prostorách bývalé babické školy v zemské porodnici, gynekologická o 16 lůžkách byla provizorně zřízena tamtéž. Rubeška, který doposud vychoval několik generací porodních asistentek, po získání profesury a kliniky, napsal hodnotnou učebnici porodnictví pro mediky“ (Hlaváčková, Svobodný, 1993). Dané informace jednoznačně potvrzují, že na přelomu 19. a 20. století vzdělávali porodní báby lékaři. Konec 20. století je obdobím tzv. humanizace porodnictví (Roztočil et al., 2001).

Závěr

Babictví a náboženství bylo odedávna pevně propojeno. Narození dítěte bylo očekáváno v domácím prostředí, kde vedli porod obvykle členové domácnosti. Porodní báby byly k porodu přizvány pouze v případě komplikací.

Abychom odpověděli na otázku položenou v úvodu, profesi porodní báby vykonávaly nejprve ženy nevzdělané, které se učily od starších. Teprve v průběhu staletí došlo ke změně. K velkému rozvoji v oblasti zdravotnictví došlo na našem území za vlády Marie Terezie. Porodním bábám byla tehdy přednášena anatomie a byly jim nařízeny zkoušky. V roce 1804 vyšla učebnice Úvod k babení českého lékaře Antonína Jungmanna, která měla velký význam pro vzdělávání porodních bab. Lékaři se na vzdělávání porodních bab podíleli i na přelomu 19. a 20. století.

Mgr. Jana Pultarová, studentka doktorského studijního programu Filosofie – Aplikovaná etika, Fakulta humanitních studií UK, Praha

 

Literatura:

1. Doležal A. Od babictví k porodnictví. Praha: Karolinum, 2001, s. 9, 18, 26. ISBN 80-246-0277-6

2. Kalašová B. Děti ve starověku. In Antika.avonet.cz [online]. © 2004. [cit. 1. 2. 2017]. Dostupné z: http://antika.avonet.cz/article.php?ID=1503

3. Fischerová-Dückelmannová A. Žena lékařkou. Brno: Brněnská nakladatelská společnost, 1923, s. 467

4. Vránová V. Historie babictví a současnost porodní asistence. 1. vyd. Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci, 2007, s. 7. ISBN 978-80-2441-764-6

5. Ratajová J, Storchová L. Děti roditi jest božské ovotce: Gender a tělo v českojazyčné babické literatuře raného novověku. 1. vyd. Praha: Scriptorium, 2013, s. 40. ISBN 978-80-87271-76-6

6. Doležal A. Pierre de la Ravel, pařížský porodník. 1. vyd. Praha: Galén, 2003, s. 141. ISBN 80-7262-239-0

7. Michlová M. Byli jsme a budem aneb česká každodennost 1914–1918. 1. vyd. Řitka: Nakladatelství ČAS, 2013, s. 76–77. ISBN 978-80-745-024-3

8. Hlaváčková L, Svobodný P. Dějiny pražských lékařských fakult 1348–1990. Praha: Univerzita Karlova, 1993, s. 117

9. Nařízení ministeria věcí vnitrných ve shodě s ministeriem věcí duchovních a vyučování ze dne 10. září 1897. Archiv MZ ČR

10. Roztočil A et al. Porodnictví. Brno: IDVPZ, 2001, s. 140

 

• tisk
• předplatit si