Při práci na oddělení pro královskou rodinu jsem se sama cítila jako princezna

Představte si nemocniční oddělení, v němž se koupelna blyští zlatem, na stropech září křišťálové lustry a jednu celou stěnu zabírá plazmová televize. Zdá se vám to nemožné? Omyl. Sestra Mgr. Lucie Karalová na takovém oddělení pracovala. Téměř šest let strávila pracovně jako zdravotní sestra v Saúdské Arábii, kde se mimo jiné starala i o členy královské rodiny.

Kdy vás napadlo vycestovat a proč zrovna do Saúdské Arábie?

Byl to nápad mojí kamarádky Kláry, se kterou jsem se seznámila při studiu magisterského studijního programu na Karlově univerzitě v Praze. Pracovala jsem v té době v nemocnici na Vinohradech na oddělení plastické chirurgie. Bylo to mé první zaměstnání. Když přišla s tímto nápadem, řekla jsem si, proč ne. Zašly jsme do agentury která zprostředkovává práci v Saúdské Arábii, a podaly jsme si přihlášku.

Co bylo pak?

Podstoupily jsme pohovory, udělaly jsme zkoušky z angličtiny, Basic Life Support a z dalších odborných znalostí, vyplnily jsme potřebné formuláře a pak už jsme jen čekaly, až přijde nějaká nabídka. Asi po půl roce a osobních pohovorech s komisí vyslanou ze Saúdské Arábie jsem já dostala práci v Džiddě (Jeddah) a Klára, bohužel, v Rijádu. Odjely jsme tedy každá jinam. Ona tam zůstala pouze rok, já skoro šest let.

Jaké byly začátky?

Šílené. V práci to bylo úplně něco jiného – naprosto jiný systém, všechno se dokumentovalo v počítači, veškerá komunikace probíhala v angličtině, lidé, kteří tam pracovali, pocházeli z nejrůznějších zemí, používali jsme úplně jiné pomůcky a přístroje… První půlrok byl zkrátka velice náročný. Z našeho oddělení v ČR jsem byla třeba zvyklá na zastaralé rtuťové teploměry a tlakoměry s manžetou, zatímco tam byly k dispozici sofistikované přístroje, se kterými jsem se musela naučit pracovat. Dnes už je to u nás možná taky jiné, ale před těmi šesti lety to byl obrovský rozdíl, co se týče pomůcek a přístrojového vybavení.

Mgr. Lucie Karalová

Kde jste pracovala?

Dostala jsem práci v JCI akreditované nemocnici s názvem King Abdulaziz Medical City National Guard Health Affairs v Džiddě na oddělení ortopedické chirurgie. Byl to sice pořád obor chirurgie, ale přeci jen mezi plastickou a ortopedickou chirurgií je rozdíl. Moji kolegové pocházeli z asi třiceti různých zemí, takže člověk se musel naučit nejen rozumět jejich přízvuku, ale i chápat jejich kulturní odlišnosti. Nejvíc tam byly Filipínky, dále Malajky, černošky z jižní Afriky, Indky, ale i Britky; lékaři byli převážně Saúdové. Zkrátka lidé z celého světa. Po krátké době jsem pracovala na pozici „charge nurse“, což je něco jako u nás staniční sestra, takže jsem se kromě pacientů starala i o management.

Jak vypadal váš první den?

Byly jsme tři adeptky, jedny z prvních Češek, které do Saúdské Arábie s touto agenturou odletěly, takže jsme to měly o to těžší, protože jsme se musely spolehnout jen samy na sebe. Dnes, když tam nové holky přijíždějí, jim poradíme, co mají dělat, na co si dát pozor a podobně, pomůžeme jim s koupí abáji (svrchní černý šat, kterým se musejí ženy v Saúdské Arábii zahalovat – pozn. red.), telefonní karty a podobnými nezbytnostmi, které na začátek potřebují. Po příletu nás na letišti vyzvedl vyslanec nemocnice, který nám zařídil odvoz do takzvaného compoundu, což je satelitní městečko, ve kterém žijí pouze cizinci. Je obehnané vysokou zdí a pro naši bezpečnost hlídané ozbrojenými strážemi. Tam jsme vyplnily opět nějaké dokumenty, ubytovaly se v nádherných vilách a pak už jsme nastoupily do nemocnice. První týden je takzvaně orientační. Seznámily jsme se s pravidly a chodem nemocnice, absolvovaly jsme různé přednášky a kulturní tréninky, během nichž jsme se dozvěděly něco o místní kultuře a probraly základy arabštiny. Tu jsme se musely začít učit co nejrychleji, protože ne všichni pacienti uměli mluvit anglicky.

Co bylo dál?

Během prvních tří měsíců jsme musely složit spoustu nejrůznějších zkoušek a kompetencí. Na oddělení jsem pak pracovala pod vedení preceptorky. Přidělena mi byla Filipínka, která se mi ovšem nevěnovala naplno, tudíž jsem si musela spoustu věcí zjistit a naučit sama. Po prvních osmi službách, které jsem sloužila s ní, jsem už začala pracovat samostatně. Bylo to opravdu hodně náročné.

O kolik pacientů jste se staraly?

Na běžném oddělení má každá sestra na starost pět až šest pacientů. Po svém přeložení na VIP oddělení jsem pečovala maximálně o tři pacienty. A na královském oddělení, kde jsem pak příležitostně sloužila, jsme se dvě staraly o jednoho pacienta.

Čím jste si zasloužila práci na takovémto oddělení?

Asi po roce, kdy jsem v nemocnici pracovala, k nám přivezli jednu z princezen. Byla jsem vybrána k jejímu ošetřování. Protože vedení nemocnice asi usoudilo, že jsem se osvědčila, hned druhý den mě přeložili na VIP oddělení.

Jak vypadá takové královské oddělení?

Nebylo otevřené běžně, jen když potřeboval péči někdo z královské rodiny. Šlo převážně o nejbližší příbuzné krále. Bylo jedním slovem nádherné. Luxusní, honosné, jako z pohádky tisíce a jedné noci. Bohatě zdobené, jak je u Arabů zvykem, koupelna celá ve zlatě, na stropech byly křišťálové lustry, všude obrovské televizní obrazovky, zkrátka jedním slovem úžasné. I já sama jsem si tam připadala jako princezna.

A VIP oddělení? Dá se nějak srovnat s VIP oddělením u nás?

Nemohu posoudit, jak je to teď, ale před těmi šesti lety, kdy jsem pracovala na plastické chirurgii, což bylo také VIP oddělení, oproti tomu saúdskému rozhodně nebylo na tak vysoké úrovni. V saúdskoarabské nemocnici byly sice nemocniční postele, které se daly polohovat, ale okolní nábytek nemocnici nepřipomínal. Všude byly plazmové televizní obrazovky, honosný nábytek a podobně.

Jak vypadal váš běžný pracovní den?

Směny tam jsou dvanáctihodinové, stejně jako u nás. Na denní směnu se nastupuje v sedm hodin ráno. Noční staniční sestra přidělí denním sestrám pacienty, o které se budou starat. Obě staniční sestry, noční i denní, společně přepočítají narkotika. Poté následuje předání veškerých informací o všech pacientech a následná sesterská vizita. Každá sestra pak u těch svých svěřených pacientů změří vitální funkce, připraví jim léky a pak už se o nemocné starají stejně jako u nás. To znamená jídlo, příprava na výkony, vyšetření a podobně.

„Dne 23. 1. 2015 jsem se dozvěděla
smutnou zprávu. Strážce dvou svatých mešit
král Abdullah bin Abdulaziz Al Saud zemřel.
Jsem poctěna, že jsem měla tu příležitost
v království Saúdské Arábie žít a starat se
o jeho nejbližší. Ať odpočívá v pokoji,“
říká Mgr. L. Karalová

V čem je hlavní rozdíl mezi prací sestry v ČR a v Saúdské Arábii?

Tím, že Saúdové jsou muslimové, se veškerý život podřizuje jejich víře. A to se projevuje i v nemocnici. Pacienti se například pětkrát denně modlí, přičemž je nesmíte vyrušovat. Takže když jsem třeba šla dát pacientovi léky a viděla jsem, že se zrovna oddává modlitbě, přišla jsem samozřejmě později. V období svatého měsíce ramadánu, kdy se muslimové postí, navíc muslimové odmítají nejen jídlo a pití, ale také léky a infuze. Z toho důvodu se vždy jakoby otočí den a noc. Poslední léky dostanou před východem slunce a další pak až večer po jeho západu. Čeští pacienti bych řekla, že jsou víc disciplinovaní. Za Araby chodí hodně návštěv a každá rodina má stanoveného svého „sittera“ – někoho, kdo na pacienta dohlíží a pomáhá s péčí o něj. No a v neposlední řadě pacientky vyšetřuje lékař vždy za stálé přítomnosti sestry.

A jaké je postavení sestry v tamní společnosti?

Sestry mají větší pravomoci, ale s tím i samozřejmě větší odpovědnost. Jak lékaři, tak pacienti je tam však berou jako „někoho“. Mrzelo mě například, že když jsem v Česku vystudovala a získala titul Mgr., bylo to pořád stejné, jako bych ho neměla. Plat odpovídal sestře se středoškolským vzděláním a i ze strany lékařů jsem pořád cítila takové to: „jsi sestra, tak to koukej udělat.“ Kolektiv kolegyň byl v ČR výborný, na to si nemůžu stěžovat. Doteď jsme spolu stále v kontaktu a moc mi fandí. To mi naopak v Saúdské Arábii chybělo, protože tam jsem se občas setkala i s určitou závistí, hlavně ze strany Filipínek, protože Evropanky jsou v Saúdské Arábii lépe placené, ale přístup ze strany společnosti k sestrám je u nás pořád horší než v Saúdské Arábii.

 

Během svého pobytu v Saúdské Arábii procestovala Lucie všechny
okolní státy, podívala se také do pouště a potápěla se v Rudém moři.

Když teď na chvíli opustíme zdravotnictví, jak tam vypadal váš běžný život?

Během prvních měsíců prochází člověk takzvaným kulturním šokem. Všechno je jiné, než na co byl zvyklý. Počasím počínaje, přes to, jakým způsobem chodí tamní lidé oblékaní, až po celkový způsob života. Ale po čase, když si na to člověk zvykne, je tam opravdu spokojený. Alespoň já jsem byla. Jak už jsem říkala, žili jsme v compoundech, kde jsme nemuseli tak přísně dodržovat jejich pravidla. Například jsme tam nemusely chodit zahalené a normálně jsme se opalovaly u bazénu v plavkách. Všichni jsme tam bydleli ve vilách, k dispozici jsme měli fitness centrum a podobně. Ale pokud jsme chtěly jít ven na ulici, musely jsme být oblečeny v abáje a dle potřeby mít vlasy zahalené šátkem. Je to o tom, že když je člověk v jiné zemi, musí respektovat její pravidla a tradice. V celém království je zakázaný alkohol, takže tam nejsou žádné bary ani diskotéky, kde by se mohl člověk bavit tak, jak to známe u nás. Ale zase tam jsou různá zábavní centra a párty, pro nás cizince se pořádaly například na ambasádách nebo v těch compoundech, takže se nedá říct, že bychom se nudili. Pro tamní obyvatele je všechno podřízené víře a spoustu věcí dělají odděleně, zvlášť muži a ženy. Muž a žena, kteří nejsou v příbuzenském svazku nebo nejsou sezdáni, by neměli být spolu viděni například ani na ulici. Hlídá to náboženská policie, která dohlíží mj. i na to, aby měly ženy zahalené vlasy a podobně. Já jsem tam nikdy žádné problémy neměla. Byla jsem tam opravdu spokojená a moc se mi tam líbilo. Hodně jsem také cestovala.

V Al-Balad, starém městě Džiddy, narazíte nejen na
tradiční tržiště (souq), které připomíná labyrint maličkých
obchodů (nahoře), ale i na moderní stavby (dole).
fota: archiv Lucie Karalové

Kde jste byla?

V podstatě po dobu, co jsem žila v Saúdské Arábii, jsem procestovala všechny okolní země. Navštívila jsem Jordánsko, Libanon, Omán, Katar, Turecko, Dubaj, Indii a Bali.

Co jste si od práce v Saúdské Arábii slibovala?

Chtěla jsem zkusit pracovat v zahraničí, abych poznala tamní kulturu, zdokonalila si angličtinu, abych cestovala a v neposlední řadě abych si vydělala peníze na byt v ČR, což se mi také podařilo.

Přivezla jste si i nějaké neobvyklé zážitky?

Úžasným zážitkem bylo například, když jsem navštívila saúdskoarabskou svatbu. Oslava probíhá odděleně a dokonce se může stát, že nejen na jiném místě, ale třeba i v jiný den. Ženich a nevěsta podepíší smlouvu a pak to oslaví. Ženy zvlášť a muži také zvlášť. Byla jsem pozvána na svatbu, které se zúčastnilo dalších asi tři sta žen, a bylo to úžasné. Ty černě oděné, téměř anonymní postavy, které člověk potkává na ulicích, se najednou ukázaly v nádherných róbách, krásně namalované, načesané, byla to nádhera. Až z těch barev přecházel zrak. Popíjela se káva – gahwa, jedly se datle a spousta jiných sladkostí a byla to zábava. Před půlnocí se přišel ukázat ženich s nevěstou. Než vstoupili, zhasla světla a všechny ženy, vyjma příbuzných ženicha, se zahalily do abájí. Pak svatební pár vstoupil. Zatančili si, hosté jim popřáli a pak následovala večeře, nebo spíš snídaně, protože zábava trvala až do rána. Bylo to něco neskutečného. No a dalším takovým nezapomenutelným zážitkem byly povodně. Jen párkrát za rok, zpravidla v listopadu, tam totiž zaprší a i když déšť trvá třeba jen hodinu, přijdou pak povodně. Jedny takové opravdu ošklivé jsem zažila krátce poté, co jsem přijela. Po tříhodinovém dešti přišly záplavy, které stály život hodně lidí. I v naší nemocnici byl vyhlášen „code black“, což znamená katastrofu. Někteří pacienti prý museli být dokonce evakuováni, protože do nemocnice zatékalo. To byl naštěstí jen jeden nepříjemný zážitek. Těch hezkých mám nespočet. Je to prostě úplně jiný svět.

Půl roku jste už v České republice. Plánujete se do Saúdské Arábie vrátit?

Asi ano. Chybí mi to. Mám tam spoustu přátel, se kterými jsem zůstala v kontaktu. Problém je, že do Saúdské Arábie se nedá dostat na klasické turistické vízum, proto zvažuju, že se tam opět vrátím pracovně.

Magda Hettnerová, redakce Florence

→ k věci

Kdo je Mgr. Lucie Karalová

Zdravotní sestra původem z Moravy, která na Karlově univerzitě v Praze absolvovala bakalářský studijní program Ošetřovatelství a magisterský studijní program Pedagogika. Ve Fakultní nemocnici Královské Vinohrady v Praze pracovala na oddělení plastické chirurgie, v roce 2009 odjela pracovat do Saúdské Arábie. V JCI akreditované nemocnici s názvem King Abdulaziz Medical City National Guard Health Affairs v Džiddě dostala místo na oddělení ortopedické chirurgie. Poté, co se osvědčila v péči o členku královské rodiny, byla převedena na VIP oddělení, odkud přecházela v případě, že byl hospitalizován někdo z královské rodiny, na královské oddělení. Během svého působení v Saúdské Arábii procestovala většinu okolních zemí. V roce 2013 provázela v Saúdské Arábii českou delegaci podnikatelů v čele s tehdejším ministrem zahraničí Karlem Schwarzenbergem. Ze svého téměř šestiletého působení v Saúdské Arábii na pozici „charge nurse“ (podobné jako staniční sestra v ČR – pozn. red.) napsala několik článků do periodik pro zdravotní sestry. V současné době zvažuje návrat do Saúdské Arábie.

• tisk
• předplatit si