Jak rozpoznat syndrom vyhoření a jak mu předcházet?

Syndrom vyhoření se vyskytuje zvláště u profesí, které obsahují práci s lidmi nebo alespoň kontakt s lidmi a závislost na jejich hodnocení. Tvoří ho celá řada symptomů jak v oblasti psychické, tak částečně i fyzické a sociální. Pomáhající profese patří mezi skupiny, které jsou tímto syndromem nejvíce ohroženy.

Zvoní budík a já mám pocit, že jsem nespala ani hodinu. Nechce se mi vstávat. Ještě alespoň pět minut… Achjo. Ne, nechci vstávat a nechci jít do práce. Zase další den. Včera jsem se nestačila ani pořádně pozdravit s manželem a s dětmi, pořádně jsem se nevyspala a kvůli pomalému vstávání se nestíhám ani nasnídat. No nic, tak se najím v práci. Ale teď rychle, ať stihnu přijít do práce včas. Anebo… vždyť je to vlastně jedno, máme poradu. Achjo, to bude zase k ničemu. A co ta paní ze čtyřky? Doufám, že už je doma a nebude po mně zase něco chtít. Dneska mám jen krátkou službu, tak snad to nějak přežiju. Pak už to snad zase půjde… O pár dní později jedu ranním autobusem. Dvě paní si vyprávějí, co a jak vaří, co děti… a já bych na ně nejraději zakřičela, ať už jsou zticha! Co mají po ránu takhle žvanit?? V tu chvíli se zarazím. Co to se mnou jenom je? Jsem přecitlivělá? Ale to, jak se teď cítím, trvá už delší dobu … nejsem už náhodou „vyhořelá“?

To, co je výše popsáno, spadá do fáze stagnace. Ta na tobogánu, který vede k syndromu vyhoření, přichází jako druhá po první fázi nadšení. Ve fázi stagnace nás požadavky klientů, jejich příbuzných nebo zaměstnavatele začínají obtěžovat. Ideály se nám nedaří realizovat, a tak měníme jejich zaměření. Hlavní postava výše popsaného příběhu chce přijít brzy do práce. Pak si ale uvědomí, že je porada a tak vlastně spěchat nemusí. Objevuje se u ní i třetí fáze frustrace – „doufám, že paní ze čtyřky už bude doma. Že po mně zase nebude nic chtít.“ – klienta vnímá negativně a pracoviště pro ni představuje zklamání – „snad to nějak přežiju“. U nikoho z nás se zpravidla nedá říci, v jaké fázi se zrovna nachází, protože jednotlivé fáze vedoucí k syndromu vyhoření se prolínají. Postup je pomalý a plíživý, a to je zrádné.

Během prvních tří fází – nadšení, stagnace a frustrace – můžeme při dostatečné sebereflexi vlastními silami porozumět tomu, co se s námi děje, a rozhodnout se pro změnu. Během zbývajících dvou fází – apatie a syndromu vyhoření – to už jde hůře. V této chvíli je dobré obrátit se na odbornou pomoc. Někdy jí může být vhodná medikace (kterou předepíše psychiatr nebo praktický lékař), vždy je ale úspěšná pomoc slovem (psycholog, psychoterapeut, supervizor). A co zmůžeme vlastními silami? Musíme mít na paměti, že každému pomáhá něco jiného. Důležité je si uvědomit, že pokud třeba nedokážu nenechat se zahltit, tedy nastavit si priority a určité hranice (např. kolik služeb chci a kolik už ne), neznamená to, že jsem horší než kolegyně, která to dovede, a že jsem tedy ztracený případ. Každý jsme jiný a každý máme jiné zkušenosti. U každého funguje něco jiného, každý máme jiné starosti, které nám paradoxně v budoucnu pomáhají zvládnout jiné těžkosti života. Každý máme jinou úroveň sebereflexe a naše možnosti nastavení na změnu jsou proto různé.

Zde je jen pár tipů, které v případě, že už jste se ocitli na cestě k syndromu vyhoření, můžete vyzkoušet:

• Nejlepší začátek je připustit si, že něco potřebujete jinak. Začněte proto kultivovat svoji sebereflexi. Můžete k tomu použít třeba otázky: Dává mi to smysl? Baví mě to? Stojí mi to za to? Chci to dělat? Je toto ještě moje práce? Začněte zjišťovat, co potřebujete. Nespěchejte přitom na sebe. Rychlost není důležitá.
• Dělejte si přestávky. Uvědomte si, že vaše zásoba energie je omezená. Dodržujte denní rytmus – pravidelné jídlo s odpovídajícím časem a dostatečný spánek.
• Doplňujte energii. Vaše práce není pupek světa. Vyrovnávejte pracovní zátěž potřebnou mírou odpočinku. Věnujte se činnostem a vztahům, při kterých se cítíte dobře a které vás naplňují.
• Dělejte si čas pouze na sebe. Dělejte si radost, dělejte si dobře. Malé drobné radosti (dát si dobrou kávu v klidu, dopřát si dobré ovoce, čokoládu, koupit si něco na sebe, začít používat jinou voňavku, použít voňavý krém na ruce…) přinesou příjemnou energii do vašeho života každý den.
• Pečujte o své zdraví. Berte vážně varovné signály svého těla. Zmírněte pracovní nasazení, dopřávejte si dostatek spánku, zdravě se stravujte, sportujte, odpočívejte.
• Všímejte si svého těla. Zvýšení citlivosti ke svému tělu vám může přinést podporu, jak se sebou zacházet. Co ještě skousnout a co už ne. Využívejte svůj dech. Prodlužovat ho pomáhá při náročných situacích. Jak s ním dobře pracovat, konzultujte s někým, kdo se věnuje práci s tělem. Může to být odborník či praktikující kolega nebo známý.
• Aktivní odpočinek vs. pasivní odpočinek. Aktivní odpočinek je výborná příležitost, jak se odreagovat, pokud jde víceméně spontánně. Pokud se do něj musíte nutit, přijměte pasivní odpočinek. Sedněte si třeba jen na balkón, do parku a dívejte se na zeleň, na lidi kolem sebe. Poslouchejte hudbu, nic nedělejte a jen odpočívejte. Stačí 10–20 minut. V našem životě je velmi důležité, aby se střídalo napětí a uvolnění. Napětí máme během dne dost, uvolnění většinou již méně. Ve chvílích unavenosti a přehlcení aktivním sportem či posilovnou uvolnění nedocílíme (!). „Nic nedělat“ je zkrátka dobrý začátek pro regeneraci sil.
• Hledejte věcnou podporu. Všechny problémy nemůžete a nemusíte vyřešit sami. Promluvte si s kolegyněmi a kolegy, požádejte je o radu, o návrhy na řešení, požádejte je o pomoc.
• Oceňujte sebe i druhé, Neberte věci za samozřejmé. Nezapomeňte, že úsměv dokáže divy.
• Snižte své vysoké nároky. Kdo na sebe i druhé klade neustále příliš vysoké nároky, vystavuje se nebezpečí stresu. Přijměte skutečnost, že člověk je nedokonalý a chybující.
• Stanovte si priority. Nemusíte být všude a vždy. Soustřeďte se na činnosti, které si vyberte jako podstatné.
• Naučte se říkat NE. Myslíte tím tak na sebe. Nenechávejte se přetěžovat. Nedělejte, co nemáte dělat. Řekněte ne, pokud budete cítit, že je toho na vás nakládáno příliš.
• Vyjadřujte otevřeně své pocity. Pokud se vás cokoliv dotkne, dejte to najevo. Udělejte to tak, abyste sami necitlivě nezasáhli druhého.
• Nepropadejte syndromu pomocníka/zachraňovatele. Vyhněte se nadměrné citlivosti k potřebám druhých lidí. Pohybujte se v rozmezí mezi soucítěním a emocionálním odstupem.
• V kritických okamžicích zachovejte rozvahu. V konfliktní situaci se nenechávejte svést prvním negativním pocitem k impulzivnímu jednání. Uvědomte si svůj manévrovací prostor a přiměřené způsoby řešení konfliktu. V konfliktní situaci můžete použít paradoxní reakci nebo humor.
• Využívejte nabídek pomoci. Jestliže máte pocit, že v kritických situacích nereagujete dobře, měli byste se snažit změnit své chování. Přihlaste se do vhodného kurzu, výcviku, poraďte se s kolegyněmi a kolegy, požadujte na nadřízených supervizi své práce.
• Dobrý plán ušetří polovinu času. Zacházejte rozumně se svým časem. Rozdělte si rovnoměrně práci. Snažte se vyhnout odkládání práce.

Zacházejte rozumně se svým časem. Rozdělte si rovnoměrně práci. Snažte se vyhnout odkládání práce
foto: Profimedia

Neděste se, že se blížíte k syndromu vyhoření. Je to normální. Je to cyklus, který však můžete ovlivňovat svojí sebereflexí. Když pracujeme s lidmi, je těžké udržet rovnováhu mezi očekáváními a realitou, mezi ideály a skutečností. Začít u sebe ale můžeme. Začněte od jednoduchých malých kroků. To jsou takové, které vám dávají smysl a jsou pro vás jednoduše realizovatelné. S čím tedy začnete, aby vám bylo lépe?

Věra Dufková, psychoterapetuka, lektorka Gaudia proti rakovině, z. s.

Více info na: www.gaudia.cz/cz/vzdelavani/?detail=kurzy-pro-verejnost

• tisk
• předplatit si