Obětí dopravní nehody na vlastní kůži

Tento článek shrnuje pocity, které zažívá figurant při nácviku zásahu u hromadného neštěstí. V roli figurantů jsou nejčastěji studenti a nadšenci, málokdy zkušení zdravotníci, ale zbytečný zážitek to není. K čemu jsou takové nácviky dobré? Je to jen hra, anebo mají hlubší smysl?

Sama jsem se několika takových nácviků zúčastnila, většinou jako figurant, někdy jako instruktor. Samozřejmě jsem si vyzkoušela i roli záchranáře. Každá z těchto rolí vám dá něco jiného, ale každá vám přinese hodně nových zkušeností. Ráda bych se v tomto článku věnovala zprostředkování svých osobních pocitů, které jsem zažívala v roli pacienta při nácviku zásahu u hromadného neštěstí v rámci 4. ročníku metodického cvičení krizové připravenosti s názvem „Pražská 155“ v roce 2015.

Ačkoli samotná akce se měla odehrát v noci z 18. na 19. září 2015, přípravy začaly mnohem dříve. Už několik měsíců před samotnou událostí byl vytvářen scénář, řešilo se technické zabezpečení a organizace osob podílejících se na akci. Finální přípravy pak začaly brzy odpoledne 18. září. Namaskovat dav lidí tak, aby připomínal „zombiewalk“, přeci jen zabere hodně času.

Převržená tramvaj, která se měla v rámci cvičení srazit v Praze s nákladním autem

Každý z figurantů si nejprve vylosoval zranění, které měl simulovat, dále se musel naučit své fyziologické funkce a poté se nechal namaskovat. Nehodou, jejíž obětí jsme se měli o několik hodin později stát, byl střet kamionu s tramvají plnou lidí. Zdá se vám ta představa dostatečně strašidelná? Věřte, že se ani zdaleka neblíží skutečným pocitům, které člověk v dané situaci má. A to stále mluvíme o předem připravené akci, při níž nebyl nikdo doopravdy zraněn, kdy bylo bezpečí všech zúčastněných dostatečně zajištěno a které se účastnili dobře najedení, napití a teple oblečení figuranti, kteří si vlastně jen lehli do předem naaranžované převrácené tramvaje.

Nejhorší je strach a zima

Je večer, 18. září 2015. Přicházím k tramvaji, která leží na boku na kolejích. Vím, že ji tým hasičů a techniků pražského dopravního podniku desítky minut kontroloval, aby zabránil jejímu sebemenšímu pohybu. Vím, že nás celou dobu hlídá ohromný dav lidí. Přesto lezu do tramvaje zadním oknem a cítím se poněkud stísněně. Tento typ jezdí ulicemi hlavního města stále. Je to tramvaj, kterou jsem jela snad už tisíckrát. Přesto teď působí úplně jinak. Je tu tma, zima a vlhko. Sedačka, kterou mám za zády, mě tlačí do boku. Zbývá ještě půl hodiny, kterou zabere poskládání všech figurantů na místo nehody. Za tu dobu se do nás dává zima, ačkoli na sobě máme několik vrstev oblečení.

Ve 23:00 hodin to vypukne. Právě v tento čas je posádkám, které jsou do cvičení zapojeny, předána výzva. Během pěti minut přijíždí první vůz ZZS. Raduji se, že budu brzy v teple mimo strašidelné místo události. Čekání se ale zdá být nekonečné. Když ležíte mezi hromadou lidí, z nichž většina věrohodně naříká a pár jich naopak hrozivě mlčí, zdá se každá minuta dlouhá jako hodina Než se do tramvaje dostanou první hasiči, aby provedli třídění raněných, nedokážu už roli mrtvé hrát, ani kdybych chtěla. Klepu se totiž zimou. Ačkoli všichni záchranáři postupují opatrně, dopadá u mé hlavy něčí noha a souboj zásahová obuv versus moje hlava končí 1 : 0 pro botu. Já si tak k simulovanému zranění oka přidávám i reálně vytržený chomáč vlasů a malou bouli na čele. Třídění ale vcelku vyhrávám, protože na krk dostávám červenou kartu s nápisem START (Snadné Třídění A Rychlá Terapie), tedy nejvyšší prioritu.

Chvála Bohu za izotermickou fólii, kterou ze všech ošetřujících úkonů uvítám nejvíc. To už jsem na shromaždišti raněných a čekám, které vozidlo odsunu raněných bude mé. Mé, protože i když jde jen o nácvik, tak nevidím a neslyším nic. Jen sebe a zdravotníky v mé bezprostřední blízkosti. Nemám absolutně žádný přehled o již odsunutých zraněných, o čase, který uplynul, ani o poloze shromaždiště vůči tramvaji, dokonce ani o množství členů IZS, kteří mi již poskytovali péči. Zmatek – tak by se dala situace popsat nejvýstižněji. Sama postupy záchrany při hromadném neštěstí znám a vím, že se i nyní podle nich postupuje. Všichni jsou precizní v jejich plnění, ale přesto mi to z mého pohledu ležícího pacienta organizovanou akci ani omylem nepřipomíná. Nevím, co bude dál, nevím, kdy se co stane. A zároveň mám dost času nad vším přemýšlet.

Isnpiraci pro simulované zranění autorky našli maskéři ve filmu
fota: autorka

Najednou přichází změna. Někdo mě zvedá a konečně se dostávám do auta. Jsem ve voze Atego, a tak nepojedu sama, ale rovnou se čtyřmi dalšími raněnými. Vlastně ranění jsou jen tři. Posledního pacienta představuje panenka dítěte, kterou maskéři upravili tak, aby vypadala jako mrtvé dítě. Figurantka hraje svou roli matky velmi přesvědčivě a odmítá se svého – byť již mrtvého – dítěte vzdát. Považuje je za spící a i s hlavou visící na zbytcích kůže je k sobě tiskne. Nejsem zrovna mateřský typ, ale tahle scéna zamrazí i mě, a tak raději zavřu své druhé, nenamaskované oko. Konečně se dveře auta zavírají a my vyrážíme na cestu. Naším cílem je Emergency Ústřední vojenské nemocnice – Vojenské fakultní nemocnice v Praze. Konečně přichází úleva. Už jsem v bezpečí.

Výsledky cvičení jsou přínosem i pro praxi

A jaký dojem na mě akce udělala? Jaké pocity ve mně přetrvaly? Jednoznačně velmi silné. Byl to zážitek, který mě donutil přemýšlet nad tím, jak se cítí pacienti v mnohem více stresujících situacích, než je pouhé cvičení, a jak se k nim my zdravotníci chováme. Je jistě prioritou záchrana života, ale zkusme mít na paměti, že z polohy vleže, z pozice zraněného se zdá situace diametrálně jiná. Minimální povědomí o okolní situaci, koncentrace na sebe sama a extrémně zvýšená citlivost smyslů. Iracionální chování, tak jak ho u raněných vídáme, není tak iracionální, když se vžijete do role pacienta, ale tato zkušenost je přenosná jen stěží.

Nikdo učený z nebe nespadl. Právě proto jsou takové akce, jako je metodické cvičení krizové připravenosti „Pražská 155“, pro nás, zdravotníky, velmi důležité, abychom si mohli tyto extrémní situace vyzkoušet, popřemýšlet nad jejich výsledkem, ale i vzít si ponaučení. A to nejen pro případ hromadného neštěstí, ale i pro běžnou praxi a každodenní péči a komunikaci s pacienty.

Hana Oliva, Ústřední vojenská nemocnice – Vojenská fakultní nemocnice v Praze

 

• tisk
• předplatit si