Vliv Alice G. Masarykové na vývoj československého ošetřovatelství

Tento článek popisuje životopisnou formou na pozadí historických událostí vliv Alice G. Masarykové na vývoj oboru ošetřovatelství u nás. Blíže popisuje její působení v pozici ošetřovatelky ve vojenské nemocnici v Pardubicích před 100 lety a poukazuje na její činnost pro ČSČK v roli předsedkyně, kterou vykonávala 20 let, se zřetelem na místní a mezinárodní kontext.

Alice Garrigue Masaryková byla významnou osobností oboru ošetřovatelství a oboru sociální práce u nás. Bohužel ze zřejmých důvodů nesmělo být po únorových událostech v roce 1948 a následujících více než 40 let její jméno propagováno. Význam její práce je proto odbornou veřejností dodnes málo doceněn.

Vliv rodiny a studia

Alice se narodila 3. května 1879 ve Vídni jako nejstarší dcera prvního československého prezidenta Tomáše Garrigue Masaryka a jeho ženy Charlotty. Abychom plně pochopili její činy a samotnou osobnost, musíme zmínit značný vliv prostředí, v němž vyrůstala, především rodičů, kteří ji velmi kultivovaně a s citem, v osvíceném, vzdělaném a demokratickém prostředí, formovali do podoby, která později tolik prospěla nejen oboru ošetřovatelství, školství, sociální otázce, politice, ženám a ženskému hnutí, ale v podstatě každému činu, kterého se Alice dotkla, byť jen myšlenkou.

V roce 1882 se rodina přestěhovala z Vídně do Prahy, neboť Tomáš G. Masaryk opustil místo vídeňského univerzitního profesora a nastoupil na českou část Karlo-Ferdinandovy univerzity v Praze. Alice navštěvovala v Praze několik škol. Nejdříve vyšší dívčí školu, dále měšťanskou školu a ve třinácti letech nastoupila na první dívčí gymnázium v Praze – na Minervu. V roce 1898 složila maturitní zkoušku a nastoupila na lékařskou fakultu. Po roce studia přestoupila na fakultu filozofickou, v roce 1903 obhájila svou disertační a posléze rigorózní práci jak z filozofie, tak z historie a stala se jednou z prvních doktorek filozofie a vůbec první doktorkou historie. I když se teoreticky věnovala studiu historie a filozofie, sociální otázka a otázka zdravotnictví, nevyjímaje ošetřovatelství, ji velmi zajímala, a proto se rozhodla svůj život nasměrovat právě do této oblasti. Své myšlenky a postoje formovala během studií nejen v ženském spolku Slavie, ale i ve spolku České srdce a v abstinenčním protialkoholním hnutí, jehož propagátorem byl i její otec.

foto: Wikipedia

Její zájem o sociální oblast dokazují i její zahraniční studijní pobyty, zejména v USA – Chicago v roce 1904, kam přijela na pozvání Charlese Cranea a jeho známých, Mary Elzy McDowellové (socioložka) a Jane Addamsové (socioložka, spisovatelka a držitelka Nobelovy ceny míru). Právě M. E. McDowellová byla v té době ředitelkou univerzitního settlementu, což bylo, řekněme, „kulturní středisko“ sloužící hlavně přistěhovalcům. V té době se Chicagu přezdívalo „České město“ pro množství zde žijících Čechů. Po ročním pobytu v USA se Alice vrátila a nastoupila na českobudějovické dívčí lyceum jako pedagožka. Stejný post zastávala i od roku 1909 v Praze, kde nastoupila na nově otevřené dívčí lyceum v Holešovicích. V průběhu svého působení na jihu Čech i později v Praze se aktivně účastnila mezinárodních konferencí s protialkoholní tematikou. Zároveň se stala členkou Ženského klubu českého a Spolku akademicky vzdělaných žen, ve kterém v roce 1911 založila „sociologickou sekci“. Její činnost byla velmi prospěšná nejen po praktické stránce, ale i po stránce teoretické, neboť v podstatě suplovala řádné vysokoškolské semináře v tomto oboru. Uvědomíme-li si, v jakém období se pohybujeme a jaký význam mělo ženské emancipační hnutí, pochopíme důkladněji význam činnosti obou spolků a hlavně angažovanosti Alice Masarykové.

1. světová válka a ošetřovatelství

V období první světové války nastupuje Alice dobrovolně jako ošetřovatelka do Pardubic do vojenské nemocnice, které se říkalo „Karanténa“ – jediné svého druhu na území Rakouska-Uherska. Z této doby také pochází deník, do něhož si zapisovala své myšlenky a dění v této nemocnici. Deník se dochoval a dnes je majetkem archivu Masarykova ústavu AV ČR v Praze.

Alice se narodila 3. května 1879 ve Vídni jako nejstarší dcera prvního československého prezidenta Tomáše Garrigue Masaryka a jeho ženy Charlotty
foto: Wikipedia

Pakliže jsme do této doby znali její slabost pro oblast sociální, této dobrovolné praxi můžeme přičítat její zájem o ošetřovatelství. Díky vyprávění na stránkách tohoto deníku, který je přesně sto let starý, se nám přibližuje nejen složitá válečná doba, chod a organizace této stanice, složité životní podmínky (jak Alice samotné, tak nemocných a jejich ošetřovatelů), ale jedná se i o určitou sondu do cítění a prožívání osobních pocitů Alice Masarykové. V neposlední řadě se jedná i o jasný důkaz jejího nesmírného sociálního a filantropického smýšlení a náboženského založení. Zastavme se proto na chvilku u tohoto jejího pobytu, který ji pro budoucí práci velmi ovlivnil.

Deník A. G. Masarykové je psaný popisnou formou v určených chvílích volna mezi náročnou prací. Dnes je majetkem archivu Masarykova ústavu AV ČR v Praze
foto: Wikipedia

Do vojenské nemocnice, která měla oficiální název „C. k. pozorovací stanice v Pardubicích“, nastoupila Alice Masaryková jako dobrovolná sestra. Místo jí bylo propůjčeno od 12. srpna do 11. září 1915. Údajně se jednalo o její čtvrté dobrovolné působení na této pozici (předchozí bylo např. v Těšíně). Deník je psaný popisnou formou v určených chvílích volna mezi náročnou prací. Zachycuje tedy prvotní myšlenky, v žádném případě se nejedná o umělecké literární dílo, což dokládá i charakter písma (často neuhlazené, se škrty, přepisy a pravopisnými chybami). O to je rukopis cennější – pro svoji autentičnost. Pro zajímavost jsem se pokusila některé pasáže přenést na tyto stránky:

„Psáno v Pardubicích. Karanténní stanice v Pardubicích, zařízení pro 10.000 nemocných. Baráky nemocniční jsou papírové, střechy dehtované. Baráky stojí ve třech řadách a ve třech hlavních odděleních. Každý barák pojme asi 100 pacientů. Jsou zařízeny moderně. Dosti lázní, umyvadel. Zde jsem byla od 20. srpna do 11. září. Čas ten byl mi požehnáním. 20. VIII. 15. Prší. Na papírové střechy baráků bubnují kapky. Pod okapem pleská voda. Mám čistou světničku v c. K. pozorovací stanici Pardubické. Je zde pěkná skříň, oplývá věšáky a příhradami a to je připomínkou mého časného blaha. Taky jsem sama a to mne velmi těší. Ačkoli teď mám k pánu bohu blízko…. …Pěkně jsem si všechno uložila přečetla jsem …četby Tolstého a zrovna mi bylo vhod co dnes praví ‚Všichni lidé, kteří se zabývají vážnou prací, jsou prosti, neboť nemají čas, aby se zabývali zbytečnostmi‘.“

„Přišli jsme na nádraží. Šálky nebyly, všechny umyty, umývala jsem některé. Na peróně už byli lékaři, komisař, kurát, oberlajtnat… Bylo chladno, jasno. Vlak už jede. Pomaloučku, tiše, krok za krokem, vjížděl vlak do nádraží. Mihla se červená čepice… v okně objevila se hlava důstojníka – správce vlaku. Prošel štíhlý důstojník nakračuje elegantně nachýlený kupředu. …Vycházeli lehce ranění. Málokterý přijal můj lipový čaj a chléb s máslem. Pak nosítka s těžce raněnými. Nejdřív byli uvedeni do síně, kde jim byly vlasy hladce oholeny i vousy a pak v další síni svlečeni ze šatstva, které se posílá do desinfekce a konečně vykoupáni a dostali prádlo a převedeni jsou na operační sál. Poslední vynášeli a vyváděli Rusy.“

„Tichou nocí měsíční kráčely jsme se sestrou Gabrielou do operační síně. Tam v pokoji sester jsme si uvařily kávu a snědly obložené chleby. Šla jsem na síň. Z měsíční noci vystupovaly figury z transportu zabalené v deky… Některé zlé fraktury, hlavy. Jeden Rus v červené košili zvlášť měl zasaženo centrum řeči. Zápach hnisu… Sestra Emi, růžová, baculatá, zlatovlasá s modrýma očima uplatňovala svou lehkou ručkou – s přitékající lehkostí přirozenou … člověku. Byly to velmi silné, velmi silné dojmy. Lehla jsem si v šatech – nespala do rána. V ½ 6 zazvonili. Umyla jsem si obličej, zvlášť oči studenou vodou, vzala zástěru, čepec a po kávě jsem šla do zaroseného slunného jitra.“

„Měl 40 ^o, Erysipel – a teď horečka klesla. Až do dnes jsem ho krmila. – Ránu jsem mu čistila i dávala obvaz. Včera, když jsem ho myla etherem, tak řekl, nechci, vážně. ‚Kdybyste to nebyla Vy, tak už jste měla jednu přes hubu. Doktorovi jsem jednu vrazil‘. – Mouchy ho zlobily a lezly mu pěkně rozvážně po červené loupající se tváři.“

„Byla jsem v operačním sále. Na stole bledý hubený člověk. Drenáže. Měl čtrnáct ran, opravdu. Chtěl nám umřít, prohodil primář. Já se mu nedivím, že chtěl. Jinak zlomenina. Svět. Všechny noviny světa, všechny popisy jsou malé. Postavíš se tváří v tvář válce a žasneš, že je to možné. Žasneš. Nejdříve jsem se zachvěla a pak jsem zas cítila, že neztratím svou životní niť.“

„Dnes jsem byla s naším Maďarem na operačním sále. – Zda proklínat – či tužit se a pracovat. Tužit se a pracovat! Maszarus neslyšel ani slova maďarsky, už dlouho. Když ležel na stole – celou nohu mu zas rozřízli, drény vytáhli a v největší bolesti a když tak na stole, zavolali mu sestru tlustou ošetřov. – umí maďarsky – v té bolesti zaleskly se mu oči, slabýma rukama ji objal – a usmál se jako dítě! – Noha je v bolestném stavu – pro amputaci je sláb – ták nasvačila jsem se a běžím.“

„Tak. Za Pardubicemi je les – několik kroků od karanténní stanice – a louky na obzoru, modravé vrchy. Šla jsem lesem 1/2 hodiny, jeřabiny červenají se, smrky černají a za loukami rýsují se krásné aleje topolů. Musela jsem stále myslet na Maďara. Viděla jsem jeho nohu, ten člověk už je kost a kůže. Levá noha zlobí od kolena dolů je celá víceméně v rozkladu, nárt ohromně oteklý a živé maso – všude hnis. Dnes ho nesli na operační sál. Šla jsem vedle nosítek se sestrou Gabi. Plakal bezmocně jako dítě. Sestra mu hladila vyschlou ptačí hlavičku. Ubohý! Ubohý! – Stál dlouho venku a slyšel steny jiných. Pak přišla na něho řada. Položili ho na stůl. …Noha je rudá, několik gumových rourek má sbírat hnis – a nesbírá, neboť crčí od jinud. Hezký medik vytáhl drény a prořízl nohu řezem asi 20 cm a několik cm hlubokým do živého masa. Ubohý Maďárek se probudil a konec proběhl při plném vědomí, ale co to? Všude nosítka s podobnými.“

„Maszarovi se daří moc zle. Celá noha septická, sám hnis, sám abces. Dnes přišel doktor v … černé toilette, usmíval se. Rozřízne abces! Nejdřív si sundal kabát, vzal bílý – …. a usmál se nevýslovně hloupým úsměvem jímž měl získat obdiv sympatie a zároveň měl vyjádřit … pohoršení. Co je vlastně ‚hloupý člověk‘?… ten člověk se převléká několikrát za den neboť je ješitný. Že je ješitný to je spíš znak symptomu hlouposti než příčinu …(znám?) Vůbec nesnaží se, aby jeho činy nesly ovoce, chce obdiv, to je mu cílem! Ne dobrý, krásný, užitečný čin! Jiný člověk byl by s naším barákem svázán zdravými svazky. Zde měl by zájem o ránu, horečku, jinak aby doma byl informován o tom, jak se pacientu vede … On však přijde a každý nejjednodušší pacient cítí, že přišla nula – … točí-li se jako holub na báni ve své nové „toilette“ tak marně jeho zrak žebrá o obdiv a ke všemu má ten fešák – dědouš – monokl… Pánové a dámy, nebuďte hloupí, nebuďte ješitní!“

„Z noci stal se den, růžové slunce stálo na východě … A tu táhli s hudbou po hlavní cestě domobranci s muzikou. Dnes je v Pardubicích posvícení. … A skutečně, z baráku vybíhali pacienti v podvlíkačkách v košilích. Pěkný černý Čech utíkal, měl ještě obvaz na noze. O, u nás je dnes taky posvícení, už jsem byl v králíkárně, myslel jsem, že už budu doma … Hudba prošla celou alejí, u operáky postáli déle, pak se vracely. Stáli jsme se sestrou Johanou před osmičkou a tu se banda zastavila a spustila: Má roztomilá Baruško – harmonika, housle, klarinet. Nejlepší byl ale mladík v bílých kalhotách, hrál na futro od houslí. Foukal do něho a prohýbal se s úžasným citem. Na bobeček a zas nahoru! – Báječné. – Pak spustili: ‚Kde domov můj‘.“

„Po obědě jsem vyšla ven po silnici – a najednou jsem cítila, že ve mně je zadržený proud slz. … draly se do očí a derou se také nyní. … Šla jsem dál, pozdravila se s houbaři, český má košíky a zadívala jsem se do rovinného kraj. … Dnešní masakr smyl z paměti všechnu krásu. A když jsem ji teď spatřila znovu, vsála jsem ji do sebe všemi smysly.“

„3. VIIII. -915. Jak ten čas letí. Dnes nechce se spát. Vidím ty velké hrozné rány, těla krásná, jako diskoboli – a oči jasné dětské a vděčné. V mém srdci je velký klid – vím, že není život lehký, nečekám to a jsem šťastna.“

„Už tu bude jen dva dny. Bude se mi stýskat po tomto životě. Zde není problémů – je jasno, co je třeba dělat. Nemocní jsou vděční. Škoda. Ale i dobře. Stačí.“

To byly jen některé ukázky z deníku, který Alice Masaryková napsala přesně před sto lety. Sté výročí však letos neuplyne jen od jejího ošetřovatelského pobytu v Pardubicích, ale i od jejího zatčení za údajné protirakouské spiknutí a činnost jejího otce. Alice Masaryková byla uvězněna v Praze a posléze ve Vídni. Obzvláště druhé zařízení na ní zanechalo značné následky, především duševní. Po intervenci ze zahraničí byla propuštěna a až do roku 1918 žila v Praze v ústraní s nemocnou matkou.

„První dáma“ a Československý červený kříž

Po vzniku republiky a poté, co se její otec Tomáš G. Masaryk vrátil z exilu v zahraničí a byl zvolen prezidentem Československé republiky, přebrala Alice Masaryková roli první dámy, protože její matka Charlotta byla vážně nemocná a v roce 1923 zemřela.

Alice Masaryková při svém projevu k diplomovaným sestrám
foto: Wikipedia a autorka

Alice Masaryková se po vzniku republiky zapojila i do politiky, ale ne na dlouho. V únoru roku 1919 byl totiž ustanoven Československý červený kříž (dále jen ČSČK) a Alice se od prvních okamžiků jeho vzniku velmi angažovala v jeho prospěch, takže jí nezbyl čas na politické aktivity. Proto 11. září 1919 rezignovala na svůj poslanecký post a nadále se věnovala pouze ČSČK. Určitým způsobem tak navázala na svou práci v Sociologické sekci Spolku akademicky vzdělaných žen před I. světovou válkou a ČSČK jí pomohl tuto činnost mnohonásobně rozvinout. Dalo by se říci, že tak, jak ČSČK potřeboval Alici Masarykovou, potřebovala i ona jej. Na rozdíl od politických aktivit byla práce pro ČSČK pro Alici něčím, co ji zcela naplňovalo, přinášelo jí uspokojení a dávalo jejímu životu smysl pro další období. Byť to bylo vykoupeno značným množstvím práce.

Byla jmenována první předsedkyní Červeného kříže (dále jen ČK) a tuto funkci velmi zodpovědně a precizně zastávala více než 20 let. Veškerá její činnost pro obor ošetřovatelství se velmi úzce dotýká samotného ČSČK. Ať už se budeme zmiňovat o pomoci při otevření ošetřovatelských škol (Praha, Ostrava), o povolání amerických sester, které byly pověřeny vedením pražské ošetřovatelské školy, aby bylo možno zapojit nové moderní postupy do praxe, o otevření první Vyšší sociální školy v Praze, otevření ošetřovatelské školy v rámci Ústavu M. R. Štefánika v Martině (první svého druhu na Slovensku), přeložení učebnic pro sestry z angličtiny a jiných aktivit, vždy to byla činnost, která byla úzce spjata s ČSČK (ošetřovatelské školy v minulosti pod ČK náležely). Alice Masaryková byla také autorkou myšlenky, aby se pedagogové z jednotlivých ošetřovatelských škol setkávali a tím se obor ošetřovatelství dále rozvíjel. Za zmínku stojí i její publikační a překladatelská činnost, přednášková činnost a účast na mnohých konferencích a slavnostních aktech (např. udílení diplomů sestrám absolventkám, přítomnost na školení dobrovolných sester, přípravy a podílení se na vzniku samaritánských spolků, předchůdců dnešních zdravotnických záchranných služeb, pomoc při zřizování pojízdných automobilových stanic, organizace významných konferencí a jejich předsedání aj.). Nemůžeme opomenout ani založení tradice Velikonočních mírů, které byly posléze převzaty celosvětově a dnes jsou oslavovány 8. května v podobě Světového dne ČK. Stejně tak nemůžeme opomenout ani její humanitární práci, finanční sbírky konané ve prospěch válkou zbídačeného Československa, značné finanční příspěvky samotné Alice a jejího otce na činnost ČK, např. vzdělávání dobrovolných sester, či výstavbu „Sociálního domu“ v Lánech, který rovněž věnovala ČK a ve kterém je dnes Pamětní síň Alice Masarykové. Vzpomeňme dále založení stipendijního výboru Florence Nightingalové, který měl na starost získávání finančních prostředků, díky nimž se podařilo umístit několik diplomovaných sester na speciální ošetřovatelské kurzy v Torontu a v Londýně. Tím byly posíleny nejen zahraniční kontakty, ale předně se do republiky dostávaly informace ohledně nových trendů v ošetřovatelství, které následně mohly být etablovány i do českých ošetřovatelských podmínek. Několik evropských poboček ČK, které poskytly nemalé finanční částky, prosadilo i vznik tzv. mezinárodní ošetřovatelské školy, která byla nakonec zřízena za pomoci britského ČK, který poskytl budovu, v Bedford College právě v Británii. Jednou ze štědrých sponzorů této myšlenky byla opět Alice Masaryková, čímž na jedné straně získala značné uznání, na straně druhé i několik stipendijních míst pro české sestry v této mezinárodní škole.

Exil a práce v zahraničí

V roce 1937 zemřel Alicin otec Tomáš G. Masaryk, čímž skončila i její neoficiální funkce „první dámy“. O to více se věnovala práci pro ČSČK, práci na mezinárodním poli a v rámci ČK se zapojila i do příprav na možný válečný konflikt.

V prosinci roku 1938, téměř po 20 letech, rezignovala na svůj post předsedkyně ČSČK a v březnu 1939 odešla do exilu, kam se před druhou světovou válkou uchýlila a jako čestná předsedkyně ČK pokračovala ve své dosavadní práci. Snažila se organizovat pomoc ze zahraničí a založila československé pobočky Amerického ČK, které vykonávaly humanitární pomoc pro válkou zmítané Československo a především uprchlíky. Ještě týž rok obdržela Alice pozvání z Pittsburghské univerzity, kde posléze převzala čestný doktorát za humanitární práci, ale zároveň i jakési poděkování za vytvoření československé učební místnosti právě na univerzitě v Pittsburghu.

Bohužel během exilového pobytu v USA se vlivem značného pracovního vypětí, stesku po domově a rodině a válečných událostí začaly u Alice Masarykové projevovat psychické problémy, které zdědila po své matce. Pro depresivní stavy a stavy naprostého vyčerpání byla opakovaně hospitalizována. Po druhé světové válce se s bratrem Janem vrátila zpět do vlasti a snažila se navázat na předešlou činnost pro ČSČK, např. v přípravách při znovuzavedení Slavností velikonočních mírů, které byly nacisty násilně přerušeny. Vzhledem k nastupujícímu režimu, který tyto oslavy pojal jako možnost komunistické propagandy, odešla nakonec Alice Masaryková do ústraní a posléze opět do exilu (1948).

Nejdříve se uchýlila ke své sestře Olze, která se provdala do Švýcarska, nějaký čas pobývala i v Londýně, kde vyřizovala pozůstalost po dodnes nevysvětlené tragické smrti bratra Jana. Později žila v USA, a to nejdříve v ubytovně YWCA (Křesťanské sdružení mladých žen) v New Yorku. V roce 1954 jí byl po vypršení platnosti diplomatického pasu v rámci ustanovení zvláštního federálního zákona jako dodatek přistěhovaleckého zákona schválen doživotní pobyt v USA. Tím byl její pobyt v USA zlegalizován, aniž by se musela zříci svého československého občanství. To svědčí o velké popularitě Alice G. Masarykové v USA a o jejích mezinárodních zásluhách, včetně přihlédnutí k původu její matky a zásluhám jejího otce.

V roce 1956 odešla krátce na Floridu, nakonec využila pozvání od své přítelkyně Marie Vokálkové a žila v jejím domku v Miami. V roce 1964 tu oslavila své 85. narozeniny. K tomuto životnímu jubileu jí blahopřáli tři američtí prezidenti (úřadující prezident Lyndon Johnson a bývalí prezidenti Harry S. Truman a Dwight D. Eisenhower) – byla pravděpodobně jedinou Češkou, které se něco takového podařilo. Kvůli zdravotním komplikacím (cévní mozková příhoda, výrazně zhoršený zrak, kardiologické problémy) strávila Alice Masaryková poslední rok svého života v krajanském Českém domě pro seniory v Chicagu, kde 29. listopadu 1966 zemřela a byla pochována vedle bronzové busty svého otce na českém hřbitově v Chicagu. Její poslední přání – vrátit se zpět do vlasti – se jí díky českým krajanům v USA, Masarykově společnosti, Českému červenému kříži a Masarykově demokratickému hnutí splnilo. Její urna byla převezena do Prahy a za účasti významných osobností 14. září 1994 uložena do rodinné hrobky na hřbitově v Lánech.

Odkaz Alice G. Masarykové

Osobnost Alice Masarykové si domácí i zahraniční odborná veřejnost dodnes připomíná. Jmenujme např. odhalení její busty v muzeu Amerického Červeného kříže ve Washingtonu či skutečnost, že první životopis o ní vyšel rovněž v USA v roce 1980; byl z pera dr. R. C. Mitchellové.

V Československu docházelo k podobným aktivitám z pochopitelných důvodů v menší míře, pouze v době politického uvolnění koncem 60. let a pak až po roce 1989. V roce 1968 byla v Lánech odhalena pamětní deska na budově Sociálního domu, v roce 1996 (v roce 30. výročí jejího úmrtí) byla odhalena pamětní deska na domě v Praze v Loretánské ulici (dnes zde sídlí ústředí ČČK). Můžeme jmenovat i otevření pamětní síně v Lánech v roce 2002 či expozici s fotografiemi přístupnou veřejnosti v soukromém domě v Bystričce u Martina na Slovensku (oblíbené letní sídlo AGM). Patřila jí i expozice v Muzeu ČK v Martině, ovšem toto muzeum bylo posléze zrušeno. Nemůžeme opomenout ani organizaci, která vznikla v roce 1995 pod názvem Společnost Alice Masarykové a která kromě přednáškové činnosti a pořádání konferencí spolupracuje i s Českým červeným křížem (dále jen ČČK). V minulosti došlo k uspořádání tzv. „Memoriálů Alice Masarykové“, které si kladly za cíl zábavnou formou propagovat zdravovědu a prevenci nemocí, včetně soutěží v první pomoci.

V roce 2004 založilo velvyslanectví USA tradici, kdy pravidelně jednou za rok uděluje Cenu Alice Garrigue Masarykové osobnostem, ale i subjektům, které se význačnou měrou zasadily o podporu sociální spravedlnosti, obranu demokratických svobod a rozvoj lidských práv v České republice. Cena je pojmenována právě po Alici Masarykové jako výraz uznání za její úsilí v boji proti sociální nespravedlnosti, v boji při prosazování lidských práv a jako uznání příkladné práce při zakládání a vedení Československého červeného kříže. Také Český červený kříž uděluje Medaili Alice Masarykové – nejvyšší vyznamenání za zásluhy a dlouholetou práci pro ČČK, které vzniklo v roce 1994 a poprvé bylo uděleno v roce 2003 u příležitosti 10. výročí založení ČČK. Mezi další ocenění spjatá s Alicí Masarykovou patří „Plaketa Alice Masarykové“, kterou za přínos v oblasti rozvoje sociální práce v ČR udělují Národní vzdělávací fond a Asociace Socium Carolinum. Nesmíme opomenout ani domácí péči, kterou ČSČK zřídil v roce 1991 a kterou nazval symbolicky „Alice“. Zcela určitě je to velmi důstojná vzpomínka, která nenechává zapomenout na odkaz Alice Masarykové v oblasti komunitní ošetřovatelské péče, kterou sama zakládala.

Seznam počinů dr. Alice G. Masarykové ve prospěch oboru ošetřovatelství, jak z výše sepsaného můžeme vyčíst, je značný, nikoliv úplný. Pokud bych měla vyjmenovávat veškeré záslužné činy, které Alice Masaryková během svého života uskutečnila, vydalo by to na samostatnou publikaci o její osobě. V tomto příspěvku jsem chtěla naznačit a hlavně připomenout, jak nedoceněný je význam práce Alice Masarykové nejen pro sestry, ale pro značně široký okruh zdravotní a sociální oblasti u nás. Příští rok uplyne 50. výročí od jejího úmrtí a přála bych si, aby její odkaz nebyl nikdy zapomenut, neboť si musíme uvědomit, v jakém čase Alice Masaryková působila a jakých výsledků ve své neúnavné práci dosáhla, nejen v rámci Československa, ale i na poli mezinárodním.

Mgr. Bára Kvapilová, ZZS ZK, výjezdové stanoviště Rožnov pod Radhoštěm

• tisk
• předplatit si