Multikulturní ošetřovatelství: péče o muslimské pacienty

Souhrn: Ošetřující personál se v současné době setkává nejenom s pacienty z našeho kulturního prostředí, ale také stále ve větší míře i s pacienty, kteří vyžadují odlišný přístup, zakotvený v jejich náboženství. Tento příspěvek si na základě praktických zkušeností (získaných v rámci realizace projektu „Islám v ČR: etablování muslimů ve veřejném prostoru“ VG20132015113) a rozhovorů s ošetřujícím personálem klade za cíl přiblížit ošetřujícímu personálu specifika péče o muslimské pacienty, jako jsou například praktikování náboženských rituálů v prostředí zdravotnických zařízení.

Klíčová slova: islám – muslimové – multikulturní ošetřovatelství.

Multicultural Nursing: Caring for Muslim Patients

Summary: The number of patients from different cultural millieu is steadily increasing. The medical staff has to cope with a number of clients demanding different approaches ensuing from their religion. This study aims to present the particularities of care for muslim patients, such as practicing the religious rituals in hospitals. The article is based on interviews with medical nursing staff, and is involved in the project: Islam in the Czech Republic: The establishment of Muslims in the public space (VG 20132015113).
Keywords: islam – muslims – multicultural nursing.

Úvod

Ošetřování pacientů z různých kulturních, náboženských a sociálních prostředí je hlavní náplní nyní již plně etablovaného oboru multikulturního ošetřovatelství (dále jen MKO), které zastřešuje myšlenku a zároveň praxi, že při poskytování zdravotní péče je třeba respektovat specifika pacientů odlišné národnosti anebo náboženské příslušnosti, dbát na jejich potřeby, hodnoty, kulturu a víru. Zajistit, aby se cítili v bezpečí, důstojně a neodmítali spolupráci (Ivanová et al., 2005). Cílem tohoto textu je prostřednictvím přístupu MKO a praktických zkušeností, vycházejících z provedených rozhovorů se zdravotnickým personálem, popsat základní prvky islámu, které mohou ovlivňovat péči o pacienty vyznávající toto náboženství, a současně uvést nejčastější situace, se kterými se může ošetřující personál setkat.

Podmiňovací způsob slovesa „moci“ používáme z toho důvodu, že při ošetřování jakéhokoli pacienta je třeba, dle zásad MKO, vycházet z holistické anamnézy daného jedince a vzít v potaz jeho konkrétní potřeby (Mastiliaková, Archalousová, 2008). Jak vyplynulo například z rozhovorů s ošetřujícím personálem, ne každý muslim má stejné potřeby a nepřistupuje stejným způsobem ke své víře. Z tohoto důvodu nelze následující představení islámu a aspektů péče o muslimské pacienty považovat za pevně danou šablonu, kterou lze přiřadit ke každému pacientovi, jenž islám vyznává, ale může do určité míry sloužit jako návod, na co by měl ošetřující personál brát zřetel a čeho se případně vyvarovat.

Metodologie

Použitá data pocházejí z polostrukturovaných rozhovorů s ošetřujícím personálem zdravotnických zařízení – se všeobecnými sestrami, dále náměstkyní ředitele pro ošetřovatelskou péči (celkem se šetření účastnilo 11 participantů). Oslovili jsme také dvě odbornice MKO přednášející na vysoké škole. Dále jsme informace čerpali z e-mailové komunikace se zástupci pěti krajských nemocnic a z odborných textů věnujících se ošetřování muslimských pacientů. Získané údaje byly zpracovány za pomoci otevřeného kódování.

Obecné znaky islámu a nejčastější situace při ošetřování muslimských pacientů

Islám

Islám vznikl počátkem 7. století ve střední Arábii jako přísně monoteistické učení (víra v jediného Boha), které zvěstoval prorok Muhammad ibn Abdulláh (570–632). Svatým písmem islámu a nejvýznamnějším normativním pramenem je Korán. V islámu lze rozlišit dva hlavní proudy: sunnitský islám a ší’itský islám, které jsou od sebe v určitých věroučných a ortopraktických stránkách odlišné. Sunnitský islám reprezentuje zhruba devadesát procent všech vyznavačů islámu, zatímco islám ší’itský představuje v rámci muslimské populace menšinu, podle odhadu tvoří 10–15 % z celkové populace muslimů (Pew Research Center, 2009). Ší’ia se oddělila od většinového proudu po smrti Muhammada (r. 632), kdy vznikl spor o to, kdo se stane jeho nástupcem. Podle stoupenců ší’i měl na Muhammadovo místo nastoupit jeho bratranec Alí, zatímco sunnité se klonili k nástupci, který bude zvolen. V průběhu dějin se ší’a rozdělila do dalších proudů a její stoupenci žijí převážně v Íránu, v menších skupinách v Iráku, Pákistánu, Indii, Libanonu, Sýrii nebo Ázerbájdžánu.

V životě muslima mají významnou roli náboženské povinnosti obsaženy v tzv. pěti pilířích víry. Těmito pilíři jsou vyznání víry, modlitba, půst v měsíci ramadánu, almužna a pouť do Mekky. Pro muslimy není islám pouze náboženstvím, jedná se o způsob života, který upravuje a prostupuje veškerým jednáním věřícího.

Modlitba

Jednou z ústředních činností věřících je modlitba. Vykonávat by ji měl každý dospělý a zdravý muslim pětkrát denně: při východu slunce, v poledne, odpoledne, při západu slunce a cca 1,5 hodiny po západu slunce (v případě ší’itského islámu třikrát denně). Nemocní, staří, těhotné, kojící a menstruující ženy jsou této povinnosti zproštěny, avšak někteří muslimové se chtějí modlit i ve zdravotnickém zařízení – v tom případě většinou postačuje modlení třikrát za den (Špirudová et al., 2004). Existuje také speciální forma modlitby pro nemocné, která je vykonávána vleže. Modlitba je vždy vykonávána směrem k Mekce. Obecně platí, že místo pro modlitbu by mělo být čisté, k tomu slouží např. modlitební koberečky, ale lze použít i noviny, igelitovou tašku či oděv, který zaručí rituální čistotu místa. Modlitebních koberečků nebo jejich ekvivalentů, ale také Koránu by se neměl zdravotnický personál dotýkat (Ivanová et al., 2005). Před každou modlitbou musí být provedena očista těla. Ošetřující personál by měl umožnit muslimovi přístup k tekoucí vodě, ve které si muslim omyje obličej, ruce po lokty a nohy. Modlící se muslim by měl mít oděv zakrývající horní část těla, muslimky užívají šátek pro zakrytí vlasů (ženy by měly mít zahalené celé tělo kromě obličeje a rukou od zápěstí). Během modlitby by věřící neměli být rušeni.

Ramadán

Další součástí náboženského závazku dospělého muslima je půst v měsíci ramadánu, který trvá 30 dní. Během tohoto měsíce nesmějí muslimové od úsvitu do západu slunce jíst, pít, kouřit a provozovat sex. Půstu jsou zproštěni nemocní a staří lidé, lidé na cestách, děti a těhotné, kojící či menstruující ženy.

Smrt

Po smrti každého muslima platí, že by měl být co nejdříve pohřben. Pokud to okolnosti dovolují, pohřeb se koná ještě tentýž den, nebo druhý den po smrti. Před samotným uložením těla do země (islám zakazuje kremaci) je tělo nebožtíka omyto (tzv. velká očista) a zabaleno do bílé bezešvé látky. Pokud příbuzní zesnulého neznají nikoho, kdo by měl vykonat pohřební rituál (očistu těla), měl by jim personál předat kontakt na představitele Ústředí muslimských obcí, kteří tyto služby zajišťují (srov. Rolantová, 2012).

Zákaz alkoholu

Skutky, které jsou v rozporu s božím zákonem, jsou označovány jako harám. Jedním ze zakázaných činů je také požívání alkoholu. Tento zákaz se vztahuje také na léky obsahující alkohol. Je však důležité říci, že pokud lék s obsahem alkoholu pacientovi více pomůže než uškodí, je možné po konzultaci s pacientem tento lék podávat, ale vždy by měl být muslimský pacient obeznámen se složením léků. Především v zemích, kde islám není většinovým náboženstvím, se praktikující muslimové velmi zajímají o složení všech potravin (včetně léků).

Zákaz vepřového masa, halál strava a stravování pacienta

Korán zakazuje konzumovat také vepřové maso a všechny výrobky z vepřového masa. Maso, jež muslimové mohou jíst, by mělo pocházet ze zvířat rituálně poražených a následně vykrvácených (tzv. halál maso, obdoba židovského košer masa). Při sestavování jídelníčku pro muslimského pacienta by se mělo dávat přednost např. drůbežímu či hovězímu masu a pokud možno se vyhnout masu mletému (Ivanová et al., 2005, s. 221). Pacienti mohou také volit jídlo vegetariánské nebo upřednostňovat potraviny donesené rodinou.

Důraz na rodinu a návštěvy pacienta

Rodina je v islámské kultuře jednou z centrálních hodnot. Tudíž pacienta často navštěvují mnozí příbuzní, kteří s sebou mohou přinášet například jídlo. V některých případech pacientův blízký uvítá, když bude moci u nemocného zůstat po celý den.

Tabuizovaná témata

Pro muslimy existují jistá témata, která jsou tabu, ale která jsou často při zjišťování zdravotního stavu pacienta klíčová. K. Ivanová (Ivanová et al., 2005, s. 222) mezi ně řadí rodinné a intimní problémy, základní fyziologické funkce, těhotenství (zejména mluví-li se o něm s mužem), rodinný stav, počet dětí (ptát se svobodné muslimky, zda má děti, je nevhodné, neboť mimomanželský styk je zakázán). Zdravotnický personál by měl při zjišťování daných informací postupovat obezřetně a počítat s možnými odmítavými reakcemi pacienta.

Vnímání intimity a péče o ženy

Muslimky si mnohdy chrání své soukromí a nerady se odhalují, a to jak po stránce fyzické, co se týká jejich oděvu, tak po stránce psychické, jako je např. hovor o intimních věcech. Při ošetřování by to mělo být co nejvíce respektováno. Muslimku by měla vždy ošetřovat žena a míra požadovaného odhalení těla při vyšetření i mimo ně by měla být co nejmenší (Lorenzová et al., 1999, s. 11). Ačkoli při ošetřování muže muslima přítomnost ženy mnohdy nevadí, je vhodné zachovávat v co nejvyšší míře i jeho soukromí.

Hygiena

Muslimové velmi dbají na čistotu těla. Kromě rituálního omývání před modlitbou (menší očista) může být praktikována také větší očista (omývá se celé tělo), která se provádí po pohlavním styku či po skončení menstruace. Muslimové také mohou upřednostňovat při použití toalety bidet nebo bidetovou spršku, pokud toto vybavení není k dispozici, postačí lahev s vodou.

Jazyková a kulturní bariéra, verbální a neverbální komunikace

Z rozhovorů se zdravotnickým personálem, ale také například z orientačního šetření věnovaného zkušenostem českých sester z roku 2000 (viz Špirudová et al., 2004, s. 43) vyplynulo, že při ošetřování pacientů jiných etnik a kultur dotazované „za největší problémy obecně považovaly komunikaci, kulturní rozdíly – nerozumějí některým hodnotám a chování“. Ve zdravotnických zařízeních se tak personál a nejen muslimští pacienti mohou potýkat s komunikačními bariérami, a to nejen jazykovými, ale také kulturními. Obě tyto bariéry mohou u pacientů vyvolávat frustraci, strach, úzkost, hněv a další negativní emoce. Zároveň nedostatek informací či neporozumění může vést k nedodržování léčebného režimu a v konečném důsledku i ke vzniku zdravotních komplikací (Špirudová et al., 2004, s. 184). V tomto případě mohou nabídnout pomoc tlumočníci nebo rodinní příslušníci či přátelé pacienta, kteří žijí delší dobu v ČR a umějí například lépe česky. Jako další prostředek komunikace lze využít komunikační karty (piktogramy) či použít neverbální komunikaci (gestikulaci, mimiku) a demonstraci.

Samotná neverbální komunikace hraje při kontaktu s muslimskými pacienty důležitou roli, a to především oční kontakt a podávání ruky. Někteří muslimové mohou odmítnout podat ruku ženě nebo se při podání ruky ženou cítí nepříjemně. A na druhou stranu žena muslimka nepodá mnohdy ruku muži. Podání ruky příslušníkovi jinému pohlaví může být v tomto případě nahrazeno položením pravé ruky na srdce a lehkou úklonou. Co se týká očního kontaktu, ten je v islámu chápán jako projev určité intimity, zatímco v našem prostředí je pohled do očí spíše výrazem zdvořilosti. Ošetřující personál by proto neměl možnou absenci očního kontaktu s pacientem považovat za projev neslušnosti.

Zkušenost s ošetřováním muslimských pacientů v českých zdravotnických zařízeních

V rámci rozhovorů se všeobecnými sestrami dvou českých zdravotnických zařízení a z e-mailové korespondence se zástupci pěti dalších zdravotnických zařízení v České republice vyplynulo, že muslimští pacienti jsou nejčastěji klienti lázní, kteří přicestovali do ČR primárně za účelem pobytu v místních lázních a kteří musejí podstoupit určitý lékařský zákrok právě ve zdravotnickém zařízení. Dále se personál oslovených zdravotnických zařízení setkává s těhotnými muslimkami. Okrajově jsou mezi muslimskými pacienty zastoupeni studenti či zaměstnanci nadnárodních společností. Personál mnohdy naráží na jazykovou bariéru. Participantky hovořily také o počáteční nedůvěře pacienta při prvním setkání, která se během léčby odbourává. V kontextu ošetřování muslimek participantky zmiňovaly především důraz na intimitu a problematiku tabu témat, které mohou znesnadňovat komunikaci mezi lékaři a pacientkou. Některé ze všeobecných sester se také pozastavily nad rozdílným přístupem jednotlivých muslimských pacientů k personálu. Respondentky se při ošetřování těchto pacientů setkaly jak s vděčností (která převažovala), tak s určitou přezíravostí. V neposlední řadě zdravotnická zařízení mnohdy pořádají pro personál školení MKO, využívají například knihu piktogramů – jazykové nebo komunikační karty nebo služby tlumočníků či se zkušenosti s ošetřováním muslimských pacientů předávají ústně mezi personálem. Souhrnně lze z rozhovorů vysledovat, že muslimští pacienti tvoří ve zdravotnických zařízeních různorodou skupinu a mohou mít rozdílné potřeby. Ať už se tyto potřeby týkají modliteb, stravování, zahalování a intimity, nebo například jazykové vybavenosti či přístupu k nemocničnímu personálu.

Odlišný obraz péče o muslimské pacienty v českých zdravotnických zařízeních předkládá studie „K problematice zajištění kulturně diferencované ošetřovatelské péče ve vybraných minoritách v České republice“. Tato studie se dotazovala přímo muslimů, jaké mají zkušenosti s hospitalizací. Většina účastníků uvedla, že jejich zkušenosti jsou spíše špatné, v mnoha případech nejsou odlišná specifika zdravotnickým personálem respektována, a to především zachování intimity (více viz Tóthová et al., 2009).

Závěr

Na závěr je nutno zmínit, že ne všichni muslimové se shodnou na tom, co je základními prvky islámu – respektive co dělá muslima muslimem. Pro někoho je nejpodstatnější pouze samotná víra v jednoho Boha – Alláha, jiní přikládají také důraz na dodržování pěti pilířů víry, další mohou vnímat jako velmi důležitý aspekt intimitu a zahalení lidského těla. Je třeba si uvědomit, že nelze vytvořit homogenní popis islámu a tudíž i muslimského pacienta, aniž bychom se vyhnuli jisté schematizaci. Muslimové přicházející a žijící v České republice jsou kulturně a etnicky různorodí (pocházejí z mnoha zemí anebo se narodili v ČR) a liší se i v míře praktikování islámu. Proto je vhodné u pacientů brát v potaz jak míru praktikování, tak zemi původu, které může určovat specifickou podobu víry. Pro praxi ošetřování muslimských pacientů je především důležitý individuální přístup personálu a senzitivita vůči konkrétním potřebám daného jedince.

Mgr. Lenka Linhartová, SocioFactor s. r. o.,
Mgr. et Mgr. Tomáš Janků, SocioFactor s. r. o.,
PhDr. Daniel Topinka, Ph.D., SocioFactor s. r. o.

Literatura:

1. Ivanová K, Špirudová L, Kutnohorská J. Multikulturní ošetřovatelství I. Praha: Grada Publishing, 2005

2. Lorenzová D, Mareš J, Měrka V. Zdravotní péče o muslimské pacienty: stručná příručka pro vojenské lékaře působící v zahraničí. Hradec Králové: Vojenská lékařská akademie Jana Evangelisty Purkyně, 1999

3. Mastiliaková D, Archalousová A a kol. Multikulturní ošetřovatelství I. [modul e-learningu v rámci předmětu Multikulturní ošetřovatelství]. Opava: Slezská univerzita v Opavě, Filozoficko-přírodovědecká fakulta v Opavě, 2008

4. Pew Research Center. Mapping the Global Muslim Population [online]. 2009 [cit. 2014-11-25]. Dostupné z: http://www.pewforum.org/2009/10/07/mapping-the-global-muslim-population/

5. Rolantová L. Ústředí muslimských obcí. In Tóthová V et al. Kulturně kompetentní péče u vybraných minoritních skupin. Praha: Triton, 2012, s. 153–178

6. Špirudová L, Ivanová K, Halmo R, Tomanová D, Bursová J. Pečujeme o klienty odlišných etnik a kultur [online]. Olomouc, 2004 [cit. 2014-11-25]. Dostupné z: http://www.eifzvip.cz/dokumenty/elektronicka_knihovna/Pecujeme_o_klienty_odlisnych_etnik_a_kultur.pdf

7. Tóthová V, Rolantová L, Michálková H, Nováková D. K problematice zajištění kulturně diferencované ošetřovatelské péče ve vybraných minoritách v České republice. Ošetřovatelství. 2009;11:282–291

Recenzovaly:

Mgr. Jana Maňhalová – Jihočeská univerzita v Českých Budějovicích, Zdravotně sociální fakulta, katedra ošetřovatelství a porodní asistence, ČR
Helena Michálková – Jihočeská univerzita v Českých Budějovicích, Zdravotně sociální fakulta

Více o autorech:

Mgr. Lenka Linhartová
2013: ukonč. VŠ – obor Sociologie, Fakulta sociálních studií, Masarykova univerzita v Brně. Nyní: výzkumný pracovník, SocioFactor s. r. o.

Mgr. et Mgr. Tomáš Janků
2013: ukonč. VŠ – obor Religionistika, Filozofická fakulta, Masarykova univerzita v Brně; 2014: ukonč. VŠ – obor Management v kultuře, Filozofická fakulta, Masarykova univerzita v Brně; Nyní: Filozofická fakulta, Univerzita Palackého v Olomouci – student doktorského programu Sociologie, projektový manažer a výzkumník ve společnosti SocioFactor s. r. o.

PhDr. Daniel Topinka, Ph.D.,
1994: ukonč. VŠ – obor Fyzika, Pedagogická fakulta, Ostravská univerzita; 2000: ukonč. VŠ – obor Sociologie a religionistika, Filozofická fakulta, Fakulta sociálních studií, Masarykova univerzita v Brně; 2005: ukonč. VŠ – rigorózní zkouška – obor Andragogika, Filozofická fakulta, Univerzita Palackého v Olomouci; 2008: ukonč. VŠ – doktorská zkouška – obor Sociologie, Filozofická fakulta, Univerzita Palackého v Olomouci; Nyní: Filozofická fakulta, Univerzita Palackého v Olomouci – zástupce vedoucího pro obor Kulturní antropologie, jednatel společnosti SocioFactor s. r. o.

 

• tisk
• předplatit si