Mlčení bolí, když svědci domácího násilí neudělají nic pro to, aby pomohli

Jen za první půlrok 2015 bylo v České republice vykázáno ze svých domovů více než šest set násilníků. Domácí násilí je problém, který podle průzkumů zažívá každá pátá rodina a v 80 procentech těchto rodin žijí nezletilé děti. Vyplývá to z čísel, které má k dispozici Asociace pracovníků intervenčních center ČR, o. s. (APIC). Právě intervenční centra poskytují pomoc osobám ohroženým domácím násilím a byla to právě APIC, která začátkem loňského roku spustila projekt s názvem Zlepšení praxe při prevenci, identifikaci a potírání domácího násilí prostřednictvím specializace. Projekt podpořila Nadace Open Society Fund Praha z programu Dejme (že)nám šanci, který je financován z Norských fondů. Součástí projektu je i kampaň Mlčení bolí, o které jsme si povídaly s předsedkyní APIC Mgr. Martinou Vojtíškovou.

Co je cílem kampaně Mlčení bolí?

Jejím prostřednictvím chceme rozbourat mýty a prolomit tabu kolem domácího násilí. Naším cílem je informovat laickou veřejnost o poslání intervenčních center a zároveň rozpoutat mezioborovou diskuzi na téma zkvalitnění pomoci lidem ohroženým domácím násilím v ČR.

V rámci zmíněné kampaně se nechali známí herci, sportovci a další osobnosti vyfotografovat s ústy přelepenými páskou. Jak konkrétně tedy mlčení bolí?

Slogan vypovídá o tom, s čím se v poradnách intervenčních center setkáváme. Tedy, že mlčení bolí, když oběť domácího násilí neřekne agresi NE! Mlčení také bolí, když soused nebo známý o násilí ví – slyší křik a pláč – a nepomůže, ačkoli tuší, co se za zavřenými dveřmi sousedů děje, a mlčení bolí i tehdy, když ten, kdo má umět pomoci – tedy profesionál, ať už policista, či sociální pracovník –, nepomáhá kompetentně.

S oběťmi domácího násilí se často setkávají i zdravotníci, neboť tyto oběti často končí v péči lékařů. Jak mohou pomoci oni?

Věstník Ministerstva zdravotnictví ČR z roku 2008 stanovuje postup lékařů při poskytování zdravotní péče osobám ohroženým domácím násilím, a to i v případě pouhého podezření na domácí násilí. Upozorňuje je mimo jiné i na to, jaká zranění jsou podezřelá a mohou ukazovat na oběť domácího násilí.

Jaká to jsou například?

Jedná se zejména o vícečetná poranění hlavy, obličeje a krku, jakákoli poranění ženy během těhotenství, například zranění břicha, prsou, dále četná obranná poranění nebo případy, kdy uplyne delší časový úsek mezi poraněním a vyhledáním péče. Může to být i neuspokojivé vysvětlení vzniku poranění a další. Věstník také uvádí, jaký má být postup lékaře při poskytování péče v případech domácího násilí, hovoří i o způsobu zaznamenávání do zdravotnické dokumentace a uvádí řadu dalších postupů.

Jak by měli zdravotníci mluvit s osobou, u níž mají podezření, že je obětí týrání?

Především by s ní neměli o domácím násilí hovořit v přítomnosti jiných osob, a zejména ne v přítomnosti partnera. Měli by se dotazovat cíleně, taková oběť sama o problému hovořit nezačne. Dotazy by měly být konkrétní a měly by vést ke zjištění, kdy, kdo a jak často dotyčnému ubližuje. Dotazy by také měly vést k vyloučení dalších násilných incidentů a zdravotníci by měli předat dotyčnému kontakt na místa pomoci, tedy na intervenční centra.

Kde tyto kontakty najdou?

Intervenčních center funguje v současné době osmnáct po celé republice a kontakty na ně včetně všech potřebných informací naleznou lidé na www.domaci-nasili.cz.

Co všechno intervenční centra nabízejí?

Intervenční centra pro osoby ohrožené domácím násilím nabízejí pomoc a podporu -osobám, které zažívají násilí ve vztahu, a to nejen ze strany partnera, partnerky či zletilého i nezletilého dítěte či vnuka, ale i ze strany osoby, s níž sdílejí společné obydlí. Intervenční centrum jim zdarma nabízí bezpečný prostor pro sdělení potíží, morální a emocionální podporu i pomoc při hledání řešení složité životní situace a problémů. Poskytuje také asistenci při vypracování písemných právních podání, rady při řešení majetkoprávních záležitostí a na požádání klienta i podporu při kontaktu s Policií ČR či přestupkovou komisí. Nabízejí také pomoc při zajištění krizového, azylového nebo utajeného bydlení, zprostředkování a případně další pomoc s navazujícími službami.

Kdo se na ně může obrátit?

Kdokoli, kdo se cítí být ohrožen ze strany blízké osoby. O pomoc intervenčního centra může požádat nejen osoba, v jejíž rodině došlo k vykázání násilné osoby ze strany Policie ČR, ale i osoba, která z různých důvodů nedokáže sama čelit fyzickému nebo psychickému násilí a zatím nenašla odvahu kontaktovat policii. Domácí násilí může být v některých případech trestným činem, a proto je pomoc a ochrana oběti důležitá.

Jak vypadá práce s takovým člověkem, který se obrátí na intervenční centrum?

Při první návštěvě zůstává klient často v anonymitě. Přichází, aby se zeptal, zda to, co ve vztahu prožívá, je násilí. Často jde o první známky psychického násilí – urážky, vyhrožování, nadávky… Při tomto kontaktu především mapujeme, jaké násilí a v jakých intervalech se odehrává. Hodnotíme, jak veliké je riziko ohrožení a kdo všechno může být násilníkem ohrožován. Probíráme s klientem kroky, které už na svou ochranu učinil a které zatím z různých důvodů k jeho bezpečí nepřispěly. Připravujeme i jiná řešení a v případě potřeby oslovujeme instituce, které mohou k jeho bezpečí přispět.

Které to jsou?

Je například možné bezplatně a ve zkrácené lhůtě požádat soud o zajištění ochrany s návrhem na předběžné opatření nebo požádat policii, aby zajistila bezpečí osobám, které jsou týrané nebo zanedbávané. Řešit násilí v rodině není pro zúčastněné vůbec jednoduché, spolu s bezpečím a ochranou života řešíme rovněž pomoc a podporu se zajištěním financí, například mimořádnými dávkami, a řešíme i náhradní ubytování. To vše se děje ve spolupráci s úřadem práce a subjekty, které mají k dispozici krizová lůžka a azylové ubytování.

Koho může policie vykázat z domu?

Až do roku 2006 odcházela z obydlí ohrožená osoba. Zásadní převrat přišel se zákonem na ochranu před domácím násilím č. 135/2006 Sb., který vešel v účinnost od 1. ledna 2007. Od té doby může Policie ČR násilnou osobu vykázat z bytu nebo z domu bez ohledu na její práva k nemovitosti, trvalý pobyt a právo nájmu. Úřední záznam o vykázání následně policie posílá do intervenčního centra, na místně příslušný soud a na odbor sociálně-právní ochrany dětí, pokud v rodině žije nezletilé dítě. Intervenční centrum pak těmto obětem domácího násilí aktivně nabízí sociálně-právní podporu a služby, o kterých jsem se již zmínila.

Kdo se nejčastěji stává obětí domácího násilí?

V devadesáti procentech, vyhledávají pomoc intervenčních center ženy, nejčastěji ve věku 30 až 45 let. Muži zpravidla řeší nedobrý vztah odchodem nebo rozvodem. Zdá se, že mají jednodušší „start“ – mají možnost začít žít jinde a jinak, zpravidla sami. Žena je „svázána“ starostí o děti, které většinou zůstávají v její péči, je finančně závislá na partnerovi a odchod proto dlouho zvažuje a často se k němu, nejčastěji z finančních důvodů, ani neodhodlá. Ne všechny osoby ohrožené domácím násilím chtějí po prvních incidentech opustit své partnery. Naopak. Přejí si řešit konflikt dohodou a změnou partnerova chování. Týrání v rodině začíná pozvolna a nenápadně. Řadu let se střídají dva vzorce chování násilníka – něžná láska a vyvolání strachu. Teprve v momentě, kdy se útoky stanou brutálnějšími a intervaly mezi nimi se zkracují, požádá žena o pomoc policii, soudy, obrátí se na krizová centra, psychology a další. Pro domácí násilí je totiž typické, že osoba, která je ohrožena, ztrácí díky manipulaci ze strany partnera schopnost vidět sebe i vztah objektivně. Domnívá se, že je na vině ona. Tento pocit je umocněn tím, že většina agresivních partnerů vystupuje na veřejnosti jako vzorný pracovník, manžel a rodič. Proto je pro mnohé oběti těžké svěřit se někomu ve svém okolí a požádat o pomoc. To je také důvod, proč osoba, která zažívá domácí násilí, zůstává se svým problémem sama. Nikdo z přátel a mnohdy ani širší rodina jí zpočátku nevěří. Ztrácí tak naději, že jí někdo pomůže. I pomoc poraden pro osoby ohrožené domácím násilím vyhledávají oběti i po deseti, ale třeba i šestnácti letech soužití s agresivním partnerem.

Obětí domácího násilí se však často stávají i senioři.

Ano, a musíme si uvědomit, že senioři málokdy vyhledají pomoc sami, na základě vlastního rozhodnutí. Při řešení případů seniorů ohrožených domácím násilím je proto významná pomoc ze strany blízkých příbuzných, pracovníků zdravotnických zařízení, nemocnic, sociálních odborů či místní samosprávy, kteří mohou na problém upozornit. Řešení může být mnohdy velmi náročné s ohledem na čas, nutné úkony a organizaci, a vzhledem ke specifikům seniorského věku je pro seniora velmi těžko zvládnutelné. Praxe ukazuje, že převážná část týraných seniorů je vystavena týrání ze strany svých blízkých, tedy v rámci mezigeneračního soužití. Často se jedná o jejich děti nebo vnoučata, které se dostaly do nepříznivé životní situace a u seniora hledají zázemí. V případě, že se z nich stanou násilníci, je senior jen velmi těžko schopen konat proti „vlastnímu dítěti“ a zažívá tak velmi silně pocity ambivalence, viny a výčitky. V případě partnerských či manželských násilných soužití se může domácí násilí vyskytovat po celou dobu společného vztahu a oběť vyhledá pomoc až tehdy, když dojde k eskalaci násilí. K násilnému jednání ze strany partnera či partnerky může také začít docházet vlivem psychického onemocnění, které se začalo projevovat až v seniorském věku. Nejčastěji se jedná o demenci. Senior může být také týrán osobou, s níž sdílí společnou domácnost, ale nejsou v žádném příbuzenském vztahu.

Pro tyto oběti je asi velmi těžké svěřit se, že jim někdo blízký ubližuje.

Ano. Kromě pocitů viny, studu a strachu zažívají senioři, kteří se stali oběťmi domácího násilí, téměř vždy ambivalence vůči násilné osobě, mnohdy svému partnerovi, partnerce, příbuznému. Nedokáží si představit, že by veškeré kroky, které jsou nutné k zajištění jejich vlastního bezpečí, konali proti svému synovi, dceři, vnukovi apod. Intenzivně u nich také převládá strach ze samoty, opuštěnosti, z umístění do zdravotnického či sociálního zařízení pro seniory apod. Důvěra seniora k odborníkovi (pracovníkovi intervenčního centra) je proto prvním krokem k řešení situace. Podpoří ji dostatek času a zájmu odborníka o seniora, opakované kontakty s obětí a zejména respekt k jejím rozporuplným pocitům ve vztahu k násilné osobě.

Pokud pojmou zdravotníci podezření, že mají před sebou oběť domácího násilí, kam se mohou sami obrátit?

Zdravotníci by měli být seznámeni s tím, jaké násilí a vůči komu podléhá oznamovací povinnosti. Tedy, že násilí vůči dospělé osobě nepodléhá oznamovací povinnosti vůči Policii ČR nebo státnímu zástupci podle novely trestního zákoníku – § 199 „Týrání osoby žijící ve společně obývaném bytě nebo domě“. Naopak při zjištění týrání nebo zneužívání dětí mají zdravotníci oznamovací povinnost vůči Policii ČR nebo orgánu sociálně-právní ochrany dětí, a stejně tak mají oznamovací povinnost vůči policii při zjištění týrání svěřené osoby, kterou je podle § 198 „osoba stará, nemohoucí, zbavená svéprávnosti“.

Magda Hettnerová, redakce Florence

 

→ Kdo je

Mgr. Martina Vojtíšková
Spoluzakladatelka spolku Spirála a Centra krizové intervence pro osoby v akutní krizi. V roce 2007 se zasadila o založení intervenčního centra v Ústí nad Labem a iniciovala vznik Asociace pracovníků intervenčních center v ČR, kde zastává pozici předsedkyně. Jako vedoucí intervenčního centra se věnuje terapii, vzdělávání odborníků a dělá vše pro to, aby veřejnost dokázala včas rozpoznat domácí násilí a mluvila o něm. Z tohoto důvodu byla v loňském roce spuštěna celostátní kampaň Mlčení bolí, kterou podpořili např. herci David Suchařípa, Jan Kačer, Filip Blažek, Jiří Bartoška, Jitka Schneiderová, Lenka Krobotová, Nela Boudová, zpěvačka Bára Basiková či olympijský vítěz Roman Šebrle a celá řada dalších známých osobností. Více informací o kampani a o intervenčních centrech naleznou zájemci na www.mlceniboli.cz a www.domaci-nasili.cz.

 

 

 

 

• tisk
• předplatit si