Ošetřovatelské školy slaví letos sto let od svého zřízení

Přesně sto let letos uplynulo ode dne, kdy došlo k zásadnímu zvratu v ošetřovatelství ve střední Evropě. Nařízením rakouského ministerstva vnitra o profesionálním ošetřovatelství č. 139 z 25. června 1914 (obr. 1) bylo započato systematické vzdělávání ošetřovatelek nemocných. Tento legislativní dokument dal vzniknout síti ošetřovatelských škol v tehdejším rakouském mocnářství, pod které patřily i české země. Jako první vznikla pětice škol: ošetřovatelská škola při Všeobecné nemocnici ve Vídni, ošetřovatelská škola v Terstu, ošetřovatelská škola Červeného kříže ve Vídni a dvě ošetřovatelské školy při Všeobecné nemocnici v Praze. Byly to Česká ošetřovatelská škola (obr. 2) a Německá ošetřovatelská škola (obr. 3).

První ošetřovatelské školy v Praze

V Praze existovala ošetřovatelská škola již před vydáním tohoto usnesení. Její činnost trvala od roku 1874 do roku 1881 a byla zřízena při Všeobecné nemocnici. Výuka v ní byla zajištěna pedagogy z pražské univerzity. Byla to vůbec první ošetřovatelská škola na území Rakouska-Uherska.

Až legislativní výnos z roku 1914 dal vzniknout následujícím ošetřovatelským školám na našem území. Podmínky zřízení a vedení dvou pražských ošetřovatelských škol jsou zaneseny v dokumentu „Zřízení škol k ošetřování nemocných v c. k. všeobecné nemocnici v Praze“, který přímo vychází z rakouského ministerského nařízení č. 139/1914. Se státní podporou byla při Všeobecné nemocnici v Praze zřízena škola pražského nemocničního fondu k ošetřování nemocných s českým vyučovacím jazykem (sídlila na adrese Ječná ulice č. 4, Praha II) a s německým vyučovacím jazykem (sídlila na Karlově náměstí č. 30).

Obě školy zahájily vyučování v roce 1916. Jejich správou byl pověřen ředitel c. k. všeobecné nemocnice v Praze. Hlavním úkolem obou škol bylo ve dvou letech vycvičit ošetřovatelky nemocných zejména pro službu v c. k. všeobecné nemocnici pod vedením vynikajících vyučujících. Nebyly však určeny pouze pro vzdělávání ošetřovatelek pro potřeby Všeobecné nemocnice v Praze.

Přijímány do nich byly žačky světského i duchovního stavu, které se chtěly věnovat službě v jiných nemocnicích či jiných odvětvích ošetřovatelského povolání (např. službě terénní, kojeneckým útulkům apod.). Žačky duchovního stavu směly zůstat ve svazku svého řádu, ale světské žákyně musely po dobu studia bydlet na školním internátě. Výnos upravoval podobu internátu tak, aby zařízení vedlo k povznesení ošetřovatelského povolání a domácímu pohodlí žaček (obr. 4). V čele každého internátu stála představená školy, které měla dohlížet na osobní rozvoj žaček. Současně s tím byly upraveny i podmínky pro životosprávu a byl ustanoven školní lékař.

Uchazečky, které se reversem zavázaly, že po dvouletém výcviku a získání diplomu vstoupí nejméně na tři roky do služby v c. k. všeobecné nemocnici v Praze, měly studium zdarma, spolu se zajištěnou stravou, prádlem, lékařskou službou apod. Ostatní žačkám ubytovaným v internátě byl účtován poplatek v prvním roce studia 70 korun za měsíc.

Za žačky mohly být do ošetřovatelské školy přijímány dívky a paní, jež byly rakouskými státními občankami, dokonaly 18. rok svého věku, pokud byly nezletilé, musely doložit souhlas otce nebo poručného úřadu. Dále musely prokázat bezúhonný život, musely být tělesně i duševně způsobilé pro ošetřovatelské povolání a musely úspěšně vychodit měšťanskou školu. Do školy nebyly přijímány uchazečky, které pečovaly o nedospělé dítě a vedly vlastní domácnost. Sestry duchovních řádů se směly ke studiu hlásit pouze se svolením řádových představených.

Přijímací zkoušky se skládaly ze dvou částí. Písemná zkouška obsahovala diktát, slohový úkol a dva početní příklady z praktického života. Ústní zkouška měla za cíl zjistit stupeň inteligence uchazečky. Byly preferovány ty uchazečky, které se po ukončení studia dobrovolně hlásily k nejméně tříleté službě při epidemiích a ve válce při ošetřování nemocných a raněných.

Po přijímacím řízení byly studentky prozatímně přijaty na tři měsíce – během této doby mohly dobrovolně, bez udání důvodu, školu a internát opustit. Poté se přijetí stávalo definitivním. Definitivně přijaté žákyně dostávaly odznak ošetřovatelek nemocných. Studium se skládalo z tzv. roku učebného (teoretického) a z roku zkušebného (praktického). Co se týče vyučovacích hodin, byl (ve 30. letech 20. století) poměr mezi teorií a praxí 1:8 a posléze 1:6. Po dobu učebného roku se žačky nazývaly „žákyně ošetřovatelství“ po uplynutí učebného roku „ošetřovatelka na zkoušku“. Po prvním roce studia musely žákyně splnit zkoušku, na základě které mohly být připuštěny do roku zkušebného, tudíž k praktickému vyučování. Ošetřovatelky na zkoušku, které splnily kladené podmínky, jevily se zvláště spolehlivými a důvěryhodnými, získaly právo být připuštěny ke státní zkoušce diplomové. Diplom opravňoval k užívání titulu „diplomovaná ošetřovatelka nemocných“.

Kromě dvouletého studia měly být zřízeny i teoreticko-praktické pokračovací kurzy pro personál z c. k. všeobecné nemocnice v Praze a z ústavů spojených s ošetřovatelskou školou. Tyto kurzy byly pořádány za účelem připravit frekventantky k diplomové zkoušce i bez nutnosti navštěvovat ošetřovatelskou školu.

Obr. 1 / Nařízení rakouského ministerstva vnitra o profesionálním ošetřovatelství č. 139 z 25. června 1914 – úvodní strana

Obr. 2 / Oficiální označení korespondence České ošetřovatelské školy v Praze

Obr. 3 / Oficiální razítko Německé ošetřovatelské školy v Praze

Obr. 4 / Společenská místnost internátu České ošetřovatelské školy

Obr. 5 / Diplom absolventky z roku 1949 s uvedením příslušného zřizovacího nařízení č. 139/1914
Zdroj obrazové dokumentace: Österreichische Nationalbibliothek a AHMP

Ostatní ošetřovatelské školy na našem území

Dle uvedeného ministerského výnosu vznikaly ošetřovatelské školy na našem území ještě ve 40. letech 20. století, což dokládají diplomy absolventek (obr. 5). Např. v meziválečném období vyučovalo na našem území dvanáct ošetřovatelských škol. Dle výše zmíněného výnosu byly založeny školy např. v Chomutově (1917), Opavě (1926), Hradci Králové (1935), v Brně, Sirotčí ulici (1936), ve Znojmě (1937), Moravské Ostravě (1937), Kroměříži (1939), v Olomouci (1939), Brně, Černé ulici (1939), v Praze III – Ošetřovatelská škola kongregace Mil. Sester sv. Karla Boromejského (1939) a další.

Dle sborníku Spolku diplomovaných sester bylo v roce 1947 na území Čech, Moravy a Slezska registrováno 33 ošetřovatelských škol.

Závěr

Abychom pochopili význam tohoto výnosu, který zásadně posunul prestiž ošetřovatelského povolání, musíme si uvědomit poměry doby, v níž vznikl.

Na jedné straně sociální poměry ošetřovatelek v nemocnicích, které v té době pracovaly pouze za stravu a ubytování, které bylo často v pokojích nemocných (sociální a platové poměry ošetřovatelského personálu byly upraveny až vládním nařízením v roce 1927) a naproti tomu životní poměry žaček ošetřovatelských škol. Během jejich studia byl kladen důraz nejen na jejich vzdělávání, ale též na výchovu. Z dostupných archivních materiálů je zřejmé, že snaha o osobnostní a společenský rozvoj žaček byla veliká. Jen kolik finančních prostředků bylo věnováno na nákup zahraničních knih, ladění piana na internátě apod. Málokteré legislativní usnesení proto znamenalo tak zásadní předěl v dějinách středoevropského, potažmo českého ošetřovatelství jako toto nařízení rakouského ministerstva vnitra z 25. června roku 1914.

Tento text vznikl za podpory grantu GA UK č. 898214.

Mgr. Renata Vytejčková, Ústav ošetřovatelství 3. LF UK v Praze
e-mail: renatavytejckova@seznam.cz

Literatura

1. 139. Verordnung des Ministers des Innern vom 25.Juni 1914, betreffend die berufsmäßige Krankenpflege. Österreichische Nationalbibliothek, ALEX Historische Rechts-und Gesetzestexte Online

2. Sborník pracovního sjezdu Spolku diplomovaných sester v ČSR, vydáno nákladem Zemské ošetřovatelské školy v Praze, 1947

3. Sbírky fondů, Archiv hlavního města Prahy, Česká státní škola ošetřovatelská Praha II. Ječná

4. Walter I, Seidl E, Kozon V. Wider die Geschichtslosigkeit der Pflege. Wien: ÖGVP Verlag, 2004. ISBN 3-9500776-8-5

5. Kozon V, Seidl E, Walter I. Geschichte der Pflege – Der Blick über die Grenze. Wien: ÖGVP Verlag, 2011. ISBN 978-3-9502178-4-1

• tisk
• předplatit si