Sociální sítě jako jeden z prostředků kyberšikany

Souhrn: Kyberšikana je nová forma šikany, jejímž cílem je ubližovat druhým prostřednictvím informačních a komunikačních technologií, mezi které se řadí internet (e-mail, chat, sociální sítě, webové stránky, blog a další) a mobilní telefony (SMS zprávy, MMS zprávy, videozáznamy). Tento příspěvek se věnuje konkrétně sociálním sítím jako jednomu z nástrojů ke kyberšikaně. Sociální sítě jsou v posledních letech celosvětově nejvyužívanějšími sociálními médii a poskytují nespočet možností ke kyberšikanování, od veřejného ponižování až po zveřejňování nežádoucích fotografií. Článek přibližuje možná rizika, která na sociálních sítích hrozí, a přináší vlastní výzkum, který se věnoval mimo jiné i kyberšikanování a rizikovému chování na sociálních sítích.

Klíčová slova: kyberšikana – sociální síť – Facebook – internet – komunikace.

Social networks as a medium of cyberbullying

Summary: Cyberbullying is a new kind of bullying, which misuses information and communication technologies to harm others. Among ICT belong the internet (e-mail, chat, social networks, websites, blogs, etc.) and mobile phones (SMS messages MMS messages, videorecords). This paper is focused specifically to social networks as one of the tools of cyberbullying. In recent years, social networks are the world's most used social media and they provide countless opportunities to cyberbully others from public humiliation to publishing unwanted photos. The article also deals with the possible risks of social networks and brings its own research, which is focused, among other things, on cyberbullying and risky behavior on social networks.
Keywords: cyberbullying – social network – Facebook – internet – communication.

Úvod

Sociální síť je služba internetu, která umožňuje registrovaným členům vytvářet osobní či veřejný profil a poté s ostatními uživateli komunikovat, sdílet informace, fotografie, videa, chatovat, hrát online hry, být členem různých sociálních skupin a provozovat mnoho dalších aktivit (Sociální síť, 2014). Termín sociální síť jako první použil John Arundel Barnes již v roce 1954. První sociální sítě tvořily skupiny lidí, kteří používali klasické e-maily pro podporu sociálních vztahů. Sociální sítě lze rozdělit především dle jejich obsahu, způsobu vzniku, propojení uživatelů a míry interaktivity. Dále podle způsobu přístupu a použité technologie. Lidé jejich prostřednictvím naplňují především komunikační, emoční a sociální potřeby (Pospíšil, Závodná, 2009–2010).

Současný stav

Sociální sítě zažívají v poslední době velký boom a počet jejich uživatelů neustále vzrůstá. Všeobecně platí, že lidé využívají takové sociální sítě, které jsou v tu danou dobu nejpopulárnější. Mezi ně patří v současné době například Facebook.com, který má silnou uživatelskou základnu i v České republice. V roce 2010 se ve Spojených státech amerických stal Facebook dokonce nejnavštěvovanější webovou stránkou (Chatfield, 2013). Podle údajů z roku 2013 využívá Facebook celkem 81,5 % českých dětí ve věku mezi 11–17 lety (Szotkowski et al., 2013). Po registraci je možné zveřejnit celou řadu údajů, je však na každém, zda tyto informace uvede. Hlavní roli hrají takzvaní přátelé – kontakty, které uživatelé navazují. Tito „přátelé“ pak mají přístup k tomu, co o sobě daný uživatel zveřejní (Fileccia, nedatováno). V nastavení je možné si zvolit, komu se informace zobrazí, toto zabezpečení však může být jen zdánlivé. Aby se děti a mladí lidé cítili určitým způsobem populárnější a žádanější, nemusejí přijímat tzv. žádosti o přátelství pouze od kamarádů a známých, ale v touze o navázání nových kontaktů i od zcela neznámých lidí. Těm je pak umožněno o potenciální oběti získat velké množství informací, které mohou posléze zneužít.

Mezi další sociální sítě patří například Twitter.com, MySpace.com, LinkedIn.com, Google+, mezi nejvyužívanější české sociální sítě pak portál Lidé.cz, Spolužáci.cz nebo Líbímseti.cz. Z určité části nahrazují komunikaci e-mailem či SMS zprávami (Eckertová, Dočekal, 2013).

Při využívání služeb sociálních sítí všeobecně je namístě přečíst si podmínky a pravidla stanovená provozovatelem. Některé například nemají dostatečně ošetřeno zobrazování nevhodného obsahu dětem a mládeži. Konkrétně sociální síť Facebook.com má stanoveno, že se nesmějí zaregistrovat děti mladší 13 let, ale toto opatření lze snadno obejít tím, že si dotyčný „pár let přidá“, a tyto informace nejsou nijak ověřovány. Není proto výjimkou, že svůj profil na této sociální síti mají děti již na prvním stupni základních škol a rodiče o tom nemusejí vědět. Jak uvádějí Eckertová a Dočekal (2013), touha dítěte mít vlastní profil na Facebooku roste s věkem. Nahrává tomu skutečnost, že mnozí z kamarádů, spolužáků a známých již svůj profil mají a nevytvoření vlastního profilu může vést až k sociálnímu vyloučení dítěte. Nedostatečné povědomí uživatelů o zásadách bezpečného užívání internetu je tou největší hrozbou pro jejich soukromí. Děti a mládež mnohdy bez rozmyslu sdílejí na svých profilech ty nejintimnější informace, fotografie a videa nebo také adresu bydliště nebo školy, kterou navštěvují. Výjimkou není ani číslo mobilního telefonu, a to bez jakéhokoli zabezpečení. Neuvědomují si, jaké důsledky pro ně takové chování může mít.

Sociální sítě tedy neslouží pouze jako zdroj zábavy a kontaktu s okolím, ale mohou být i místem výskytu sociálně patologických jevů – kyberšikany. Díky široké uživatelské základně a velkému množství funkcí a informací jsou pro kyberšikanu ideálním prostředkem. Její obětí se může stát prakticky kdokoli, kdo bez rozmyslu a řádného zabezpečení využívá služby sociálních sítí na internetu. Riziko útoků se zvyšuje společně s množstvím zveřejněných soukromých informací, poskytnutí hesel dalším osobám k online aplikacím, webovým stránkám, e-mailovým účtům nebo komunikací s neznámými osobami (Hulanová, 2012). Sociální sítě nabízejí agresorům velké množství prostředků ke kyberšikaně, mimo jiné například ubližující hrubé komentáře (k fotografiím, videím, statusům), vkládání nevhodných materiálů, úpravu a zveřejňování fotografií a videozáznamů, zveřejňování osobních informací nebo vyloučení ze sociálních skupin (Černá et al., 2013).

Z výzkumů, které byly doposud v ČR uskutečněny, vyplývá, že sociální sítě jsou jedním z prostředků nejčastěji zneužívaných ke kyberšikaně. Dle výzkumu „Nebezpečí internetové komunikace III“, který se uskutečnil v roce 2011, byly ke kyberšikaně nejčastěji zneužity právě sociální sítě, a to ve 40,4 % případů. Dalším nejčastěji zneužívaným prostředkem byly SMS zprávy (27,6 %), instant messengery (IM) (24,3 %) nebo veřejný chat (22,7 %) (Kopecký et al., 2012). Podle „Výzkumu rizikového chování českých dětí v prostředí internetu 2013“ jsou útoky spojené s ponižováním, urážením a zesměšňováním nejčastěji prováděny v prostředí sociálních sítí. Tento prostředek uvedlo celkem 37,1 % agresorů. Dalším nejčastěji zneužívaným prostředkem byl neveřejný chat a instant messengery (21 %), SMS zprávy (18,4 %), veřejný chat (16, 8 %) a nejméně byly zneužívány blogy a webové stránky (5,9 %) (Szotkowski et al., 2013). Naproti tomu výzkum realizovaný v rámci projektu „Minimalizace šikany“ v roce 2009, kterého se zúčastnilo 1004 dětí ve věku 8–15 let, udává, že nejčastěji zneužívaným prostředkem byl mobilní telefon (68 %), chat (30 %), e-mail (29 %), nejméně pak sociální sítě (14 %). Jelikož byl tento výzkum uskutečněn v roce 2009 a sociální sítě v té době nevyužívalo tolik lidí, dalo se předpokládat, že se tento počet bude zvyšovat (Minimalizace šikany, 2010). Dle Lenhart (2010) tvoří uživatelé sociálních sítí 39 % obětí kyberšikany.

Vlastní výzkumné šetření

Vlastní výzkum se uskutečnil v první polovině roku 2013 na území Jihočeského kraje. Zúčastnilo se ho celkem 1620 respondentů z druhého stupně základních škol a středních škol. Dolní věková hranice byla 10 let věku, horní hranice stanovena nebyla. Ve výzkumném vzorku bylo 847 chlapců a 773 dívek. Jednalo se o kvantitativní výzkumné šetření, jako prostředek k získání informací byl využit anonymní dotazník.

Sociální sítě se ukázaly být až třetím nejčastějším prostředkem, jímž byli respondenti obtěžováni. Uvedlo jej celkem 33,7 % respondentů. Nejzneužívanějším se dle výzkumu v Jihočeském kraji ukázal být chat (47,4 %), druhým nejzneužívanějším prostředkem byly instant messengery (38,4 %). Jinou webovou stránku uvedlo 15,2 % respondentů a e-mail jen 13 % (graf 1).

Výsledky tohoto výzkumu se v porovnání s ostatními výzkumy liší, což může být dáno tím, že jednotlivé výzkumy byly prováděny v různých časových obdobích a na jiném vzorku respondentů. Výzkum v Jihočeském kraji se co do obtěžování prostřednictvím sociálních sítí nejvíce shoduje s výzkumem „Nebezpečí internetové komunikace III“. Jak je uvedeno výše, rozdílný výsledek (nízké procento výskytu) u výzkumu „Minimalizace šikany“ může být dán tím, že se tento výzkum uskutečnil již v roce 2009, kdy sociální sítě nebyly využívány v tak značné míře, jako je tomu v současné době.

Je nutné podotknout, že sociální sítě, instant messaging i chat jsou úzce spojeny. Například na sociální síti Facebook, která je v ČR nejvyužívanější, je uživatelům umožněna real-time konverzace na tzv. „facebook chatu“ a do mobilních telefonů je možné si stáhnout aplikaci Facebook messenger umožňující totéž. Obě tyto funkce splňují definici pro instant messenger a jedna z nich má ve svém názvu „chat“, což může být pro respondenty značně matoucí. Facebook messenger byl v dotazníku dokonce uveden jako příklad instant messengeru, dá se tedy předpokládat, že obtěžováním prostřednictvím sociálních sítí jsou myšleny převážně aktivity pro ně specifické, jako je psaní urážlivých statusů, komentářů či nahrávání nevhodných fotografií a videí, nikoliv textové zprávy.

Při srovnání míry obtěžování prostřednictvím sociálních sítí se ukázalo, že jsou obtěžovány více dívky (37,1 %) než chlapci (30,5 %). To potvrdil i chí kvadrát test, kdy byla testována hypotéza na hladině významnosti α = 0,05. Naměřená hladina významnosti byla p = 0,005 (tab. 1). Jak uvádějí Černá et al. (2013), dívky se na internetu věnují spíše sociálním aktivitám (čtou, píší, přispívají do diskuzí a podobně), zatímco chlapci více například hrají hry. Tento výsledek se proto dal předpokládat.

Výzkum se nezabýval pouze tím, prostřednictvím kterého prostředku byli žáci obtěžováni, ale i rizikovým chováním v prostředí internetu a tím, jak oni sami zneužívali internetové prostředky k ubližování druhým. Konkrétně na sociálních sítích sdílelo určitý obsah kvůli naštvání někoho druhého 21,6 % respondentů. Textovou zprávu pro naštvání adresáta uvedlo 35,4 % respondentů, sdílení fotografie bez vědomí focené osoby 24 % respondentů a sdílení nějakých informací o jiné osobě pro pobavení ostatních 22,9 % (graf 2).

Všechny tyto aktivity je možné provádět na sociálních sítích. Zejména pro sdílení fotografií bez vědomí toho, kdo je na ní zachycen. Sdílení informací o nějaké osobě pro pobavení ostatních jsou sociální sítě zřejmě nejvhodnějším možným prostředkem a takovéto aktivity na nich nejsou žádnou výjimkou. Mladí lidé na sociálních sítích sdílejí a zveřejňují střípky svého každodenního života včetně multimediálních materiálů, které ne vždy zachycují jen jejich autory. Získávají tím mezi svými internetovými přáteli na zajímavosti a je jim věnována větší pozornost. Stejného výsledku lze dosáhnout i tím, když si budou z někoho veřejně dělat legraci, někoho urážet nebo se s někým hádat.

Závěr

O možných rizicích, se kterými se děti a mládež mohou na internetu setkat, by měli být informováni především rodiče, aby mohli své děti poučit o tom, jak čelit hrozbám, které internet přináší. Děti a mládež využívají sociální sítě především ke komunikaci se svými vrstevníky a bývají na nich často velice otevření. Nad možnými dopady svého jednání nepřemýšlejí, neuvědomují si, že pokud zveřejní své kontaktní údaje, adresu domova či školy, osobní fotografie nebo také názory apod., mohou být tyto informace velmi lehce zneužity k protiprávnímu jednání kýmkoli z online prostředí. Čím více informací o sobě zveřejní, tím více se vystavují riziku online útoku. Proto pokud by si mladší dítě chtělo založit například svůj profil na Facebooku, neměli by mu to rodiče zakazovat, protože by mohlo dojít k tomu, že si ho dítě založí samo tajně, ale naopak by ho měli založit s ním a poté se zajímat, s kým se přátelí, komunikuje, jaké fotografie nebo videozáznamy vkládá a jaké informace o sobě poskytuje.

Pokud budou sociální sítě dětmi používány uvážlivě a pokud budou děti co nejdříve seznámeny s riziky, s nimiž se na internetu mohou setkat, riziko, že se stanou oběťmi kyberšikany, se sníží. Rodiče by proto měli dítě informovat o zásadách bezpečného využívání internetu, komunikaci na sociálních sítích, správném nastavení profilu apod. (Lukášová et al., 2012). Pokud by došlo k nějakému případu zneužití sociálních sítí ke kyberšikanování, rodiče by měli být dítěti oporou a pomoci mu problém co nejdříve vyřešit. Jedná se především o tyto kroky: ukončení komunikace – blokace útočníka – uchování důkazů – oznámení útoku – požádání o odstranění závadného obsahu. Detailněji je postup řešení kyberšikany zpracován například v praktickém návodu pro školy „Co dělat, když – intervence pedagoga. Rizikové chování ve školním prostředí – rámcový koncept“, který je přílohou Metodického doporučení k primární prevenci rizikového chování u dětí, žáků a studentů ve školách a školských zařízeních a obsahuje detailní popis, co dělat v případě výskytu kyberšikany nejenom ve školním prostředí. Tento dokument je k dispozici na stránkách MŠMT (www.msmt.cz).

S nástupem nových informačních a komunikačních technologií vzrostlo nebezpečí, které může z online prostředí přijít. Proto by děti měly být na tato rizika upozorňovány co nejdříve, aby se dokázaly případným útokům bránit.

Mgr. Veronika Królová, Fakulta zdravotnických studií, Univerzita Pardubice

Literatura:

1. Černá A et al. Kyberšikana. Průvodce novým fenoménem. Praha: Grada Publishing, 2013. ISBN 978-80-210-6374-7

2. Eckertová L, Dočekal D. Bezpečnost dětí na internetu. Rádce zodpovědného rodiče. Brno: Computer Press, 2013. ISBN 978-80-251-3804-5

3. Fileccia M et al. Jak se prezentujeme na internetu. Soukromí na síti: Facebook, Lidé.cz & spol. [online]. Praha: Online Safety Institute [cit. 2014-07-11]. Dostupné z: http://www.bezpecne-online.cz/index.php?option=com_k2&Itemid=165&id=1_0334c6b4540fc53c3628d934c263cd78&lang=cs&task=download&view=item

4. Hulanová L. Internetová kriminalita páchaná na dětech. Psychologie internetové oběti, pachatele a kriminality. Praha: Triton, 2012. ISBN 978-80-7387-545-9

5. Chatfield T. Digitální svět. 50 myšlenek, které musíte znát. Praha: Slovart, 2013. ISBN 978-80-7391-720-3

6. Kopecký K, Szotkowski R, Krejčí V. Nebezpečí internetové komunikace III. [online]. Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci, 2012. ISBN 978-80-244-3088-1 (elektronická verze) [cit. 2014-07-12]. Dostupné z: http://www.e-bezpeci.cz/index.php/ke-stazeni/doc_download/39-nebezpei-internetove-komunikace-3-2011-2012

7. Lenhart A. Cyberbullying 2010: what the Research Tells Us [online]. Pew Research Center, 2014 [cit. 2014-07-12]. Dostupné z: http://www.pewinternet.org/2010/05/06/cyberbullying-2010-what-the-research-tells-us/

8. Lukášová K et al. Výchova k bezpečnému a etickému užívání internetu: metodický materiál pro pedagogické pracovníky [online]. Národní centrum bezpečnějšího internetu, 2012 [cit. 2014-07-11]. Dostupné z: www.ncbi.cz/category/6-metodiky-ucebni-materialy?download=49

9. Minimalizace šikany. Tisková zpráva [online]. AISIS o. s. a Nadace O2, 2010 © 2008 [cit. 2014-07-12]. Dostupné z: http://www.minimalizacesikany.cz/pro-media/171

10. Pospíšil J, Závodná LS. Mediální výchova. Kralice na Hané: Computer Media, 2009–2010. 4 sv. ISBN 978-80-7402-022-3

11. Sociální síť [online]. [cit. 2014-07-11]. Dostupné z: http://cs.wikipedia.org/wiki/Soci%C3%A1ln%C3%AD_s%C3%AD%C5%A5

12. Szotkowski R, Kopecký K, Krejčí V. Nebezpečí internetové komunikace IV. [online]. Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci, 2013 [cit. 2014-07-12]. ISBN 978-80-244-3912-9 (elektronická verze). Dostupné z: http://e-bezpeci.cz/index.php/ke-stazeni/doc_download/58-nebezpei-internetove-komunikace-iv-2012-2013

Recenzovaly:

Mgr. Ing. Markéta Benešová – soukromá psychoterapeutická praxe
Mgr. Veronika Benešová, Ph.D. – ZSF JU v Českých Budějovicích

Více o autorce:

Mgr. Veronika Królová, Fakulta zdravotnických studií, Univerzita Pardubice
1999: ukonč. SZŠ Český Krumlov – Všeobecná sestra; 2002: ukonč. VOŠZ České Budějovice – Zdravotnický záchranář; 2007: ukonč. Mgr. studium, ZSF JU v Českých Budějovicích – Rehabilitační péče o postižené děti, dospělé a staré osoby; od 2008: doktorské studium, FZS Univerzita Pardubice – Prevence, náprava a terapie zdravotní a sociální problematiky dětí, dospělých a seniorů; 2007–2008: Městský úřad Český Krumlov, Odbor školství, sportu a mládeže, oddělení sociálně-právní ochrany dětí – terénní sociální pracovník; 2008–2009: Krajský úřad Jihočeského kraje, Odbor kancelář hejtmana, oddělení informací a styku s veřejností – pracovník vztahů s veřejností; od 2009: Krajský úřad Jihočeského kraje, Odbor životního prostředí, zemědělství a lesnictví, oddělení rozvoje venkova, péče o krajinu a koncepcí – evropské projekty, PR agenda a propagace v souvislosti s projekty

 

• tisk
• předplatit si