Dlouhodobé ošetřovatelské volno

Parlament České republiky – Poslanecká sněmovna i Senát – schválil v létě letošního roku tzv. ošetřovatelské volno (novela zákona o nemocenském pojištění), které začátkem září podepsal prezident. Tím zákon nabyl platnosti. Raduji se z toho. Tato úprava je příležitostí k posílení mezigeneračních vztahů a rodinné pospolitosti. Otázka však je – využijeme ji?

Doposud má zaměstnanec nárok na ošetřovné, tedy dávku z nemocenského pojištění, nejdéle 9 kalendářních dnů, jde-li o osamělého zaměstnance, který má v trvalé péči alespoň jedno dítě ve věku do 16 let, které neukončilo povinnou školní docházku, činí podpůrčí doba nejdéle 16 kalendářních dnů. Po tuto dobu mu náleží 60 procent mzdy. Vybavuji si jednu z mých zaměstnankyň, samoživitelku a matku dvou dětí, jejímuž osmiletému synovi bylo nedávno diagnostikováno vážné onemocnění. Přišla rychlá a náročná operace a následovat bude doléčování, významně delší než šestnáct dní. Co potom? Nejsou-li k dispozici jiní ochotní příbuzní, pak ženě hrozí finanční ztráta a rodina se dostává do existenčního ohrožení. Tomu by mohla nová úprava zabránit.

V čem tedy spočívá? V možnosti překlenout období, kdy dojde k závažné akutní újmě na zdraví z důvodu nemoci nebo úrazu, bez rizika ztráty zaměstnání či příjmu. V praxi se jedná o kritické situace, např. po mozkových příhodách, náhlých úrazech, náročných operacích atp. Nově budou mít lidé, kteří se musejí starat o vážně nemocného člena rodiny, nárok až na 90 dní placeného ošetřovatelského volna, opět s nárokem na 60 procent mzdy a s povinností zaměstnavatele podržet dotyčnému původní pracovní místo. Zaměstnanec nesmí v této době dostat výpověď. Nárok na dávku vznikne po hospitalizaci v nemocnici trvající alespoň sedm dní. Lůžkové zdravotnické zařízení musí stvrdit nutnost poskytování celodenní dlouhodobé péče v délce nejméně jednoho měsíce. O případném prodloužení do celkové délky až tří měsíců pak následně rozhodne ošetřující lékař (např. praktický lékař či ambulantní specialista).

foto: Profimedia

Poskytnutí pracovního volna pečující osobě však nebude automatické. Zaměstnavatel může nesouhlasit s jeho poskytnutím, ovšem jen v případě vážných provozních důvodů, které zaměstnanci písemně sdělí. Lze si představit například službukonajícího lékaře či sestru na záchrance, za které není možné v rychlém čase zajistit záskok, či nezastupitelného odborníka ve výrobě atp. Vždy tedy bude záležet na domluvě. Jsem přesvědčen, že dobrý zaměstnavatel si váží dobrého zaměstnance (a naopak) a že se jim vyplatí vzájemně si vyjít vstříc. Sám to tak v práci s podřízenými praktikuji a mám s tím jen dobré zkušenosti.

Ošetřovatelské volno (starat se o nemocného) může čerpat široký okruh osob – tedy nejen rodiče dítěte či děti rodičů, ale i tchyně, tchán, snacha, zeť, neteř, synovec, teta, strýc, manžel, registrovaný partner či druh. Mohou se rozhodnout, kdo a jak bude dlouhodobou péči zajišťovat. Mohou se i střídat, pečuje však vždy pouze jeden.

Výhodu nové normy lze spatřovat v prospěchu rodinného soužití. Kdo se starat nechce, ten nebude ani s touto úpravou. Kdo však ano, bude mít snazší situaci např. v péči o vážně nemocné dítě či (pra)rodiče. Otázkou je, co po oněch 90 dnech? Tato doba je dostatečně dlouhá, aby došlo ke zlepšení zdravotního stavu ošetřovaného anebo aby rodina vzniklou situaci vyřešila za pomoci jiných možností zdravotních či sociálních služeb. Pečující se bude moci v nově nastalé situaci nadechnout a zařídit dlouhodobé řešení péče o svého blízkého. Tj. vše si rozmyslet, vyběhat si po úřadech potřebné kompenzační pomůcky, zařídit příspěvek na péči, pobyt v domově pro osoby se zdravotním postižením či v domově seniorů, anebo naopak se rozhodnout přijmout úděl delší či trvalé péče o blízkého člena rodiny doma. Při opuštění zaměstnání k nastoupení celodenního břemene péče náleží osobě pečující o nemocného příspěvek na péči ve III. stupni 8 800 Kč a ve IV. stupni 13 200 Kč měsíčně. Norma, která je inspirována rakouskou zkušeností, bude účinná od léta příštího roku.

Snad jsme tedy o krůček blíže ke sbližování rodin, jak tomu bývalo v minulosti. Až do konce 19. století neexistovaly žádné důchody či možnosti „přesunu“ blízkých do zdravotnických a sociálních zařízení. Každá generace tak počítala s tím, že až to bude potřeba, postará se o své rodiče, stejně jako to dělali oni v případě těch svých.

Napadá mne ještě jiná souvislost. Další platnou legislativou, opomíjenou a často nenaplňovanou, jsou i dobré mravy. Je na hraně zákona nepomáhat svým rodičům ve stáří či nemoci. Povinnost starat se nemají jen rodiče o své děti, ale i naopak. Nový občanský zákoník, který v rodinném právu nahradil dřívější zákon o rodině, mj. říká, že rodiče a dítě mají vůči sobě navzájem povinnosti a práva. Těchto vzájemných povinností a práv se nemohou vzdát. … Dítě (dospělé) je povinno dbát svých rodičů. … Dítě je povinno zajistit svým rodičům slušnou výživu. Nikoli tedy „odložit“ rodiče do LDN, domova seniorů apod., nejsou-li k tomu jiné důvody.

Kéž tedy nová právní úprava napomůže mezigeneračnímu soužití a vzájemné pomoci – nejosvědčenějšímu, psychosociálně nejvhodnějšímu a nejlevnějšímu modelu sociálního zabezpečení, který lidstvo zná.

PhDr. Robert Huneš, ředitel Hospice sv. Jana N. Neumanna, o. p. s., prezident Asociace poskytovatelů hospicové paliativní péče

 

• tisk
• předplatit si