I krize vztahů je civilizační nemoc

Téma osobnostního rozvoje je v současné době velice populární. Stále více lidí vyhledává nejrůznější kurzy, literaturu či pomoc psychoterapeutů, kteří by jim mohli v této oblasti pomoci. Problematika osobnostního rozvoje má však natolik komplexní charakter, že zatím neexistuje žádné její ucelené pojetí. Jedním z těch, kdo se touto metodou zabývají, je i MUDr. Robert Kačeňák, který jako psychiatr a psychoterapeut pracuje už od roku 1999 a v osobnostním rozvoji pomohl kromě jiných i řadě známých umělců a sportovců.

Co je to osobnostní rozvoj? Co si pod tím máme představit?
Kdybych to měl k něčemu přirovnat, je to jako šlechtění stromu. Kdybyste měla stromek, do kterého udeřil blesk nebo ho napadl nějaký škůdce, tak se budete snažit toho škůdce zbavit a stromek vyléčit, aby neseschnul a nezahynul. To je klasická psychoterapie. Pokud však budete chtít, aby stromek lépe rostl, plodil lepší plody nebo byl např. odolnější vůči vnějším vlivům, budete jej zalévat a šlechtit. A to je právě ten osobnostní růst.

Člověk, který se pro něj rozhodne, tedy není klasickým klientem psychoterapeuta?
Nemusí být. Za psychoterapeutem nebo psychiatrem přichází zpravidla klient, který má nějaké potíže, nějakou nezhojenou ránu, která mu způsobuje bolest nebo mu snižuje kvalitu života, a psychoterapeut se snaží tu ránu zahojit nebo alespoň zlepšit kvalitu jeho života tak, aby se přiblížila původnímu stavu. Zatímco člověk, kterému jde o osobnostní rozvoj, může takovou ránu mít, ale nemusí; jeho hlavním zájmem je dosáhnout nějakého cíle v budoucnu. Touží něčeho dosáhnout, nějak se rozvinout.

Dá se říct, že osobnostní rozvoj je trendem poslední doby, nebo tu snahy o něj byly vždycky?
Člověk se rozvíjí neustále, ať chce, nebo nechce. Je to něco podobného, jako kdybyste plula po řece. Řece života. Můžete si buď jen lehnout na matraci a nechat se unášet proudem, ovšem s tím rizikem, že vás taky může donést někam na mělčinu, do zátoky anebo vás shodit z vodopádu, anebo můžete nasednout do loďky, vzít do rukou pádla a sama si určit směr, kterým poplujete, s tím, že když se vám bude někde líbit, tak tam můžete zakotvit a zůstat. Zájem lidí o osobnostní rozvoj by se, podle mě, dal nazvat trendem. Je to totiž otázka hodnot, jaké mají lidé v dané době. Já to vnímám tak, že po celosvětové finanční krizi došlo i k devalvaci hodnot, jako jsou peníze či majetek, a lidé si začali uvědomovat, že existují i nějaké jiné, skutečné hodnoty – ty vnitřní.

Osobnostní rozvoj je jako šlechtění stromu. MUDr. Robert Kačeňák se mu věnuje už několik let
fota: archiv MUDr. R. Kačeňáka

Asi se nedá říct, jak dlouho může takový osobnostní rozvoj trvat?
To se opravdu nedá. Osobnostní rozvoj je abstraktní termín. Jako kdybychom měli odpovědět na otázku, jak dlouho trvá život nebo láska. Je to individuální záležitost podle toho, čeho chceme dosáhnout nebo kam se chceme posunout. Jak už jsem říkal, rozvíjíme se celý život.

Kromě osobnostního rozvoje se také zabýváte krizovou intervencí. Od roku 2004 pracujete v pražském Krizovém centru RIAPS. Proč jste si zvolil zrovna tuto metodu?
To je dobrá otázka. Má to asi víc příčin. Jednou z hlavních byla ta, že jsem chtěl vždycky pracovat s lidmi nejen pomocí medikace, ale i pomocí psychoterapie. V době, kdy jsem začínal, nebylo povědomí o psychoterapeutických možnostech a o osobnostním rozvoji tak velké, jako je dnes, a jedna z mála možností, kde bylo možné dostat se ke klientům, kteří na sobě chtějí pracovat, byla právě krizová intervence.

Jak to?
Je naprosto normální, že dokud nás bota netlačí, tak to neřešíme. Když máme pocit, že nám nic není, nejdeme hned za lékařem. Ale když se nám stane něco opravdu naléhavého, dojde k nějaké krizi, pak už většina z nás lékaře vyhledá. V krizovém centru mám možnost psychologickými metodami pomáhat konkrétním lidem, který mají jméno a svůj jedinečný příběh. Dalším důvodem, proč jsem si vybral krizovou intervenci, byl fakt, že jsem spíše vědecký typ, nejsem člověk, který by se zabýval ezoterikou, mám rád medicínu založenou na důkazech a krizová intervence je metoda, která je jasně strukturovaná a efektivní, čímž je mi blízká.

Pozorujete nárůst klientů za dobu, kdy pracujete jako psychoterapeut?
Subjektivně mohu říct, že ano. Klientů přibývá, ovšem není to proto, že by byla doba nějak těžší, ale je to spíš důsledek osvěty, na níž se také snažím pracovat. Lidé už vědí, že v případě, kdy je potká něco traumatizujícího nebo něco, s čím se nedokáží vyrovnat, si mohou přijít pro pomoc, aniž by je někdo považoval za blázny. Řada lidí je překvapená, když zkontaktuje nějakého psychoterapeuta, že se jim dostane vlídného přijetí, nikdo je neodsuzuje, nesoudí ani jim neradí, co mají dělat krok za krokem, ale že se je snaží podpořit a najít cestu ke zhojení duše. I ženy už dnes například vědí, že pokud jsou oběťmi domácího násilí, že to nemusejí jen útrpně snášet, ale že mají právo jít a vyhledat pomoc.

Jací jsou vaši klienti nejčastěji?
Jsou to lidé, kteří se ocitli v životní krizi nebo se stali svědky či účastníky nějakého neštěstí, jako je například autonehoda, znásilnění, přepadení, anebo ženy, které třeba měly těžký porod apod. Nesou si z toho těžké psychické následky, vzpomínky, noční můry, neumějí si s nimi poradit. Vyhledají nás, protože vědí, že existují nějaké účinné techniky, které jim pomohou zbavit se jejich problémů. Když vás bolí klouby, také vyhledáte lékaře – a stejné je to i s duší.

A co současný životní styl, má na krize nějaký vliv?
Ano. Skladba našich klientů je hodně daná životním stylem. Myslím si, že potíže úzkostného spektra, deprese nebo narušené vztahy jsou stejnými civilizačními nemocemi jako například obezita, infarkt myokardu či cévní mozková příhoda. Hodně lidí pomoc vyhledá, ale mnohem víc tím trpí bez pomoci. Příroda vymyslela člověka skvěle. Ovšem jako tvora, který bude žít v přírodě a bude se živit lovem a sběrem, nikoli jako tvora, který bude trávit osm hodin denně u počítače a shánět peníze na splacení hypoték a složenek. Kulturní evoluce předběhla biologickou a toto jsou důsledky.

S jakými problémy tedy klienti přicházejí nejčastěji?
Jelikož je člověk tvor sociální, projevují se naše potíže nejvíce ve vztazích. To proto, že máme potřebu blízkosti a kontaktu s dalšími lidmi. Málokdo si to uvědomuje, ale potřeba blízkosti, lásky, přijetí či sounáležitosti patří mezi nejzákladnější lidské potřeby, stejně jako například základní fyziologické potřeby. Takže když je tato potřeba frustrovaná, přináší fyziologické potíže. V sociálních interakcích se projevuje většina duševních problémů. Například když má někdo deprese, okolí si toho všimne, protože takový člověk ztrácí energii, motivaci, chuť do života, je úzkostný, má strach, nemůže se věnovat svým aktivitám… Stejně tak když je někdo závislý například na psychotropních látkách, nebo i na vztazích lze být závislý, tak se to projeví v jeho vztazích s okolím. Dalo by se říci, že vztah je lidským rozměrem diagnózy. Není třeba podceňovat partnerské neshody, protože mohou být signálem, že se děje ještě něco jiného.

Hodně častým problémem, se kterým se potýkají i zdravotníci, je syndrom vyhoření. Existuje nějaký osvědčený způsob, jak mu předejít?
Ano, syndrom vyhoření nám dýchá za krk neustále, i v naší profesi. V krizové intervenci je to důsledek toho, že práce tady je nárazová, pracujeme s velkými zaplavujícími emocemi, které vyžadují okamžité řešení a vytvářejí tak na pracovníka velký tlak. Vzniká přitom velmi výbušná atmosféra spojená s velkým utrpením, smutkem, tragédiemi, my jako pracovníci pomáhajících profesí to samozřejmě s klientem spoluprožíváme, takže jsme ohroženi emočním vyčerpáním. Navíc pracujeme na směny, takže jsme ohroženi i vyčerpáním fyzickým. Dobré je proto, podle mého názoru, mít dobrou podporu v týmu. Mít možnost sdílet s někým, co se zrovna děje. Mít kvalitní zázemí doma v rodině a mít kvalitní vztahy. No a pak existují samozřejmě speciální relaxační techniky či psychoterapeutické postupy. A to, co třeba pomáhá mně, je udělat si práci pestrou. Najít si v ní prostor pro kreativitu, aby nebyla stereotypní. Důležité je i předat své poznatky a zkušenosti dál, protože ve sdílení je velká síla.

Magda Hettnerová, redakce Florence

k věci → Kdo je MUDr. Robert Kačeňák

Jako psychiatr a psychoterapeut se už od roku 1999 věnuje léčbě různých psychických problémů a provází lidi na cestách jejich osobnostního rozvoje. Pomohl už stovkám klientů, mezi nimiž nechybějí ani známé osobnosti. Ve své praxi se zaměřuje nejen na léčbu úzkostí a traumat, ale i na krizovou intervenci, které se věnuje od roku 2004 v Krizovém centru RIAPS v Praze, kam nastupoval jako vedoucí lékař lůžkového oddělení. Své zkušenosti a znalosti šíří i jako lektor skupiny Lektor4U (www.lektor4u.cz).

• tisk
• předplatit si