Stres a syndrom vyhoření v práci sestry – manažerky

Tato témata navazují na článek z minulého čísla Florence, který se týkal delegování a time managementu. Ve zdravotnictví je míra stresové zátěže jedna z nejvyšších a také syndrom vyhoření tu bývá častějším hostem než v jiných oborech.

Je-li sestra navíc ještě manažerka, má zodpovědnost nejen za sebe, ale také za své podřízené. Tato zodpovědnost přímo úměrně narůstá s mírou manažerské zodpovědnosti. Manažer musí vždy nejprve zvládat stres sám u sebe, teprve pak může pomáhat svým podřízeným. Ztráty způsobené neřešeným stresem zaměstnanců (ztráty ekonomické, emocionální i zdravotní) jsou přitom nepředstavitelně vysoké.

Stres v práci sestry

Co způsobuje nadprůměrnou stresovou zátěž u sester?

• atmosféra strachu z nemoci, bolesti nebo utrpení pacientů;
• vysoké nároky na komunikaci sester s pacienty i jejich rodinnými příslušníky;
• nadměrná únava nebo přímo spánková deprivace sester;
• obtížné oddělování práce od soukromí;
• mylný pocit sester, že vzhledem k jejich vzdělání a informacím, které mají, si budou schopny se stresem samy poradit;
• názor, že kdyby potřebovaly odbornou pomoc, je tato pomoc vzhledem k tomu, kde pracují, vždy nablízku. To však způsobuje spíše nežádoucí odkládání řešení problému.

Co je třeba si v souvislosti s problematikou stresu uvědomit?

• Míra, s jakou podléháme stresu, je velmi individuální. Někdo v dané situaci prožívá velmi silný stres, jiný ve stejné situaci ještě ani nepociťuje, že se něco děje.
• Nejlepší je samozřejmě prevence.
• Pokud jsme už stresu podlehli, je třeba začít situaci řešit včas, jinak se škodlivý efekt rychle zvyšuje.

V oblasti prevence stresu můžeme využít mnoha možností:

• Mít vzor. Ví-li sestra, že nadměrně podléhá stresu, je dobré, když se kolem sebe rozhlédne. Je přínosné zamyslet se nad tím, v čem se liší její vlastní postoj ke stresovým situacím od postoje jiné osoby v jejím okolí, která vše zvládá lépe.
• Mít dostatek pohybu, zdravé výživy a spánku. Zní to banálně, ale ve skutečnosti stačí i malá pozitivní změna v těchto často zanedbávaných oblastech a odolnost vůči stresu se rapidně zvýší.
• Pěstovat vztahy (rodina, přátelé) a nepracovní zájmy. Jde o důležité „kotvy“ pro harmonický život každého z nás a mají často zásadní podíl na tom, do jaké míry stresu podléháme a jak ho vůbec vnímáme

V životě každého z nás, sestry nevyjímaje, nastávají situace, kdy už stres „propukne“ naplno. Co tedy dělat, když se stres naplno projeví?

Včas rozeznat projevy stresu. Většinou jde o komplex psychosomatických jevů (stavy související s poruchami spánku, příjmu potravy, napětí, bolesti hlavy, žaludku, třes rukou, neschopnost kontrolovat emoce a další).

Provést systematickou inventuru situace. V klidu si cíleně uvědomit, odkud nežádoucí stres přichází.

Svěřit se někomu, komu důvěřuji a kdo je schopen vnímat stres podobně (partner, kolega, přítel, někdy i vedoucí). Často jen tím, že musíme celou věc nahlas formulovat, nalezneme řešení nebo alespoň jeho směr.

Začít co nejrychleji řešit a pokud možno něco ve svém životě žádoucím způsobem změnit, jinak hrozí riziko zanedbání.

Včas poznat, kdy už nejsme schopni situaci zvládnout vlastními silami, a urychleně vyhledat odbornou pomoc. Jakékoliv odkládání tohoto řešení prodlužuje kýžený návrat k „normálnímu“ stavu.

Příklad ze zdravotnické praxe:

Staniční sestra vedla se svými podřízenými jednou za rok takzvané hodnotící pohovory. Jejich součástí bývá také otázka hodnotící osoby na to, jak vnímají její podřízené práci s ní a jestli by se v této oblasti nedalo něco zlepšit. Staniční sestra si od této části pohovorů příliš neslibovala a hodnocené sestry se do ní také zrovna nehrnuly. Až jednou se jedna ze sester zmínila, že staniční je často ve stresu a napětí, které pak přenáší na tým. Staniční sestře se to neposlouchalo dobře, ale zamyslela se a uvědomila si, že je to pravda. Měla totiž nadměrně vyvinutý smysl pro zodpovědnost, který ji udržoval v neustálém napětí, pořád se jí v hlavě honily termíny různých úkolů, nedořešené záležitosti, a proto byla málokdy klidná a vyrovnaná. Došlo jí, že pokud chce pomoci zvládat stres svým podřízeným, musí začít u sebe. Její stres se totiž šířil týmem jako infekce, proti které není léku. Staniční sestra tedy učinila opatření (analýza času a nalezení časových rezerv, delegování některých činností na svou zástupkyni nebo i jiné členky týmu, začala chodit do kurzu jógy a ve volném čase poslouchat relaxační hudbu). Důležité pak bylo, že pokud ji nadále cokoliv „rozhodilo“, zpracovala to nejprve sama v sobě a před tým pak předstupovala klidnější a odhodlanější věci řešit konstruktivně. Je jasné, že to velmi pomohlo jí samotné i celému týmu.

Syndrom vyhoření

V případě dlouhodobé ignorace nadprůměrné stresové zátěže může nastoupit syndrom vyhoření, který se řeší mnohem obtížněji. Při bližším pohledu na to, kdo syndromu vyhoření snadněji podléhá, je jasné, že syndrom vyhoření se potenciálně týká všech sester, manažerek mezi nimi však ještě mnohem více.

Jaké osobnostní typy jsou k syndromu vyhoření nejnáchylnější:

• Perfekcionista. Vše musí být minimálně na 120 % (100 % je málo).
• Workoholik. Nemá vyvážený pracovní a soukromý život, neumí a nechce relaxovat a odpočívat.
• Osoba mající stálou potřebu dokazovat sobě i svému okolí, že je schopná a úspěšná – tady se na nás často „podepisují“ rodiče, kteří v nás vytvořili takový postoj během našeho dětství a mládí.

A jak se syndrom vyhoření projevuje? Pocitem „ujíždějícího vlaku“, frustrací z vlastní nedostatečnosti, pocitem dluhu vůči rodině, přátelům i sobě samému, někdy až ztrátou životních jistot (vztahů a zázemí). V rozvinuté fázi pak nastupuje apatie, pasivita a totální vyčerpání.

Řešení se v podstatě podobá řešení rozvinutého stresu, ale s tím, že projevy jsou jiné (viz výše) a možnost zvládnout syndrom vyhoření bez odborné pomoci je oproti stresu mnohem menší.

Příklad ze zdravotnické praxe:

Vrchní sestra si uvědomila, že jedna ze staničních sester se začíná projevovat jinak, než u ní bývalo zvykem – vypadala unaveně, téměř se nezapojovala do komunikace s týmem, přestala přicházet s různými nápady, kterých měla dříve plno. Když se o tom zmínila poprvé, staniční na ni „vyjela“ a dala najevo, že je to její věc. Když za krátký čas vypadala situace ještě hůře, pokusila se vrchní sestra toto téma citlivě a diskrétně otevřít znovu. Tentokrát se stalo něco jiného – její podřízená začala plakat a svěřovat se. Řekla, že má pocit, že už nemá energii na péči o pacienty, že v její rodině dochází k různým nedorozuměním, nebaví ji téměř nic z toho, co jí dříve dělalo radost. Vrchní sestra správně pochopila, že jde o syndrom vyhoření (a to již v rozvinuté fázi), a přesvědčila svoji podřízenou, aby vyhledala odbornou pomoc. Slíbila jí diskrétnost a pomohla ji nasměrovat na odborníky, kteří staniční sestře pomohli. Dílčí zlepšení se dostavilo poměrně rychle a asi po čtvrt roce už byla staniční sestra téměř v pořádku.

Více informací o syndromu vyhoření u zaměstnanců ve zdravotnictví je možné získat například na adrese: http://www.szu.cz/uploads/documents/czzp/edice/plne_znani/brozury/syndrom_20vyhoreni.pdf (odkaz ověřen 29. 10. 2013).

Zuzana Hekelová, lektorka, publicistka a konzultantka
www.vase-lektorka.cz

Literatura

1. Covey SR. Sedm návyků vůdčích osobností pro úspěšný a harmonický život. Praha: Pragma, 1996. ISBN 8085213419

2. Hekelová Z. Manažerské znalosti a dovednosti pro sestry. Praha: Grada, 2012. 128 s. ISBN 978-80-247-4032-4

3. Křivohlavý J. Sestra a stres. Praha: Grada, 2009. 128 s. ISBN 978-80-247-3149-0

4. Nešpor K. Prevence profesionálního stresu a syndromu vyhoření. Medicína pro praxi. 2007,4(9):371–373

5. Rheinwaldová E. Dejte sbohem distresu. Praha: Vydavatelství Scarabeus, 1995. 211 s. ISBN 80-85901-07-2

 

 

 

• tisk
• předplatit si