Být sestrou v USA znamená být hrdý na svou profesi

V našich podmínkách se to zdá téměř jako sci-fi – pracovat jako sestra, která je velmi dobře finančně ohodnocena, jejíž práci považuje společnost za prestižní, a proto je na ni náležitě hrdá, která má možnost flexibilní pracovní doby s dostatkem pomocného personálu, takže má čas na práci u pacienta... A přesto existuje místo, kde všechno výše uvedené platí. Jsou to Spojené státy americké (USA), jak potvrzuje PhDr. Magda Hubner, vedoucí oddělení vzdělávání v Ústřední vojenské nemocnici – Vojenské fakultní nemocnici v Praze, která v USA několik let žila a pracovala.

Jak jste se k práci v USA dostala?

Provdala jsem se za Američana, takže jsem s ním v roce 2006 odešla do USA, kde jsme žili a pracovali až do roku 2015, kdy můj manžel odešel do důchodu. Pak jsme se vrátili zpět do ČR.

Kde všude jste pracovala?

Jako první jsme odešli do Wisconsinu, ale vzápětí jsme díky manželově práci procestovali několik států USA. Byli jsme v Novém Mexiku, Massachusetts a v Maine. Během doby, kdy jsme bydleli v Novém Mexiku, jsem navíc krátce pracovala na tzv. cestovní kontrakt ještě v Texasu. Všude jsem byla tzv. „staff nurse“ neboli řadová sestra.

Co jste k tomu potřebovala?

V každém státě, kde jsem pracovala, jsem si musela opatřit licenci. USA tvoří celkem 50 států, ale některé státy si ty licence vzájemně uznávají, což pro mě znamenalo úlevu, protože třeba novomexická licence byla transformována do licence ve státě Maine. Ale třeba v Massachusetts ji neuznávali. Tzv. „compact“, což je vzájemné uznávání licencí mezi některými státy USA, ulehčuje sestrám proces nástupu do zaměstnání při stěhování.

To stačilo k tomu, aby vás uznali jako sestru i v USA?

Ne. Před tím, než tuto licenci získáte, musíte kontaktovat „kreditní komisi“ (Commission of Graduates of Foreign Nursing Schools – pozn. red.), která porovnává vaše vzdělání s tím americkým. Ověřuje i vaši licenci v zemi, odkud pocházíte, a vaši jazykovou znalost. Teprve poté vydá jakýsi certifikát, kterým potvrzuje, že máte vzdělání odpovídající tomu jejich. S tímto certifikátem pak musíte oslovit ošetřovatelskou komoru ve státě, v němž chcete žít a pracovat, a ta vás pošle složit národní zkoušku NCLEX, kterou musí složit každý, kdo chce v USA pracovat jako sestra.

Během svého života v USA pracovala PhDr. Magda Hubner v celkem čtyřech státech

V čem ta zkouška spočívá?

Je to licenční zkouška, která není v kompetenci jednotlivých států, ale platí pro všechny. Každý, kdo v USA studuje jakýkoli ošetřovatelský program, je na ni cíleně připravován po celou dobu studia, protože ta zkouška je velice náročná. Skládá se v testovém centru, v jedné místnosti na počítači, který vám náhodně pokládá otázky, vyhodnocuje vaše odpovědi a podle toho vám pokládá další otázky těžší a těžší. A když zjistí, že něco nevíte, začne vás v tom „koupat“. Ke složení této zkoušky se musí každý registrovat a zaplatit poplatek, který byl za mých časů 200 dolarů. U počítače sedíte zhruba čtyři až šest hodin a odpovídáte na jednu otázku za druhou. Mohu říci, že jsem ve svém životě zažila už hodně věcí, ale zkouška NCLEX patřila k těm nejhorším.

Jak to?

Bylo to náročné především proto, že nešlo jen o to zodpovědět otázky z ošetřovatelství a zaškrtnou jasnou odpověď A, B nebo C. Ta zkouška není jen o obsahu, ale hlavně o formě, takže si musíte dostat pod kůži způsob, jakým jsou otázky formulované, a umět na ně odpovědět. V podstatě více než vaše odborné znalosti testuje vaše kritické myšlení a schopnost umět se samostatně a rychle rozhodnout. Je tam třeba otázka typu: Kterého pacienta navštívíte jako prvního po svém nástupu do služby? A máte tam uvedené čtyři typy pacientů a vy v tom hledáte nějakou logiku a snažíte se najít správnou odpověď. A právě tohle je to, na co americké ošetřovatelské školství studenty připravuje, ale u nás to ještě chybí. Takže já jsem dnem i nocí ležela v knihách, než jsem se k té zkoušce vůbec odvážila jít.

Nakonec jste ji složila a co bylo pak?

Když už ji jednou složíte, tak vám ji už nikdo nevezme. O licenci si musíte žádat v každém státě, do něhož se přistěhujete, ale o zkoušce NCLEX už nikdo nikdy pochybovat nebude.

A co celoživotní vzdělávání?

Samozřejmě, v každém státě je to jiné, ale zpravidla licence platí dva roky a pak se musí žádat o její obnovu a zaplatit poplatek, který může být od 75 do 200 dolarů. Za dva roky musí sestra nasbírat určitý počet kreditních bodů, jejichž počet se také liší stát od státu. Někde je to patnáct, jinde dvacet nebo i čtyřicet. Diplomy o jejich absolvování se nemusejí nikam posílat, ale státní ošetřovatelská komora si vždycky vybere náhodně pár jedinců a u nich provede důkladný audit. Nejen tedy, že chce předložit všechny doklady o absolvovaných kurzech, ale ten dotyčný musí ještě na každý z nich napsat jakési zdůvodnění, proč si ten kurz vybral, co se naučil, co mu dal pro jeho profesi apod. Nikdo tedy nechce žádné doklady, ale nikdo si netroufne je nemít.

Přispívá na vzdělávání sester nějak zaměstnavatel?

Ne. Licence a její obnova je věcí každé sestry, která si musí všechno hradit sama, včetně poplatků za žádosti o obnovení licence apod. Minimálně se stane, že by nějaký kurz nemocnice sama pořádala. Většinou je to v zájmu každého zdravotníka, aby si našel a vybral takové kurzy a akce, které jsou pro něho zajímavé a pro jeho profesi přínosné.

Nestalo se vám to, co některým kolegyním, které pracovaly jinde v zahraničí, že by vám nechtěli uznat české vzdělání kvůli nedostatečnému počtu hodin teorie nebo praxe?

Naštěstí ne, ale bylo to jen dílo náhody. Když jsem studovala ošetřovatelství na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy společně s pedagogikou, měli jsme psychiatrii jako volitelný předmět. Já jsem si ji tenkrát zvolila a netušila jsem, že mě tato volba jednou zachrání, protože bez zkoušky z psychiatrie je v USA ošetřovatelské vzdělání považováno za nekompletní.

Praxe by vás nezachránila?

Myslím, že ne. V USA dají více na vzdělání než na praxi. Raději přijmou vzdělaného člověka, kterého praktické věci sami naučí, než člověka, který má sice třeba 25 let praxe, ale vzdělání mu chybí.

Na jakých odděleních jste pracovala?

Během svého profesního života jsem většinou pracovala na endoskopii asi ve třech nemocnicích. Práce spočívala v tom, že jsem pacienty připravovala před výkonem, asistovala jsem u endoskopie, podávala intravenózně medikaci během výkonu a samozřejmě jsem zajišťovala i jejich „recovery“ po výkonu na odpočívacích lůžkách. Nějakou dobu jsem pracovala i na oddělení, kterému se říká PACU (post anesthesia care unit), tedy pooperační jednotka, která byla v tomto případě kombinovaná s oddělením jednodenní chirurgie. A ačkoli se tomu říkalo jednodenní chirurgie, tak se zde přijímali prakticky všichni pacienti ke všem chirurgickým výkonům. Následně odešli na výkon, aby se pak vrátili na tuto pooperační jednotku, kde se probrali. Pokud byli po větších výkonech, byli odesláni na standardní oddělení či JIP, a když po menších, jako například operaci kýly nebo žlučníku, zůstali tam pár hodin a byli propuštěni. Takže třeba po operaci žlučníku odcházeli za nějakých osm hodin domů. A třetí oddělení, na kterém jsem pracovala, byla diagnostická radiologie, kde jsem připravovala pacienta pro radiodiagnostické výkony a u výkonu asistovala.

Kdybyste měla srovnat práci sestry u nás a v USA, v čem je největší rozdíl?

V Americe je každý hrdý na to, že je sestra. Sestra, to tam není povolání, ale společenský status. Sestra je advokát pacienta, je to člověk, na kterého se obracejí lidé ze sousedství a žádají ho o odbornou radu. Jste nositelem této profese. Máte velký profesní, společenský a etický kredit. Stát se sestrou se v USA rozhodují lidé až ve zralejším věku. Je jen velmi málo těch, kteří by už v patnácti letech věděli, že chtějí tuto profesi dělat. K tomu se musí dospět. Pak je to profese na celý život. V Americe je také mezi sestrami mnohem více mužů. Třeba na jednotkách intenzivní péče tvoří až polovinu všech sester. A není se čemu divit, protože je to profese dobře společensky uznávaná, dobře finančně ohodnocená a i když se přestěhujete kamkoli v USA, vždycky najdete práci.

Jak dlouho trvalo, než jste ji našla vy?

Když nás manželova práce zavedla přes polovinu USA, tak jsem měla práci za dva dny, aniž bych si ji jakkoli domlouvala předem.

Jak je to možné? Mají také nedostatek sester jako my?

Na opravdový nedostatek sester jsem nikde nenarazila. Můžete se setkat s nějakou přechodnou situací, kdy někdo odchází třeba ze zdravotních důvodů, ale to se vždy vyřešilo velmi rychle a operativně. Práce je tam velmi dobře organizovaná a je tam velká flexibilita, co se týče úvazků. Jsou tam lidé, kteří chodí jenom na noční služby, protože jim to tak zkrátka vyhovuje, pak tam jsou lidé, kteří chodí jen na denní služby, protože to tak chtějí, anebo tam jsou lidé, kteří chodí třeba jen určité dny v týdnu. Žádný zaměstnavatel nikoho nenutí, aby odpracoval 40 hodin týdně. Každý zaměstnavatel má svou širokou základnu sester, kam může sáhnout na pokrytí celého provozu.

V jakém režimu jste pracovala vy?

Já jsem chodila na denní služby s tím, že na některých odděleních jsem byla tzv. „On call“, což znamenalo, že jeden den v týdnu nebo jeden víkend za měsíc jsem musela být na příjmu a když bylo potřeba, zůstat v nemocnici přes čas. Když se objevil akutní případ, byla jsem to já, kdo k němu byl volán, a musela jsem se do 30 minut dostavit do nemocnice.

Jak vypadal váš běžný pracovní den?

Začínali jsme v sedm hodin ráno s tím, že jedna část nás chodila na sedmou a druhá na osmou hodinu. První skupina pak odcházela domů o hodinu dříve. Jak jsem říkala, práce je tam velmi dobře organizovaná. Zbytečně se neschůzuje ani se neřeší zbytečnosti. Člověk zkrátka přijde do práce a hned se začíná věnovat pacientům dle rozvrhu. Těch pacientů je tam obrovské množství. Například u nás na endoskopii jsme jich měli 60 denně. Člověk se v podstatě po celou směnu nezastaví, ale tím, že je práce tak dobře organizovaná a že je tam dostatek pomocného personálu, věnuje se jenom své odborné práci. Na konci směny jste unavení, ale jen fyzicky, nejste psychicky vyčerpaní z prostředí. Nenosíte si práci domů. Navíc, všechno je v USA nastavené tak, že je to funkční a transparentní. Vztahy mezi kolegy jsou velmi profesionální a i když u nás lidé často Američanům vyčítají, že jsou povrchní a jejich úsměvy jsou jenom hrané, tak i když jsou třeba jen hrané, mnohem lépe se vám pracuje mezi usměvavými kolegy, než když musíte čelit otráveným obličejům a stížnostem kolegů. V Americe je opravdu vysoká etika práce. Práce je tu nejvyšší hodnotou.

Jak to?

Protože když nemáte práci, nemáte nic. Prakticky každý si v mládí pořídí dům na hypotéku, kterou pak celý život splácí. Každý tam žije s dluhy. U nás si lidé myslí, že všichni Američané jsou bohatí, ale není to pravda. Bohatých je jenom pár, to je jen špička ledovce. Většina lidí se musí hodně snažit a pracovat, aby splatila své hypotéky, zaplatila dětem školy, různé kroužky a zajistila svůj každodenní život. To, jak se u nás říká, že člověk žije „od výplaty k výplatě“, tak v Americe platí to samé. Tam se žije „od šeku k šeku“. Výplata je každý týden nebo ob týden.

PhDr. Magda Hubner (uprostřed) s kolegyněmi v USA

Platí to i ve zdravotnictví…

Ano. Já jsem zažila dobu, kdy byl prezidentem Barack Obama a kdy prošla tzv. „obamacare“, což byl pro mnoho lidí obrovský průlom. Rodiče získali možnost mít děti pojištěné až do jejich 26 let, nebo si pojištění i koupit, pokud vám ho nedá zaměstnavatel, což není běžná praxe. Když však pracujete ve zdravotnictví, tak vidíte, že spousta lidí i poctivě pracujících pojištění nemá a když pak přijde nějaká nemoc nebo úraz, je to pro ně takřka likvidační. Jejich život se najednou ocitne v troskách. Ti lidé musejí vyhlásit osobní bankrot, všechno, co mají, včetně toho domu na hypotéku, musejí prodat a dát to bance, aby za ně zlikvidovala dluhy, které třeba souvisejí s léčbou v nemocnici.

Ovlivňuje to třeba pak i to, jak se zdravotníci dívají na pacienty?

Nemyslím si, že by jejich pohled byl ovlivněn z pohledu pojištění. Lékaře nebo sestru v nemocnici nezajímá, jestli je pacient schopný nebo neschopný za péči zaplatit, na to je tam zvláštní oddělení, které to hlídá. Zdravotník jedná s pacientem vždy velmi slušně. Jako s klientem. Například po operaci je naprosto samozřejmé, že lékař vyjde z operačního sálu a okamžitě se setkává s rodinou pacienta, aby ji informoval, bez ohledu na to, jak „dobré“ má pacient pojištění. Lékaři pacientům dávají svá osobní čísla, aby jim mohli kdykoli zavolat, a lékař jim poté, co jsou propuštěni domů, ještě zavolá. Takže když jste například v osm hodin ráno podstoupila výkon v dutině ústní, v osm hodin večer vám zazvoní telefon a volá vám lékař, jak se vám daří, jestli vám zabírají léky, které vám předepsal, a jestli je všechno v pořádku. Lékařů a zdravotníků je tam hodně a každý se snaží si své klienty udržet, protože zdravotnických zařízení tam jsou tisíce, zdravotníků miliony a konkurenční boj je veliký.

Zaujalo vás ještě něco na americkém ošetřovatelství?

Ošetřovatelství je všude stejné, ale v USA mají navíc jako přidanou hodnotu ten systém testování zkouškou NCLEX, což je dobré, protože jejím absolvováním se naprosto smažou veškeré rozdíly mezi jednotlivými školami. Nezáleží na tom, zda je škola dobrá, nebo ne, záleží jen na tom, jestli student zkoušku NCLEX udělá. No a pak mají velmi dobře zpracovaný systém profesní orientace a také prostředí je velmi profesionální. Mají tam velmi dobře nastavené různé nápomocné sítě, takže máte za kým jít, když máte například pocit, že jste obětí šikany nebo jejími svědky, když jste byli zavlečeni do korupčního chování nebo jste byli jeho svědky a podobně. Jak už jsem říkala, zaujalo mě tam velké množství mužů v sesterských profesích a také to, že je tam vysoké procento pracujících důchodců. Potkat v nemocnici sedmdesátiletou sestru není problém. Samozřejmě, že nechodí do práce každý den, ale třeba jen dvakrát týdně, aby si udržela nějaký sociální kontakt a také aby si samozřejmě přivydělala. Občas si najde nějakou vzdělávací akci, takže i profesně stále roste, ale nesetkala jsem se tam s tím, že by někdo odcházel předčasně do důchodu nebo mimo oblast zdravotnictví, protože by byl vyhořelý. Práce sestry je v USA zkrátka společenským statusem, na který jsou jeho nositelky náležitě hrdé.

Bc. Magda Hettnerová, redakce Florence

---

Více o PhDr. Magdě Hubner

Vystudovala ošetřovatelství a pedagogiku na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy a po většinu svého života vyučovala na zdravotnických školách. V roce 2006 se provdala za Američana, s nímž odešla do USA, kde pracovala jako řadová sestra na odděleních endoskopie. Pracovala ve státech Nové Mexiko, Texas, Massachusetts a Maine. V roce 2015 se s manželem vrátila do ČR, kde nyní pracuje jako vedoucí oddělení vzdělávání Ústřední vojenské nemocnice – Vojenské fakultní nemocnice v Praze.

PhDr. Magda Hubner
foto: archiv PhDr. Magdy Hubner

 

• tisk
• předplatit si