Historie ochranných pracovních pomůcek nejen na operačních sálech

Souhrn: Ochranné pomůcky – opěvovaná i proklínaná součást našeho pracovního života, naprostá nezbytnost při ochraně zdraví našich pacientů i nás samých. Zvykli jsme si na ně, bereme je jako automatickou věc při naší práci, ale nebylo tomu tak vždy. Naše zdraví je asi nejvíce ohroženo infekčními agens. Je ale potřeba připomenout i riziko jiné – rentgenové záření, využívané k diagnostickým i léčebným účelům. Každý z těchto dvou rizikových faktorů musel být objeven, pojmenován a prozkoumán. Pro každé z těchto rizik jsou jiné ochranné pomůcky a jiná preventivní opatření.

Klíčová slova: Ochranné pomůcky – ochranný oděv – infekce – záření – rentgen.

The Past and Present of Personal Protective Equipment Not Only in Operating Theatres

Summary: Protective equipment – this both celebrated and cursed part of our working life, an absolute necessity to protect the health of our patients and ourselves. We have got used to them, we take them as a natural thing in our work but it had not always been so. Our health is probably the most vulnerable to infectious agents. But it is necessary to bear in mind other risk too: X-rays used for diagnostic and therapeutic purposes. Each of these two risk factors had to be discovered, named and examined. For each of these risks there is different protective equipment and different preventive measures.

Keywords: Protective equipment – protective clothing – infection – radiation – X-ray.

 

Úvod

Infekční onemocnění provázejí lidstvo od počátku věků a boj s nimi je vleklý, dlouhý a se střídavými úspěchy. V dřívějších dobách lidstvo decimovaly různé epidemie, vzniklé většinou ze špíny a nedostatku kvalitního jídla. Tyto problémy souvisely s přelidněním měst, jejich zahlcením odpadky, znečištěním vodních zdrojů a s následným přemnožením hlodavců a hmyzu. Připomeňme například velkou morovou ránu v období let 1347–1351, jejímž původcem byla Yersinia pestis přenášená z hlodavců na lidi blechami a která tehdy usmrtila čtvrtinu obyvatel Evropy (například ve Florencii klesl počet obyvatel z více než 100 tisíc k 38 tisícům přeživších). V té době již obyčejní lidé začínali chápat, že jde o nakažlivou chorobu. Teoretikové tehdejší lékařské vědy však hledali příčiny v jiných oblastech – tvrdili například, že velký vliv má konstituce člověka a že odolnější jsou lidé robustní postavy. Již v této době bylo povinností lékařů ohledání mrtvých – byli placeni za nasmlouvané a prováděné výkony. Z tohoto období pochází i první zmínka o ochranném oděvu lékařů. Důležitými součástmi tohoto oděvu byly dlouhé kožené hábity, rukavice, dlouhá hůl (aby se lékař nemusel nemocného dotýkat rukou) a obličejová maska se zobanem naplněným vonnými bylinami, které měly lékaře ochránit před zápachem a nákazou. Nejúčinnějším se však ukázalo karanténní opatření, které zavedli v Miláně – zapečetili domy s nemocnými a jejich příbuznými a dosáhli tak tehdy nejnižší úmrtnosti na toto onemocnění – pouhých 15 % obyvatel (Porter 2013).

K podobným epidemiím docházelo až do poloviny 19. století prakticky ve všech oblastech lidského života – vojsko bylo více decimováno tyfem nežli zbraní nepřítele, vězni v žalářích na tom byli podobně. Hygienické návyky neexistovaly a účinná prevence nebyla přijata především z důvodu neznalosti původu těchto chorob. Obecně se předpokládal boží trest (na který pomohly jen modlitby a půst) či miasma (původ nemoci v nezdravém prostředí) (Porter 2013).

Teprve s objevem mikroskopu mohlo dojít a také postupně došlo ke změnám v lidském konání – ty spočívaly nejen v zavedení preventivních opatření (víka na popelnice k redukci počtu hmyzu a hlodavců, přístup k pitné vodě i pro chudinu a odvoz odpadků), ale také na poli medicíny. K největšímu rozvoji došlo v chirurgii díky objevu asepse, antisepse a sterilizace. V této souvislosti nelze opomenout doktora Ignáce Semmelweise a jeho objev „špinavých rukou“ jako příčiny puerperální sepse, která kosila tisíce mladých žen – čerstvých maminek, obvykle i s jejich čerstvě narozenými nemluvňaty. Semmelweis si všiml rozdílného počtu poporodních úmrtí na oddělení, kde se o rodičky starali lékaři, oproti oddělení, kde o maminky pečovaly porodní báby. Měl to však těžké – svou teorii neuměl obhájit, a tak se mu spousta tehdejších lékařů vysmála. Nebylo jednoduché přijmout skutečnost, že z rukou, které mají léčit a uzdravovat, přichází smrt. Jeho teorii potvrdil až Louis Pasteur a od té doby začalo postupně docházet ke změnám postojů a myšlení zdravotnické veřejnosti. Díky Listerově objevu antiseptických účinků kyseliny karbolové došlo ke snížení úmrtnosti na ranné infekce. Kyselina karbolová však měla při dlouhodobém používání neblahé účinky na zdraví samotných zdravotníků. A tak se pátralo dál (Porter 2013).

Základy sterilizace je potřeba přiznat Pasteurovi. Objevením nutnosti používat k operacím pouze nástroje, které prošly zahřátím na 130–150 °C, položil v roce 1878 základy pro sterilizaci. V roce 1883 byl na hygienické výstavě v Berlíně představen sterilizační přístroj, v r. 1886 byl v Paříži vystaven první autokláv a od r. 1888 je již používána suchá sterilizace nástrojů. Sterilizační postupy zdokonalili Ernest von Bergmann spolu s Curtem Schimmelbuschem. V r. 1892 vydali „Průvodce pro aseptické ošetřování ran“. Schimmelbusch později navrhl sterilizační nádobu s posuvnou stěnou (nám známý buben), vhodnou pro sterilizaci a následné uchovávání sterilního materiálu (Schimmelbush 2015).

Ochranný oděv morových lékařů
foto: Schott H. Kronika medicíny. Praha: Fortuna Print, 1994, 648 s. ISBN 80- 85873-16-8

Nejen rukavice přinesly čistotu na sál

Naprostý průlom v ochraně zdraví pacientů i zdravotnického personálu znamenal objev gumových operačních rukavic. Za tímto objevem stojí láska chirurga k ošetřovatelce. William Steward Halsted si všiml, že jedna z jeho sester má desinfekcí velmi zničené ruce. Líbila se mu a bylo mu jí líto. Začal proto přemýšlet, jak jí pomoci. Zašel tedy za šéfem společnosti Goodyear a domluvil se na výrobě rukavic pro operační tým. Rukavice se ujaly a Halsted si pak dotyčnou ošetřovatelku (Caroline Hamptonovou) zanedlouho vzal. Používání operačních rukavic se brzy rozšířilo po světě a začalo být běžným standardem (Porter 2013).

Rukavicemi však péče o čistotu operačního pole nekončila. Na přelomu 19. a 20. století se při operacích začalo používat sterilní prádlo. Operační plášť již nebyl tou špinavou ztuhlou věcí, která se opakovaně používala a dědila po slovutných profesorech, ale čistý a sterilní pro každou operaci. Došlo také k objevení významu a následně k nošení operační čepičky a masky jako povinné součásti výstroje člena operační skupiny. Stejně tak operační rouškování začalo sloužit jako prevence zavlečení infekce do operační rány. A tak zatímco ještě začátkem 19. století před všemi těmito objevy byl dubový operační stůl umístěn v posluchárně, postaven na pilinách a opatřen koženými řemeny pro připoutání operovaného (nebyla známa anestezie), počátkem 20. století bylo najednou vše jinak. Operační sál svítil čistotou a voněl dezinfekcí, počet osob byl redukován na minimum a byly striktně užívány pouze předměty prošlé sterilizací. Díky tomu významně klesl počet raných komplikací a úmrtí na ně dlouho před objevem penicilinu (Niederle 1986, Porter 2013).

Dlouho se používaly oděvy a roušky bavlněné. Prakticky celé století. Před objevem antibiotik, kdy nebyla jiná ochrana před infekcí než čistota, byli zdravotníci velmi pečliví. Byly sepsány zásady péče o prádlo, nástroje i prostředí operačního sálu. Kladl se důraz na čistotu lůžka pacienta i na čistotu pacienta samého. Jako ve všech oblastech života, i zde však došlo k vývoji, k novým objevům a k přepracování postupů. Nyní máme jednorázové pomůcky téměř na všechno, máme velmi účinné dezinfekční prostředky, moderní vybavení, izolační oděvy a speciální izolovaná zařízení pro boj s vysoce nakažlivými nemocemi, a přesto se nám v boji s infekcemi stále nedaří vítězit (Niederle 1986).

Vývoj ochrany před RTG zářením

Velmi důležitý byl objev radioaktivity a zkoumání jejích účinků na lidské tělo. Než se však podařilo dát jednotný řád pokusům, stanovit sílu a množství zářiče pro diagnostické a léčebné účely, došlo k mnoha nevratným poškozením zdraví i k velkému počtu úmrtí vědeckých i zdravotnických pracovníků.

Ačkoliv Wilhelm Conrad Röntgen objevil své paprsky již v roce 1895, objevuje se první zmínka o alespoň nějaké ochraně před nimi teprve v r. 1929. Doktor Santholzer se ve své knize zmiňuje nejen o kaučukových nástrčkách jako o ochraně prstů před poškozením radiací, ale i o prvních dozimetrech. Zmínka o prvním oděvu chránícím před radiací je až z roku 1934 a teprve na počátku 50. let 20. století byly zdravotníkům k dispozici ochranné zástěry a rukavice. U obou pomůcek byla k dispozici dvojí varianta ochrany – slabší (s ekvivalentem 0,3 mm Pb) a silnější (s ekvivalentem 0,5 mm Pb). Zástěry navíc měly dvě varianty délky (Santholzer 1929, Běhounek 1937).

Co se legislativy týče, byly problémy rentgenových pracovníků stanoveny jako nemoc z povolání již v r. 1925, ale rentgenový přístroj nebyl ještě určován oficiální legislativou a pravidla pro manipulaci byla doporučená, nikoli závazná. O diagnóze Nemoc z ozáření se začalo mluvit teprve po útocích na Hirošimu a Nagasaki (Běhounek 1939, Seidl 2012).

V současné době máme díky vývoji k dispozici nejen dostatek ochranných prostředků proti ionizujícímu záření, ale navíc jsou moderní přístroje velmi dobře odstíněny, a tak dávka ionizujícího záření, která jednorázově dopadne na nechráněnou část těla, je velmi malá. Navíc se kvadraticky snižuje se čtvercem vzdálenosti od zdroje. To ale neznamená, že se nemáme chránit. Naopak, naše tělo má paměť a načítá postupně všechny malé hříchy. Následky pak mohou být velmi nepříjemné (Seidl 2012).

Bc. Alena Salzmanová, Urologická klinika FN Plzeň,
Mgr. Lucie Čadová, Interní oddělení FN Plzeň

 

Literatura:

1. Porter R. Největší dobrodiní lidstva: historie medicíny od starověku po současnost. Překlad Jaroslav Hořejší. V českém jazyce vyd. 1. Praha: Prostor, 2013. 807 s., [24] s. obr. příl. ISBN 80-7260-052-4

2. Niederle B et al. Práce sestry na operačním sále. 4., dopl. a zcela přeprac. vyd. Praha: Avicenum, 1986. 409 s.

3. Curt Schimmelbusch. Wikipedia [online]. 4 September 2015 [cit. 2015-10-27]. Dostupné z: https://en.wikipedia.org/wiki/Curt_Schimmelbusch

4. Běhounek F, Novák FV. Lékařská radiologie. Praha: Mladá generace lékařů při Ú. J. Čsl. L., 1937. 547 s., [2] příl. s tabulkami

5. Seidl Z et al. Radiologie pro studium i praxi. Vyd. 1. Praha: Grada, 2012. 368 s., iv s. obr. příl. ISBN 978-80-247-4108-6

6. Santholzer V. Moderní otázky radioaktivity: co nám prozrazuje radioaktivita o stavbě hmoty: je možno rozbíjeti a skládati prvky? Praha: Melantrich, 1929. 174 s., [8] s. obr. příl.

 

Recenzovaly:

Mgr. Eva Klára Novotná – Chirurgická intenzivní péče, Nemocnice Milosrdných sester sv. Karla Boromejského v Praze
Mgr. Helena Michálková, Ph.D. – Geriatrická klinika, 1 LF UK

 

• tisk
• předplatit si