Sestry svou práci vykonávají skvěle, ale zapomínají při ní na srdce

Když Angličanka Lynn Phair přijela v listopadu 1998 poprvé do Prahy, ještě netušila, že se sem bude příštích patnáct let pravidelně vracet. Stalo se tak díky spolupráci, kterou v roce 1998 navázala Vyšší odborná škola zdravotnická a Střední zdravotnická škola v Praze s britskou charitativní organizací The Royal Surgical Aid Society – Age Care (RSAS Age Care), která se od svého založení v roce 1862 zaměřuje na ošetřovatelskou péči o seniory a v níž Lynn Phair v té době pracovala.

Od té doby má Lynn Phair, britská soudní znalkyně a nezávislá konzultantka – sestra, v ČR mnoho přátel, k nimž se ráda vrací.

Deset let jste měla možnost sledovat vývoj českého ošetřovatelství. V čem se nejvíc změnilo?

Zásadní rozdíl, který jsem zaznamenala, je změna vašeho profesního sebevědomí. Uvědomili jste si, že sestra je nezávislá, svébytná profese, která může v procesu péče o klienta nabídnout hrozně moc. Je důležité uvědomit si, že sestry nejsou v žádném případě neúspěšní nedostudovaní lékaři, ale že je to samostatná profese, která má své specifické postavení a poslání. Sestry nejsou služky lékařů!

Jaký je podle vás rozdíl mezi britským a českým ošetřovatelstvím?

Myslím si, že britské ošetřovatelství má tomu českému pořád co nabídnout. Hlavně chyby, kterých jsme se dopustili, abyste se jich vy vyvarovali. U nás jsme šli cestou obrovské profesionalizace sester. Naše sestry jsou velice schopné a samostatné a dělají takové výkony, jako je například endoskopie apod., ale myslím si, že díky tomu se nám ztratila určitá schopnost umění péče o klienta. Někteří tvrdí, že příčinou je špatná organizace práce a špatný management. Že zřizovatel má příliš velké požadavky a že je málo sester na to, aby je plnily, ale já osobně si myslím, že je to jenom část toho problému. Podstatou ošetřovatelství je podle mě nepoužívat příliš hlavu, ale srdce a ruce. My jsme se zaměřily na to, abychom hodně používaly hlavu a ruce velmi specifickým, technickým způsobem, ale jaksi jsme zapomněly na to srdce. Anglií teď otřásá skandál jedné velké státní nemocnice, v níž nebylo o pacienty dobře pečováno, nedostávali správné léky a byli zanedbaní. Od té chvíle se hlásí další a další podobné případy. Naše vláda proto vytvořila a přijala soubor 270 doporučení, která chce v následujících letech prosadit do praxe.

Jaká to jsou doporučení?

Jedno z doporučení se týká i škol a univerzit, které by měly vyvinout systém, kterým by testovaly, jak je student ošetřovatelství schopný pečovat a jakou má míru empatie. Také hlavní sestra v Anglii se snaží najít způsob, jak vytvořit standard, podle kterého by bylo měřitelné, zda sestra dokázala během péče dostatečně projevit soucit.

Myslíte si, že to pomůže?

Vstupní testování je jen část toho všeho, protože více než polovina vzdělávání se děje osobní zkušeností a příkladem. Starší sestry, které jsou naučené nějakým vzorcům, je mimoděk předávají mladším. Ty je pak po nich opakují a automaticky tak naskakují do stávajícího systému, ve kterém pokračují dál. Já osobně se často setkávám s tím, že sestry jsou skvěle technicky vybavené a odbornou práci dělají naprosto bravurně, ale zapomínají na to, že pracují s živou lidskou bytostí.

Dá se s tím něco dělat?

Já jsem vytvořila takový nástroj zpětné vazby, který se jmenuje Sit and See a v současné době jej používá asi 25 zařízení v Anglii. Jde v podstatě o takový dotazník, který sestry vyplňují a ve kterém jsou obsaženy věci týkající se péče o klienta. Pacienti poměrně málo mluví o technických detailech léčby. O tom, jak dobře proběhla operace, jak přesné bylo dávkování léků apod., ale to, co v nich zanechá hlubokou stopu, je to, jak se s nimi zacházelo a jak o ně bylo pečováno. Tento nástroj je využíván nejen v zařízeních, která pečují o seniory, ale i v nemocnicích nebo v komunitním ošetřovatelství. „Sit and See“ znamená „Posaď se a pozoruj“ a učí sestry vidět detaily ošetřovatelské péče z pohledu pacientů. Řada sester, které tento dotazník poprvé vyplní, je překvapena, když si uvědomí, kolik věcí, které je nezajímaly, má pro pacienty veliký význam. Například to, zda se sestra na pacienta usmála. Mnohdy jsou tím šokované.

Sit and See – dotazník, který Lynn Phair vytvořila a který má sestrám poskytnout zpětnou vazbu, jak jejich péči vnímá pacient, používá v současné době v Anglii asi 25 zařízení
foto: archiv

V rámci svých návštěv ČR jste měla možnost navštívit i česká zdravotnická zařízení. V čem se výrazně liší od těch vašich britských?

Několik nemocnic a zdravotnických zařízení jsem navštívila v době, kdy probíhaly naše projekty. Od roku 2008 jsem už ale v žádném nebyla. Ale například v pečovatelských domech, které jsem tu měla možnost vidět, jsem během těch deseti let, co naše projekty trvaly, viděla posun v tom, že klienti začali být více respektováni a podporováni v tom, aby žili svůj život v co možná nejvyšší kvalitě. Nemyslím si, že by naše pečovatelské domy byly dokonalé. Je to stejné jako u vás. Někde je kvalita vyšší a někde je péče chabá. Myslím si, že to je velká výzva pro celou Evropu, protože s tím, jak přibývá starších lidí, přibývá i výzev, jak je podpořit v tom, co potřebují.

Jak se péče v domovech u vás změnila během let?

U nás byli ještě před patnácti lety klienti v průměru ve věku 75–80 let. Dnes se do pečovatelských domů dostávají lidé zpravidla starší 85 let, výjimkou nejsou ani devadesátiletí. Snažili jsme se totiž prostřednictvím nejrůznějších programů dosáhnout toho, aby byli co nejdéle ve svém vlastním domácím prostředí. A protože více než 70 % těchto klientů trpí nějakou formou demence, snažíme se v Anglii v posledních pěti letech zaměřit hodně výzkum a energii na péči o klienty s demencí a podporu jejich rodin.

Kolik stojí v Anglii pobyt v takovém pečovatelském domě?

Většina pečovatelských domovů je soukromých, některé patří neziskovým organizacím a malá část je státní. Ceny v nich se liší podle toho, ve které části Anglie to je, ale způsob poskytované péče je všude stejný. Financování pobytu je závislé na finančních možnostech klienta. Pokud má naspořeno více než 23 tisíc liber (cca 759 tisíc Kč – pozn. red.), pak musí za péči platit, dokud mu stačí peníze. Pokud má naspořeno méně než 23 tisíc liber, podílí se na financování péče o něj částečně stát, a jestliže je péče o něj komplikovaná, může být i plně hrazená z Národní zdravotní služby (National Health System – NHS). Ale v různých částech Anglie jsou obrovské rozdíly v tom, jak je to realizováno. Proto máme velké problémy s tím, aby byla tato péče dostupná všem.

Jsou všechny pečovatelské domy stejné?

Ne. Buď jsou to rezidenční domy, nebo pečovatelské domovy pro starší lidi. V domovech, které poskytují i ošetřovatelskou péči, musí být určitý počet kvalifikovaných sester. Dříve to bylo tak, že když jste byla doma a chodila k vám tak zvaná „district nurse“ („district nurses“ hrají ve Velké Británii klíčovou roli v primárním týmu zdravotní péče. Navštěvují lidi v jejich domovech nebo v domovech s pečovatelskou službou a poskytují péči pacientům a podporu jejich rodinným příslušníkům – pozn. red.), byla péče zdarma. Jakmile jste se ale přestěhovala do pečovatelského domu, už jste za péči musela platit. Takže asi před deseti lety se do toho vložil stát, který část této péče hradí, aby to nebylo pro lidi tak finančně náročné, ale stejně je ten systém strašně složitý. Lidé u vás si myslí, že když máme národní systém zdravotnictví, že máme zdravotnictví zdarma, ale to není pravda. Každý v Anglii, kdo platí daně, platí zhruba 10 % z platu na zdravotní a sociální pojištění.

V současné době odchází hodně našich sester pracovat do zahraničí. Kolik si vydělá kvalifikovaná sestra v Anglii?

Plně kvalifikovaná sestra bere asi 25 tisíc liber ročně (cca 825 tisíc korun – pozn. red.). Zkušená sestra s desetiletou praxí má zhruba 37 tisíc liber ročně (cca 1221 tisíc Kč – pozn. red.) a ta nejvíc kvalifikovaná sestra – konzultantka má třeba kolem 50–55 tisíc liber za rok (cca 1650 tisíc –1815 tisíc Kč – pozn. red.).

Co musí sestra splňovat a jak u vás funguje systém celoživotního vzdělávání?

Každá registrovaná sestra, která chce vykonávat svou profesi, musí být registrována v organizaci Nursing and Midwifery Council (NMC) a svou registraci musí každý rok obnovovat. Máme systém bodování, kterým musíme prokazovat své vzdělávání v průběhu roku. Záleží jen na nás, jakou formou jej uděláme, ale je to naše zodpovědnost. Nikdo se nemůže vymlouvat, že ho zaměstnavatel nikam neposlal.

Podporují vás zaměstnavatelé ve vzdělávání?

To je různé. Někde ano, jinde ne. Sestry si ale všechno hradí samy.

Jak vůbec došlo k navázání spolupráce mezi RSAS Age Care a českou školou?

Když jsem v Kentu pracovala pro RSAS Age Care v jednom z rezidenčních domů (ve kterých organizace poskytuje veškerou možnou péči zhruba dvěma stovkám seniorů – pozn. red.), kterých tato organizace vlastní a provozuje ve Velké Británii několik, přišel nám jednoho dne poštou dopis od Ing. Lenky Henebergové z Prahy, kterým nás žádala, jestli by bylo možné seznámit české studenty ošetřovatelství se způsobem péče orientované na klienta v našich rezidenčních domech. Kontakty na nás si našla podle telefonního seznamu, a když jsem ten její dopis četla, najednou jsem viděla spoustu důvodů, proč bychom jí měli pomoci. Hodně jsem cestovala po Evropě se skauty, a tak jsem rozuměla té potřebě výměny zkušeností mezi jednotlivými zeměmi.

Věděla jste v té době něco o ČR?

V roce 1998 jsme toho v Anglii věděli jen velmi málo. Měli jsme představu, že je to nějaký postkomunistický stát, ve kterém byla revoluce, ale to bylo všechno. Tehdy ještě v Anglii nepracovalo tolik Čechů a Slováků jako dnes.

Co bylo dál?

Pro RSAS Age Care jako charitativní organizaci bylo těžké zabezpečit péči o klienty během prázdnin. A protože se Lenka ve svém dopise ptala, zda by bylo možné, aby u nás studenti dostali ubytování a stravu, že pro nás budou v rámci získávání zkušeností zdarma pracovat, a protože já jsem vždycky nadšená ze všeho nového, říkala jsem si, že by to mohlo být zajímavé, tak jsme souhlasili. Místo, kde je ubytovat, jsme také měli, takže to nebyl problém.

Co vaši kolegové, sdíleli vaše nadšení?

Vedení naší organizace jsem musela trochu přemluvit, protože jsme vůbec nevěděli, kdo nás oslovil. Neznali jsme ty lidi, nevěděli jsme, na jaké úrovni ti studenti jsou, co všechno umějí, jestli mají vůbec nějaké zkušenosti s prací s klienty apod., byl to pro nás velký krok do neznáma. Tehdy navíc ještě nefungovaly e-maily, takže celá komunikace se odehrávala poštou nebo faxem. Byli jsme odkázáni pouze na vzájemnou důvěru. My jsme neznali Lenku, Lenka neznala nás, a najednou u nás měly čtyři cizí sestry pečovat o naše klienty. Neustále jsem proto musela odolávat tlaku a pochybám ze strany našeho vedení: co to bude za lidi? Co je to vůbec ta Česká republika? Jak tohle všechno dopadne? Neměli jsme s tím předtím žádnou zkušenost, a tak nám nezbývalo než věřit, že to dobře dopadne.

A dopadlo?

Ano. Přijeli první čtyři studenti, kteří u nás zůstali šest týdnů, a bylo to skvělé. Ten první zážitek byl nakonec nesmírně pozitivní. Studenti byli velmi empatičtí a o naše klienty se starali velmi ohleduplně. Naši klienti se od nich dozvěděli něco nového o České republice, takže to ve výsledku bylo takové vzájemné obohacení. I naše sestry s českými studenty rády pracovaly, protože byli chtiví učení. V té době nebylo v českém zdravotnictví takové technické vybavení, jaké jsme měli my, takže studenti měli možnost se naučit i spoustu nových věcí.

V čem se lišil způsob českého a britského ošetřovatelství, jak jste jej měli možnost díky studentům poznat?

Organizace práce u vás a u nás byla výrazně rozdílná. Náš ošetřovatelský proces, jak jsme jej v té době praktikovali, byl hodně zaměřený na člověka. Nezajímala nás až tolik diagnóza, ale spíš člověk jako osobnost. Rozdíl byl i v takovém tom profesním sebeuvědomění. V té době nám připadalo, že sestry v ČR jsou prodlouženou rukou lékařů a plní jen to, co po nich lékaři chtějí, zatímco u nás byla ta péče založená na určité samostatnosti, zodpovědnosti sestry a na vnímání toho, co obě strany, sestra a pacient, potřebují. Díky tomuto projektu jsme se vzájemně obohatili a ti čtyři studenti u nás viděli možnost nějakého rozvoje v ošetřovatelské profesi, která je více zaměřena na pacienta a nikoli na diagnózu.

Přijela jste se na oplátku podívat do České republiky?

Ano. V listopadu 1998 jsem poprvé přijela do Prahy. Seznámila jsem se s Ing. Lenkou Henebergovou a navštívila školu, z níž byli studenti, kteří k nám přijeli. Měla jsem tak možnost získat zpětnou vazbu – od učitelů jsem se dozvěděla, jak studenti o stáži referovali, jak se jim to líbilo a co pro ně bylo zajímavé. A protože naše vzájemná zkušenost byla dobrá a zdálo se, že je o spolupráci zájem, domluvili jsme se, že příští rok přijmeme na stáž 14 studentů.

Jak se rozvíjela vaše spolupráce dál?

Naše projekty trvaly celkem deset let. Postupem času se rozšířily možnosti, kde všude mohli studenti pracovat a přijíždělo jich i více. Doba i lidé, kteří na projektech pracovali, se však postupem času měnili. Česká republika mezitím vstoupila do EU, od roku 2000 byly projekty financované z evropských peněz prostřednictvím programu Leonardo da Vinci a vaše možnosti cestování a práce v zahraničí se rozšířily, takže našich stáží přestalo být třeba.

Spolupráce sice skončila, ale vy se do ČR vracíte stále.

Ano, jezdím sem už patnáct let a moc se mi tu líbí. Díky našim projektům jsem měla možnost poznat nejen Prahu, ale i některá další města a získala jsem tu mnoho přátel, ke kterým se ráda vracím.

Magda Hettnerová, redakce Florence

K věci

Kdo je Lynn Phair

Registrovanou sestrou je Angličanka Lynn Phair už 34 let. V Anglii je celostátně uznávaná pro své odborné znalosti v oblasti ošetřovatelství o starší lidi, ochranu zranitelných dospělých osob a vyšetřování údajné špatné péče a zanedbávání v Národní zdravotní službě (NHS) a v samostatných domech s pečovatelskou službou.

V NHS pracuje jako sestra – konzultantka pro ochranu dospělých. Ve společnosti Milford Care Centre v Derbyshiru, která poskytuje specializovanou a paliativní péči, působí jako klinická poradkyně. Jako nezávislá znalkyně působí od roku 1993. V poslední době se jako soudní znalkyně podílela např. na vyšetřování rozšíření Clostridium difficile v Northern Trust Hospitals Northern Ireland a Vale of Leven Hospital Public Inquiry Scotland.

• tisk
• předplatit si