XII. celostátní kongres s mezinárodní účastí v Pardubicích očima sestry

S příchodem nového roku přichází každoročně i lednový kongres hojení ran v Pardubicích. Letošní ročník se konal ve dnech 23.–24. 1. a jeho program pro lékaře a nelékařské zdravotnické pracovníky byl již tradičně nabitý. Přednášková část probíhala v aule a posluchárně Univerzity Pardubice, v kuloárech vystavovaly zdravotnické firmy nepřeberné množství materiálů na podporu hojení ran a své produkty prezentovaly i na odborných workshopech, které probíhaly v učebnách univerzity.

Na tento kongres jsem se moc těšila, ale po loňské zkušenosti, kdy byly v kuloárech tlačenice a v posluchárně, kde probíhala většina přednášek pro sestry, nedostatek místa, jsem do Pardubic odjížděla s obavou, jak bude vypadat letošní ročník. Bohužel, ani letos to nebylo o moc lepší. Spíš naopak. Proto jsem se rozhodla napsat tento článek.

Dopolední program pro sestry začal ve čtvrtek v 11 hodin dopoledne. Už čtvrt hodiny před zahájením byla přede dveřmi posluchárny slušná mačkanice chtivých zdravotníků. Jakmile se dveře posluchárny otevřely, byla rázem přeplněná k prasknutí. Sedělo se všude, dokonce i na zemi. Mnoho kolegyň se do místnosti ani nedostalo. Hned na úvod komise posluchačům sdělila, že z důvodu nedostatku času bude diskuze probíhat až na konci prvního bloku. Po poslední prezentaci jsem ovšem pohledem na hodinky zjistila, že na oběd nám zbývá cca 10 minut, což se při takovém množství účastníků nedalo ani v nejmenším stihnout. Prostor pro diskuzi byl minimální.

Vzhledem k tomu, že 10 minut na oběd bylo skutečně nereálných, začal odpolední blok se zpožděním. Hned v úvodu proto přišel opět proslov o tom, že vzhledem k náročnosti programu a k časovému skluzu bude diskuze probíhat až na závěr. Tentokrát k ní však vůbec nedošlo. Kolegyně, která prezentovala poslední přednášku odpoledního programu, byla dokonce přerušena a vyzvána, aby svůj přednes ukončila, protože v učebně měl následovat workshop.

Myslím si, že já i kolegyně jezdíme na tento kongres proto, abychom získaly nové zkušenosti, měly prostor na diskuzi a mohly se k danému tématu vyjádřit a vyměnit si své zkušenosti. Možná, že kdyby přednášková část začala hned ráno, například v 9 hodin, nebo kdyby organizátoři omezili vzhledem k prostorám, v nichž se přednášky konají, počet registrovaných účastníků... Nevím, možná by se podobné situace nestávaly. V každém případě držím organizátorům palce, aby se jim příští ročník podařilo zvládnout organizačně lépe, aby se na závěr setkávali se spokojenými tvářemi účastníků.

Květa Bečanová, Interní oddělení Strahov, VFN Praha
e-mail: kveta.becanova@vfn.cz

 

• tisk
• předplatit si