Průmyslová revoluce a rozvoj měst s sebou přinesly i bídu a smrt tisíců lidí

Modernizace a industrializace společnosti v 19. století s sebou přinesla mj. i populační explozi. Během století (1750–1850) se například počet obyvatel Velké Británie zvýšil trojnásobně – z šesti na osmnáct miliónů. V roce 1750 žilo ve městech zhruba 15 % obyvatel, zatímco v roce 1880 to bylo již ohromujících 80 %. Londýn, největší město západního světa, měl v roce 1801 zhruba 800 000 obyvatel a o století později již sedm miliónů obyvatel. A nebyl jediný. Hranici miliónu obyvatel překročily v průběhu 19. století i města jako Paříž, New York, Berlín a další. Takový rozmach však s sebou přinášel i celou řadu problémů a negativní dopad měl i na lidské zdraví.

Milióny lidí v té době prožívaly celé své, byť tehdy relativně velmi krátké, životy v děsivých poměrech nově industrializovaných měst s jejich typickou sociopatologií. Malé a špinavé místnosti, často pod úrovní ulice, přelidnění, znečištěný vzduch a voda, přetékající žumpy a kalové jímky, kontaminované studny a jiné zdroje pitné vody, všudypřítomná ponižující bída a hlad – takové neúnosné životní podmínky zcela logicky vytvářely příznivé prostředí pro vznik a šíření celé řady nemocí. Využívání dětské práce v dolech a továrnách provázela vysoká dětská úmrtnost. Průměrná očekávaná délka života byla mimořádně nízká – mezi příslušníky pracujících vrstev dokonce jen kolem dvaceti let. Vysoká nemocnost byla spojena s pauperizací, rozpadem a sociálními krizemi celých rodin.

O zásadní změnu děsivých životních podmínek chudinských čtvrtí průmyslových měst, o nichž se hovořilo jako o pekle na zemi, usilovali nejrůznější sociální reformátoři, spisovatelé, novináři i církevní hodnostáři. Friedrich Engels (který byl mimochodem majitelem továrny v Manchesteru) ve svém díle Postavení dělnické třídy v Anglii napsal, že kamkoli přišel, spatřil „místo lidských bytostí pouze duchy – pobledlé, skleslé, s propadlými hrudníky a prázdnýma očima zavřené v přístřešcích připomínajících psí boudy a vhodných nejvýše tak pro přespání nebo pro umírání.“

Nejen kominíci trpěli rakovinou

V řadě nebezpečných povolání se začaly rychle množit úrazy a nemoci z povolání. Počty zraněných a zmrzačených se násobily v důsledku vysokého pracovního tempa, mechanizace, neobyčejně vyčerpávajícího stylu práce i zaměstnávání dětí.

Začaly se objevovat první poznatky o nezvratném vlivu některých zaměstnání na zdraví těch, kdo je vykonávali. Kominíci vystavení škodlivým účinkům uhelného dehtu a sazí významně častěji onemocněli rakovinou šourku, u horníků stejně jako u dělníků v kamenolomech a cihelnách nebo u hrnčířů přibývalo pneumokonióz a silikóz. Plicními nemocemi trpěli i dělníci v továrnách na zpracování bavlny. Podrobný přehled nemocí a poruch v souvislosti s výkonem různých činností a zaměstnání přinesl ve svém díle The Effects of Arts, Trades, and Professions on Health and Longevity (Účinky různých druhů umění, řemesel a povolání na zdraví a dlouhověkost) doktor Charles Turner Thackrah z Leedsu (1795–1833).

Mimo to vytvářela průmyslová města ideální prostředí pro vznik a rozvoj typických chorob spojených s chudobou a přelidněním, jako je křivice – invalidizující onemocnění kostí postihující kojence a ohrožující především dívky, u nichž docházelo později v dospělosti v důsledku deformace pánevních kostí k porodním komplikacím.

Vůbec nejhorší chorobou, která se šířila v nově vznikajících obrovských městských celcích, byla tuberkulóza. Její anglický lidový název consumption (souchotiny), který doslova znamená „spotřebovávání“, nebyl náhodný – oběti tuberkulózy byly totiž svou chorobou opravdu doslova spotřebovávány, požírány. Tuberkulóza samozřejmě nebyla zcela novým onemocněním, avšak s narůstající populací, bídou a chudobou se jí dostávalo mnohem příznivějších podmínek k rychlému šíření. Už kolem roku 1800 byla vůbec nejčastěji se vyskytujícím onemocněním a v roce 1815 dospěl Thomas Young k závěru, že způsobuje plnou čtvrtinu všech předčasných úmrtí. Účinná léčba na ni neexistovala.

Kromě tuberkulózy se v průmyslových městech rychle šířily i desítky dalších chorob. Hlavními zabijáky dětských pacientů se staly difterie (záškrt) a spála, dalšími závažnými nakažlivými onemocněními byly spalničky a plané neštovice. Očkování proti pravým neštovicím se ve velkých městech ukázalo jako málo účinné. Rozpoznat některá další onemocnění, včetně tyfu a břišního tyfu, bylo poněkud obtížnější, neboť v období před objevem bakterií existovala celá řada navzájem velmi podobných horečnatých onemocnění. Střevní onemocnění s těžkými průjmy a úplavici přisuzovali někteří bídě a špíně měst, zatímco jiní zastávali názor, že jejich zdrojem je kontaminovaná voda. Když v roce 1861 zemřel na břišní tyfus zcela „demokraticky“ i anglický princ Consort, ukázalo se, že i on se stal obětí přetékající žumpy – byť šlo o žumpu ve Windsoru.

Proti choleře bojovali urození lidé flanelem

Velká města však kromě tradičních nakažlivých onemocnění napadaly i zcela nové choroby, především pak cholera. Toto onemocnění se vyskytovalo poměrně často na indickém subkontinentu, avšak až do 19. století nikdy nedosáhlo rozměrů globální epidemie – vůbec první pandemie byla zaznamenána až v roce 1816. Epidemie vypukla v Bengálsku a kolem roku 1820 se rozšířila po celém subkontinentu. Poté ji buď poutníci přinesli k břehům Gangy, anebo putovala spolu s vojenskými oddíly a karavanami, v roce1824 přeskočila z jihovýchodní Asie na Filipíny a do Číny. Odtud se pak šířila jednak směrem k ruským hranicím, jednak na východ do Japonska. Kromě toho expandovala také na západ a na sever – přes Persii se tak dostala až do osmanské říše a do Ruska. Když pak zasáhla Astrachaň na břehu Kaspického moře, začala ohrožovat i Evropu. První pandemie v roce 1826 ještě nedosáhla nejtragičtějších rozměrů, ale druhá, třetí a čtvrtá vlna už tak milosrdné nebyly.

Prvními příznaky bylo intenzivní zvracení a průjem, při němž se stolice postupně měnila v šedou vodu, poté následovaly svalové křeče, neuhasitelná žízeň a nakonec rychlý a významný pokles srdeční frekvence a letargie. Zcela dehydratovaný a prakticky již mrtvý pacient se vyznačoval klasickou fyziognomií se svraštělými promodralými rty v mrtvolně vyhlížejícím obličeji. O příčinách této hrozné nemoci tehdy panovala nejistota a neexistovala žádná účinná léčba. Do Londýna dorazila cholera v roce 1832 a usmrtila zde na sedm tisíc osob. Podobně hrozivé následky měla i její epidemie v Paříži. „Vypadalo to, jako by přišel konec světa,“ psal ze svého pařížského exilu německý básník Heinrich Heine. Nejhorší bylo, že proti hrozné nemoci nebylo obrany. Lidé urozeného původu věřili – ovšem z málo známých a racionálních důvodů – v ochrannou moc flanelu. Zmínil se o tom i Heine: „Jsem až po krk zahalen ve flanelu, a cítím se tak proti choleře bezpečně chráněn. Rovněž král nosí břišní pás vyrobený z nejkvalitnějšího flanelu.“

V roce 1832 dorazila cholera i do Severní Ameriky. Třetí pandemie začala v roce 1852. Jen v Rusku se v období 1847–1861 nakazilo 2 589 843 osob a více než jeden milión jich zemřelo. Pro čtvrtou pandemii, která začala v roce 1863 a trvala až do roku 1875, bylo charakteristické, že se do Evropy rozšířila novou cestou. Islámští poutníci přinesli nákazu do Alexandrie, odkud se pak na námořních lodích rozšířila do Itálie a francouzského přístavu Marseille. Značně rozsáhlá epidemie vypukla v době prusko-rakouské války (1866) i v Evropě a významně zasáhla i Afriku.

Pátá pandemie přinesla v roce 1892 vlnu úmrtí až do Hamburku. Je přitom ironií osudu, že o rozšíření nákazy se v tomto případě zasloužil nově zavedený centrální vodovodní systém, v němž se při absenci účinných filtrů infekce z labské vody rychle rozšířila. V té době však již většina evropských zemí zjistila, že proti choleře se lze bránit účinnými opatřeními veřejného zdravotnictví, jejichž oprávněnost ukázal především Kochův objev původce cholery v roce 1884. V důsledku toho byl při šesté pandemii (1899–1926) sice velmi silně postižen celý Balkán, avšak západní Evropa zůstala z větší míry uchráněna. Naopak v Rusku řádila cholera neslýchaně silně a znovu se sem vrátila i během 1. světové války a revoluce.

Velká města 19. století, přeplněná obyvateli a pronásledovaná tisícovkami předčasných úmrtí, neustále usilovala o odhalení příčin tohoto zla. Bylo by ovšem naivní předpokládat, že již samo jejich poznání mohlo automaticky vést i k jejich odstranění. Bránila tomu nejen nedostatečná účinnost tehdejších medicínských postupů, ale i nekonečné diskuze kolem míry zavinění ze strany jednotlivce a společnosti, individuálních občanských práv, povinností vlád, ochrany soukromého vlastnictví atd. Nicméně žádný stát si nemohl dovolit stát nečinně stranou a omezit se na pouhé pozorování tváří v tvář chorobám masového výskytu. Vždyť v takových případech mohl být postižen a zemřít kdokoliv, chudák jako princ. Proto se začala mnohem větší pozornost věnovat hygieně a čistotě městských aglomerací a přípravě i realizaci zdravotnických reforem. Čistotnost byla postavena téměř na úroveň zbožnosti. A protože nemoci představovaly problém a nebezpečí, veřejnost na tyto výzvy rychle a pozitivně reagovala.

Z knihy Roy Portera Historie medicíny (od starověku po současnost) vybrala a sestavila Magda Hettnerová, redakce Florence

Literatura:

Porter R. Historie medicíny (od starověku po současnost). 2. vyd. Praha: Prostor, 2013. ISBN 978-80-7260-287-2

 

• tisk
• předplatit si