Následná péče o pacienty po CMP ve Švýcarsku

Cévní mozková příhoda (CMP) a zejména její dlouhodobé následky představují významný problém pro pacienty a jejich rodiny, pro zdravotnictví, ale i pro sociální systém. Pomineme-li financování a kvalitu odborné péče, v níž lze za poslední roky pozorovat v České republice významné zlepšení, zůstává v našich zdravotnických zařízeních v péči o pacienty po CMP celá řada neřešených problémů. Tento článek shrnuje mé postřehy z návštěvy švýcarské neuro-rehabilitační kliniky Cereneo ve Vitznau, která mě doslova ohromila.

Stáže na této klinice jsem se zúčastnila jako sestra/trenérka kognitivních funkcí společně s mou kolegyní fyzioterapeutkou v rámci projektu č. CH.10/2/054 „Vytvoření modelu individualizované komplexní rehabilitace pro následnou lůžkovou péči a jeho realizace v rámci kontinuální rehabilitace pacientů Iktového centra Thomayerovy nemocnice“, který byl podpořen Programem implementace švýcarsko-české spolupráce na Ministerstvu zdravotnictví ČR.

Název švýcarské kliniky Cereneo byl odvozen z kombinace latinských slov cerebrum (mozek) a neo (nový). Klinika si klade za cíl obnovit prostřednictvím intenzivní neurologické, psychologické, rehabilitační a ergoterapeutické péče propojení synaptických spojení mezi neurony, k čemuž využívá nejmodernější terapeutické přístroje a pomůcky, včetně nejrůznějších experimentálních novinek. Klinika má vlastní magnetickou rezonanci, hematologickou laboratoř a další výzkumné, terapeutické a kognitivní laboratoře.

 

První dojem: neskutečné

Večer před nástupem na kliniku jsme se s kolegyní zašly podívat na místo naší stáže. Procházka po osvětlené, květinami vyzdobené promenádě kolem jezera, na němž právě probíhala výstavba plovoucí koncertní haly ve tvaru lotosového květu, byla pohádková. Stejně jako naše stáž, během které jsem si několikrát řekla – to je pohádka, to se mi snad jenom zdá!

V předvečer našeho nástupu jsme od vedoucí sestry dostaly uvítací e-mail s hodinovým rozpisem naší stáže, v němž bylo také uvedeno, kdo nás bude mít na starost a jaká terapie, případně jaká přístrojová technika se bude používat. Ráno jsme tedy plné očekávání vykročily.

Vstup na kliniku vedl přes recepci, s níž jsme se spojily videotelefonem a která nás pustila do budovy. Zapsaly jsme se do knihy návštěv a dostaly jsme čip, který monitoroval náš pohyb po klinice. Čip nám také umožňoval například jízdu proskleným výtahem, který se otevíral do všech stran, vstup na pokoj pacientů a do stážistům povolených místností.

Při vstupu na oddělení nás jako první napadla myšlenka – je to vážně zdravotnické zařízení, nebo jsme v pětihvězdičkovém hotelu? Důstojnost, soukromí a intimita pro každého pacienta tu byly samozřejmostí. Hned u vstupu na oddělení byl umístěn bezdotykový dávkovač dezinfekce rukou, jehož použití bylo pro všechny návštěvy samozřejmostí. Před příchodem vedoucí sestry, která nás uvítala a provedla oddělením, jsme byly usazeny do čekárny. Ta byla vybavena pohodlnými koženými sedačkami, na stolku byly k dispozici časopisy, mísa s ovocem a čerstvé květiny. Před námi byla obrovská televize a automat na vodu. Navolit se dala voda neperlivá, jemně perlivá nebo perlivá. Ve skříňkách byl rafinovaně skrytý kávovar, na výběr bylo z osmi druhů kávy, smetana, cukr, k tomu byly k dispozici odpovídající skleničky, šálky a lžičky, které se po použití ukládaly do jiné skříňky, o niž se staral úklidový servis. Takových zázemí bylo na různých místech kliniky hned několik. Kdokoli se tu mohl občerstvit a sníst ovoce, které se v průběhu dne doplňovalo. Návštěvy si takto zpříjemňovaly čekání a pacienti a personál dodržovali mezi terapiemi pitný režim a hlavně zdravě doplňovali energii.

U nás jsme rádi, že si můžeme v lékárně nebo na oddělení alespoň natočit ze studánky vodu a v některých pavilonech nemocnice najdeme i automaty na kávu, v nichž naši dlouhodobě hospitalizovaní pacienti utrácejí nemalé peníze.

Vedoucí sestra nás po přivítání provedla klinikou a představila ostatnímu personálu. Klinika je schopna přijmout šestnáct pacientů. V době naší stáže jich tu bylo deset na jednolůžkových privátních pokojích, ačkoli klinika nabízí i pokoje dvoulůžkové. Jednolůžkový pokoj se skládal z ložnice, obývacího pokoje s terasou a prostoru pro cvičení. Rozměrově tedy odpovídal většímu dvoupokojovému bytu bez kuchyně. Jídlo se pacientům servírovalo u jídelního stolu a prostor pro cvičení byl plný nejrůznějších polohovacích pomůcek (pro jednoho pacienta jich bylo tolik, kolik jich u nás máme pro celé oddělení). Navíc tu byl i speciální počítač pro trénink kognitivních funkcí pacienta. V koupelně měl každý pokoj koupací vanu, pokud bylo potřeba, i zvedák, dále ručníky, osušky, plenkové kalhotky a veškeré hygienické potřeby, které vyměňoval a doplňoval pokojový servis. Pacienti tu nemuseli žádat o toaletní papír, když jim došel, jako je tomu v některých českých nemocnicích.

Dvoulůžkový pokoj s koupelnou a vlastním sociálním zařízením byl jen o něco málo větší než pokoj jednolůžkový a rovněž nadstandardně vybavený. Ložnice byla od obývacího pokoje oddělena prosklenými dveřmi a závěsem, takže chtěl-li se jeden z pacientů dívat na televizi v obývacím pokoji a druhý chtěl spát, zatáhl si dveře a závěs, takže se vzájemně nerušili.

U nás to na dvoulůžkových pokojích vypadá tak, že když už mají pacienti na pokoji televizi, mohou si maximálně ztlumit zvuk a ve 22.00 hodin je jim televize podle nemocničního řádu vypnuta bez ohledu na to, zda film skončil, nebo ne. Ve společenských místnostech v našich nemocnicích zase svádějí pacienti boje o to, zda se budou dívat na fotbal (muži), nebo na romantické filmy (ženy).

 

Rozdíl mezi standardem a nadstandardem je znatelný

Pacienti přicházejí na kliniku na doporučení z nemocnice se všemi laboratorními výsledky a nálezy. Jsou zde hospitalizováni nejen pacienti, kteří si platí pouze základní taxu za zdravotní pojištění, ale i pacienti, kteří si připlácejí za různé nadstandardní služby. Rozdíl mezi vybavením jejich pokojů i v hotelových službách je patrný na první pohled.

Pokud chce personál vejít na pokoj pacienta, zaklepe na dveře (to už je samozřejmostí i u nás) a vyčká, zda ho pacient pustí dovnitř. Pacient díky kameře vidí, kdo stojí za dveřmi, a pomocí světelných diod dá znamení, zda může jít klepající dál (zelená dioda), nebo zda si nepřeje být rušen (červená dioda). To se děje u pacientů nepohyblivých a ležících, protože jim dělá společnost někdo z členů rodiny. Rodina je vnitřně motivována být ku prospěchu, a tak se se zájmem učí, jak být co nejvíce nápomocná. Návštěvy tu nejsou omezené, což je dáno komfortem, který nadstandardní pokoj skýtá.

V prostorách kliniky a na pokojích se pravidelně provádí úklidový servis. Podlahy se myjí na vlhko (schnou téměř okamžitě), nikoli na mokro jako u nás. Výstražné kužele „Pozor, kluzká podlaha“ a podobně tu proto neuvidíte. Úklidový servis se platícím pacientům přizpůsobuje. Když nemá pacient chuť, musí úklid přijít později, nebo pokud si pacient úklid nepřeje, nebude na pokoji uklizeno. Výjimkou jsou infekční prostory, které musejí být uklizeny, ale ty jsou spíše v nemocnicích. U ostatních pacientů, kteří si platí pouze základní zdravotní pojištění, uklízečka nejprve zaklepe na dveře, pak vstoupí do pokoje a oznámí, že umyje podlahy, což je standardní postup, tedy bez možnosti volby.

Dietní/nutriční sestra navštěvuje pacienty jednou týdně. Všechny další konziliární rady poskytuje telefonicky nebo e-mailem. Pacientská strava vzhledem odpovídá hotelu. Na nadstandardních pokojích si mohou pacienti vybírat z více jídel. Jídlo jim na servírovacím stolku servíruje servírka oblečená do kalhot, blůzy a vestičky. Na servírování jídel tu je speciálně vyškolený personál. Nápoje, jako je čaj a káva, jsou v ceně jídla, ostatní nápoje si může pacient koupit za příplatek. Pacientům, kteří mají jen standardní služby, je servírováno jídlo, pro pití si musejí chodit sami. Jídlo je připravováno z čerstvých surovin a krásně naaranžováno. Například pomerančové a mandarinkové měsíčky jsou vyskládané do kytičky, aby měli pacienti ten pravý kulinářský zážitek. Výhled z pokojů na jezero s horami v pozadí je už pak jen třešničkou na dortu.

Když jsem viděla tento způsob stolování švýcarských pacientů, vybavila se mi sestra u nás, jak podává pacientovi jídlo oblečená do uniformy s jednorázovou igelitovou zástěrou a s jednorázovými igelitovými rukavicemi na rukou, jak odklopí poklop z tabletu, na kterém je i přes veškerou snahu část jídla mimo talíř, a plastovou mističku, v níž plavou tři půlky kompotovaných švestek nebo meruněk, a bylo mi smutno.

 

Bezpečnost na prvním místě

Chodby na klinice mají čisté linie, jsou vyzdobeny velkými zasklenými obrazy a na konci chodeb jsou volně přístupné balkóny, na nichž je možné posedět pod slunečníkem.

U nás jsou chodby natřené několika vrstvami lesklého emailu, které prosvítají zvláště na místech, kde kusy nátěru odpadly. Lino na chodbách je buď prošlapané, nebo vyspravené kusy jiného lina s odlišným vzorem. Balkóny k posezení by se u nás také našly a na některých je i krásné posezení, jenomže ne všechny jsou přístupné. Na dveřích některých jsou nápisy „Zákaz vstupu“ z bezpečnostních důvodů.

Na klinice Cereneo končí otevřené dveře v úrovni zdi, takže nehrozí, že byste jimi někoho nechtěně uhodili. Skříně na čip s úložnými prostory pro pracovníky úklidového servisu jsou zamaskované posuvnými dveřmi, takže je na první pohled vidět, že architekt, který přestavbu kliniky plánoval, myslel na všechno. Evidentně mu nešlo jen o to, aby výsledek dobře vypadal, ale aby byl i funkční a splňoval bezpečnostní podmínky. Chodbami se jenom prochází. Nenajdete tu žádné překážky v podobě stojanů s odpadem nebo přebalovacích vozíků. Schodiště v mezipatře je vybaveno sedačkami pro možnost odpočinku, madly po obou stranách a protiskluzovými pruhy.

Toalety na chodbách jsou bezbariérové a slouží návštěvám i personálu. V noci jsou chodby sledovány kamerovým systémem, takže sestry mohou na monitorech sledovat, co se kde děje.

 

Plat sestry? Tolik, kolik si řekne

Minimální mzda byla ve Švýcarsku v době naší stáže 22 švýcarských franků (CHF) za hodinu (zhruba 460 Kč), což odpovídalo zhruba měsíční minimální mzdě 4000 CHF (108 000 Kč). Samozřejmě nás zajímalo, kolik je plat například sestry nebo fyzioterapeuta s desetiletou praxí. Odpověď zněla: tolik, kolik si řeknete. Ve Švýcarsku nemají nic jako tabulkové platy, ale smluvní. Zaměstnanec tedy při nástupu do zaměstnání požaduje plat v určité výši a argumentuje proč (výše jeho vzdělání, délka praxe, pracovní zkušenosti z různých oddělení, specializace z různých oborů, znalost cizích jazyků apod.). Švýcaři mluví běžně třemi cizími jazyky – německy, francouzsky nebo italsky, dle kantonu, z něhož pocházejí, a anglicky. Na klinice Cereneo to bylo ještě španělsky a arabsky.

Na klinice se jednou týdně koná mezioborová konference, které se účastní všichni lékaři (neurolog, internista, neuropsycholog aj.), vedoucí (vrchní, staniční sestra aj.), specialisté (logoped, neuropsycholog aj.) a ergoterapeuti. Hodnotí se výsledky terapie a doporučují se nové postupy. Hierarchie všech zdravotnických pracovníků je zde odstupňovaná a zaměstnanci si váží svých vzdělanějších kolegů. Výjimkou tu nebyla ani kombinace sestra/logoped, sestra/laborantka, fyzioterapeut/ergoterapeut, ergoterapeut/psycholog nebo fyzioterapeut/logoped. Pokud je někdo z týmu nemocný, není tak problém jej zastoupit, sdílet mezi sebou zkušenosti nebo se jeden od druhého učit nové postupy. Pacientovi se tak během jedné terapie dostane navíc hned několika zdravotnických přístupů.

O další vzdělávání sester a terapeutů se aktivně stará zaměstnavatel. Přednášky a kurzy objednává vedoucí sestra podle zaměření pracoviště vždy ve dvou termínech, aby se jich mohli zúčastnit všichni (někdo musí být na stanici). Sestry, které ten den nemají službu a přijdou ve svém volnu, si čas vykazují jako odpracované hodiny. Zvyšování kvalifikace sester je buď hrazeno zaměstnancem a zaměstnavatel mu pak zvýší plat, nebo mu zaměstnavatel proplatí absolvované vzdělávání a s ním spojené náklady. Kontinuální vzdělávání je tu povinné pro všechny zaměstnance až do odchodu do důchodu. Zaměstnanci jsou ke vzdělávání motivováni, protože od něj se odvíjí výše jejich platu.

U nás mají sestry také možnost se vzdělávat. Když si však sestra na vlastní náklady zvýší kvalifikaci a zaměstnavatel to po ní nepožadoval, žádné zvýšení platu ji nečeká. Ve volbě a vyhledání kurzu, který chce absolvovat, musí být navíc sama aktivní.

Ve Švýcarsku si zaměstnavatel své zaměstnance sám pozve v průběhu výkonu práce, aby s ním výši jeho platu probral. Pokud jsou reference (hodnocení) na zaměstnance pozitivní a zaměstnavatel uzná, že zaměstnance při jeho nástupu podhodnotil, automaticky mu nabídne vyšší plat, aby si jej udržel. Pro zaměstnavatele je totiž prestiž mít vysoce kvalifikovaný personál, protože takový mu přitahuje klientelu.

Klinika využívá nejmodernější terapeutické přístroje a pomůcky, včetně nejrůznějších experimentálních novinek
fota: www.cereneo.ch

Na plný úvazek pracuje málokdo

Průměrná délka týdenní pracovní doby je na švýcarské klinice 41,5 hodiny. Vyšší pracovní pozice mají většinou 45 hodin za týden. Nejvyšší limit pro všechny zaměstnance je 50 hodin týdně. Kromě ranních a odpoledních směn se tu slouží i dělené služby, např. v době od 6.50–10.15 a potom 15.45–20.45 hod. nebo od 6.50–11.15 a dále 16.30–20.30 hod. Tento systém slouží k naprosto efektivnímu rozložení personálu v době, kdy je nejvíce zapotřebí, tj. ráno, kdy pomáhá s ranní hygienou apod., a večer. Takto dělené služby využívají hlavně ženy, které se starají o děti.

V našich nemocnicích takovýto typ zkráceného úvazku nenajdeme. Pokud se tedy vůbec zkrácený úvazek nabízí, protože zaměstnavatelé hledají převážně pouze celé úvazky.

Ve většině zdravotnických zařízení ve Švýcarsku jsou týmy zdravotnických pracovníků, které slouží trvale pouze noční směny. Slouží za smluvní plat, takže mezi zaměstnanci nedochází k roztržkám o to, kdo měl více nočních nebo víkendových směn. Jen málo zdravotníků tu pracuje na plný úvazek. Ve Švýcarsku je běžné pracovat na 20–90 %. Dovolená je tu totiž jen čtyři týdny. Švýcaři dbají také na duševní hygienu a prevenci nemocí z povolání. Věnují se rodině i svým koníčkům, které nezanedbávají, takže v práci mohou pracovat s vyšším pracovním nasazením.

Ačkoli v České republice máme o jeden týden dovolené navíc, mnoho zdravotníků pracuje ve směnách a kromě toho mají ještě jiný pracovní poměr. Pokud chtějí ve stejné nemocnici nějaký částečný úvazek, musejí ještě navíc přijmout místo ošetřovatelky nebo sanitárky. Pokud jim to tedy čas a rodina dovolí, hledají raději práci v jiné nemocnici. To přispívá k obrovské fluktuaci pracovníků a nestabilitě pracovních týmů.

 

Oblečení si každý vybírá podle své velikosti

Pracovní oblečení se na klinice nefasuje osobně jako u nás. V šatně je k dispozici regál s přihrádkami, kde je oblečení rozdělené od velikostí S až po 3XL. K dispozici je halena, tričko přes hlavu a kalhoty. Modrá barva je určena sestrám, zelená terapeutům. Plavky mají zaměstnanci své osobní, ale ručníky a osušky jsou volně dostupné. Odpadá tedy označování prádla a výměna poškozených kusů nebo výměna velikostí při změně váhy zaměstnance. Tento systém je podobný jako u nás na ARO a JIP odděleních.

Na vizitkách mají zaměstnanci uvedené pouze jméno a své pracovní zařazení. Pracovní boty jsou dobře padnoucí sportovní tenisky s protiskluzovou podrážkou a barevné ponožky (černá, fialová) nikomu nepřekážejí, Kalhoty mají po straně kapsy, kde se nosí služební telefon a tužky. Když se zaměstnanec nakloní, nevysypou se mu tedy z horní kapsy jako u nás. Na kapse u kalhot je „poutko“, takže když se například manipuluje s pacientem, který má močový pytlík, zavěsí se pytlík na toto poutko, čímž si zaměstnanec uvolní ruce. Každý zaměstnanec má u sebe mobilní telefon, kterým se v případě potřeby dorozumívá s ostatními, kromě toho se mu na něm zobrazují zvonky pacientů.

Terapeuti mají denní rozpis, v kolik hodin mají u kterého pacienta být. Vědí to i všichni ostatní členové týmu, takže se nehledají a efektivně využívají místnosti. Terapie je většinou individuální. Na jednoho pacienta připadá jeden terapeut. Někdy je indikována skupinová terapie (dva pacienti), to když jde o sportovní dovednosti, jako je například terapeutický tenis. Terapeutická hodina trvá 45 minut a 15 minut trvá přestávka určená k přesunu mezi terapeutickými místnostmi, k osvěžení nebo k použití toalety, případně jde o prostor pro sesterské úkony.

Sestry za pacienty docházejí a podávají jim léky, a to třeba i v tělocvičně. Provedenou ordinaci pak potvrdí na tabletu. Celá klinika je samozřejmě pokryta wi-fi sítí. Pacienti celkově cvičí čtyři až pět hodin denně, podle dohody a podle toho, jaké terapie navíc si zaplatí. Pacienti mají rozhodující slovo i ve volbě terapie. Kdo chce například trávit více času v bazénu nebo v kognitivní laboratoři, může. Terapie se provádějí od pondělí do soboty, neděle je určena k odpočinku a regeneraci pacientů. Volný čas mohou trávit s rodinou. Když přijde za pacientem důležitá návštěva a pacient má na tuto dobu domluvenou terapii, domluví se s terapeutem na změně času. Terapeut dostane za čas, který zůstane navíc, zaplaceno 125 % ceny. Ve směně mají sestry a terapeuti střídavě vyhrazený čas určený pouze k vyplnění elektronické zdravotní dokumentace. Během této doby nejsou rušeni, to znamená, že nezvedají telefony, neodbíhají na zvonění pacientů ani na ně nemluví kolegové, kteří něco neodkladného potřebují.

 

Přístrojová technika je pro nás zatím jen hudbou budoucnosti

Většinu přístrojů, které klinika používá, jsme měly možnost otestovat na vlastní kůži. Když doktorand neuropsychologie, který nás měl v laboratoři na starosti, viděl můj zájem, sám nám na další den domluvil změnu ve stáži a ve svém volnu se nám plně věnoval. Pro moji práci kognitivního trenéra to byla neocenitelná zkušenost, protože řada zdejších přístrojů by měla na náš trh přijít až za dva roky.

Ke své práci jsem dosud využívala jen různé tištěné materiály, případně tablet s aplikacemi, ale tyto ukázky mě nasměrovaly na to, o co bych chtěla svou laboratoř posunout ještě dál. Neuropsychologická kognitivní laboratoř, kterou nám představil, využívá k testování kromě standardních psychologických testů i analýzu úspěšnosti v počítačových rehabilitačních programech, jako jsou například Cognipus, Rehacom, Cogpack a Freshminder. Záznamy se přepisují do centrálního počítačového programu a každé zlepšení nebo zhoršení v konkrétní kognitivní oblasti je procentuálně propočítáno, což zpracovává doktorand studia informatiky Pracuje se zde i s virtuální realitou pomocí Oculus Rift HD, což pro mě osobně znamenalo vrchol stáže. Velice zajímavá byla i simulace neglectu, jak prostor vidí a vnímá pacient. Stokrát vám může někdo slovy popisovat, jaké to je, ale stačí to jednou zažít a najednou je vám všechno jasné.

Laboratoř byla kompletně vybavena několika počítači, tablety, dotykovými notebooky, herními konzolemi s příslušenstvím, speciálně upravenými klávesnicemi, pedály, volantem a joysticky. V laboratoři pro zkoumání pohybu zase byly kamery zachycující pohyb a pohyblivé plošiny/pásy zrychlovaly nebo zpomalovaly tak, aby byl pohyb pacienta plynulý.

Údaje o pacientovi (výška, váha, délka končetin a rozsah pohybu) byly zadány do elektronického systému dotykovým tabletem a počítač sám vyhodnotil zlepšení, aktuální změny a pokroky pacienta (testování probíhalo jednou za dva týdny dvěma terapeuty).

Laboratoř pro cvičení ramene se zaměřovala na trojrozměrnou analýzu pohybu celého ramene a ruky. Cílený nácvik pohybu od úchopu prsty po pohyb ramene se dělal pomocí plně automatického nebo poloautomatického robotického ramene. V laboratořích to lehce vonělo. Pokud byli ve velkých laboratořích dva pacienti, měli na uších sluchátka, aby se vzájemně nerušili. Prostor se dal navíc rozdělit dveřmi uchycenými na zdi, které se rozložily jako paraván.

Po této stáži ve Švýcarsku jsme se na základě získaných zkušeností pokusili v naší nemocnici těmto podmínkám alespoň trochu přiblížit, proto jsme na oddělení vytvořili dvě tělocvičny a zřídili jsme kognitivní laboratoř. Z projektu byly zakoupeny například vertikalizační plošina, robotický systém pro rehabilitaci ruky a prstu, motodlaha a stabilizační plošina, které doplnily naše dosavadní motomedy a běžící pásy. Do laboratoře jsme pak k počítači a dotykovým tabletům s programy Neurop a Brain Joging pořídili ještě EEG biofeedback. Ve Švýcarsku zajišťují soukromí pacientů tak, že prostory fyzio- a ergovyšetřoven, které jsou prosklené, mají vybavené závěsy. Když v nich probíhá terapie, jsou závěsy zatažené, což je znamením pro všechny, že nemají vyrušovat. Někdy jsou závěsy mírně poodtažené, což znamená, že terapeut očekává lékaře, který provádí vizitu. Při ní se terapie na čas přeruší. Pacient nemusí během vizity ležet v posteli.

Ergoterapeutickou kuchyni mají vybavenou sporákem, ledničkou, mikrovlnkou, troubou, mixérem a upraveným kuchyňským náčiním, které slouží k nácviku běžných denních činností. Posuvné otočné dveře umožňují dispozičně změnit prostory nebo zabezpečit pacientovi soukromí. Místo u stolu je rovněž využíváno k arteterapii.

Bazén využívá švýcarská klinika k terapii i pro plegické pacienty s inkontinencí. V našich prostorách to není realizovatelné, ale je zajímavé, že to jde. Pacient dostane speciální plenkové kalhotky, na kterých má natažené plavky, dostane plavecké brýle a špunty do uší. S pacientem jsou v bazénu dle potřeby jeden až dva terapeuti. Sestra a ošetřovatel pacienta připraví, přivezou ho k bazénu a pomocí zvedáku ho spustí do bazénu k terapeutovi. Ve stanovený čas zase pacienta z bazénu vyzvednou, osuší ho, převlečou a převezou na oddělení.

 

Cesta k podmínkám, jaké mají ve Švýcarsku, je ještě dlouhá

Díky projektu č. CH.10/2/054 se i v naší Thomayerově nemocnici v Praze můžeme alespoň částečně přiblížit pohádkové péči o pacienta, jaká je ve Švýcarsku, i když peníze, personál, prostory a pomůcky v našem českém zdravotnictví pořád chybějí. Důležité však je, aby se změnil i postoj veřejnosti k vážnosti profese sestry, ergoterapeutů a fyzioterapeutů a došlo k vzájemné úctě a respektu mezi zdravotnickými profesemi a pacienty a jejich příbuznými. Nutné také je , aby se změnila pracovní motivační strategie zdravotnických zařízení, která by změnila chování a jednání demotivovaného personálu, který už přestal věřit, že bude lépe. Pro většinu našich zdravotníků je totiž to, co vidí, jak to vypadá a funguje jinde, stále jen pohádkou, které už velká část z nich přestala věřit.

 

Mgr. Kvetoslava Hošková, Oddělení geriatrie a následné péče, Thomayerova nemocnice, Praha

 

• tisk
• předplatit si