Emergentní ošetřovatelství

Cílem článku je přiblížit čtenáři problematiku ošetřování pacientů s akutním postižením zdraví na úseku nemocniční neodkladné péče. V první části článku autoři popisují vznik a vývoj emergentního ošetřovatelství ve Spojených státech amerických (USA) a srovnávají současnou situaci v České republice. Ve druhé části článku autoři sdělují své zkušenosti s výukou emergentního ošetřovatelství a reflexi studentů oboru ošetřovatelství s tímto novým aplikovaným oborem ošetřovatelství.

Emergentní ošetřovatelství (angl. Emergency Nursing) je aplikovaným oborem ošetřovatelství. To však platí v takzvaném anglosaském světě (Spojené státy americké, Velká Británie, země Commonwealth apod.). Abychom to vzali pěkně od začátku, podíváme se na genezi tohoto poměrně nového oboru ve Spojených státech amerických (USA). Emergentní ošetřovatelství jako samostatný obor vzniká ruku v ruce s budováním prvních pohotovostních oddělení, resp. pokojů (Emergency Department, Emergency Room) a vznikem oboru urgentní medicíny – Emergency Medicine (Snyder et al., 2006).

První pohotovostní oddělení, resp. traumacentrum ve Spojených státech bylo otevřeno v Luisville, Kentucky (University of Luisville Hospital) v roce 1911. Ve stejné nemocnici působil chirurg Arnold Griswold, který v 30. letech 20. století trénoval policisty a hasiče pro poskytování první pomoci a vybavoval vozidla policie a hasičů zdravotnickým materiálem a pomůckami (Zinc, 2006). Avšak počátky urgentní medicíny lze datovat již do napoleonských válek. Dvorní lékař Napoleonovy Velké armády Dominique Jean Larrey, chirurg a inovátor, vytvořil systém létajících ambulancí, inspirujíc se tzv. létajícím dělostřelectvem. Tyto rychlé mobilní jednotky sběračů raněných ošetřovaly a evakuovaly raněné z bojiště na centrální místo pro chirurgické ošetření. O několik století později aplikovala tento systém (nejen) armáda USA ve světových válkách, ve válce v Koreji a Vietnamu (Ortiz, 1998). Dominique Jean Larrey je proto někdy nazýván otcem urgentní medicíny.

 

60. léta – doba vzniku pohotovostních oddělení i veřejné záchranné služby

Moderní historie pohotovostních oddělení začíná v USA v polovině 60. let minulého století. A jak správně uvažujete, může za to vietnamská válka. Zkušenosti z bojů ve Vietnamu, systému přednemocniční péče, transportu (často vzdušnou cestou) a efektivního prvotního ošetření na vstupu do nemocnice jasně ukázaly cestu, kterou se vydat i v civilním prostředí.

Šedesátá léta tedy nejsou jen časem zaslíbeným pro nemocniční neodkladnou péči, ale v této době vzniká v USA i veřejná zdravotnická záchranná služba (Emergency Medical Service). Nutno dodat, že do té doby často zajišťovaly přednemocniční péči vozy pohřební služby, policie apod. Se vznikem pohotovostních oddělení napříč USA přicházejí i nové nároky na zdravotnický personál (Snyder et al., 2006), lékaře i sestry. Záhy se tedy začíná formovat nový medicínský obor, který pojme akutní stavy napříč odbornostmi medicíny. Ještě na začátku 60. let minulého století však většina pohotovostí nefungovala v nepřetržitém provozu. Nárůst počtu ošetřených pacientů v letech 1950–1960 o 300 % na pohotovostním oddělení v Alexandria Hospital ve Virginii měl za následek přelomovou změnu v cestě za samostatným oborem urgentní medicíny. Lékaři sloužící v mnohahodinových službách již nebyli schopni efektivně a bezpečně poskytovat péči svým pacientům. V roce 1961 proto lékař James DeWitt Mills a jeho tři kolegové v Alexandria Hospital ve Virginii historicky poprvé zajistili nepřetržitý provoz pohotovostního oddělení. Z dnešního pohledu nám může vynález dvanáctihodinových služeb s denní a noční rotací lékařů připadat úsměvný, nicméně kde do této doby takovýto systém najdeme? Lékaři tento systém nazvali Alexandrijský plán a postupně byl implementován dalšími pohotovostmi napříč Spojenými státy (Suter, 2012). V roce 1968 byla založena American College of Emergency Physicians, v níž hráli klíčovou roli lékaři z Alexandrijské nemocnice (Zink, 2006). Trvalo dalších 11 let, než v roce 1979 vznikla specializace, a tedy nový obor Emergency Medicine (v České republice ji známe pod názvem urgentní medicína).

Ošetřovatelská péče poskytovaná na pohotovostních odděleních kráčela současně s vývojem péče lékařské. Zásadními milníky v tvorbě nové specializace ošetřovatelství byly roky 1968 a 1970. V roce 1968 založily registrovaná sestra Anita M. Dorrová z východního pobřeží Spojených států a registrovaná sestra Judith C. Kelleherová z pobřeží západního odborné organizace s cílem kontinuálního vzdělávání sester pracujících na pohotovostních odděleních. Emergency Room Nurses Organisation, kterou založila Anita M. Dorrová, a Emergency Department Nurses Association, již založila Judith C. Kelleherová, se v roce 1970 spojily a vznikla Emergency Department Nurses Association (EDNA). První národní setkání této asociace se konalo v roce 1971 v New Yorku. V roce 1985 se organizace přejmenovala na Emergency Nurses Association a postupem času se asociace stala autoritou, advokátem i lobbistou emergentního ošetřovatelství. První výkonnou ředitelkou asociace byla jedna ze zakladatelek Anita M. Dorrová, která mimochodem vymyslela a sestavila tzv. Crash Card – u nás nazývaný resuscitační vozík. Dnes má asociace více než 40 000 členů (Schriver et al., 2003).

Pokud se dnes chcete stát v USA emergentní sestrou, musíte splnit dvě podmínky – musíte být registrovanou sestrou a musíte pracovat na Emergency. Tak málo stačí. Pokud však chcete proniknout do tajů emergentního ošetřovatelství hlouběji, můžete získat certifikaci – Certified Emergency Nurse, a s ní samozřejmě i vyšší kredit v zaměstnání i při hledání zaměstnání nového. V praxi se další požadavky na sestry pracující na pohotovostních odděleních mohou lišit stát od státu, poskytovatel zdravotní péče od poskytovatele. To znamená, že ve většině případů (pokud ne ve všech) musíte pro nástup na oddělení Emergency absolvovat některé specifické kurzy. Například:

• Basic Life Support (základní podpora života)
• Advanced Cardiac Life Support (rozšířená podpora života)
• Advanced Pediatric Life Support (pediatrický kurz)
• Advanced Burn Life Support (rozšířená podpora života při popáleninách)
• Trauma Nursing Core Course (trauma kurz)
• Emergency Nursing Pediatric Course (pediatrický kurz)

 

Emergency, Ústřední vojenská nemocnice – Vojenská fakultní nemocnice Praha (nahoře)
Prověřování traumatologického plánu (uprostřed)
Člen biohazard týmu v ochranném oděvu (dole)

 

Počátky emergentního ošetřovatelství u nás

První pohotovostní oddělení na bývalém území Rakouska-Uherska bylo založeno roku 1925 chirurgem prof. Lorenzem Böhlerem v podobě Úrazové nemocnice ve Vídni. Na území tehdejšího Československa byla první úrazová nemocnice zřízena v Brně. Již v roce 1928 se ředitelství Úrazové pojišťovny dělnické pro Moravu a Slezsko rozhodlo právě tam vystavět novou úrazovou nemocnici. První pacienti však byli přijati až v roce 1933.

Některé prvky prvotního ošetření nemocného sestrou, které najdeme v historických materiálech, jsou shodné s těmi, které provádíme dnes. Zajímavé požadavky, které jsou z velké části platné dodnes, vyslovil významný český chirurg prof. Arnold Jirásek. Požadavky na práci sestry při příjmu nemocného popsal ve své knize Ošetřování chirurgických nemocných z 30. let 20. století, která byla určena sestrám a studentkám první ošetřovatelské školy u nás. Zabývá se např. otázkou vyhodnocení stavu nemocného sestrou při příjmu, šetrného odstranění oděvu, ale řeší i otázku bezpečnosti u zmatených pacientů, zabývá se právní problematikou při příjmu (např. rozstřiháním pacientova oděvu sestrou), hygienickou péčí, kdy dává sestrám návod, kterého pacienta mohou při příjmu na speciálním koupacím stole vykoupat a kterého nikoli apod. Jirásek také uvádí, že se sestra před odchodem ze služby musí přesvědčit, že nemocný byl ošetřen lékařem a že nezůstal na lůžku ležet bez ošetření. Požadavky na ošetřovatelky a zřízence z počátku minulého století zahrnují znalosti a dovednosti z oblastí, jako je stavění krvácení, obvazová technika, transport nemocného, umělé dýchání, znehybnění např. vzteklého nemocného atp.

 

Historie oddělení Emergency v Ústřední vojenské nemocnici v Praze

Oddělení Emergency bylo v Ústřední vojenské nemocnici – Vojenské fakultní nemocnici v Praze (ÚVN) otevřeno na přelomu let 1996–97 jako součást ICU (Intensive Care Unit). Tehdejší primář ICU a primář traumatologie v něm implementovali své zkušenosti ze zahraničních stáží (USA, Izrael) a vojenských misí. V letech 1999–2000 již Emergency fungovalo v podobě, v jaké funguje v anglosaském systému. To znamená jako bezprahové centralizované místo pro ošetření akutních nemocných/zraněných. V roce 2010 se oddělení osamostatnilo a v letech 2010–2016 vznikly při oddělení také Výukové a tréninkové centrum, Biohazard tým, Mobilní jednotka intenzivní péče a Rescue Task Force.

 

Co je emergentní ošetřovatelství

Emergentní ošetřovatelství je (nejen) v USA specializace ošetřovatelství. Zaměřuje se na ošetřování pacientů v prvním kontaktu. To znamená, že nemocní/zranění nemají diagnózu stanovenou lékařem. Z toho vyplývají kompetence a zodpovědnost, s nimiž musíme umět pracovat. Řekněme, že sestra pracující na koronární jednotce se musí velice dobře orientovat v problematice kardiologie. Sestra pracující na psychiatrii zase v problematice duševních onemocnění. Sestra pracující na chirurgii v léčbě ran, řešení komplikací, prevenci sepse, anesteziologická sestra v zajištění dýchacích cest a indukci anestesie apod. Emergentní sestra musí znát a umět všechno a k tomu ještě trochu víc (Jennings et al., 2008). S moderní dobou přicházejí i moderní výzvy pro zdravotníky. Bohužel nejen ty pozitivní. Součástí práce emergentní sestry je i krizové plánování/řízení, bezpečnost a podobně.

 

Výukové centrum ošetřovatelství (nahoře)
Studenti 3. LF UK na heliportu v Ústřední vojenské nemocnici
fota: Petr Karmazín, Daniel Dus

 

První kontakt

Základním kamenem emergentního ošetřovatelství je efektivní prvotní vyšetření/zhodnocení pacienta (Curtis et al., 2009), stanovení priority ošetření a včasná intervence. Toho lze dosáhnou pouze systematickým přístupem k pacientovi. Klasický přístup CABCDE (Thim et al., 2010) je nejvýtěžnější pro rychlé zhodnocení a intervenci:

• Catastrophic Haemorhage (zástava masivního zevního krvácení)
• Airway (zajištění průchodnosti dýchacích cest + imobilizace krční páteře u traumat)
• Breathing (ventilace, oxygenace, poranění hrudníku)
• Circulation (krevní oběh – zhodnocení/zajištění, vnitřní krvácení, EKG)
• Disability (stav vědomí, vyšetření zornic, glykémie)
• Environment (tělesná teplota, kůže, končetiny)

Postupujeme technikou „treat as I find“, to znamená „najdu patologii – hned řeším“. Příklad: pacient má poraněnou dolní končetinu, jedná se o penetrující poranění s masivním zevním krvácením, je v bezvědomí, chrčí. Pokud postupuji dle algoritmu CABCDE a jsem sám pak: nejprve (C) zastavuji krvácení (tlakem, turniketem), poté (A) zprůchodňuji dýchací cesty (manuálně – pomůckou) a teprve potom, pokud jsem problém vyřešil, postupuji k B (ventilaci a oxygenaci), C, D… Po provedení každé intervence se musím přesvědčit, zda byla efektivní!

 

Informace

U pacientů přivážených zdravotnickou záchrannou službou s avízem začíná příprava již před samotným příjezdem/příletem pacienta na pohotovostní oddělení, a to správným předáním informací o pacientovi. I v tomto případě postupujeme systematicky, abychom se vyvarovali chyb či opomnění důležitých faktů. Lze použít akronymu ATMIST (Lott et al., 2009):

• Age – věk pacienta
• Time – čas postižení zdraví (úraz, neurologický deficit, stenokardie)
• Mechanism of Injury – mechanismus poranění
• Injury – poranění nalezená na pacientovi v přednemocniční péči
• Signs – hodnoty životních funkcí
• Therapy – léčba poskytnutá v přednemocniční péči

Správná příprava a využití času před příjezdem/příletem pacienta například se suspektním polytraumatem zkracuje čas prvotního ošetření o tolik cenné minuty, zejména je-li pacient v hemoragickém šoku. Nastoupení traumatýmu je samozřejmě základ. Lze však využít čas a informace k přípravě transfuzních přípravků (ohřát, nasetovat), diagnostických přístrojů (ultrazvuk, rentgen) a aktivaci operačního týmu včetně přípravy operačního sálu.

 

Týmový přístup

Ošetřování pacienta v kritickém stavu je multidisciplinární úkol. Tým pracovníků pohotovostních oddělení musí být kontinuálně připravován na efektivní spolupráci. Každý pracovník týmu musí znát svou roli v týmu, své kompetence, úkoly a svoji zodpovědnost. Při ošetřování pacienta se zástavou oběhu nebo mnohočetným poraněním musí být jasně definován vedoucí týmu (Team Leader) a všichni členové týmu musejí znát algoritmus ošetření (Lott et al., 2009). Zásadní je efektivní komunikace. Využíváme takzvaný horizontální management ošetření. To znamená, že každý člen týmu má jasný úkol, který provádí. Tím se zkracuje doba ošetření pacienta v kritickém stavu exponenciálně, dle počtu členů v týmu (Sproule-Jones, 2000).

 

Třídění

Více než polovina pacientů přicházejících k ošetření na pohotovostní oddělení přichází bez doporučení, takříkajíc po vlastní ose. Tito pacienti jdou primárně na recepci (administraci). Je proto zásadní, aby na prvním kontaktním místě (recepci) na pohotovostním oddělení byl přítomen odborný pracovník kompetentní k provádění třídění příchozích pacientů dle závažnosti jejich aktuálního zdravotního stavu (Cioffi, 1998). Celosvětově existuje několik metodik (systémů) provádění třídění pacientů na pohotovostních odděleních, od tříúrovňových (3 priority) po pětiúrovňové (5 priorit). V poslední dekádě jsou upřednostňovány systémy pětiprioritní (Dong, 2009). Cílem třídění je včasná identifikace pacientů, kteří z důvodu závažnosti svého zdravotního stavu nemohou čekat na ošetření. Třídění se zpravidla provádí odběrem anamnézy při rozhovoru s pacientem a použitím základní monitorace fyziologických funkcí (Grossmann et al., 2009). Primárním důvodem zavádění třídicích systémů na pohotovostních odděleních bylo a stále je enormní nadužívání snadno dostupných zdravotních služeb.

 

Krizová připravenost

Součástí emergentního ošetřovatelství je také krizová připravenost. Pohotovostní oddělení má zásadní a nezastupitelnou roli při zvládání hrozeb vnitřních i vnějších. Zejména se jedná o hromadný příjem raněných, evakuace, problematika chemické – biologické – radiační – nukleární hrozby, bezpečnostní incidenty a podobně. To samozřejmě klade vysoké nároky na připravenost sester pracujících na těchto odděleních (Gebbie, 2002).

 

Bezpečnost

Dalším specifikem poskytování zdravotních služeb na pohotovostním oddělení je zvýšené riziko bezpečnostních incidentů. Výroční statistika zásahů bezpečnostní služby na Emergency v ÚVN je necelý jeden zásah každý den. Sestry a lékaři pracující na pohotovostních odděleních se setkávají s projevy násilí denně. Zásadní je si uvědomit, že násilí není součástí naší práce (!), a nastavit nulovou toleranci k projevům agrese. Ideální pomůckou pro pochopení problematiky násilí na pohotovostním oddělení a tvorbu plánu k prevenci, reakci a reportu násilné události je ENA Workplace Violence Toolkit – pomůcka vytvořená Asociací emergentních sester (Emergency Nurses Association).

 

Vzdělávání

V současné době neexistuje v ČR vzdělávací program orientující se na emergentní ošetřovatelství. To byl také jeden z důvodů zahájení spolupráce mezi ÚVN v Praze a Ústavem ošetřovatelství 3. lékařské fakulty Univerzity Karlovy na výuce povinně volitelného předmětu Emergentní ošetřovatelství.

Poprvé byl povinně volitelný kurz Emergentní ošetřovatelství vypsán v akademickém roce 2014/15. Tohoto kurzu se mohou účastnit pouze studenti studijního oboru Všeobecná sestra, jak v prezenční, tak v kombinované formě studia. Zápis kurzu není omezen žádnými vstupními podmínkami, to znamená, že do kurzu se zapisují studenti s již ukončeným zdravotnickým vzděláním (např. všeobecné sestry, zdravotničtí asistenti i zdravotničtí záchranáři atp.) i studenti bez ukončeného zdravotnického vzdělání. Studenti s jistotou využijí znalosti z předmětů, jako jsou první pomoc, ošetřovatelské postupy, komunikace, anatomie a fyziologie, ošetřovatelství v interních a chirurgických oborech aj. Pilotní kurz byl vypsán pro prvních deset studentů. Vzhledem k tomu, že výuka je z podstatné části zaměřena prakticky (tj. nácvik ošetření nemocného v horizontálním schématu, pobyt na oddělení Emergency), vzorec maximálního počtu deseti studentů ve skupině jsme ponechali do dnešních dnů. Společně se výuky účastní studenti s různým předchozím vzděláním a zkušenostmi, např. studenti prezenční formy studia, všeobecné sestry s letitou praxí v intenzivní péči či sestry a zdravotničtí asistenti z jakýchkoliv jiných nemocničních pracovišť či sociálních služeb. Tento model volíme záměrně, neboť různé zkušenosti studentů výuku obohacují a vedou k pestré škále schémat při dělbě činností v týmu. Kurz probíhá ve výukovém a tréninkovém centru ošetřovatelství v ÚVN v Praze v hodinové dotaci 20 vyučovacích hodin a času určeného na evaluaci výuky. Kurz vede vrchní sestra Emergency a kolegové z týmu. Výukové centrum je vybaveno sofistikovanými celotělovými fantomy a torzy, pomůckami pro nácvik KPR, zajištění dýchacích cest, AED, znehybnění raněného, zajištění intraoseálního vstupu atp. Výuka probíhá ve schématu teoretická příprava, praktický nácvik v tréninkovém centru, návštěva pracoviště Emergency a heliportu a evaluace výuky. Tematická náplň kopíruje výše popsané body specifikace Emergentního ošetřovatelství.

Výuka je výrazně obohacena reálnými situacemi z praxe, na které studenti v čase reagují. Studentka Anna z prezenční formy říká: „Nacvičovali jsme první pomoc – kardiopulmonální resuscitaci, kterou jsme procvičovali na simulátoru. Situace, kdy bude nutné zahájit KPR, byla nahrána, jako kdyby se stala na nemocničním pokoji nějakého standardního oddělení. K dispozici jsme měli resuscitační vozík, který jsme si zkusili sami připravit. A co se pro nás ukázalo jako nejtěžší věc, byla především organizace lidí v týmu.“

Na základě evaluací se snažíme výuku přizpůsobit ke spokojenosti studentů. Rok od roku zvyšujeme počet kurzů (tab. 1). Počet hlásících se studentů každoročně přesahuje počet vypsaných míst, tudíž je prozatím stoprocentní obsazenost kurzu. Např. v letošním akademickém roce výukou Emergentního ošetřovatelství projde 28 % všech studentů studujících v oboru Všeobecná sestra. Kurz je zařazen do druhého ročníku studia.

„O tento volitelný kurz byl velký zájem a při jeho zápisu byl boj. Ten, kdo měl štěstí a zapsal se do tohoto kurzu, získal cenné informace a zážitky na celý život,“ říká studentka Markéta z kombinované formy. Student Jakub z prezenční formy dodává „Já měl to štěstí, že jsem se stihl přihlásit na tento kurz a mohl jsem tak zažít dny výuky s opravdovými profesionály ve svém oboru.“

 

 

Studenti v rámci hodnocení předmětu pozitivně vnímají zejména:

• Atraktivitu oboru a možnost uplatnění sester v oblasti urgentní péče.

Student Jakub z prezenční formy dále dodává: „Jedinečnost tohoto oboru vidím určitě v tom, že pacient přijíždí bez stanovené diagnózy. Proto si ho sestra musí kompletně vyšetřit, zhodnotit a následně volá lékaře specialisty v daných oborech.“

• Reálný nácvik práce v týmu.

„Novou zkušeností pro mě byla práce v týmu při poskytování KPR. Tento způsob je velmi efektivní a byl by velkým přínosem i pro naše oddělení. Každý člen ví, co má kdy dělat a jak, protože se řídí všichni stejnými a přesně danými pravidly,“ říká studentka kombinované formy a staniční sestra v jedné osobě.

• Propojení teorie a praxe, simulováno na příkladech reálných kazuistik

„Moc se mi líbily kazuistiky a názorná videa. V hlavě mi utkvěla především kazuistika známé osobnosti, kdy jsme se dozvěděli, jak důležité je důsledné vyšetření i u pacientů, kteří vypadají naprosto v pořádku, a že řádná příprava vede ke snížení chyb zdravotníků a pomáhá předcházet neštěstím,“ říká studentka Adéla.

• Získání větší jistoty v případě krizové situace a nácviku KPR

„Nikdy dříve jsem takový kurz nenavštívila a školení KPR, která pořádá naše nemocnice, jsou ve světle této zkušenosti komedie,“ studentka kombinované formy a vrchní sestra urologického oddělení krajské nemocnice.

• Upevnění práce s pomůckami, např. airway, ambuvak, pomůcky pro znehybnění atp.

„Nikdy předtím jsem neslyšela o nazálním podání léků v urgentní péči. Nikdy předtím jsem nemohla udržet masku a ambuvak. Teď mám větší jistotu,“ říká studentka Lucka.

• Uspořádání oddělení Emergency a jeho vybavení.

„Asi největším zážitkem pro většinu z nás byla návštěva speciálních expektačních pokojů, kde jsou monitorováni pašeráci drog,“ shodují se studenti.

• Rozmanitost výuky.

Záchranář Ondřej dodává: „V rámci teorie pro mě bylo zajímavé téma válečné medicíny a dále ukázka nové dekontaminační jednotky, kterou toto oddělení v době konání kurzu obdrželo.“

• Lektory jako profesionály s hlubokým zájmem o obor.

„ Výstup pana lektora byl tak úžasný, že jsem měla chuť se o tak výjimečném člověku dozvědět více. Velmi mě překvapil jeho profesní růst od těch úplně nejnižších pozic ve zdravotnictví. Obdivuji jeho ctižádostivost a neskutečné vědomosti. Mohu říci, že se stal jedním z mých profesních vzorů,“ hodnotí studentka Markéta.

Z hodnocení studentů lze vysledovat tyto dva požadavky: vyšší počet hodin výuky a rozšířenou možnost stáží či praxí na oddělení Emergency, což potvrzuje i studentka Eva z kombinované formy studia: „Jsem ráda, že jsem si tento kurz vybrala, jen bych možná uvítala, kdyby byl rozšířen o další pokračování, kterého součástí by již místo exkurze byla zařazena třeba jednodenní stáž na Emergency.“ Tomuto požadavku se snažíme alespoň v omezené míře vyhovět. Od akademického roku 2015/16 mají studenti možnost být dle svého zájmu zařazeni na část odborné praxe do odborných ambulancí pracoviště Emergency či ve vyšších ročnících na pracoviště příjmové haly či expektačních lůžek.

 

Závěr

Emergentní ošetřovatelství jako specializace v České republice neexistuje. Trend budování pohotovostních oddělení napříč republikou a zařazení specializace Urgentní medicína do základních oborů lékařské atestace jasně ukazují směr, kterým se musíme vydat.

Závěrem si dovolíme uvést několik zlatých pravidel, která mají na svém pracovišti vyvěšena pracovníci pohotovostního oddělení Beth Israel Deaconess Medical Center v Bostonu. Pracovníkům je doporučeno si tato pravidla číst před každým nástupem na směnu:

• Boj se! Hodně se boj! Předpokládej ten nejhorší možný scénář – dokud nepotvrdíš opak.
• Neznalost a arogance jsou největší hrozby pro bezpečí pacientů! Pomoc si přivolej včas a neboj se zeptat!
• Před návštěvou každého pacienta si umyj ruce!
• Žádný pacient není alergický na kyslík.
• Vždy věř druhým, když tě informují o abnormálních vitálních funkcích pacienta.
• Šok je buď hypovolemický, obstrukční nebo vazogenní, dotkni se končetin a podívej se na krční žíly, ať víš, s jakým se potýkáš.
• Pacient, který nemůže chodit, nemůže domů.
• Co není zdokumentováno – není.
• U pacientů v bezvědomí vždy zkontrolujte kapsy, najděte identifikaci, seznam léků, telefonní číslo.
• Vždy pacienta vysvlékněte, ale nikdy nedopusťte, aby byl objektem voyerismu.
• Všichni psychiatričtí pacienti a vězni musejí být prohledáni před vyšetřením.
• Ospalí astmatici nejsou ospalí, protože byli celou noc vzhůru! Nezdržujte je ASTRUPem, když potřebují zaintubovat.
• Existují jen dva důvody, proč neprovádět vyšetření per rectum u pacienta s bolestí břicha. Buď ty nemáš prst, nebo pacient nemá rektum.
• Lékaři dokáží tolerovat jakoukoliv intenzitu bolesti – dokud to není bolest jejich vlastní.

 

Petr Karmazín, B.Sc., MBA, oddělení Emergency, ÚVN Praha
Mgr. Renata Vytejčková, Ústav ošetřovatelství, 3. LF UK

 

• tisk
• předplatit si