Komunikace sester s pacientem na umělé plicní ventilaci

Souhrn: Cílem průzkumu bylo zjistit způsoby komunikace sester s pacientem na umělé plicní ventilaci na pracovištích intenzivní péče. Soubor tvořilo 132 sester pracujících v intenzivní péči vybrané nemocnice Moravskoslezského kraje. Na sběr dat byla zvolena metoda dotazníku. Průzkum probíhal od července do října roku 2012. Při komunikaci s pacientem na umělé plicní ventilaci, který je při vědomí, sestry nejvíce využívají otázky typu „ano/ne“, tabulky s písmeny a odezírání. Pacienti se nejčastěji snaží personálu sdělit nespokojenost s něčím, přítomnost bolesti a změnu polohy. Při komunikaci s pacientem na umělé plicní ventilaci, který je v bezvědomí, je nejvíce využívána kombinace slova a doteku (86 %). Komunikace s pacientem na umělé plicní ventilaci byla na pracovištích hodnocena jako dobrá. Nedostatky v komunikaci s pacientem na umělé plicní ventilaci vidí sestry zejména v nedostatku času a také v podceňování významu komunikace jako takové.

Klíčová slova: komunikace – pacient – intenzivní péče – umělá plicní ventilace.

Nurses’ communication with patients on artificial ventilation

Summary: The aim of the study was to find out the ways of nurses’ communication with patients on artificial ventilation in intensive care units. The sample consists of 132 intensive care nurses from selected hospital of Moravian-Silesian region. The questionnaire was used to collect data. The survey was conducted from July to October 2012. According the results of research nurses during communication with conscious patients on artificial ventilation the most often use “yes/no” questions, boards with letters and lip-reading. Patients are trying to say dissatisfaction with something, the presence of pain and change of position. When communicating with unconscious patient on artificial communication, the most used method by nurses is the combination of words and touching (86 %). Nurses rated communication as good. The barriers of communication were marked by nurses as the following: the lack of time and underestimate of the importance of communication.
Keywords: communication – patient – intensive care – artificial ventilation.

Úvod

Role sestry v komunikaci s pacientem je zcela zásadní. Jedním z cílů komunikace s pacientem na jednotce intenzivní péče je pomoc při udržování identity pacienta (Wojnicki-Johansson, 2001). Neschopnost komunikovat verbálně u kriticky nemocných a ventilovaných pacientů je důsledkem intubace, smyslového nebo kognitivního deficitu (Happ et al., 2011). Schopnost komunikovat může být u kriticky nemocných narušena především v důsledku sedace, únavy, deliria nebo přítomnosti neurologické nemoci. Narušená komunikační schopnost patří mezi nejvíce stresující události pro pacienty na umělé plicní ventilaci a může být dále spojena s úzkostí, strachem, zlostí, frustrací a nespavostí. Také pro sestry je náročné, když se nemohou s pacienty domluvit a pacienti nemohou vyjádřit úroveň své bolesti a svoje potřeby. Existují některé techniky, které mohou komunikaci s pacientem zlepšit a ulehčit. Nejčastěji se jedná o využití neverbální komunikace – mimika, oční kontakt, dále otázky, na které se dá odpovědět ano/ne, a využití psaní při komunikaci.

I když problémy spojené s neschopností pacientů komunikovat v průběhu pobytu na jednotce intenzivní péče jsou obecně známé, existuje pouze malý počet studií zaměřených na zkoumání procesu komunikace mezi sestrou a pacientem na jednotce intenzivní péče.

Cílem práce bylo zjistit způsoby komunikace sester s pacientem na umělé plicní ventilaci na pracovištích intenzivní péče.

Metodika

Průzkum má charakter kvantitativního šetření. Ke sběru dat byl zvolen nestandardizovaný dotazník, který vyplňovaly sestry pracující na pracovištích intenzivní péče vybrané nemocnice v Moravskoslezském kraji. Do studie bylo zahrnuto celkem 10 pracovišť intenzivní péče. Celkem bylo rozdáno 150 dotazníků, přičemž se vrátilo 132 vyplněných dotazníků, co je 88% návratnost. Průzkum schválený vedením nemocnice probíhal od července do října roku 2012.

Výsledky

Soubor tvořilo 132 sester. Téměř polovina respondentů uvedla délku praxe v rozmezí 3–10 let. Nejvíce sester průzkumného souboru (53 %) mělo ukončené středoškolské vzdělání. Se specializací (sestra pro intenzivní péči) bylo v souboru 60 % sester. Kurz bazální stimulace absolvovala více než třetina respondentů (37 %), biografickou anamnézu u pacientů hodnotí 68 % sester, seminář o komunikaci s pacientem na UPV absolvovalo pouze 9 % sester. Další charakteristiky souboru jsou uvedeny v tabulce 1.

Při komunikaci s pacientem na umělé plicní ventilaci, který je při vědomí, využívají sestry nejvíce otázky typu „ano/ne“ (88 %), dále tabulky s písmeny a odezírání (tabulka 2). Při komunikaci s pacientem na umělé plicní ventilaci, který je v bezvědomí, je nejvíce využívána kombinace slova a doteku (86 %).

Podle výpovědí sester se pacienti na umělé plicní ventilaci, kteří jsou při vědomí, snaží nejčastěji sdělit nespokojenost s něčím (80 %), přítomnost bolesti (70 %), žádost o změnu polohy (55 %), vyjádření, že mu je teplo/zima (35 %), dotaz na čas (24 %), dotaz na propuštění (23 %), dotazy na rodinu (12 %) (tabulka 3).

V tabulce 4 uvádíme další výsledky týkající se vybraných aspektů komunikace s pacientem na umělé plicní ventilaci, který je v bezvědomí. U pacientů na umělé plicní ventilaci, kteří jsou v bezvědomí, 53 % sester nikdy nestanovuje ošetřovatelskou diagnózu Zhoršená verbální komunikace. Prvky bazální stimulace využívá velmi často 18 % sester a často 32 % sester. Iniciální dotek při kontaktu s pacientem často používá 39 % sester. Jak uvedlo 38 % sester, iniciální dotek používají často při kontaktu s pacientem i další členové týmu. Oblíbenou hudbu pouští pacientům na umělé plicní ventilaci 41 % sester často a 15 % velmi často. Mimiku pacienta v průběhu bolestivých procedur, jako je např. převaz rány, sleduje 74 % sester velmi často a 24 % často. O komunikaci s pacientem na umělé plicní ventilaci edukuje jejich příbuzné 43 % sester často a 21 % velmi často. Občas doporučí příbuzným předčítání oblíbené knihy svému rodinnému příslušníkovi na umělé plicní ventilaci 48 % sester, často to doporučuje pouze 21 % a velmi často 14 % sester. Až 61 % sester uvedlo, že v přítomnosti pacienta na umělé plicní ventilaci často mluví o osobních věcech.

Dále nás zajímalo, jak sestry na pracovištích intenzivní péče hodnotí svou komunikaci. Komunikace s pacientem na umělé plicní ventilaci je sestrami převážně hodnocena jako dobrá (47 %) a velmi dobrá (30 %). Vlastní vědomosti ohledně komunikace s pacientem na umělé plicní ventilaci hodnotí sestry jako dobré (56 %) a velmi dobré (30 %). Nedostatky v komunikaci s pacientem na umělé plicní ventilaci vidí sestry zejména v nedostatku času (65 %) a také v podceňování významu komunikace jako takové (65 %). Zájem o tuto problematiku hodnotí 50 % sester jako velký a 44 % jako průměrný. Jako nejpreferovanější formy vzdělávání v problematice komunikace s pacientem na umělé plicní ventilaci uvedly sestry semináře v rámci oddělení (62 %), praktický nácvik komunikace (47 %) a také konference (43 %).

Diskuze

Volba způsobu komunikace s pacientem na umělé plicní ventilaci je ovlivněna stavem vědomí pacienta a jeho schopností verbálního sdělení. Schopnost posoudit stav vědomí u pacientů na umělé plicní ventilaci je proto zásadní při rozhodování o volbě způsobu komunikace. Sestra zjišťuje, jestli pacient reaguje na své jméno a uposlechne jednoduchou výzvu, např. „podívejte se na mne“, „mrkněte očima“ nebo „otevřete ústa“. Při rozhodování o způsobu komunikace a volbě systému augmentativní (podporující, doplňující, nahrazující) a alternativní komunikace je nutné brát v úvahu neverbální dovednosti pacienta, pokusy o komunikaci (gesta, mimika, vizika – pohledy), fyzické dovednosti (přesnost a rozsah pohybů v prostoru), stav smyslových orgánů (zejména zraku a sluchu), dobu práceschopnosti (míra unavitelnosti a soustředění), kognitivní schopnosti, podporu rodiny (Janovcová, 2003). Pacienti v intenzivní péči neschopní verbálního sdělení využívají ke komunikaci především neverbální projevy, a to nejčastěji gesta (např. ukazovací), mimiku nebo mrkání očima. V našem souboru sleduje většina sester mimiku pacienta v průběhu bolestivých procedur. Když pacient není schopen verbálního vyjádření, výraz obličeje často naznačí, jestli trpí bolestí. Kromě sledování mimiky a dalších neverbálních projevů pacienta v bezvědomí se doporučuje mluvit s ním tak, jako by byl při vědomí. Na druhé straně není vhodné se před pacientem v bezvědomí bavit o osobních věcech. Podle výpovědí sester z našeho souboru o osobních věcech před pacientem mluví většina sester.

Verbální komunikace se u pacientů na umělé plicní ventilaci na základě výpovědí některých pacientů v intenzivní péči ukazuje jako velmi důležitá (Llenore, Oglem, 1999). Stupeň interakce sestry s kriticky nemocným se odvíjí od stavu vědomí pacienta a jeho schopnosti odpovědět. Pacienti v bezvědomí a pacienti v sedaci mají méně verbálních interakcí se sestrami (Alasad, Ahmad, 2005). Většina interakcí sestry s pacientem trvá méně než 30 vteřin a zahrnuje zejména instrukce a informace (Llenore, Oglem, 1999). Elliott a Wright (1999) popsali na základě pozorování sester pracujících v intenzivní péči sedm kategorií verbálního sdělení sester při komunikaci s pacienty. Jednalo se o následující kategorie: oznámení nebo zdůvodnění výkonu (otočím vás na bok), informace podporující orientaci (dnes je úterý), ujištění (všechno je v pořádku), omluva – rozeznání diskomfortu (vydržte, už to nebude dlouho trvat), úsilí o vyvolání odpovědi/reakce (můžete otevřít oči?), záměrné nebo nezáměrné rozptýlení/zábava (teď budete poslouchat hezkou hudbu), běžná neformální konverzace s kolegy před pacientem.

Komunikaci s pacientem na umělé plicní ventilaci podporuje také koncept bazální stimulace. Prvky bazální stimulace se ve zkoumaném souboru využívají ve větší míře, než je četnost proškolených respondentů. Podle Friedlové (2005) pouze ten pacient, který v určité chvíli vnímá své tělo, může za daných okolností, pokud ošetřující personál zvolí vhodný komunikační kanál, vnímat i své okolí. Teprve až začne vnímat okolí, může s ním být navázána komunikace. Myslíme tím komunikaci na jiné úrovni než verbální.

Pacient na umělé plicní ventilaci, který je při vědomí, se může cítit izolován. Často nedokáže slovně vyjádřit svoje požadavky a je odkázán na schopnost sestry porozumět jeho potřebám. Při komunikaci s pacientem na umělé plicní ventilaci, který je při vědomí, sestry z našeho souboru nejvíce využívají otázky typu „ano/ne“, tabulky s písmeny a odezírání. Výsledky výzkumu Wojnicki-Johansson (2001), který byl proveden na základě rozhovorů u 22 pacientů a sester, ukázaly na podobné výsledky. Podle sester je nejčastějším způsobem komunikace používání papíru a tužky, odezírání, otázky typu ano/ne, dotek (zahrnující stisk ruky). Podle Janovcové (2010) mezi nejčastější systémy komunikace využívající pomůcky patří tabulka s abecedou. Jak uvádějí autoři Magnus a Turkington (2006), více času, komunikačních zručností a zdrojů podporujících komunikaci by přispělo k pozitivnějším zkušenostem pacientů v intenzivní péči.

Závěr

U lidí, jejichž vědomí a vyjadřovací schopnosti jsou omezeny, je komunikace často velice náročná a vyžaduje nalezení společného komunikačního kanálu. Je důležité prokazovat nejen dobré znalosti dané problematiky, ale také schopnost zaznamenávat reakce pacienta a při ošetřovatelské péči na ně adekvátně reagovat. Pro zlepšení komunikačních dovedností sester v intenzivní péči je potřeba pravidelně realizovat odborné semináře a školení zaměřené na problematiku komunikace s pacientem a využití pomůcek ke komunikaci s pacienty na umělé plicní ventilaci.

Mgr. Martina Prusenovská, Neurologická klinika, Fakultní nemocnice Ostrava
PhDr. Renáta Zeleníková, Ph.D., Ústav ošetřovatelství a porodní asistence, Lékařská fakulta, Ostravská univerzita v Ostravě

 

Literatura:

1. Alasad J, Ahmad M. Communication with critically ill patients. Journal of Advanced Nursing. 2005;50(4):356–362

2. Elliot R, Wright L. Verbal communication: what do critical care nurses say to their unconscious or sedated patients? Journal of Advanced Nursing. 1999;29(6):1412–1420

3. Friedlová K. Bazální stimulace pro učitele předmětu ošetřovatelství [1. a 2. díl]. 1. vyd. Frýdek-Místek: Institut bazální stimulace, 2005. 50 s. ISBN 80-239-6132-2

4. Happ MB et al. Nurse-Patient Communication interactions in the intensive care unit. American Journal of Critical Care. 2011;20(2):e28–e40

5. Janovcová Z. Alternativní a augmentativní komunikace. Brno: PdF MU, 2003. ISBN 80-210-3204-9

6. Janovcová Z. Alternativní a augmentativní komunikace. Brno: PdF MU, 2010. 52 s. ISBN 80-210-5186-8

7. Llenore E, Oglem KR. Nurse-Patient communication in the intensive care unit. Australian Critical Care. 1999;12(4):142–145

8. Magnus VS, Turkington L. Communication interaction in ICU – Patient and staff experiences and perceptions. Intensive and critical care nursing. 2006;22:167–180

9. Wojnicki-Johansson G. Nurse–Patient communication during ventilator treatment. Intensive and critical care nursing. 2001;17:29–39

Recenzovaly:

Mgr. Helena Michálková, Ph.D. – Ústav ošetřovatelství, porodní asistence a neodkladné péče, Zdravotně sociální fakulta, Jihočeská univerzita v Českých Budějovicích
Mgr. Zuzana Pražáková – Klinika anestezie, resuscitace a intenzivní medicíny, Všeobecná fakultní nemocnice v Praze

 

• tisk
• předplatit si