Historie nozokomiálních nákaz

Nozokomiální nákazy provázejí poskytování zdravotní péče od nepaměti a dodnes představují významnou komplikaci související s poskytováním zdravotní péče. Již od počátků byly úzce spojeny s invazivními výkony na lidském těle a ani dnes se jim neumíme zcela vyhnout. Jejich výskyt je jedním z ukazatelů kvality poskytované zdravotní péče.

Nozokomiální nákazy jsou definovány jako infekce získané v souvislosti s interakcí se zdravotní péčí, přičemž tato infekce nebyla přítomna ani nebyla v inkubační době na začátku této interakce. Do kategorie nozokomiálních nákaz se řadí každé infekční onemocnění, které mohlo vzniknout z jakéhokoliv přímého kontaktu se zdravotnickým zařízením – s prostředím, instrumentáriem, materiálem, z ústavní stravy či z kontaktu s jinými pacienty, personálem či návštěvami. Pro stanovení tohoto typu infekce je tedy důležité místo přenosu, nikoli místo, kde je nákaza zjištěna.

Za nozokomiální infekci se tak považuje i nákaza, která se projeví teprve po opuštění zdravotnického zařízení, po propuštění do domácího ošetřování či po přeložení do jiného zdravotnického zařízení. Naopak, pokud byl pacient přijat či ošetřen již s infekčním onemocněním nebo infekce propukla ve zdravotnickém zařízení v době kratší, než je minimální inkubační doba, jde o onemocnění zavlečené (Čečetková, Kancelová, Chlíbek, 2010).

Proti infekci bojovali lidé bylinkami i horkým železem

Nozokomiální nákazy provázely zdravotní péči již od jejího zrodu a byly příčinou mortality i morbidity. S pokusy o léčbu rozmanitého spektra zdravotních problémů se můžeme setkat již v pravěku, kdy se k léčbě využívalo bylin, zaříkávání, ale prováděny byly například i repozice zlomenin, trepanace lebky apod. Kosterní pozůstatky nesou jasné známky těchto výkonů a potvrzují rovněž fakt, že mnohé osoby tyto výkony přežily a byly schopné dalšího života. Dalšími důkazy jsou také jeskynní malby, které některé z těchto výkonů znázorňují (Dušková et al., 2009; Schott, 1994).

Jednou z historicky
nejvýznamnějších
osobností na poli
prevence nozokomiálních
nákaz se stal Ignaz F. Semmelweis

Rozvoj mikrobiologie
a epidemiologie, stojí
na základech objevů
francouzského chemika
a mikrobiologa
Louise Pasteura (nahoře)
či německého zakladatele
bakteriologie
Roberta Kocha (dole)
fota: Flickr, archiv

Ve starověku již byla medicína výrazně sofistikovanější a postupy v léčbě byly výrazně efektivnější. Historie nozokomiálních nákaz je obecně úzce spojena s historií chirurgie. První doklady o provádění chirurgických výkonů se datují okolo roku 4600 př. n. l. V této době se léčení věnovali především kněží. Významným počinem této doby bylo zavedení antiseptických postupů při chirurgické léčbě. Přestože se jednalo o velmi primitivní způsoby, měly svůj neopomenutelný význam.

K udržování nástrojů v čistotě se nejčastěji používalo jejich opalování nad ohněm, krvácení z ran se zastavovalo přikládáním horkého železa. Rány byly překrývány cupaninou nebo lněnými tampony tak, aby mohly absorbovat výpotky, a následně byly převázány nejčastěji lněným plátnem. Jako antiseptikum se používal med, měď, odvar z listů vrby apod. Ačkoli představy o anatomii byly velmi omezené, jsou z této doby známé výkony jako venesekce, incize hlíz, šití střev, léčba kýl žhavým železem, rekonstrukce chybějících částí těla apod. K obluzení postiženého před operačním výkonem se používaly různé bylinné odvary. Tyto operační výkony byly často zatíženy vznikem zánětlivých komplikací.

Ve středověku se v medicíně čerpá z poznatků pocházejících z dob antiky. Na péči o zdraví se v této době podílelo především duchovenstvo. Chirurgii provozovali pouze lazebníci, holiči a kati. V období vrcholného středověku vznikají první nemocnice, primárně určené pro nemocné, chudé a staré osoby. Úroveň poskytované zdravotní péče byla v tomto období velmi nízká a k snadnému šíření nákaz přispívala rovněž velmi nízká úroveň hygieny.

V 18. století dochází k výraznému rozvoji chirurgie. Protože však nejsou využívána pravidla antisepse, vzniká výrazné množství komplikací těchto výkonů. Zdravotnická zařízení jsou špinavá a zanedbaná, operace prováděné v nemocnicích jsou vznikem komplikací zatíženy pětkrát častěji než výkony prováděné v soukromí pacientů. Mezi nejobávanější komplikace patří nemocniční gangréna (Shott, 1994).

S aktivní snahou o minimalizaci infekcí vznikajících ve zdravotnickém zařízení je možné se setkat až v 19. století. I v této době byly chirurgické výkony prováděny bez větší snahy o čistotu. Běžnými komplikacemi, s nimiž bylo možné se v praxi setkat, byly i septikémie a gangrény (Schejbalová, Bencko, 2008).

Epidemii horečky omladnic zastavilo mytí rukou

Jednou z historicky nejvýznamnějších osobností na poli prevence nozokomiálních nákaz se stal Ignaz F. Semmelweis. Byl to on, kdo zavedl do praxe používání jednoduchých, ale velmi efektivních hygienických opatření, která rychle přinášela významné výsledky. Semmelweis zkoumal příčiny epidemií puerperální sepse, známé jako horečka omladnic, která v té době v Evropě vrcholila, a vyslovil teorii, že nákazu přenášejí sami lékaři, když přecházejí mezi pitevnou a ostatními odděleními, aniž by si mezitím umyli ruce. Zavedením povinného mytí rukou zdravotníků chlorovým vápnem dosáhl drastického poklesu výskytu této infekce.

Následný rozvoj mikrobiologie a epidemiologie, zejména díky objevům francouzského chemika a mikrobiologa Louise Pasteura (1822–1895) či německého zakladatele bakteriologie Roberta Kocha (1843–1910), umožnil postupně objasnit etiologii některých infekčních onemocnění, pochopit mechanismy a faktory, které jejich vzniku napomáhají, a následně vypracovat některá účinná preventivní opatření (Schejbalová, Bencko, 2008; Bencko, Schejbalová, 2006).

Louis Pasteur byl tím, kdo přišel na myšlenku, že některé druhy mikroorganismů mohou mít podobné nežádoucí účinky u lidí a zvířat. Navrhl tedy tři metody, jak s patogeny bojovat: filtraci, sterilizaci vysokou teplotou nebo zničení pomocí chemikálií. První dva ze způsobů likvidace choroboplodných zárodků nepřicházely v úvahu pro využití v terénu poraněných lidských tkání, zaměřil se proto na třetí (Staňková, 2012).

Na základě poznatků Pasteura a Kocha zavedl Joseph Lister (1827–1912) do praxe základní antiseptické techniky (Duinová, 2002). Kyselinu karbolovou povýšil na univerzální antiseptikum – myl si v ní ruce i všechny chirurgické nástroje, a dokonce ji rozprašoval po operačním sále (karbolová sprcha). Sterilizace teplem, sterilní operační oděvy, gumové rukavice nebo operační masky – nic z toho se zatím nepoužívalo. Na chirurgických odděleních se šířil zápach z ran zasažených snětí a všichni se domnívali, že na vině je „špatný“, „zkažený“ vzduch – miasma. Díky Listerovi byl nevábný odér vystřídán charakteristickou vůní kyseliny karbolové. V důsledku Listerova objevu se úmrtnost po amputacích snížila z dosavadních 50 % na pouhá 2 % (Staňková, 2012).

Mezi další osobnosti, které měly podíl na rozvoji opatření omezujících vznik a šíření nozokomiálních nákaz, patří také Florence Nightingaleová a další.

Velmi významným milníkem v historii nozokomiálních nákaz byl bezesporu objev antibiotik, který přinesl zcela nové možnosti léčby i prevence komplikací. V roce 1941 byl poprvé aplikován penicilin nemocnému umírajícímu na septikémii.

Zavedení antibiotik a jejich široké užití do praxe léčby infekčních nemocí mělo spolu se zahájením rozsáhlých imunizačních programů a zlepšování hygienických poměrů za následek zásadní změnu struktury nemocnosti. V globálním měřítku došlo k významnému snížení incidence nakažlivých nemocí, dramatickému zlepšení výsledků jejich léčby a zejména významnému snížení úmrtnosti (Schejbalová, Bencko, 2008).

Nedodržování zásad podávání antibiotik však nakonec vedlo ke vzniku a relativně rychlému šíření rezistence. Už v roce 1945 byl zjištěn první kmen Staphylococcus aureus produkující penicilázu, enzym zajišťující odolnost vůči penicilinu (Becko, 2007). Rezistentní kmeny zůstávají vážným problémem až do dnešních dnů.

Závěr

Nozokomiální nákazy představují i dnes významnou komplikaci související s poskytováním zdravotní péče. V rámci poskytování současné zdravotní péče se intenzivně dbá na dodržování pravidel asepse a antisepse. Přes veškerou snahu však nozokomiální nákazy zůstávají rizikem spojeným s péčí ve zdravotnickém zařízení. Jejich výskyt se v porovnání s minulostí markantně snížil. Přesto se i dnes setkáváme v praxi s případy, které kvůli této nákaze končí pro pacienta fatálně.

PhDr. Jana Novotná, Ph.D., Katedra sociální práce, Vysoká škola polytechnická Jihlava

Literatura:

1. Bencko V. Odkaz I. F. Semmelweise dnešku, klíčové etapy vývoje a nejzávažnější současné problémy nemocniční hygieny. Praktický lékař. 2007;87(2):68–72. ISSN 0032-6739

2. Bencko V, Schejbalová M. From Ignaz Semmeelweis to the present: crucial problems of hospital hygiene. Indoor Built. Environ. 2006;15(1):3–8

3. Bencko V, Schejbalová M. Historie, současné problémy a šance v prevenci nozokomiálních nákaz. Praktický lékař. 2008;88(5):293–295. ISSN 0032-6739

4. Čečetková B, Kancelová Z, Chlíbek R. Nozokomiální nákazy. Praktický lékař. 2010;90(3):152–156. ISSN 0032-6739

5. Duinová N. Historie medicíny: od pravěku do roku 2020. 1. vyd. Praha: Slováry, 1997. 256 s. ISBN 8085871041

6. Dušková M. Úvod do chirurgie. Praha: Univerzita Karlova v Praze, 3. lékařská fakulta, Klinika plastické chirurgie 3. LF UK a FNKV, 2009. ISBN 978-80-254-4656-0

7. Schott H. Kronika medicíny. 1. vyd. Praha: Fortuna Print, 1994, 648 s. ISBN 80-85873-16-8

8. Staňková I. Muž, který dal nemocnicím vůni. Zdravotnictví a medicína. 2012;14:30. ISSN 2336-2987

Více o autorce:

PhDr. Jana Novotná, Ph.D., Katedra sociální práce, Vysoká škola polytechnická Jihlava
Autorka vystudovala Zdravotně sociální fakultu Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích, kde se věnovala studiu oboru ošetřovatelství a sociální práce. Následně tři roky působila na Ministerstvu zdravotnictví České republiky na pozici vrchního zdravotního rady. Nyní se věnuje pedagogické činnosti v oblasti terciárního vzdělávání v oboru sociální práce na Vysoké škole polytechnické v Jihlavě a na Soukromé vyšší odborné škole sociální v Jihlavě. Autorka se dlouhodobě věnuje tématům v oblasti sociální práce a zdravotnictví.

• tisk
• předplatit si