Lidské srdce – toť chaos vesmíru (Thomas Carlyle)

Snad žádnému jinému orgánu v lidském těle se po staletí nedostává takové pozornosti jako lidskému srdci. Bádají nad ním vědci, lékaři, zamýšlejí se nad ním filozofové a literáti, lkají nad ním básníci, opěvují je hudebníci, ztvárňují je výtvarníci…

Srdce a jeho činnost (nejen základní životní) jsou skloňovány v mnoha oblastech lidského konání. Důvod je jednoduchý – nedá se bez něj žít. Proto i například staří Egypťané nechávali srdce v těle mumií, protože věřili, že je člověk bude potřebovat pro soud na onom světě.

A je to právě srdce, které každý rok selže tisícům lidí na celém světě. Proto se vědci dlouhá léta snažili vymyslet způsob, jak tomu zabránit. V roce 1950 kanadský elektroinženýr J. Hoppes navrhnul a zkonstruoval externí kardiostimulátor, který byl sestaven na základě podnětů kardiochirurga W. G. Bigelowa z Toronto General Hospital. Přístroj byl značných rozměrů a k transkutánní stimulaci srdce využíval elektronky. Aplikace byla pro pacienta bolestivá a nepříjemná. Pacient byl navíc vystaven nebezpečí úrazu elektrickým proudem, protože přístroj byl za běhu zapojen v elektrické síti. Teprve vynález křemíkových tranzistorů a jejich komerční dostupnost v roce 1956 vedla k rychlému rozvoji technologie kardiostimulátorů. První klinická implantace kardiostimulátoru proběhla v roce 1958 v Karolinska Institutet ve švédské Solně. Zařízení selhalo po třech hodinách. Další vydrželo dva dny. Pacient Arne Larson, kterému byl kardiostimulátor implantován, vystřídal během svého života 26 různých druhů těchto přístrojů a zemřel v roce 2001 ve věku nedožitých 86 let. Přežil jak vynálezce tohoto přístroje, tak lékaře, který mu první zařízení implantoval.

Výroba a vývoj nejen kardiostimulátorů jde od té doby mílovými kroky kupředu. Přístroje se zmenšují a jejich funkce se zlepšují. Jednou z posledních novinek je, že pacienti, kteří mají tyto přístroje implantovány, mohou být sledováni na dálku pomocí speciálního zařízení, které přes síť GPRS odesílá data do centrály, kde se shromažďují. Lékař tak má kdykoli přístup k informacím o pacientově stavu, aniž by ho musel osobně vidět. Jak velkou časovou a finanční úsporu to přináší, se dočtete na straně 13 tohoto dubnového čísla časopisu Florence.

Není to však jen technika, která se stará o naše zdraví. Za přístrojem musíme vždy hledat člověka – a ve zdravotnictví dvojnásob. Jsou to zdravotníci, kteří jsou odpovědní za to, zda pacienti dostanou správnou, kvalitní a odbornou péči. A aby ji mohli poskytovat, musejí k tomu být i náležitě vzděláni. A právě kolem vzdělávání sester se v poslední době rozmohly vášnivé diskuze. I my bychom rádi přispěli svou troškou do mlýna, a proto vám přinášíme závěry konference s panelovou diskuzí, která se konala 16. března na půdě 3. LF UK v Praze. O čem se na ní mluvilo a jaký názor na vzdělávání českých sester mají odborníci v zahraničí, se dočtete na straně 4 a 7.

A protože duben je neodmyslitelně spjat s aprílem a různými žertíky, připravili jsme pro vás i v tomto čísle kreslený vtip, který najdete dole na této stránce.

Přeji vám dobrou zábavu a hezké čtení,

Magda Hettnerová, šéfredaktorka

 

• tisk
• předplatit si