Statečná Naděje znamená nevzdat to

„Člověk může být, kým chce, když do toho dá všechno,“ říká Bc. Julie Pazderka a ví, o čem mluví. Ve svých pětadvaceti letech už toho stihla prožít víc, než jiní za celý život.

Narodila se v San Franciscu v USA. Když jí bylo deset let, odstěhovala se rodina do České republiky. V šestnácti letech začala s modelingem. V době, kdy se její vrstevníci chodili bavit na diskotéky, ona stála na přehlídkových molech v Itálii, v Americe a bojovala s anorexií. Když jí bylo třiadvacet let, diagnostikovali jí lékaři rakovinu děložního čípku. Nádor o velikosti golfového míčku jí potvrdili v den, kdy skládala státnice. Julie to však nevzdala a hned poté, co státnice úspěšně složila, se s vervou se pustila do dalšího boje – o vlastní život. Založila neziskovou organizaci Statečná Naděje – Brave Hope a jejím prostřednictvím se dnes snaží pomáhat dalším ženám s rakovinou.

Jak jste se dostala do České republiky?

Můj táta se tu narodil. Před komunistickým režimem ale utekl do USA, kde se seznámil s mojí maminkou, která je napůl Američanka a napůl Korejka. Já jsem se narodila v roce 1989 v San Franciscu. Když se tu změnily poměry, odstěhovali jsme se do Čáslavi. Bylo to hlavně proto, abychom byli nablízku babičce a dědovi. Mámě se tu zalíbilo, připadalo jí to tu hrozně romantické, protože i těch deset let od pádu totality tu bylo všechno ještě takové syrové.

Vydrželo jí to nadšení?

Ano, dodnes se jí tu moc líbí. Naučila se česky a dneska mluví líp než jiní Američané nebo cizinci, kteří tu žijí. I když si z ní táta dělá legraci a říká, že „mele páté přes deváté“.

Ovšem pro vás to musel být trochu šok. Ze San Francisca do Čáslavi…

Začala jsem chodit do základní školy, byla to, tuším, čtvrtá třída. Byla to úplně obyčejná základní škola, protože táta chtěl, abychom se s bratrem naučili česky. Já jsem v té době uměla říct akorát „děkuji“, „prosím“, „dobrý den“ a „babi“. Bylo to dost těžké, protože mi jednak dělal potíže jazyk, kterému jsem nerozuměla, a jednak na mě ty děti koukaly, jako kdybych byla něco zvláštního. Byla jsem Američanka – cizinka, což neznaly. Řada z nich totiž v té době nebyla nikdy ani v Praze. Pro mě to bylo něco nepochopitelného, protože San Francisco je velkoměsto, takže tam jsou cizinci naprosto běžná věc.

Nelitujete, že jste nezůstali v Americe?

Ne. Nakonec jsem ráda, protože to bylo jednak dobré pro mé vzdělání a také mi to hodně pomohlo, když jsem onemocněla.

Jak to?

Kdybych onemocněla v Americe, tak by se moji rodiče nedoplatili, a navíc bych určitě nedostala takovou péči, jaké se mi dostalo tady. Tady, pokud o vás mají lékaři opravdu zájem jako o pacienta, dělají to, co dělat mají. Když mě dostal do péče pan profesor Rob z motolské nemocnice, věnoval se mi tak, jak se věnuje každé své pacientce. Zpočátku jsem si myslela, že by ten přístup mohl být přátelštější, ale pak mi došlo, že to není možné, protože těch pacientek je tolik. Ale i tak byl pan profesor velmi milý a profesionální.

Kolik taková léčba v Americe stojí?

Ročně je to asi padesát tisíc dolarů. Lidé si na ni berou hypotéky, půjčky a nejsou schopni ji splatit. Je to taková ironie. Amerika je země, kde jsou obrovské možnosti, ale když jde o tak základní věc, jakou je zdraví… Přijde mi hrozně spratkovské, když si tu lidé stěžují na poplatek 30 korun, který mají zaplatit, protože to je nic. To je sen každého Američana, aby přišel k doktorovi, dostal léky za minimální částku a zaplatil 30 korun. Mělo by to tak fungovat všude a lidé by si neměli stěžovat na takhle minimální poplatek. Mně to přijde jako úplně symbolická částka. Vždyť to není ani stokoruna (!).

Co bylo pak, když jste ukončila základní školu?

Když jsem dochodila devátou třídu, šla jsem na gymnázium. Táta to tak chtěl, protože tam sám chodil a věděl, že člověk tam získá všeobecný přehled o všem, co se děje, a pak si může vybrat povolání, které opravdu chce. Připadá mi divné, že se tu děti musejí rozhodnout v patnácti letech, jestli chtějí být kadeřnicí, nebo automechanikem. V tomhle věku je to ještě těžké. Podle mě by se měly rozhodovat později, až tak v osmnácti letech, ale to je jiná věc. Máma to zase viděla tak, že gymnázium je, právě kvůli tomu všeobecnému vzdělání, nejblíž americké střední škole. No a v šestnácti letech jsem začala s modelingem.

Jak jste se k němu dostala?

Vždycky mě strašně bavila móda. Hrozně ráda jsem si listovala v módních časopisech a chtěla jsem být modelkou. V šestnácti letech jsem kvůli tomu přestala jíst a začala jsem strašně cvičit. Začala jsem trpět anorexií. Dostala jsem se až na nějakých 45 kilogramů. Zkrátka jsem se úplně zbláznila. Máma ze mě byla, jak se tu říká, „na prášky“. Modeling jsem dělala při škole. Chvíli jsem ho dělala v Itálii a chvíli v Americe. Ve škole jsem nijak moc nechyběla, a když, tak jsem měla vždycky omluvenku a oni to brali. Ve škole ke mně byli hrozně hodní. Věděli, že mě to baví a že k tomu tíhnu, takže mi vycházeli vstříc.

Jak dlouho jste se tím živila?

Skončila jsem v osmnácti letech. Když jsem udělala maturitu, odletěla jsem do New Yorku a dala si půl roku pauzu. Nechtěla jsem jít už do žádné školy. Po gymnáziu jsem si říkala, že se už nechci nikdy učit. Ale po tom půl roce jsem se vrátila sem do Čech a po dalším půl roce jsem přišla na to, že by nebylo špatné na nějakou další školu ještě jít. Nevěděla jsem ale, jakou si vybrat. Nakonec mě kamarád nasměroval na Anglo-American University v Praze, která je mezinárodní a výuka tam probíhá v angličtině. Příhlásila jsem se na ni a strašně se mi tam zalíbilo. Dodnes na ni v dobrém vzpomínám. Státnice jsem dělala 21. září 2012. To datum nezapomenu, protože ten den ráno mi v nemocnici v Motole řekli, že mám nádor na děložním čípku. Bylo to v pátek. Řekli mi, že mám přijít v pondělí na testy a příští pátek že začnu s chemoterapií.

To muselo být strašné zjištění…

Mně to už dva dny před tím řekl jiný doktor v Nemocnici Na Homolce, takže tihle to jen potvrdili. Myslela jsem si to už dlouho, ale je to takový ten stav, kdy podvědomě víte, že to něco takového je, ale nechcete si to připustit. Bylo to strašné. Řekla jsem si: ok, tak teď musím udělat státnice, ať mám alespoň tu školu. Měla jsem je odložené na odpoledne, takže jsem z nemocnice utíkala do školy, kde jsem složila státnice. Dostala jsem jedničku a dvojku, tak jsem byla ráda, že alespoň něco se mi podařilo, a začala jsem se připravovat na léčbu.

Jak?

S mámou jsme vyhledaly na internetu jídla, která měla pomáhat při chemoterapii. Já jsem už před tím měla velké problémy a zhubla jsem asi sedm kilo, takže máma za mnou pořád chodila, jestli něco nechci, ale já jsem se rozhodla, že když tyhle potraviny pomáhají, tak je budu jíst.

A pomohly?

Dostala jsem tři chemoterapie po deseti dnech. Po té první dávce mi bylo dobře, tak jsem si říkala, jak je to skvělé, že ty potraviny opravdu fungují. Nebylo mi špatně, nevypadávaly mi vlasy, myslela jsem si, že to zvládnu v pohodě. Ale pak to začalo.

Asi druhý den se mi udělalo strašně špatně. Je to, jako když máte tu nejpříšernější kocovinu v životě. To nezvracíte, ale blejete, všude. Začaly mi vypadávat vlasy. Nechtěla jsem se probouzet a mít každé ráno na polštáři chumáč vlasů, tak jsem požádala tátu, aby mě vzal ke své holičce. Požádala jsem ji, aby mě ostříhala dohola. Nechtěla a skoro se u toho rozbrečela. Ptala jsem se jí: „Proč brečíte?“ A ona na to, že jsem tak strašně mladá. Řekla jsem jí, aby to brala, jako že chci změnit účes. Pak mi začala vyprávět o někom, kdo měl leukémii a zemřel na ni, takže jsem si v duchu říkala, že to je fakt skvělá podpora.

Jak na tuhle zprávu reagovala vaše rodina?

Táta z toho byl hodně špatný, asi jako každý rodič, který vidí své dítě nemocné. Ale snažil se to brát s hrozně pěkným humorem. Bratr, kterému bylo v té době čerstvých osmnáct let, byl hrozně obětavý a strašně se o mě staral. Jsem na něj pyšná, je to moc chytrý a šikovný kluk. No a máma – to je lvice. Ta by se pro své děti rozdala. Jak říká táta, když si dělá legraci, jediný problém je, že má jen jedno srdce a jedny játra. Během té doby jsem také zjistila, komu z mých přátel a z mého okolí na mně opravdu záleží, protože byli ochotní se se mnou stýkat. Bylo to příjemné zjištění. Samozřejmě, že u mě nebyli po každé chemoterapii, nebyli se mnou pořád, ale byli tam alespoň jednou nebo jednou za čas, což je pro lidi hodně velká oběť. Ono je těžké docházet za někým do nemocnice. Někdo nemá nemocnice rád, někomu to tam páchne nebo má něco lepšího na práci, takže jsem byla ráda, když za mnou občas přišli. Byla to alespoň nějaká pozitivní stránka věci.

Jak dlouho to trvalo?

Na začátku listopadu jsem podstoupila laparoskopickou operaci, při níž mi lékaři kontrolovali mízní uzliny, jestli se nezvětšují. Nádor na chemoterapii velmi dobře odpovídal, takže se z původních pěti centimetrů smrsknul na velikost menší než hrášek. Pan profesor Rob říkal, že díky tomu mi nebudou muset udělat hysterektomii, ale jen trachelekomii. Ale protože chtěl mít jistotu, že se nádor nevrátí, naordinoval mi další tři chemoterapie.

Probíhaly jako ty předchozí?

Zhoršovaly se. Měla jsem už úplně ztuhlé žíly a bylo to strašně nepříjemné. Při té poslední jsem se už rozbrečela, protože to bylo strašné. Navíc dámy, které se mnou ležely na pokoji, se dívaly v televizi na pořad Prostřeno, kde zrovna měli něco strašně ohavného, myslím, že to byl chleba se sádlem, a když jsem to viděla, musela jsem znovu zvracet. I když si myslím, že v tomhle stavu bych zvracela, i kdyby tam ukazovali pizzu. Jak jsem už říkala, bylo to jako nejhorší kocovina.

Jaké to bylo na pokoji?

Ležela jsem na pokoji pro tři. Někdy to bylo těžké ležet tam s holkami nebo ženami, které jsou třeba jen o deset let starší než vy. Jednou jsem tam ležela s dívkou, která byla o tři roky mladší než já. Bylo jí v té době dvacet let. Byla z Rakovníka a říkala, že jí našli nádor o velikosti pecnu chleba. Když šla na prohlídku ke gynekologovi, řekl jí, že je těhotná. Říkala mu, že jí hrozně bolí břicho, ale podle něj byla zkrátka těhotná. Nakonec jí rodiče dostali do Motola. Původně si prý lékaři mysleli, že má nádor o velikosti baseballového míčku, ale když jí operovali, vyndali z ní nádor velký jako pecen chleba. Říkala, že to mají asi jen tři nebo čtyři lidé na světě, a ještě na to byla skoro pyšná. Byla hrozně pozitivní, pořád se usmívala. Vždycky, když jsem ji potkala v nemocnici a ptala se jí, jak se má, říkala, že to vypadá dobře. Loni v říjnu jsem jí chtěla napsat na facebook a zjistila jsem, že v březnu toho roku zemřela. Byla jsem z toho nešťastná. Pořád jsem brečela a i teď se mi chce brečet, když si na ni vzpomenu… Byla ještě mladší než já!

To je mi moc líto…

Jak se na to vlastně přišlo u vás?

Měla jsem gynekologické potíže od zhruba sedmnácti let. Tím, jak jsem bojovala s anorexií a tak strašně jsem zhubla, jsem přestala i menstruovat. Moje gynekoložka v Čáslavi mi řekla, že to je tím, že nejím, a píchla mi hormonální injekci. Udělalo se mi po ní strašně zle. Nejenže se mi zhoršila kůže tak, že jsem musela začít chodit k dermatoložce, ale začala jsem i přibírat, bylo mi špatně, začaly mi otékat nohy a zkrátka mi to úplně rozhodilo hormony. Dnes si myslím, že to byl první okamžik, kdy se mi začala narušovat imunita, což pak způsobilo, že tělo nebylo schopné bojovat proti HPV viru, který rakovinu způsobuje. Chvíli jsem pak měla ještě různé potíže, ale doktorka to vždy odbyla tím, že je to z toho, že jsem nejedla, a žádné testy mi neudělala. Když jsem k ní přišla v roce 2012, kdy jsem si našla nového přítele a hned poté jsem začala mít problémy, řekla mi, že je to infekce. Zeptala jsem se jí, z čeho to může být, a ona mi řekla: třeba z promiskuity? Řekla to tak neprofesionálním a pohrdavým způsobem a ještě se na mě podívala tak, že jsem se málem propadla hanbou. Přišlo mi to natolik neprofesionální, že jsem k ní přestala chodit. Šla jsem za jiným lékařem, kterého mi doporučily kamarádky. Ten mě vyšetřil, dal mi antibiotika a bylo to v pořádku. Když jsem se u něj zastavila na konci května, říkal, že se mu něco nezdá na čípku, ale já jsem si říkala „ok“ a nechala jsem to být. Když jsem to pak řekla svému příteli, udělal mi strašnou scénu s tím, že k tomuhle lékaři nemám chodit, a poslal mě k nějakému specialistovi na Homolku. Nikdy jsem k doktorům moc nechodila, tak jsem ho slepě poslechla. Tomuto specialistovi jsem řekla, že mi na předchozím vyšetření řekli, že se jim na čípku něco nezdá, ale on mě odbyl s tím, že tam nic nemám, že jenom menstruuji a mám přijít za měsíc. Jenomže ono to ani za měsíc neskončilo. Tak jsem tam šla znova a řekla jsem mu, že mám problémy. Udělal mi biopsii, ale nevím, jestli ji udělal špatně nebo ji neprověřil, každopádně nad tím mávnul rukou a dal mi antibiotika. Jenomže to už jsem měla bolesti, krvácela jsem, nemohla jsem močit, nejedla jsem, hrozně jsem zhubla, pořád jsem otékala… Když jsem za ním přišla znovu na konci srpna nebo začátku září, říkal už: hm, to nevypadá dobře. Ptala jsem se ho, o co jde, když mi předtím říkal, že je to jen infekce. Udělal mi znovu vyšetření a za týden mi řekl, že mám nádor na děložním čípku. Mezitím jsem si už začala vyhledávat na amerických webových stránkách, co by to tak mohlo být, a přišla jsem na rakovinu. Nechtěla jsem si to připustit, ale podvědomě jsem cítila, že je to asi ono. Máma si to nechtěla připustit vůbec, říkala, že to nic nebude, že je to jen infekce a že se to zlepší. No a když mi potvrdili, že je to nádor, zavolal táta do Motola panu profesoru Robovi. Ten mě hned přijal, kouknul se na mě, ani žádnou biopsii nedělal, a řekl jen: no, ty bláho. Potvrdil to, co mi řekl dva dny před tím onen lékař na Homolce, a to že mám nádor o velikosti pěti centimetrů a že bude muset nastat chemoterapie a pak i operace, nejspíš hysterektomie. A tak začala má léčba.

Po svých zkušenostech jste založila facebookovou stránku Statečná Naděje, kde se snažíte pomáhat ostatním ženám s rakovinou. Co děláte ještě kromě toho?

Jednou za čas, když někdo ze známých potřebuje, dělám modeling. Pro jednu firmu předvádím plavky a máma má vlastní butik, takže i pro ni občas předvádím, ale to jsou spíš jen maličkosti. Teď se snažím věnovat své pravděpodobné kariéře, a tou je, že bych chtěla pracovat v diplomacii. Studuji na VŠE mezinárodní vztahy a pracuji na americké ambasádě. Jednou bych chtěla být velvyslankyní. V rámci studia mě teď čeká půlroční stáž v Miláně v Itálii, protože jeden semestr ji máme povinnou.

Netoužíte někdy vrátit se do San Francisca?

San Francisco je nádherné město a mám je ráda. Jezdíme tam vždycky na prázdniny, ale to léto mi úplně stačí. Jsem ráda, že jsme tady v Evropě, protože je tu spousta příležitostí. Česká republika je opravdu v srdci Evropy. Letadlem jste odtud za dvě hodiny téměř kdekoli. Česko má samozřejmě i svoje přehmaty. Někdy mě Češi opravdu štvou, protože dokážou být strašně závistiví a sobečtí, ale když poznáte ty správné lidi, tak umějí být i strašně příjemní, jsou hrozně fajn a nejsou tak „standofissh“ (odtažití – pozn. red.). A ještě jedna věc mi tu vadí – obsluha v restauracích. Ty otrávené výrazy v tvářích číšníků a jejich přístup „Co tu chcete? Vypadněte!“ si pamatuju z dětství a někde se, bohužel, dodnes nezměnil. (smích)

Magda Hettnerová, redakce Florence

---

K věci

Kdo je Julie Pazderka

Bc. Julie Pazderka se narodila v roce 1989 v San Franciscu v USA. V roce 1999 se s rodiči a mladším bratrem přestěhovala do Čáslavi, kde vystudovala základní školu a gymnázium. Od šestnácti let se věnuje modelingu. Vyzkoušela už mola na módních přehlídkách v New Yorku, San Franciscu i v Itálii. V roce 2009 nastoupila na Anglo-American University v Praze, kde v září 2012 úspěšně složila státnice. V ten samý den se také dozvěděla, že má rakovinu děložního čípku a musí podstoupit léčbu. Po prvních třech dávkách chemoterapie následovala operace a další tři dávky chemoterapie. O své nemoci, léčbě i svých pocitech začala psát blog. Aby pomohla ostatním ženám s rakovinou, založila neziskovou organizaci a facebookové stránky Statečná Naděje – Brave Hope. V současné době studuje mezinárodní vztahy na VŠE, pracuje na americké ambasádě a ráda by v budoucnu pracovala v diplomatických službách jako velvyslankyně.

 

• tisk
• předplatit si