Duševní onemocnění? Bojujete s předsudky a neporozuměním

Pomáhat ostatním chtěla dnes čtyřiadvacetiletá Silvie Chrudinová už odmalička. Když se jí pak naskytla příležitost pomáhat lidem s duševním onemocněním, neváhala ani chviličku. Její pomoc je významná především proto, že sama ví, co duševní onemocnění přináší. Má totiž bipolární poruchu, kdy se u ní střídají hluboké deprese s manickými stavy.

Kdy se u vás začalo onemocnění projevovat?

Jiná jsem byla už odmalička. Začalo to úzkostmi a panickými atakami. Asi od dvanácti let beru antidepresiva. Jak jsem dospívala, problémy se začaly stupňovat a naplno se projevily v roce 2015, když jsem se rozešla s dlouholetým přítelem. Začala jsem propadat vážným depresím i manickým stavům a hlavně velké sebedestrukci. V momentě, kdy jsem byla na pokraji totálního sebezničení, jsem skončila v psychiatrické léčebně.

Jak se vaše nemoc projevuje?

Střídáním depresí, kdy člověk jen leží a má pocit, že celý svět je proti němu, a mánií, což je pravý opak a člověk si připadá skoro jako Bůh.

V současné době pracujete jako peer konzultantka pro sdružení Práh jižní Morava. Co tato práce obnáší?

Když jsem byla hospitalizována v psychiatrické léčebně, dostala jsem se na jednu přednášku v Café Práh, kde byla jedna peer konzultantka, která nám vyprávěla svůj příběh. Velmi mě to oslovilo a říkala jsem si – to by bylo něco pro mě! A tak jsem se se sdružením Práh spojila a na další přednášce jsem už vystupovala i já. Peer konzultant pracuje především na základě své osobní zkušenosti. Psychologové a psychiatři to mají nastudované teoreticky, já to mám zažité prakticky. Vzájemně se tak doplňujeme, abychom mohli klientům co nejvíce pomoci.

S kolika klienty pracujete a jak?

Momentálně se účastním především svépomocných skupin a na podzim mě čeká hodně přednášek a destigmatizačních akcí. Co se týče klientů, tam je to různé. Jsem kolegy přizvána ke spolupráci tam, kde je to potřeba.

Co vás na této práci nejvíce těší?

Už samotný fakt, že to, co jsem prožila a s čím se potýkám, můžu využít k tomu, abych pomohla ostatním, kteří jsou na tom podobně. Těší mě ta proměna toho špatného v něco dobré. Když pak člověk vidí, že dokázal někomu pomoci nebo že změnil názor někoho, kdo měl předsudky vůči lidem s duševním onemocněním, ví, že má jeho práce smysl.

S jakými problémy se při ní naopak potýkáte?

Duševní onemocnění je celoživotní, nikdy nekončící boj. Pořád mám spoustu problémů a zvláštních stavů, se kterými válčím. Z tohoto důvodu nejsem vždy schopná pracovat na sto procent. Bývám častěji na neschopenkách a někdy to prostě nezvládám a musím třeba zrušit pracovní schůzku. To mě trápí asi nejvíc.

Byl nějaký životní příběh klienta, který vás ovlivnil?

Myslím, že jsem ještě nezažila příběh, který by mě neoslovil. Každý člověk je jedinečná bytost s jedinečnými vlastnostmi a zkušenostmi. Poznáváním příběhů jiných se člověk vždy něčemu naučí a je jedno, jestli je ten dotyčný nemocný, nebo ne. Naslouchání druhým člověka vždycky obohacuje.

V době, kdy jste byla hospitalizována, pro vás vaše sestra Anežka přeložila komiks Isaac v úzkých, který sdružení Práh jižní Morava v současné době představuje veřejnosti (informace o tomto projektu najdete v minulém čísle Florence na str. 5 – pozn. red.). Co na něj říkáte?

Ano, moje sestra vystudovala skandinavistiku a k tomuto komiksu se dostala náhodou ve Švédsku. Myslím, že je určen lidem, kteří zažívají depresi nebo jiné nepříjemné stavy a ještě nevědí, co se s nimi děje. Komiks jim může dodat naději, že v tom nejsou sami a že je možnost, jak se z toho dostat.

Jak?

Na konci komiksu jsou uvedeny kontakty, kam se mohou lidé obrátit pro pomoc. Rozhodně bych ho lidem doporučila, protože je to úžasné dílo, svébytná umělecká výpověď, a kdo pochopí, že se týká jeho, může začít se svými démony bojovat. Člověk si díky němu uvědomí, že není se svým utrpením sám a že existuje cesta, jak z něho ven. A jak jsem už říkala, na jeho konci najde kontakty, které ho nasměrují k pomoci, pokud se odhodlá své problémy řešit.

Jaká je podle vás v současné době péče o lidi s duševním onemocněním v ČR?

Rozhodně není na dostatečné úrovni. Například v psychiatrických léčebnách jde především o to, dát člověku prášky. Nic proti tomu, ale my potřebujeme o svých problémech mluvit, najít sebe sama a vyznat se ve svých pocitech. Cítit pochopení a empatii těch druhých. To se zatím stále ještě moc neděje. Ale hřeje mě u srdce, že se péče o lidi s duševním onemocněním rozvíjí a zlepšuje. Bude to trvat ještě dlouho a dá to hodně práce. Ale důležitý je posun a vývoj a ten, i když pozvolna, probíhá.

Co by se mělo podle vás změnit?

Mrzí mě především malá informovanost veřejnosti. Když lidé slyší třeba slovo schizofrenie, hned se jim vybaví šílenec s rozdvojenou osobností, který vraždí lidi na potkání. Což je samozřejmě úplný nesmysl. A pak, jak jsem již říkala, doktoři nasadí člověku léky, dostane nálepku psychiatrického pacienta a hotovo. Ale léky samy o sobě rozhodně nestačí. Je potřeba najít v sobě vůli k uzdravení a svým tempem, třeba pomalu, se k němu vydat. A co oceňuji? Jsem ráda, že existují lidé, kteří si uvědomují, jak je psychiatrická péče v ČR tristní, a snaží se o zlepšení.

S jakými problémy se podle vás lidé s duševním onemocněním v ČR nejčastěji potýkají?

Jsou to předsudky a neporozumění. „Normální“ lidé většinou netuší, co je duševní onemocnění, jak se projevuje a že my „blázni“ nejsme zase tolik odlišní, jen někdy vnímáme svět jinak. Já sama se například někdy setkávám s tím, že mi lidé nevěří, že jsem nemocná, a berou mě jako línou a nezodpovědnou osobu, která si vymyslela nějaký neviditelný problém, na který se jen vymlouvá. A to je potřeba změnit.

V čem je podle vás práce peer konzultantů potřebná?

Právě v tom, že peer konzultant vychází ze své vlastní zkušenosti a moc dobře ví, jaké překážky musí nemocný člověk překonávat. Umíme se vcítit do pocitů konkrétního klienta, protože jsme „to“ zažili také. To je něco, co se nedá nastudovat. Zkrátka „nezažiješ, nevíš“. A pak mi přijde hodně důležité i to, že můžeme přednášet, bavit se s „normálními“ lidmi, kteří vidí, že jsme vlastně v pohodě. Bojovat s předsudky, nepochopením i nemocí díky vlastnímu příkladu a ukázat světu, že to jde. Nemocný člověk se většinou neuzdraví, ale zotaví se, a to je důležité!

Je něco, čeho byste chtěla v této práci dosáhnout?

Nemám nějaký určitý cíl. Chci být hlavně vzorem pro ostatní, aby neztráceli naději a nepropadali pocitům, že je všechno špatně a bude to tak už napořád. Mám spoustu snů a cílů a žádná nemoc mě nezastaví. A když to všechno dokážu, budu skvělým příkladem, že i s komplikovanou zlomeninou můžete po důkladné rehabilitaci a cvičení dosáhnout toho, že jednou uběhnete maraton.

Magda Hettnerová, redakce Florence

---

Kdo je
Silvie Chrudinová

Čtyřiadvacetiletá Silvie Chrudinová je vokalistkou dvou kapel ONA a LateXjesuS. Ve volném čase ráda maluje, tvoří, píše, chodí na procházky a na koncerty. Mimo to pracuje jako peer konzultantka pro sdružení Práh jižní Morava, kde pomáhá lidem s duševním onemocněním, kterým sama trpí. Pro svou otevřenou a extrovertní povahu je pro práci peer konzultanta ideální, protože se nebojí otevřeně hovořit o svých problémech i pocitech, čímž pomáhá jiným klientům, kterým chybí „spřízněná duše“ nebo podpora někoho, kdo z vlastní zkušenosti ví, čím procházejí.

 

• tisk
• předplatit si