Zdravotní sestry v židovském ghettu Terezín

Souhrn: Příspěvek prezentuje vzpomínky čtyř bývalých vězeňkyň židovského ghetta Terezín, které v období od 24. listopadu 1941 do 21. srpna 1945 zastávaly v ghettu Terezín práci ve zdravotnictví, zejména práci zdravotní sestry či ošetřovatelky. Vzpomínky bývalých vězeňkyň doplňují bílá místa života v ghettu Terezín, dokládají náročnost ošetřovatelské péče ve válečných podmínkách a v situaci ohrožení vlastního života i života svých nejbližších.
Klíčová slova: ghetto – nemoc – smrt – ošetřovatelská péče – Žid.

Summary: Nurses in the Terezin Jewish ghetto
The paper presents memories of four former female prisoners of the Jewish ghetto Terezín, which worked as nurses in health care in the period from 24th November, 1941 to 21st August, 1945. Former female prisoners’ memories fill up blank space of the description of life in Terezín ghetto, confirm demandingness of nursing care in war conditions and in situations of endangered own life and life of their relatives.
Keywords: ghetto – disease – death – nursing care – Jew.

Úvod

Pro porozumění práci zdravotních sester v ghettu Terezín je důležité nejprve přiblížit život v tomto internačním zařízení.

Pevnostní město Terezín bylo vybudováno na konci 18. století příkazem císaře Josefa II., aby bránilo postupu pruských vojsk směrem k Praze. Do temné historie národa se zapsalo až koncem roku 1941, kdy bylo nacisty vzato do plánů na nové uspořádání Evropy – „konečného řešení židovské otázky“. Do tohoto místa byly deportovány tisíce občanů židovského původu z celé Evropy. Zde měli být soustředěni do doby, než budou připravené vyhlazovací tábory na východě Evropy k jejich konečné likvidaci (Adler, 2006; Chládková, 2005).

Fakticky začalo terezínské ghetto existovat až dne 24. listopadu 1941 a je nutné připomenout fakt, že jeho místo mezi ostatními židovskými ghetty a koncentračními tábory bylo zcela výjimečné. Kromě funkce shromažďovací a průchozí sloužilo nacistům ještě k účelu propagačnímu – „navenek“ bylo prezentováno jako vzorné židovské sídliště, ukázka vlídného zacházení s Židy. Od počátku existence ghetta do 9. května 1945 sem bylo deportováno 139 654 vězňů, 207 se jich zde narodilo (Lagus, Polák, 1964).Terezín nebyl obehnán ostnatým drátem, nebylo tu vidět tolik příslušníků SS, jako tomu bylo v koncentračních táborech, což mohlo v jeho obyvatelích vyvolávat určitý pocit svobody, který si však většina z nich uvědomila až s dalším transportem na východ. Terezín byl unikátní svým bohatým kulturním životem s přednáškami, předčítáním, recitacemi, divadlem, koncerty či operou. Bylo zde možné rozvinout pedagogicko- -výchovnou činnost s dětmi a činnost sportovní. Také zdravotnictví zde bylo organizováno na úrovni, která se nedá s jinými ghetty či koncentračními tábory srovnat (Adler, 2006; Chládková, 2005; Makarova, Makarov, Kuperman, 2002).

Fotografie z propagandistického filmu. Reprodukce, Terezínský film „Vůdce jim daroval město“, život v ghettu, nemocnice

Terezín byl charakteristický vysokou nemocností a úmrtností (statistika Laguse a Poláka uvádí počet zemřelých 32 647 v období od 24. listopadu 1941 do 31. srpna 1944). Časté transporty byly plné nemocných, starých, slepých pacientů i těhotných žen. Vlivem tragických ubytovacích a hygienických podmínek, nedostatku potravy a psychické zátěže vznikaly v Terezíně nové, dříve neznámé choroby, o jejichž příčinách lékaři hojně debatovali. Uvedené podmínky daly vznik novému odvětví medicíny, tzv. „Theresiana“. O zdraví vězňů se starali lékaři, sestry, ošetřovatelky a pomocný personál z jejich řad. Existovala zde určitá hierarchie v řízení zdravotnické péče v Terezíně. Byl zde šéflékař ghetta, který velel všem blokovým lékařům, dále šéflékař nemocnice a šéflékaři vedlejších nemocnic, sanitární mužstvo pro odstraňování mrtvol a ústřední lékárna. Hierarchie byla i mezi sestrami. V Terezíně fungovala hlavní nemocnice, vedlejší nemocnice, dětská nemocnice, chorobinec pro umírající pacienty a starobinec. Zdravotní péče zahrnovala i mnoho ambulancí různých specialistů, jako byly např. ambulance urologa, dermatologa, stomatologa atd. Léčebné a operační zákroky byly zejména v začátcích ghetta vykonávány tím nejprimitivnějším způsobem. Postupně pak lze sledovat velký rozvoj, zejména díky obětavosti samotných zdravotníků (Adler, 2006; Chládková, 2005; Makarova, Makarov, Kuperman, 2002).

Rozhovory s pamětníky

Život v ghettu Terezín je dlouhodobým zájmem historiků, sociologů, psychologů aj. Všechny oblasti života jsou těmito odborníky velmi dobře zmapovány s výjimkou péče lékařské. Absolutně bílým místem ve výzkumu života v Terezíně je pak péče ošetřovatelská. Prvním krokem k doplnění těchto informací bylo dohledání žijících pamětníků, tedy vězňů ghetta Terezín, kteří v období od 24. listopadu 1941 do 21. srpna 1945 zastávali v ghettu Terezín práci zdravotní sestry či ošetřovatelky. Kontakt na respondenty byl zprostředkován pracovníky židovských obcí a výzvou v židovském periodiku Roš Chodeš, která zda byla několikrát podána a na kterou zareagovaly dvě respondentky.

Rozhovory s pamětnicemi probíhaly v období od července 2014 do května 2017 v jejich domácím či jiném (pro pamětníka bezpečném) prostředí. Rozhovor probíhal ve čtyřech fázích narativního rozhovoru (Hendl, 2012) – stimulace (prezentace tématu a významu výzkumu, podepsání informovaného souhlasu), vyprávění (vyprávění o tématu – specifického úseku života), kladení otázek pro vyjádření nejasností (vyjasnění nejasných otázek a rozporů), zobecňující otázky (vyjasnění významových struktur). Celý rozhovor byl nahrán na diktafon, přepsán a strukturován. Všechny pamětnice měly možnost písemnou podobu rozhovoru připomínkovat. S výslednou podobou rozhovoru souhlasily, stejně tak s uveřejněním osobních údajů (jméno, věk, místo narození a aktuálního života).

Rozhovory byly provedeny se čtyřmi pamětnicemi, jejich průměrný věk v době rozhovoru byl 94 let.

Dora Pešková (nar. 1921) Paní Dora prošla ghettem Terezín, kde pracovala jako ošetřovatelka starých lidí. Prošla selekcí v Osvětimi a v koncentračním táboře v Bergen- -Belsenu, kde byla společně se svou o osm let mladší sestrou osvobozena.

Do Terezína se dostala pěšky z Bohušovic. U vstupu byli židovští chlapci, kteří dohlíželi na pořádek mezi přicházejícími. Mezi nimi poznala známého Samuela z Prahy. „Samuel nám zprostředkoval schůzku ve šlojzce1 a jelikož už kluci věděli, jak to tam chodí, a věděli, že má můj transport odjíždět druhý den dál, tak museli vymyslet, co se mnou udělat. Museli mě dostat pryč. Ráno kolem páté hodiny přiběhl Sam, chytil mě a odvedl. Jediná možnost zůstat byla ta, že jsem šla dělat ošetřovatelku starých lidí. Mně to bylo jedno. Chtěla jsem tam zůstat a věděla jsem, že musím něco dělat.“

Práci ošetřovatelky starých lidí vykonávala na půdě kasáren, kde byla samá prkna. „Tam byl vedoucí zdravotník, mladý židovský německý kluk, který se mě ptal, co umím, jestli umím dávat injekce. Tak jsem mu říkala, že neumím vůbec nic. On mi řekl, že půjdu hned na noční, že několik dní vůbec nespal. Ta noc byla příšerná. Ta půda byla veliká a bylo tam plno starých lidí, kteří křičeli, nadávali, byli ve špíně, prachu, bez vody. Ten kluk mi říkal, ať se ničeho nebojím, že tam nejsou ani obvazy, ani léky, ani jídlo a pití. Dál mi řekl, ať ty lidi jednou za hodinu obejdu, a ukázal na lístky, který mám lidem, co umřou, přivázat na palec. Já jsem mu říkala, že to nepoznám. Tak jsem každou hodinu ty lidi obcházela a bylo to strašný. Oni na mě pořád volali, tahali za sukni, nadávali, křičeli. Byli to němečtí Židé, kteří jeli do Terezína s tím, že si za všechny svoje peníze koupili místo v lázních.“

Dnes si již paní Dora nepamatuje, jak dlouho tam pracovala. Dle jejích slov nebyly zkušenosti k práci ošetřovatelky starých lidí v Terezíně třeba. „Tam šlo asi jen o to přečkat službu.“

O neprofesionalitě této práce svědčí i to, že zdravotní sestry/ošetřovatelky nenosily uniformy, bylo zde minimum léků, téměř žádné jídlo, ubytovací a hygienické podmínky zde byly katastrofální.

Přestože to v Terezíně bylo podle jejích slov šílené, v porovnání s Osvětimí a dalšími tábory vnímá paní Dora tento pobyt i práci, kterou zde vykonávala, jako ráj.

MUDr. Hana Hoffmeisterová (nar. 1921)

Do ghetta Terezín byla deportována na konci června 1942 jako zdravotní sestra a zde také celou dobu tuto práci vykonávala. Po nuceném odchodu z lékařské fakulty absolvovala pod dohledem židovských lékařů několikatýdenní kurz zřízený židovskou obcí. Absolventi kurzu dostali základy medicíny a ošetřovatelských technik. Jako absolventka kurzu pro práci s nemocnými získávala první zkušenosti v židovských domácnostech, kam docházela k nemocným lidem, u kterých sloužila noční služby. V sesterské uniformě jela do Terezína. Přítomnost sester byla nutná již ve Veletržním paláci, odkud se odjíždělo. „Už tam se někdo pokusil o sebevraždu.“ Sestry pomáhaly také při přemístění lidí z Bohušovic do Terezína. „Já jsem vedla člověka, který byl po operaci očí a byl slepý.“

Po čtrnácti dnech povinných prací v Terezíně nastoupila na interní oddělení do ústřední nemocnice ve Vrchlabských kasárnách k docentu Klapovi, který si ji za sestru vybral již u příjezdu. Při epidemii břišního tyfu nastoupila na infekční oddělení. Vzpomíná na velké úspěchy, kdy se jim podařilo zlikvidovat vši a štěnice. Pracovala zde na denní a noční služby. Služby měly sestry dopředu rozepsané. Každé oddělení mělo svoji staniční a vrchní sestru. Sestry se staraly o nemocné v rámci možností, které měly. „Pečovaly o hygienu, krmily, co se dalo léčit, se léčilo, ale léků bylo minimum.“ Uniformy si sestry praly samy. Celý zdravotnický systém v ghettu hodnotí jako velmi dobře organizovaný.

Paní Hana se v Terezíně vdala a otěhotněla, což vedlo k tomu, že ji z infekčního oddělení převedli na kožní ambulanci. „To byla neobyčejně zajímavá zkušenost.“ S úsměvem vzpomíná na staniční sestru Goldu, která byla neskutečně čistotná. „Každý den jsme všechno drbaly. Já říkala, tohle už nejde, a ona, že to ještě jde.“ Po skončení ambulance jedna druhou prohlížela od hlavy k patě. Za zázrak považuje to, že se jim podařilo vši zničit.

Po porodu syna v Terezíně byla paní Hana na určitou dobu od práce osvobozena. Na konci války pracovala v lázních, v dezinfekci u doktora Pacovského. To již bylo období, kdy se vracely vlaky s vězni z koncentračních táborů. „Když přijel první vlak, tak jsme tam spěchali na pomoc. Otevřely se dveře od těch dobytčáků a ono se nedělo nic. My stáli s údivem, a když tam šel zdravotnický personál, tak začali ty lidi vytahovat a nevěděli, kdo je živý a kdo mrtvý.“

Po válce dostudovala spolu s manželem, který se vrátil z Osvětimi, medicínu. Jako lékařka se věnovala radiodiagnostice.

Edita Kosinová (nar. 1921)

Do terezínského ghetta odjela s rodiči i bratrem prvním brněnským transportem 1. prosince 1941 (Transport G). Cesta z Bohušovic i první týdny v ghettu byly vzhledem k mrazivému počasí velmi náročné. Velkou výhodu spatřuje zpětně paní Edita v tom, že v počátku existence ghetta neexistovala šlojzka, a tak jim zůstalo všechno oblečení, které si do ghetta přivezli. Zpočátku byla celá rodina ubytována v Sudetských kasárnách, kde spali na úzkých matracích položených na betonu. Zde se jí společně s kamarádkou podařilo najít uhlí a dříví, které rozdávaly i ostatním. Asi za čtrnáct dnů byla rodina rozdělena a matka s dcerou byly přestěhovány do Drážďanských kasáren.

Velice brzy vypukla v Terezíně epidemie infekční enteritis, což vedlo vedení ghetta k otevření malé infekční nemocnice. Přítelkyně paní Edity, která pracovala v oddělení zdravotnictví, jí tuto skutečnost oznámila, a z ní se bez jakýchkoliv zdravotnických znalostí a zkušeností stala zdravotní sestra. Postupem času se vypracovala do funkce staniční sestry.

Infekční nemocnice byla rohový obytný dům na náměstí L317 s kapacitou asi 120 lůžek. Tato nemocnice byla jen pro dospělé pacienty, případně dospívající od patnácti let. Návštěvy zde byly zakázané. V podkroví domu byl pokoj pro zde pracující sestry (čtyři zdravotní sestry). Zdravotnické vzdělání měla pouze vrchní sestra, která přijela transportem z Rakouska a v domě měla svůj malý pokoj. Její práce byla dle paní Kosinové obdivuhodná, jelikož měla na starosti jak pacienty, tak mladé sestry, které učila ošetřovatelskou péči přesně dle postupů platných v nemocnicích za zdmi ghetta. Lékaři měli rovněž pokoj v budově nemocnice a také v menším domečku na dvoře. Velmi intenzivní vzpomínku má paní Kosinová na svoji první noční službu. „První noc jsem měla jedenáct mrtvých, to byl můj nejhorší zážitek. Do té doby jsem mrtvolu neviděla. Nevěděly jsme, co máme dělat, tak jsme je zabalily do prostěradla a odvezly na dvůr.“ V této nemocnici, ale i celém ghettu nejvíce umírali staří lidé.

Vlivem špatných ubytovacích a hygienických podmínek, nedostatku jídla a všudypřítomného stresu, se začaly objevovat epidemie meningitis, poliomyelitis a v roce 1943 epidemie břišního tyfu. Onemocnění provázely průjmy, horečky, dezorientace a postihovalo jak staré, tak mladé pacienty. Nejživější vzpomínku na tuto infekci má spojenou s mladou pacientkou, která na ni ve stavu těžké dezorientace vylila plnou podložní mísu.

Za zázrak považuje paní Kosinová fakt, že žádný lékař ani sestra neonemocněli. Preventivní opatření, která používali ve své práci s nemocnými, bylo používání gumových rukavic, mytí rukou roztokem Lyzolu a každodenní sprchování. „Měly jsme velké štěstí, že v domě, kde jsme bydlely, byly sprchy.“ Sestry trpěly nejen nedostatkem prádla pro pacienty, ale také pracovních oděvů. Na sobě nosily dobře pratelné modré šaty, které si často praly samy. Když šaty nebyly, chodily v civilu. Na nohou nosily sandály určené pouze do práce.

Směny v nemocnici byly 24hodinové. Jedna sestra ve směně pracovala na spodním patře, druhá na patře horním. Vrchní sestra tam byla téměř pořád. „Ona pracovala za dvě. Bohužel šla do transportu.“ Z důvodu časové náročnosti této práce neměla ona a ani žádná další sestra čas na zábavu. „Asi jen dvakrát jsem byla na opeře. Buď jsme pracovaly, nebo spaly.“

Režim nemocnice a péče o nemocné se v mnohém nelišily od péče v nemocnicích za zdmi ghetta. Hlavním lékařem byl prof. Salus, který chodil denně na pravidelné vizity. Sestry i lékaře vedl k pořádku. Péče o pacienty byla zaznamenávána do zdravotnické dokumentace. „Lékaři vyžadovali vše, jak byli zvyklí z nemocnic před válkou.“ Terapeutické možnosti však byly omezené. „Léků bylo minimum, ale nějaké jsme měli, například Acylpyrin, proti bolesti byl Morfin.“ Podmínky pro mnohé výkony byly doslova bojové, např. transfuze krve. „Transfuze znamenala dva lidi vedle sebe, dárce a příjemce. Jednomu se natáhla krev a druhému se aplikovala. Měli jsme analyzátor krevních skupin. Nepamatuji si na žádnou komplikaci.“ Dále paní Kosinová vzpomíná na časté provádění lumbálních punkcí, které se dělaly na posteli, a to zejména z důvodu evakuačního. K hygieně pacientů používaly sestry lavory. Každý pacient měl vlastní mýdlo a zpočátku byla k použití i zubní pasta. Neměly k dispozici obvazový materiál, proto trhaly prostěradla, stříkačky vyvářely v hrnci.

Velkým problémem byly v Terezíně vši, štěnice a blechy, které šířily infekční onemocnění. Postupy dezinfekce a deratizace byly velice nutné. V době silného přemnožení těchto škůdců bylo často nutné pacienty na dva dny vystěhovat ven na dvůr a do nemocnice pustit dezinfekční skupinu.Práce zdravotní sestry v infekční nemocnici představovala určité výhody. „Esesáci se velice báli nákazy, a tak sem nikdy nechodili. Také jsme měly přímo v domě k dispozici sprchy a dostatek jídla od nemocných, kteří nemohli jíst. Jídlo jsme dávaly rodině.“

Je nutné rovněž vyzdvihnout velkou odvahu sester a lékařů z této nemocnice, kteří tajně vyreklamovali vězně odeslané do transportů za nemocné (především umírající) pacienty z nemocnic. Zachránili tak mnoho lidí a sami tím riskovali existenci svoji i svých rodin. Tím, že porušovali nařízení, byla jejich statečnost některými lidmi vnímána velmi negativně. Pracovní kolektiv v infekční nemocnici hodnotí paní Kosinová velice pozitivně. „Lékaři byli báječní. Pocházeli z různých koutů Evropy. Z Čech, Holandska, Dánska, ale hlavně z Německa a Rakouska. Hodně jsme se od nich učily, drželi jsme všichni pohromadě, pomáhali si. Přežilo jich však velmi málo.“ Je důležité připomenout fakt, že do května 1944 byli všichni zdravotníci této infekční nemocnice včetně jejich rodin chráněni před transportem na východ.

V Terezíně byla paní Kosinová až do července 1945. Na konci války, když do Terezína přijížděly transporty a přivážely vězně z pochodů smrti či likvidačních koncentračních táborů, se v ghettu rozšířila epidemie skvrnitého tyfu. S transporty přišli dva lékaři, dr. Dubský a dr. Orlík, kteří jediní z lékařů znali in natura skvrnitý tyfus. Sama pomáhala bojovat proti této infekci a pečovala o přijíždějící zdevastované vězně. „Byly to zbídačené kostry, většinou dezorientovaní, hlavně jsme je museli odvšivit. Dávali jsme jim jíst a pít, ale málo, aby si zvykli. Zažili jsme mnoho případů, kdy ti chudáci kradli a zabili by i kvůli kousku chleba.“ Po službě se chodil personál odvšivit. Dne 20. dubna však ona sama skvrnitým tyfem onemocněla. Na toto období si nepamatuje. „Ostatní říkali, že jsem měla vysokou teplotu, průjmy. Opouštějí vás všechny smysly. Pamatuji si, že jsem slyšela kolem sebe hlasy. Už do ní nic nepíchejte, máme málo léků, stejně do rána nevydrží. Dr. Dubský říkal, že to ještě zkusí. Ještě mi píchnul, zřejmě Kalcium, a ráno jsem se probudila. Ležela jsem tam ještě dlouho, ale uzdravila jsem se. Dostala jsem flegmónu. Ruská felčarka přišla na pokoj, stříkačky držela v ruce, ty položila jen tak na postel, čímž je znesterilnila, a začala nás píchat. Z toho jsem měla flegmónu na levém stehně. Musela jsem opět do nemocnice, kde mi museli rozříznout nohu. Doteď mám jizvu. Znovu jsem se učila chodit, vážila jsem 42 kg.“

Při odchodu z Terezína obdržela paní Kosinová repatriační průkaz a vysvědčení od Samosprávy bývalého koncentračního tábora Terezín – Zdravotnictví. Toto vysvědčení vystavil docent dr. Richard Stein a stvrdil v něm, že od prosince 1941 pracovala v terezínské infekční nemocnici jako zdravotní sestra. Dále v něm vyzdvihnul její obětavost, pracovitost a oddanost.

Fotografie z propagandistického filmu. Reprodukce, Terezínský film „Vůdce jim daroval město“, život v ghettu, nemocnice
foto: Židovské muzeum v Praze

MUDr. Jarmila Weinbergerová (nar. 1923)

V dubnu 1942 odjela paní Jarmila s celou rodinou do Terezína, kde pracovala jako zdravotní sestra. K práci v terezínském zdravotnictví se ona i její sestra dostaly jen díky protekci. Jejich strýc přijel do Terezína s prvními transporty a hned od začátku zde pracoval jako lékař. Sestra paní Jarmily pracovala jako ošetřovatelka starých lidí.

Po celou dobu internace v Terezíně pracovala paní Jarmila na marodce Hamburských kasáren (ženská kasárna). Zde byly hospitalizovány pacientky s nemocemi, kdy nemocný člověk nemohl zůstat na ubikaci, ale jeho zdravotní stav nebyl tak vážný, aby musel být hospitalizován v nemocnici. „Často se jednalo o krátkodobé hospitalizace, drobné úrazy, flebitis, flebotrombózu a často to byli pacienti k došetření.“ Počet pacientů na marodce byl třicet a lůžka zde byla stále obsazená. V určených hodinách byly možné i návštěvy. „Marodka byla obrovská cimra, dveře trochu zasunutý dovnitř, takže tam vznikly dva kouty. V jednom koutě byly skříně s materiálem a v druhém byla kamínka s dlouhými rourami. Byla zde židle, a to byla pracovna sestry. Podél stěn byly postele z neohoblovaného dřeva, v tom slamník. Postele byly bíle povlečené. V jejich záhlaví bylo jméno pacienta a teplotní tabulka.“

Možnosti léčby zde byly poměrně velké. Z důvodu odevzdání většiny léků přijíždějících v tzv. šlojzce měli zdravotníci k dispozici např. sulfonamidy, konkrétně Prontosil, který kromě léčby využívaly mladé ošetřovatelky k malování rtů. Lékařů zde bylo na rozdíl od sester dostatek. „Chodil sem doktor Stein, což byl mladý a obětavý lékař, který se snažil nám, sestrám, věnovat. Učil nás píchat injekce, katetrizovat, obvazovat.“ Dále paní Jarmila vzpomíná na primáře Wettsteina. Na marodku chodila také konzilia, např. neuroložka dr. Klimková, ORL lékař dr. Springer či dr. Zimmer, který zde působil jako praktický lékař na pokojích nemocných.

Sestry doprovázely pacienty na vyšetření a drobné zákroky. Např. flegmóny se převazovaly na chirurgických ambulancích. Zde paní Jarmila jako doprovod často omdlévala. Lékařka jí však při výkonu dávala úkoly a ona časem omdlévat přestala. Sestry také topily, a to i v létě, jelikož zde ohřívaly vodu, jídlo a vyvařovaly jehly. Vody bylo málo. Do horké vody se přidávala studená. Polovinu pacientů myly sestry ráno, druhou polovinu večer. V zimě byla na marodce zima a v létě teplo.

Součástí týmu sester a ošetřovatelek byla starší kvalifikovaná sestra, která je chodila učit a kontrolovat. Dopoledne sloužily na marodce dvě sestry, odpoledne a v noci pouze jedna. Sestry sloužily především dvanáctihodinové směny, noční se přetahovala do rána, jelikož do vizity měli být pacienti čistí, nakrmení a musely být rozdané léky. Dbalo se na to, aby byli pacienti upravení. Noční služba opět zajišťovala hygienu pacientů, léky na bolest, vyprazdňování a spaní, vyvařovala jehly a stříkačky. V noci také sestry praly, sušily a navíjely obvazy, stříhaly čtverce z buničiny. Mezi méně časté ošetřovatelské výkony patřila asistence u transfuze, kdy se dárci odebrala krev, která se okamžitě podala pacientovi.

Strava pacientů byla velice chudá. Nemocní byli proti pracujícím kráceni v příjmu potravy, většinou dostávali jen černou kávu vařenou z náhražky. K obědu dostávali většinou brambory a trochu omáčky. K snídani černou kávu z náhražky. Vězni fasovali kus chleba, údajně se mělo fasovat 30 dkg. Jedenkrát týdně dostala kousek margarínu a asi dvě lžíce cukru. Jako sestry dostaly výjimečně trošku mléka. „Na noční službu jsme dostávaly kousek paštiky a takový zvláštní koláček, od té doby jsem nic podobného neviděla. Já jsem to střádala pro tátu, protože ten hubnul před očima.“

Stejně jako v celém ghettu, i zde byly velkým problémem štěnice. „Jednou přišel na kontrolu německý doktor, který okamžitě nařídil dezinfekci. Když jsme jednou dosáhli dezinfekce, tak po otevření místnosti ležela na zemi snad dvoucentimetrová vrstva mrtvých štěnic.“ K dezinfekci se používal roztok Lyzol. Na možnost používat ochranné pomůcky si paní Jarmila nevzpomíná.

Bohužel i na marodce se umíralo. „To se stávalo poměrně často, protože odolnost pacientů byla velmi malá, umírali na zápal plic, na zánět žil, na celkovou sepsi z docela malého poranění, které začalo hnisat a došlo k otravě krve, které jsme nedokázali nijak čelit. I když jsme tam měli k dispozici alespoň pro ty nejtěžší případy sulfonamidy, ovšem lidé umírali dříve, než mohly léky vůbec zabrat.“ Mrtví představovali pro sestry velkou zátěž nejen psychickou, ale také fyzickou, neboť se mrtvá těla nosila do sklepa. S tím jim pomáhali muži z tzv. ghettowache2 (židovská pořádková služba).

Velice intenzivní vzpomínky má paní Jarmila na noční transporty, kdy Němci začali likvidovat všechny starobince a chudobince ve všech obsazených zemích a deportovali je do Terezína. V zásadě se tak dělo v noci. Sestry musely vstát a jít pro vyčerpané, nemocné a staré osoby k transportům. „Nebylo pro ně už místo, tahaly jsme je i na půdu, kde nebylo ani zameteno, kde nebylo světlo, chodily jsme se svíčkou, tam jsem prvně viděla epileptický záchvat, v té tmě pouze se svíčkou to působilo úplně děsivě. Hlavně staří muži naříkali, většinou měli zbytnělé prostaty, potřebovali cévkovat, což se během několika dní ve vlaku nepodařilo, takže honem cévkovat. Lidé byli vyhladovělí, neměli jsme je čím nasytit. Dát jim napít, žízniví byli… Byla to úplná apokalypsa, když jsme tam viděli tu hrůzu starých bezmocných lidí, které jsme tam museli položit na prkna. Časem se rozmisťovali, ale většinou se spíš umisťovali do transportu mimo. Někteří přišli s představou, že jedou do lázní, to se hlavně týkalo dánských Židů, kteří byli bohatí, protože to byli většinou odborníci na broušení drahokamů a obchodníci s drahokamy. Odevzdali svůj majetek s tím, že jedou do lázní, kde o ně bude dokonale pečováno, a pak viděli tohleto…“

Hamburská kasárna byla určena jako místo, kde se soustřeďovali lidé pro transport, protože z nich vedla široká brána přímo k vlaku. „Jakmile dostali lidé předvolání do transportu, začali se tam shromažďovat, kasárna se zavřela, nikdo nesměl ven. My jsme tam zůstaly jako ošetřovatelky a setkávaly jsme se tam s mnoha pokusy o sebevraždu, některým se podařilo je dokonat a některé jsme z toho musely ještě léčit. My měly příslib, že nebudeme zařazeny do transportu, abychom se mohly o ty nemocné starat do poslední chvíle, ale zřejmě byl nějaký výpadek větší, těch zařazených lidí do transportu. Všechny, které jsme tam pracovaly, narychlo zařadili do transportu. To bylo v květnu 1944“.

Paní Jarmila byla deportována do koncentračního tábora Osvětim- -Birkenau, konkrétně do tzv. rodinného tábora, kde pracovala jako dětská ošetřovatelka. V červenci 1944 prošla selekcí a pokračovala transportem do pracovního tábora v Christianstadtu. V únoru 1945 nacisté tábor evakuovali a Jarmila spolu s dalšími vězni zahájila vyčerpávající pochod smrti českým pohraničím až do Chebu. Odtud následoval železniční transport do koncentračního tábora Bergen- -Belsen, kde se na pokraji fyzických i psychických sil dočkala osvobození anglickou armádou. Po rekonvalescenci se Jarmila v červenci 1945 vrátila do Prahy. Z její početné rodiny válku nepřežil téměř nikdo. Zkušenosti z ošetřovatelské práce v Terezíně pak zúročila nejen při studiu medicíny, ale i v dalším profesním životě.

Závěr

Druhá světová válka zasáhla svými tragickými důsledky i civilní obyvatelstvo. Na deportované židovské obyvatelstvo čekaly v terezínském ghettu kruté životní podmínky. Přeplněné ubytovací prostory, neustálý hlad a podvýživa, psychické vypětí, nedostatek spánku a neadekvátní pracovní zátěž vyústily u mnohých do tragického konce. Navzdory obětavému úsilí mnoha vězňů pracujících ve zdravotnictví zůstala nemocnost vězněných a jejich úmrtnost stále vysoká. Na této negativní skutečnosti se podepsal i nedostatek léků, odborného personálu a materiálního vybavení.

Jedinečné svědectví čtyř zdravotních sester, které prošly terezínskými útrapami, popisuje systém péče o nemocné vězně a vyzdvihuje jejich obětavost při záchraně života a zmírňovaní táborového utrpení. Poukazuje na úsilí personálu i v nelidských podmínkách, v situacích totálního vyčerpání, zachovat pod hrozbou vlastního ohrožení projevy lidskosti a solidarity při ošetřovaní nemocných vězňů.

PhDr. Kateřina Horáčková, DiS., Fakulta zdravotnických studií, Katedra ošetřovatelství, Univerzita Pardubice;
PhDr. Andrea Ševčovičová, Vysoká škola zdravotníctva a sociálnej práce sv. Alžbety, Detašované pracovisko Rožňava

 

Recenzovaly:

PhDr. Mgr. Rebeka Ralbovská, Ph.D. Katedra zdravotnických oborů a ochrany obyvatelstva, Fakulta biomedicínského inženýrství, ČVUT v Praze
Mgr. Šárka Bräuerová SZŠ a VOŠZ Ostrava

 

Více o autorkách:

PhDr. Kateřina Horáčková, DiS.
1994–1998: SZŠ pardubice – obor Všeobecná sestra; 1998–2000: Vyšší zdravotnická škola Hradec králové – obor Diplomovaná sestra pro intenzivní péči; 2001–2005: Bc. studium – obor Ošetřovatelství, LF UK Hradec králové; 2006–2008: Mgr. studium – obor Ošetřovatelská péče v gerontologii, LF MU Brno; 9/2011: Rigorózní řízení, VŠZaSP Sv. Alžbety v Bratislave – Ošetřovatelství; od 2016: doktorandské studium, Fakulta vojenského zdravotnictví Hradec Králové, Univerzita obrany – obor Preventivní medicína a ochrana zdraví obyvatelstva; 7/2000– 12/2001: FN Hradec Králové, Oddělení klinické hematologie, JIP; 1/2002–10/2009: SZŠ Pardubice – odborná učitelka; 3/2008–9/2010: Komplexní onkologické centrum Pardubice; 2/2012–2/2014: Oblastní charita Pardubice, Domácí zdravotní péče; od 9/2010: Univerzita Pardubice, Fakulta zdravotnických studií, Katedra ošetřovatelství

PhDr. Andrea Ševčovičová
1996–2000: SZŠ Prešov – odbor Všeobecná sestra; 2002–2004: Bc. štúdium – odbor Ošetrovateľstvo, FZ PU v Prešove; 2007–2009: Mgr. štúdium – odbor Ošetrovateľstvo, VŠZaSP Sv. Alžbety v Bratislave; 2009–2011: Doplňujúce pedagogické štúdium, CCaKV PU v Prešove; 2013: rigorózna skúška v odbore Ošetrovateľstvo, FZO PU v Prešove; od 2014: PhD. štúdium, FZO PU v Prešove; VŠZaSP Sv. Alžbety v Bratislave; 2004–2006: Súkromná zubná prax v Prešove – sestra; od 2007: Prápor RCHBO v Rožňave – mladšia zdravotníčka; od 2013: VŠZaSP Sv. Alžbety, detašované pracovisko v Rožňave – externý pracovník

 

Literatura:

1. adler HG. terezín 1941–1945. tvář nuceného společenství. díl i. – dějiny. brno: barrister & principal, 2006, 365 s. isbn 8073640244

2. adler HG. terezín 1941–1945. tvář nuceného společenství. díl ii. – sociologie. brno: barrister & principal, 2006, 490 s. isbn 8073640244

3. adler HG. terezín 1941–1945. tvář nuceného společenství. díl iii. – psychologie. brno: barrister & principal, 2006, 430 s. isbn 8073640244

4. Hendl J. kvalitativní výzkum. základní teorie, metody a aplikace. 2 vyd. praha: portál, 2008, 407 s. isbn 9788073674854

5. chládková l. terezínské ghetto. praha: v ráji, 2005, 56 s. isbn 8086758206

6. lagus k, polák J. Město za mřížemi. praha: naše vojsko, 1964. 365 s.

7. Makarova e et al. Univerzita přežití. Osvětová a kulturní činnost v terezínském ghettu 1941–1945. praha: G plus G, 2002, 213 s. isbn 8086103544

 

Poznámky:

¹ Z německého die schleusse (propust) – místo v Ústeckých (později v Hamburských) kasárnách, kterým procházel každý nově příchozí. zde probíhala důkladná kontrola, při které často přišli vězňové o mnoho věcí.

² Neozbrojená stráž ghetta složená z cca 300 mladých, zdravých mužů – vězňů ghetta.

 

• tisk
• předplatit si