Hospic očima veřejnosti

Umírání a smrt jsou důležitou součástí našeho života. Bohužel ne každému se poštěstí dožít svůj život v bezpečí domova, obklopen svými nejdražšími. Názory společnosti na toto téma jsou značně rozporuplné, negativistické a plné předsudků. Zatímco odborná veřejnost hospice zná a ví, k jakému účelu slouží, ta laická o nich stále nemá dostatek informací a tápe. Tento výzkum si dal proto za cíl zjistit, jaké povědomí má o hospicích laická veřejnost a jak je subjektivně vnímá.

Vlastní výzkumné šetření probíhalo na území Plzně od prosince 2013 do konce února 2014, a to pomocí jednoduchého nestandardizovaného dotazníku, který obsahoval 15 otázek. Celkem bylo distribuováno 300 kusů dotazníku, odpovědělo 254 respondentů. Po odfiltrování nedokončených a neplatných dotazníků jich bylo k dalšímu zpracování a následnému vyhodnocení vybráno 243, což činilo 81 % z celkového počtu.

Ke zjištění hloubky znalostí laické veřejnosti bylo nutné odpovědět na tyto otázky:

• Jaké faktory ovlivňují znalosti veřejnosti z oblasti hospicové a paliativní péče?
• Vědí respondenti, co je to paliativní péče?
• Je názor veřejnosti na hospicovou a paliativní péči spíše kladný, nebo záporný?

Pomocí demografických otázek bylo zjištěno pohlaví dotazovaných, jejich věk (zařazený do jedné ze čtyř věkových skupin) a nejvyšší dosažené vzdělání. Uzavřené a polouzavřené otázky zjišťovaly, zda oslovení lidé vědí:

• co je to hospic
• kde se o těchto zařízeních dozvěděli
• komu si myslí, že je určen
• jaké jsou zdroje financování hospicové péče
• jaký personál pracuje v hospicích
• zda mají osobní zkušenost s hospicem

V otevřených otázkách pak mohli respondenti vyjádřit svůj názor na paliativní a hospicovou péči.

 

Co ovlivňuje povědomí veřejnosti o hospicích?

Po zpracování dotazníků byla zjišťována vazba mezi uzavřenými/polouzavřenými a demografickými otázkami. Například na otázku, co je to hospic:

1. Nemá pohlaví přímo vliv. Většina žen (91 %) uvedla, že ví, co je to hospic. Obdobně si stojí i muži (85 %). Můžeme tedy odvodit, že pohlaví respondentů nemá přímo vliv na znalost hospice.
2. Věk respondenta má vliv. Dle výsledků lidé do dvaceti let (91 %), lidé ve věku od 21 do 40 let (92 %) a od 41 do 61 let (85 %) převážně vědí, co je hospic. Pouze skupina respondentů ve věku 61 a více let vykazuje procentuálně horší poměr znalosti.
3. Nejvyšší dosažené vzdělání má vliv. Největší procentuální podíl kladných odpovědí mají absolventi vysokých škol (96 %), dále pak lidé s maturitní zkouškou (91 %). Ano odpověděly i více než tři čtvrtiny lidí s výučním listem (81 %) a absolventi vyšších odborných škol (80 %). Horší poměr odpovědí vykazovali lidé se základním vzděláním – pouze 63 % odpovědělo, že ví, co to je hospic.

Dále bylo například zkoumáno, jakým způsobem se o hospicích veřejnost informuje.

1. Nejlepším komunikačním kanálem je pro muže rodina (55 %), následně televizní vysílání (47 %) a internet (46 %). Ženy se nejčastěji o hospici dozvěděly díky studiu (35 %), televizi (32 %) a na internetu (31 %) shodně s prostřednictvím rodiny (31 %).
2. Lidé mladší dvaceti let jsou nejčastěji ovlivněni internetem (49 %), naopak minimální vliv na ně má rádio (6 %), letáky a propagační materiály (6 %), lékař (6 %) či rodina (9 %). Opačný trend je možné sledovat u respondentů starších 61 let. Ti jsou nejvíce informováni od rodiny (54 %) a internet má na ně minimální vliv (15 %). Dotazovaní ve věku od 41 do 60 let se o hospici nejčastěji dozvěděli z televizního vysílání (50 %) a nejméně od lékaře (13 %). Lidé ze skupiny 21 až 40 let jsou informováni z několika komunikačních kanálů stejně – televizní vysílání, internet, rodina i studium se vyskytují ve více než třetině odpovědí.

 

Názory na hospice

Z odpovědí otevřených otázek můžeme obecně odvodit, že veřejnost má na hospice rozporuplný názor. Někteří je považují za dobré, společnosti prospěšné místo, jiní za „dům smrti“ s nedostatečnou péčí. V dotazníkovém šetření převažovaly kladné názory, avšak bylo možné vysledovat, že některé byly (ať už kladné, či záporné) silně ovlivněny masmédii a projevovala se v nich nedostatečná informovanost respondentů v dané problematice.

Výsledky

Z výsledků průzkumu vyplynulo, že veřejnost stále nemá o hospicích dostatečné informace. I přes to, že od otevření prvního hospice uběhlo již dvacet let, stále jsou tato zařízení opředena mnoha mýty a nejasnostmi.

Jak situaci zlepšit?

Je bezesporu důležité, aby se povědomí veřejnosti o hospicích a paliativní péči zlepšilo. Z výsledků průzkumu mimo jiné vyplývá, že znalost veřejnosti je ovlivněna věkem. Bylo by proto vhodné využívat v rámci osvěty pro každou cílovou skupinu efektivní komunikační kanály. Např. pro osoby mladší dvaceti let by jistě pomohlo zapojit do spolupráce pedagogy a výchovné poradce, kteří by problematiku umírání a s ní souvisejících společenských dopadů zahrnuli do školních osnov, vždy s ohledem na věk a schopnosti žáků a studentů. Dále by bylo vhodné realizovat pro studenty zdravotnických a sociálních oborů besedy vedené zkušenými lektory či umožnit studentům exkurze či praxe v hospicích a zařízeních poskytujících paliativní péči.

Pro cílovou skupinu ve věku od dvaceti do šedesáti let by vzhledem k jejich nejčastěji využívaným komunikačním médiím bylo vhodné spolupracovat s veřejnoprávní televizí a více zahrnout problematiku do vzdělávacích pořadů či důkladné proškolit nižší i vyšší zdravotnický personál v rámci celoživotního vzdělávání, aby mohl poskytovat veřejnosti ucelené a relevantní informace.

Pro osoby starší šedesáti let by mohla být navíc vytvořena jednotná brožura či publikace zabývající se hospici, která by byla zdarma distribuována například do ordinací praktických a odborných lékařů, informačních center a na specializovaná oddělení ve zdravotnických zařízeních.

Závěr

Problematika hospicové a paliativní péče je velice choulostivá a naši společnost čeká ještě dlouhá a strastiplná cesta, než se ji naučíme chápat a brát jako normální součást našeho života. Do té doby bych alespoň ráda poděkovala za těžkou práci a úsilí těm, kteří se jakýmkoli způsobem podílejí na fungování hospiců. Můj velký obdiv patří všem zaměstnancům, kteří dnes a denně podávají pomocnou ruku lidem, kteří jsou na konci své cesty životem.

Mgr. Ludmila Lešková, lektor dalšího vzdělávání (OSVČ, Plzeň)

Více o autorce:

Mgr. Ludmila Lešková, lektor dalšího vzdělávání, Plzeň
1983: ukonč. SZŠ Plzeň – obor Všeobecná sestra; 2006: ukonč. PSS – obor Všeobecná sestra – Ošetřovatelská práce o dospělé – Geriatrie; 2012: ukonč. Bc. studium – Ošetřovatelství a porodní asistence, FZS ZČU, Plzeň; 2014: ukonč. Mgr. studium – Ošetřovatelství, VŠZSP sv. Alžbety, Bratislava; 1984–1984: KÚNZ Plzeň, zdravotní sestra – směnný provoz; 1988–1994: MÚSS Plzeň, všeobecná sestra – směnný provoz; 1991–1997: Vojenská nemocnice Plzeň, všeobecná sestra v ambulantní péči; 1997–2003: MUDr. Vlasta Boříková, Plzeň, všeobecná sestra v ambulantní péči; 2003–2007: Privamed Plzeň, všeobecná sestra – směnný provoz; 2007–2008: Domovinka Plzeň, všeobecná sestra v terénu, lektorka; 2006–současnost: externí lektor, lektorská činnost; 2008–2011: FN Plzeň, všeobecná sestra – směnný provoz; 2011–2012: Domovinka Plzeň, Vedoucí lektorské činnosti; od 2012: OSVČ, Plzeň, lektorská činnost

 

• tisk
• předplatit si