Práce s agresí je podobná jako práce s traumatem

Facky, kopance, ale i nátlak a psychické vydírání. To je jen malý výčet toho, jak může vypadat násilí v partnerském vztahu. Jedná se o pravděpodobně nejběžnější trestný čin, který však dlouhá léta unikal pozornosti úřadů. Jak uvádí Bílý kruh bezpečí na svých webových stránkách, početné studie v Americe a Kanadě mezi páry, které spolu chodily, zjistily, že toto násilí se vyskytuje u 30 % párů ročně. V průběhu manželského soužití či soužití druha a družky jde též o 30% výskyt. Skutečná procentuální míra násilí v intimních vztazích může být až dvakrát vyšší a situace v mnoha dalších zemích je obdobná.

V České republice začal otázku domácího násilí řešit zákon č. 273/2008 Sb., o Policii ČR, který dal s účinností od 1. ledna 2009 policistům oprávnění vykázat násilnou osobu z bytu nebo domu i z jeho bezprostředního okolí. S tím, jak se otázka domácího násilí začala dostávat do povědomí veřejnosti, začala vznikat i řada programů zaměřených na oběti domácího násilí. Samotní pachatelé však dosud zůstávali stranou. O tom, jak se s nimi dá pracovat a jak taková práce vypadá, jsme hovořili s psychoterapeutem Mgr. Lukášem Kutkem z organizace Gaudia, která se jako jedna z mála organizací v ČR zaměřuje mj. i na terapeutickou práci s násilnou osobou.

Psychoterapeut Mgr. Lukáš Kutek se v rámci své profese zabývá mj. i terapeutickou prací s agresí
foto: z archivu Mgr. Lukáše Kutka

V čem spočívá práce s agresivním člověkem?

Způsoby terapeutické práce s agresí jsou různé. My vycházíme hodně z narativní terapie, která se snaží prostřednictvím rozhovoru pracovat s proměnou identity. Existují i terapeutické metody třeba nácviku, ale to my v terapeutickém centru Gaudia neděláme. Snažíme se pracovat s výjimkou, u níž si lidé často neuvědomují, že je funkčním řešením nějakého problému. A když se toto řešení během rozhovoru zvědomí, tak jim najednou dojde, že ho vlastně znají, a už to funguje. A pokud mají zájem a dokáží z této výjimky udělat pravidlo, tak vlastně umlčují potíž, kvůli které přišli, a to je to, co vede k úspěšnému řešení jejich problému. Najednou se cítí líp. Cítí, že to, co je doposud ovládalo, mají najednou ve svých rukách. To je jedna cesta.

 

A ta druhá?

To je právě ta narativní terapie. Když si za tou agresí promítneme nějaké hodnoty – ať už jejich obranu, či prosazování, tak se v rámci terapie dobereme k tomu, že ty hodnoty nejsou špatně, že jsou naprosto v pořádku, protože mít hodnoty je důležité, ale pracujeme na tom, zda by se nedaly prosazovat jinak.

 

Jak?

Většinou když si lidé pojmenují, a tudíž také uvědomí, co je pro ně důležité, je to pro ně veliký objev. Jsou to mnohdy velmi silné okamžiky, a když si v tom rozhovoru pojmenují, kde se to v jejich životě vzalo – že to mají například od dědečka, který jim něco vštěpoval, a co přitom prožívali –, je to pro ně velmi objevné. Připadají si najednou mnohem hodnotnější.

 

A předtím si nepřipadali?

Častokrát se při terapeutické práci s agresí setkáváme s tím, že ti lidé, kteří se agresivně chovají, mají pocit, že jsou nějak rozbití. Že jsou mechanismus, který potřebuje nějak vnitřně opravit. A když dojdou během terapie k tomuto poznání svých hodnot, připadají si najednou cennější. Už nejsou těmi, kterým někdo říká: „Ty jsi ten agresor, ten násilník, co všechno zkazí…“ Někdy jsem měl až pocit, jako by to byla nějaká magie. Nějaké kouzlo, které ty lidi, kteří přišli zatrpklí a naštvaní, najednou proměnilo tak, že odcházejí s radostí a s objevem, co všechno se jim otevřelo. Co všechno ve svém životě drželi od sebe, a přitom to pro ně bylo hrozně důležité.

 

Jak se k vám klienti dostávají?

To je různé. Buď to jsou lidé, u kterých se v průběhu jiné terapie, například párové nebo rodinné, zjistilo, že mají problém s agresivitou, a pošle je k nám nějaký jiný odborník, nebo jsou k nám posláni různými institucemi, jako je třeba Probační a mediační služba ČR, anebo přijdou sami, protože cítí, že mají s agresivitou problém, a chtějí s tím něco dělat. Zrovna nedávno za mnou přišel jeden kluk, který měl střet s partnerkou. V podnapilosti jí vrazil facku, což byl pro něho samotného tak šokující zážitek, že přišel k nám a chtěl s tím něco dělat. Sám říkal, že ví, že někdy reaguje velmi rychle, spontánně, ale díky tomu, že přišel sám, a byl tedy velmi motivovaný ke změně, je u něj už po dvou sezeních vidět velký pokrok. Motivovanost dělá v terapii hodně.

 

Jak to?

Je důležité, když ti lidé vnímají sami sebe jako kompetentní ke změně. To je cesta k úspěchu.

 

A když nejsou?

To jsou mnohdy případy, které k nám posílají instituce, jako je Probační a mediační služba ČR. To jsou lidé, kteří mají terapii nařízenou nějakou institucí, a jejich motivovanost je tudíž velmi malá.

 

Jaké instituce je k vám posílají?

Může je poslat třeba soud. Státní zástupce nebo soudce jim mohou zahrnout do rozsudku, že musejí podstoupit nějaký terapeutický program. U těchto lidí je však bohužel velmi časté, že buď vůbec nepřijdou, anebo přijdou jednou a pak i za cenu toho, že to pro ně může mít negativní následky – například v podobě změny trestu z podmíněného na nepodmíněný, přestanou chodit. Ale ten důvod, proč nechodí, se kterým se většinou setkávám já, je ten, že mají o psychoterapii zkreslené představy a předsudky.

 

Jaké?

Představují si pod tím nějaké vymývání mozku nebo hypnózu, kdy jim něco změníme v hlavě a oni už pak nebudou sami sebou, a podobně. Mají obrovský strach z toho, že se při té terapii stane něco, co si sami nepřejí. Ale když už přijdou a začnou chodit pravidelně, jsou většinou hrozně překvapení, protože se najednou setkají s respektem. Najednou vidí, že nejsme jejich nepřátelé nebo ti, kdo spolupracují s institucemi, s nimiž se oni nějakým způsobem potýkají, ale někdo, kdo jim pomáhá zbavit se problému, který jim kazí život. Zároveň zjistí, že je tu někdo, kdo se s nimi baví o věcech, o kterých se s nimi nikdy nikdo nebavil. Už to samotné je pro ně novinka. Navíc si během toho rozhovoru spoustu věcí uvědomí, utřídí a řada z těch, kteří na začátku byli proti tomu, aby nějakou terapii podstupovali, na sobě najednou pracuje. Pod vlivem toho, že je nikdo během terapie neobviňuje a zároveň s nimi chce spolupracovat a respektuje je, se sami promění a nastaví se na spolupráci.

 

Ale asi ne všichni, že?

Samozřejmě, je to velmi individuální. Jak jsem říkal, jsou i tací, kteří raději přijmou vyšší trest, než aby na terapii přišli.

 

O pachatele jakého násilí se většinou jedná?

To je různé. U těch, kteří jsou k nám posláni institucemi, se jedná o různá napadení a podobně.

 

A co domácí násilí?

To není úplně dominantní, ale to je asi i z toho důvodu, že se k němu instituce tak snadno nedostanou. Domácí násilí je stále velmi latentní, i když se situace v posledních letech zlepšuje. Přibývá případů vykázání, které může policie od roku 2009 použít. Policisté mají k dispozici metodu, která se jmenuje SARA DN, jež je určena těm, kteří se dostanou do prvního kontaktu s osobou ohroženou domácím násilím. Tato pomůcka – dotazník by jim měla umožnit identifikovat, zda se jedná o jednorázový konflikt, nebo dlouhodobý problém. V takovém případě pak mají možnost násilnou osobu vykázat. A protože vykázání rok od roku přibývá, je vidět, že se pohled na domácí násilí mění.

 

V jakém smyslu?

Dříve tu ze strany institucí panovala neochota zabývat se jím. Byla to pro ně soukromá věc, kterou si mají lidé vyřešit za zavřenými dveřmi. Dnes už se jejich pohled změnil a na domácí násilí je pohlíženo jako na společenský problém, který je třeba řešit.

 

Každý z nás jedná někdy agresivně. Existuje tedy nějaká hranice, za kterou se pozná trvale agresivní člověk?

Co se týče domácího násilí, tam je násilné chování jasně legislativně vymezeno. Jedná se především o takové chování, které je dlouhodobé a stupňuje se. Pokud se tedy partneři hádají a jednou vyvolá hádku on a jednou ona, nejedná se o domácí násilí, protože to je oboustranné. Pokud však jeden z partnerů neustále útočí a druhý má pocit, že se musí pořád bránit, a časem to přejde třeba ve fyzické útoky, je už potřeba to řešit. Existuje pojem násilí ve vztazích, což je důležitý pojem, protože násilí opravdu často vzniká ve vztazích. Takzvaní „agresoři“ jsou mnohdy lidé, kteří ve všech ostatních sociálních vztazích fungují zcela bezproblémově, takže problém je hlavně v tom vztahu.

 

K domácímu násilí se tedy dá „dopracovat“?

Ano. Může vzniknout i tak, že je ve vztahu nějaký problém, který se neřeší, takže zahnívá, vede k eskalaci sporů a může vyústit až v domácí násilí. Pokud se ten problém vyřeší, násilí odpadá. Kauzalita je tam cirkulární, nikoli lineární. Když to uvedu na příkladu: manželka jednoho muže chodí každou středu s kamarádkami na víno. Kamarádky mají úspěšné manžely a ona, protože je frustrovaná, že její manžel tak úspěšný není, přijde domů a začne mu to vyčítat. Její frustrace není nic, za co by se měla stydět nebo za co by měla cítit vinu, ale její manžel to vnímá jako ponižování, a ten spor tudíž eskaluje. A protože se tyto její dýchánky opakují pravidelně a ona je frustrovaná dlouhodobě, napětí narůstá, až vyústí v to, že jí manžel jednoho dne nafackuje. Už zkrátka nevěděl, jak jí jinak říct „Nech mě bejt!“, tak jí dal pár facek. Ona samozřejmě ví, že být napadená není v pořádku, ale nedokáže rozlišit, že na tom má i svůj podíl viny. A manžel si zase uvědomuje, že není v pořádku svoji manželku bít, ale už neví, co má jiného dělat, aby mu dala pokoj. Takže manžel je poslaný k nám do poradny na základě rozhodnutí soudu a my s ním pracujeme právě třeba prostřednictvím výjimky.

 

Jak?

Při rozhovoru se třeba klient zmíní, že se mu ve chvíli, kdy se manželka vrátila z dýchánku, povedlo vzít si klíče od bytu a odejít na chvíli ven, aby se vyhnul jejímu rýpání. Když to dokázal, snažíme se následně udělat z této výjimky pravidlo, které bude fungovat dlouhodobě.

 

Dá se říci, jak dlouho taková terapie trvá?

To je individuální. Záleží na osobnosti a na typu problému, se kterým k nám přichází.

 

Kolik dalších organizací, jako je Gaudia, s násilnou osobou u nás pracuje?

Vzhledem k tomu, že v současnosti je – řekněme – nízká poptávka po tomto tématu, mnoho jich není. Hodně spolupracujeme s královéhradeckou Nomií (bývalá Adra), která provozuje Dětské krizové centrum a Poradnu pro oběti násilí. Její ředitel Mgr. Miroslav Bubeník, BTh., je u nás snad nejdéle pracující člověk s tématem agrese. Společně s naší ředitelkou MUDr. Olgou Kunertovou proto jezdíme na jejich skupinová sezení a hledáme u nich inspiraci pro naše projekty. Ale existují i další. Své programy na to, jak pracovat s agresí, má i například Liga otevřených mužů, Česká diakonie má terapeutku, která se této práci v Praze věnuje programově, takže organizací, které se práci s násilnou osobou věnují, bychom našli asi osm.

 

Jaké programy nabízí Gaudie?

My jsme teď ve fázi, kdy připravujeme projektové žádosti a snažíme se získat ke spolupráci organizace, jako je Probační a mediační služba ČR a další, které se s problémem agrese u klientů setkávají a které by je k nám mohly posílat. Zkoušíme také žádat o granty, například ministerstvo vnitra v rámci prevence kriminality a podobně.

 

Kolik lidí chodí k vám?

Vzhledem k tomu, že se naše projekty ještě nerozjely, to jsou spíše jednotky za měsíc. Ale například v Hradci Králové, kde se tomuto tématu věnují dlouhodobě, to jsou desítky lidí ročně.

 

Měl jste někdy strach při práci s agresivními lidmi?

Když mám možnost pracovat s motivovanými klienty, tak strach nemám. Sám jsem si prošel změnou smýšlení. Před tím, než jsem s těmito klienty začal pracovat, se mi samozřejmě honilo hlavou – teď přijdou ti násilníci, co já budu dělat? Jsou to lidé, kteří ubližují ostatním… Místo toho však přišli obyčejní lidé. A někteří z nich byli opravdu vystrašení. Když se jim však dostalo během terapie respektu a uznání, uklidnili se a oklepali a začali spolupracovat. Jejich proměna je vždycky, jako kdybyste zalili kytičku – schoulená ramena se roztáhnou a z člověka, který přišel vystrašený a měl sucho v puse, je najednou někdo úplně jiný. Mirek z Nomie (ředitel Miroslav Bubeník – pozn. red.) říká, že agrese je to samé co reakce na trauma. Je to reakce na podnět, který člověka ohrožuje a stresuje. S takovým člověkem se tedy musí pracovat jako s tím, kdo se cítí být ohrožen – dát mu pocit bezpečí, respektu a transparentnosti. Zdá se to jako málo, ale s lidmi to dělá úplné divy. A to, čeho si na této zkušenosti vážím, je, že řada z těch, s nimiž jsem měl možnost pracovat a kteří za mnou přišli s nálepkou „agresor“, jsou ve skutečnosti sympatičtí a chytří lidé, kteří se jen zkrátka v určitém okamžiku rozhodli hájit sebe a své hodnoty agresí.

 

Magda Hettnerová, redakce Florence

---

Více o centru Gaudia

Centrum Gaudia, které tvoří tým odborníků, nabízí kromě psychoterapeutické pomoci i psychologické konzultace, rozvojovou asistenci, poradenství, supervize, koučink, ale i terapie, masáže a práci s tělem. V nabídce má i konzultaci se somatickým lékařem, mediaci a online poradnu. Jejich klientem se může stát každý, kdo má nějaké starosti nebo se z nějakého důvodu rozhodl něco ve svém životě změnit. Více informací o organizaci Gaudia najdou zájemci na www.gaudia.cz.

 

• tisk
• předplatit si