Zapomeňme na novelu, nastává čas nouzových řešení

Ač souhlasím s kolegyní Danou Krásovou (článek Vrátí se studium všeobecné sestry zpět na střední školy?, www.tribune.cz, 14. 7. 2015), tak obecně, celkově, když se ohlédnu zpět, zdá se mi to neuvěřitelné. Máme jedenáct let od účinnosti zákona (č. 96/2004 Sb.) a stále ve svém vzdělávání nemáme jasno! Nejsme si jisty, dohadujeme se a vzájemně o svých názorech v řadách sester pochybujeme či se přesvědčujeme…

Bavíme se o něčem, co od začátku vlastně přijato nebylo, vyžadovalo spoustu vysvětlování a odpovědí na otázky. Dokonce, pokud si vzpomínám, byla zřízena i telefonická linka na dotazy… A tak mi v mysli vytanula myšlenka z dávných časů: „Co skončeno má býti neblaze, punc zlého znamení má od počátku v povaze…“

V současné době jsme již ve fázi, kdy se na typu/typech vzdělávání sester všichni neshodneme. Už zde nejde o správnost názoru či pravdu jedněch či druhých. Jsou to spíše zkušenosti a potřeby z praxe, které nás k určitému směru vedou. Měl by tedy být dán prostor oběma hlavním cestám. A proto z mého pohledu:

Již žáci na základních školách by měli mít právo vybrat si typ a délku studia. A to mezi čtyřletým studiem v oboru zdravotnický asistent, nebo v oboru zdravotní sestra. S ohledem na povinnosti k EU asi až pětiletým studiem na SZŠ, anebo na vyšší, vysoké škole – v úrovni diplomovaného specialisty, bakaláře a magistra.

Zdravotnická zařízení by měla mít možnost získat a zaměstnávat takové kategorie a typy pracovníků, které na svých odděleních a ve svých provozech potřebují a které se jim i vzhledem k typu jejich organizace osvědčily.

Ministerstvo zdravotnictví by mělo mít povinnost respektovat požadavky a potřeby praxe a výchovu/vzdělávání potřebného personálu pro ně zajistit. Nic víc v podstatě zdravotnická zařízení od MZ v této oblasti ani nepotřebují.

Vzhledem k celkové současné situaci a nedostatku sester bychom už měli ukončit všechny další diskuze na téma vzdělávání, asi zapomenout na novelizaci zákona a spíš důsledně trvat na zajištění podmínek pro splnění výše uvedeného. Bude-li toto zajištěno, čas v praxi ukáže, jaký zájem a o co převládá, a další postup se může dále odvíjet od toho.

Úkol pro ministerstvo zdravotnictví to může být náročný a složitý, nicméně by měl být přednostní. Sestry (i lékaři) v nemocnicích jsou totiž v situaci nesrovnatelně těžší. Neboť to, co ministerstvo řeší na papíře, zdravotníci zažívají a řeší reálně v praxi, a to v každé směně. Bez ohledu na všední či sváteční den nebo noc, musejí zajistit péči o x pacientů, od zajištění jejich základních potřeb (dát jim napít a najíst) až po situace, kdy jim jde o život. S ohledem na jejich stres a vyčerpání už to opravdu přestává být legrace, už to nepočká.

To, že se změní personální vyhláška, že se navýší počty personálu, není bohužel řešení. Je to sice hezká myšlenka, ale v současné situaci je to poněkud úsměvné (a opět papírové) řešení. Neboť personál sesterský ani lékařský „na ulici“ skutečně není, ani ho nevytiskne 3D tiskárna.

Před osmnácti lety jsem měla starost s nedostatkem sester a jejich vzděláváním (článek Vzdělávání SZP – pohled z praxe vyšel ve Zdravotnických novinách před osmnácti lety, ale od té doby jsme nepokročili; při jeho čtení může člověk nabýt dojmu, že byl napsán včera – přečíst si ho můžete i na www.florence.cz). Tehdy jsem to vnímala jako situaci přechodnou. Nyní mám velké obavy, že je to problém na hodně dlouhou dobu, pokud se z něj vůbec kdy dostaneme. Bohužel jsem přesvědčena i o příčině, která k současnému stavu vedla: kdysi byl narušen jednoduchý, obyčejný, ale funkční systém.

Zcela aktuálně vidím jako záchranné řešení kromě navýšení finančního ohodnocení sester urychlené zpracování osnov a vytvoření „jednoroční školy“ pro zdravotnické asistenty, kteří by se jejím absolvováním stali zdravotními sestrami.

Před devíti lety jsem se vyjádřila ve Zdravotnických novinách (č. 49/2006) a Sestře (č. 1/2007) k registraci sester (Registrace sester = diskriminace povolání). Předpokládám, že tak jako já i většina kolegyň ani za tuto dobu svůj pohled a odmítavý postoj k této záležitosti a systému vzdělávání nezměnila. Jen to dál možná více tiše snášíme, nic než rezignace nám také nezbývá.

Z praxe a v praxi proto podle mého názoru ani nepotřebujeme novelu zákona o „nelékařích“ (strašné slovo pro sestry a další profese). Potřebujeme však na papíře (v předpisech) jen to, co je – třeba i vzhledem k našemu bytí v EU – opravdu nutné. Tedy text stručný, jasný, srozumitelný tak, aby mu rozuměly i řadové sestry, neboť je to o nich a pro ně. Ale dále už bych se jen opakovala po textu zveřejněném před lety.

Vezmeme-li to z pohledu do historie, pak vzdělávání sester se stále postupně vyvíjelo, posouvalo. Tak nějak přirozeně reagovalo na potřeby praxe. Až přišel rok 2004 – a od té doby … stále jen diskutujeme.

Na závěr bych přidala motto k zamyšlení možná pro tvůrce novely zákona a dalších předpisů: „Někdy je třeba větší odvahy k tomu svůj názor změnit, než za ním pevně stát!“

Dagmar Janoušková, hlavní sestra Nemocnice Prachatice, a. s.
22. 7. 2015
 

 

• tisk
• předplatit si