Módní trendy v plastické chirurgii? Ženy chtějí stále větší poprsí

O výsledcích práce plastických chirurgů slýcháme nejčastěji z médií v případě, že některá ze známých tváří promluví o zákrocích, které podstoupila, nebo když se lékařům podaří senzační operace typu totální plastiky obličeje. Plastická chirurgie (a vůbec celá estestická medicína) však nabízejí mnohem víc a zájem o tyto služby neustále roste, jak potvrzuje i primář oddělení plastické chirurgie Ústavu estetické medicíny v Praze MUDr. Dušan Záruba.

Čím to je, že lidé stále častěji vyhledávají služby plastických chirurgů?

Jedním z důvodů je podle mého názoru to, že roste informovanost lidí. Zájem o plastickou chirurgii jde napříč celou veřejností, což si myslím, že je dané i určitým tlakem, který ve společnosti je a který stále více zohledňuje, jak kdo vypadá. Je to samozřejmě vždycky věcí pocitu toho člověka, ale tlak společnosti v tom hraje významnou roli. Například když si vezmeme, jaký je současný trend, že budeme chodit do důchodu v čím dál pozdější věku, tak když někdo ve svých šedesáti, sedmdesáti letech pracuje s třicetiletými kolegy, má pocit, že je proti nim starý, a to v něm vzbuzuje přesvědčení, že by se sebou měl něco dělat, aby to stárnutí nešlo tak rychle. Stejné to je i tehdy, když má někdo třeba malá prsa a podobně. Tím, že společnost vytváří určité tlaky, plynou z toho i určité požadavky. A když lidé zjistí, že se jejich problém dá řešit, tak ho chtějí řešit.

A co cena?

To je další věc. Tím, že držíme ceny v rozumných relacích, není cena zákroků pro lidi limitující. Plastická operace není něco, co by si průměrně vydělávající člověk nemohl dovolit. Neříkám dělat neustále nějaké estetické zákroky, ale pokud má člověk pocit, že má nějaký problém, tak jedna nebo dvě estetické operace za život nejsou z finančního hlediska velký problém.

Kteří klienti vyhledávají vaše služby nejčastěji?

Jak už jsem říkal, zájem je napříč celým věkovým spektrem. Převažují ženy, ale i mužů chodí dost. Ten poměr je dle typů operace asi 90 : 10 až 70 : 30.

Jaké zákroky v Ústavu estetické medicíny provádíte?

V podstatě všechny, které estetická medicína zahrnuje. Jsou to veškeré operace, které zahrnují stárnutí obličeje, víček apod., zákroky modelující postavu jako liposukce, modelace prsou, zvětšení, zmenšení prsou, operace povolené kůže končetin, abdominoplastiku – plastiku břicha, operace vrozených odchylek od normálu, jako jsou operace nosu, uší, labioplastiku – operaci stydkých pysků, zkrátka celou škálu estetické chirurgie.

Jaké jsou současné trendy v estetické medicíně, resp. v plastické chirurgii?

V estetické medicíně přibylo mnoho méně invazivních metod, jako jsou lasery, výplňové materiály a podobně. Co se týče plastické chirurgie, ta se nijak překotně nemění. Stále převažují klasické operace, které mají své pevné místo, nechirurgické metody jim pouze pomáhají a leccos doplňují. I v estetické chirurgii je, stejně jako obecně v medicíně, trendem, že se snažíme, aby operace, respektive pooperační péče trvala co nejkratší dobu a pacient se mohl co nejdříve vrátit k běžným činnostem. Ale ne vše se dá uspěchat, přírodu nepřepereme. Všechno chce svůj čas a musíme si uvědomit, že i estetické operace jsou operace jako každé jiné a organismus potřebuje čas, aby se s nimi vypořádal. V tom nám pomáhá i technika, která se neustále rozvíjí. Je to stejné jako v klasické chirurgii, to znamená endoskopické přístroje, které znamenají menší rozsah jizev, lepší šicí materiály, které jsou vstřebatelné, takže se nemusejí vyndávat stehy, a podobně. Jsou to takové drobnosti, které nám však pomáhají v hojení a v tom, že se lidé nemusejí tolik věnovat pooperační péči.

Estetické chirurgii se věnujete už od roku 1988. Změnila se od té doby nějak výrazně?

Myslím, že k nějakému zásadnímu skoku v ní nedošlo. Kdybychom srovnali například dobu před 2. světovou válkou, kdy nebyla známá antibiotika, a dnešní dobu, to bychom mohli označit za zásadní pokrok, protože změna toho, co si mohli dovolit lékaři tehdy a dnes, je obrovská. Také v oblasti plastické chirurgie to byl problém, protože tam je vysoké riziko infekce, takže všechny vlasy, chlupy, obočí se vyholovaly, protože to byli nepřátelé, kteří riziko infekce zvyšovali. A to bylo zase těžké pro pacienty, protože chvíli trvalo, než jim opět dorostly. Dnes si to už ani neumíme představit. Také kvalita a účinnost dezinfekčních prostředků je diametrálně jiná. Od té doby však k takto zásadnímu posunu v tom, co si lékař může dovolit, nedošlo. Samozřejmě, neustále se zlepšuje technické vybavení, objevují se nové operační techniky, farmaka, která například zrychlí vstřebávání modřin, sníží riziko infekce a podobně, ale ten vývoj je spíš postupný než skokový.

Projevují se i v estetické medicíně módní trendy?

Samozřejmě. Když si například vezmeme zvětšování prsou. Dříve s tímto požadavkem přicházely ženy, které měly malá, málo vyvinutá prsa. Dnes chodí i ženy s řekněme průměrnou velikostí prsou, které je chtějí zvětšit. Tento trend velkých prsou se objevil před mnoha lety v USA a tím, jak je euroamerická kultura propojená, se postupně dostává i k nám do Evropy. Postupně jej zaznamenali v Anglii i západní Evropě a teď už dorazil i k nám. Vždy ale záleží na kultuře té dané země. U nás se zvětšují prsa, ale například v jižní Americe zase chtějí ženy zvětšovat pozadí. V každé zemi jsou zkrátka představy o kráse trochu jiné a požadavky na estetickou medicínu se v každé zemi a v každé době trochu liší.

Je kromě zvětšování prsou nějaká „horká novinka“ v plastické chirurgii, kterou lidé požadují?

Stále převažují standardní operace. Není nic, co by se během posledního roku, dvou začalo nově operovat. Spíše se stále vylepšují a zdokonalují stávající operace. U čeho však zaznamenáváme mnohonásobně vyšší nárůst, je labioplastika – operace stydkých pysků. U mnoha žen dochází, ať už proto, že to mají vrozené, nebo po porodu, k výraznému zvětšení malých stydkých pysků oproti velkým nebo i k asymetriím, což jim pak způsobuje problémy. A zatímco dříve se s tím nějak popraly, dnes tím, jak mezi sebou více komunikují a jsou více informované, vědí, že se to dá operovat, a přicházejí k nám. Opět je to tedy dáno větší informovaností. Ale tyto operace se prováděly už dříve, není to něco, co bychom začali nově operovat, jen se výrazně zvýšila poptávka po těchto zákrocích.

Překvapil vás někdy nějaký požadavek klienta nebo klientky?

Nevím, jestli mě může ještě něco překvapit, ale je fakt, že někdy jsou ty požadavky opravdu zvláštní. Já to ale neodsuzuji. Když někdo přijde a řekne, mám ten a ten požadavek a problém, člověk by si řekl: no to je blázen, když chce třeba v sedmdesáti letech tohle dělat. Snažím se ale vždy s pacientem mluvit a zjistit, co ho k tomu vede. A když má ten požadavek nějakou posloupnost, ten dotyčný k němu nějak došel a má to rozumný základ, tak mu to nevymlouvám. Řeknu mu, jaké možnosti z medicínského i z technického hlediska jsou, co je a co není možné, a pak už to nechám na něm, jak se rozhodne. Protože s výjimkou několika operací, které jsou opravdu funkční, jako je například operace víček, kdy pokleslá víčka prokazatelně vadí očím, jsou estetické operace spíš jen o pocitu toho daného člověka, co chce pro sebe udělat.

Jsou u plastických operací nějaké věkové limity?

Limitem je vždy hlavně zdravotní stav klienta, u některých estetických operací musíme zvážit i rozsah operace vzhledem ke schopnosti hojení tkání v daném věku. Pokud je člověk třeba v těch sedmdesáti letech zdravý, může podstoupit jakoukoli operaci, tedy i plastickou. Pokud je však jeho zdravotní stav nějakým způsobem omezující, pak omezuje i rozsah plastické operace.

Česká republika patří mezi oblíbené cíle zdravotní turistiky. Pozorujete to i v Ústavu estetické medicíny?

Ano, pozorujeme. Důvody jsou stejné, jako jsem uváděl na začátku. Lepší komunikace, informovanost a v tomto případě i ekonomická stránka věci. Ve srovnání například s Německem, odkud k nám jezdí nejvíce klientů, jsou ceny našich operací pořád o několik desítek procent nižší. A v neposlední řadě si myslím, že tím důvodem je i fakt, že ne všichni chtějí, aby jejich okolí vědělo, že zákrok podstoupili. Proto lidé jezdí na dovolenou spojenou s operací třeba do Thajska a podobně. Raději někam odjedou a vrátí se už „upravení“, než aby zákrok a hojení podstoupili doma.

Jak probíhají jednání s takovými klienty?

Obrovskou výhodou jsou v tomto případě moderní komunikační prostředky. Není problém, když nám klient pošle e-mailem fotku, napíše, co by si představoval, my mu k tomu sdělíme své stanovisko, pokud s ním souhlasí, domluvíme se na všem potřebném na dálku a on pak už jen přijede na konzultaci a na ni navazující samotný zákrok.

Jak vypadá příprava na plastickou operaci?

To záleží na typu zákroku. Pokud přijde pán nebo paní, kteří mají v padesáti letech přepadlá oční víčka, která jim způsobují problémy, tak není moc co řešit. Stačí jedna konzultace, při které se domluvíme, co a jakým způsobem budeme provádět. Následuje předoperační vyšetření, samotný zákrok a následná péče. Pokud však jde o nějaký složitější problém a klient má nějakou určitou představu, jak by ho chtěl řešit, tak se sejdeme, já mu vysvětlím, co je a co není možné udělat, povídáme si o tom a pak mu nechám čas, aby se rozmyslel a rozhodl. To nelze rozhodnout během deseti minut, vyžaduje to více konzultací. Vždycky se snažím, aby ten člověk neměl pocit, že se musí rozhodnout hned. Předám mu všechny informace a nechám mu čas, aby je zpracoval, případně se přišel zeptat znova, pokud něčemu nerozuměl, ale nikdy ho netlačím k žádnému rozhodnutí. To by vedlo jen k problémům. Zvláště pokud mu nabízím jiné řešení, než on si představoval, musí se nakonec rozhodnout sám. Takže je to velmi individuální a záleží vždy na typu operace i klienta.

Jak probíhá samotný zákrok a následná péče?

Samotný zákrok probíhá jako každá jiná operace, obvykle v celkové anestezii nebo v tzv. analgosedaci. Po ní je pacient převezen na naše lůžkové oddělení, kde může jeden nebo dva dny ležet, což pro takové běžné hojení stačí. Co je však problém především u těch zahraničních, ale i u domácích pacientů, kteří jsou z daleka, je následná péče. Po operaci je totiž nutné, aby byli v dosahu, protože po takovém standardním zákroku jsou potřeba v průměru dvě až tři kontroly během následujícího jednoho až dvou týdnů. Ne všechny stehy jsou totiž vstřebatelné, některé se musejí vyndávat, je třeba zkontrolovat, jak se rána hojí, může se také udělat větší modřina, která se musí vstřebat, nebo může dojít k nějaké infekci, kterou nemůže pacient sám vyřešit, i když díky antibiotikům máme naštěstí takovýchto infekcí minimum. Je proto důležité, aby pacient včas přišel a mohlo se to včas řešit.

Jak to tedy s pacienty, kteří nebydlí v Praze nebo jejím okolí, řešíte?

Pokud ke mně přijde pacient, který je třeba z Ostravy a chce nějaký zákrok, klidně se s ním domluvím, jestli by nechtěl jít raději k nějakému kolegovi v Ostravě, Třinci nebo Olomouci nebo někde jinde, kam to má z Ostravy blíž. Protože v případě, že bude mít nějaký problém, tak jezdit dvakrát týdně Praha–Ostrava pro něj asi nebude úplně optimální. Pokud nechce a rozhodne se zákrok podstoupit u nás, domluvíme se s ním už předem, jak bude mít zajištěnou pooperační péči. Vždycky je lepší, když má v Praze nějaké zázemí, kde by mohl v případě potíží být.

Jak dlouho hojení trvá?

To je opět velmi individuální a záleží na typu operace. Když se například operují oční víčka, zahojí se přibližně za týden. Jizvička může třeba trochu zlobit, ale to se dá všechno vyřešit pooperační péčí. U operace nosu je to trochu jiné. Nos se také hojí celkem dobře, ale právě ta pooperační fáze nám to může trochu zkomplikovat, takže u něj trvá tři měsíce i déle, než se vše stabilizuje. U operace prsů trvá hojení také přibližně jeden až dva týdny, ale může nastat nějaká reakce žlázy nebo šicího materiálu a můžeme s tím bojovat třeba i měsíc. Je to tedy velmi různé. Každý jsme jiný, každá tkáň reaguje jinak a ta reakce se nedá předvídat.

Co by měli lidé, případně zdravotníci o estetických operacích vědět?

Občas se setkávám s tím, že když s klientem řešíme nějakou operaci, že mi řekne: já pak nechci jít ke svému praktikovi, protože on je proti tomu. Říká mi, že si mám raději hlídat krevní tlak nebo cukrovku a neřešit nesmysly. Nebo naopak: Lékař mi řekl, že mám na operaci jít, protože ta můj problém určitě vyřeší. Což také nemusí být pravda. Takže bych jim doporučil, aby pacientům jejich záměr jít na estetickou operaci nevymlouvali, ale ani jim nedávali falešné naděje. Spíš je poslat na pracoviště, které operace dělá a má s nimi zkušenosti, protože tam pacientovi sdělí nejvíc informací a řeknou mu, co je a co není možné. Ne všechny požadavky klientů totiž lze splnit.

Když už se člověk rozhodne jít na plastickou operaci, podle čeho si má vybrat pracoviště, kde operaci podstoupí?

Měl by si vybrat takové pracoviště, které už nějakou dobu funguje, protože se dá předpokládat, že jsou v něm lékaři, kteří mají zkušenosti. Nejde jen o samotnou operaci, to je zákrok jako každý jiný, ale jde o komplikace, které dříve či později mohou nastat. Na pracovišti, které už nějakou dobu funguje, s nimi mají většinou zkušenosti a vědí, jak je řešit. V současné době také hodně funguje předávání si zkušeností s výsledky operací mezi lidmi, například přes internet, na sociálních sítích a podobně. Neříkám, že je to stoprocentní, ale také to o něčem vypovídá. To jsou takové dva ukazatele, podle kterých se dá orientovat. Záleží také na tom, jak k tomu ten který člověk přistupuje. Někteří si o tom ani nechtějí moc povídat, chtějí podstoupit zákrok, nic moc o něm nevědět a jít pryč. Takoví si pak mohou vybrat v podstatě kterékoli zavedené pracoviště. Pokud však chtějí řešit nějaký problém, který je trápí, a chtějí citlivý individuální přístup, měli by si najít takové pracoviště, kde najdou s lékařem společnou řeč a budou mu věřit. Nemá cenu řešit svůj problém s někým, u koho máte pocit, že vás nepochopil.

Magda Hettnerová, redakce Florence

 

Kdo je
MUDr. Dušan Záruba

Primář oddělení plastické chirurgie Ústavu estetické medicíny v Praze. Na problematiku estetické chirurgie se specializuje od roku 1988. Díky dlouholeté praxi, poznatkům z řady pracovišť nejen v ČR, ale i v zahraničí a desítkám tisíc provedených operací se řadí k nejzkušenějším plastickým chirurgům v oboru estetické chirurgie u nás. Od roku 1986 pracoval jako chirurg na oddělení plastické chirurgie Ústavu lékařské kosmetiky a v roce 1994 se stal primářem plastické chirurgie tohoto ústavu. Absolvoval několik zahraničních stáží v USA a ve Francii a je autorem řady odborných článků i spoluautorem několika publikací.

 

• tisk
• předplatit si