Profesor Jan Deyl – oftalmolog se srdcem plným lásky

Je pátek 22. února 1924 a v městě Vysoké Veselí se chystá smuteční průvod. Na poslední cestu jde vyprovodit věhlasného profesora očního lékařství Lékařské fakulty Univerzity Karlovy, výtečného pedagoga a jednoho ze zakladatelů prvního ryze českého ústavu pro nevidomé v Praze, rodáka prof. Jana Deyla, který zemřel v sobotu 16. února.

Několik dní poté se v novinách objeví noticka: „Pan profesor Deyl operoval nedávno chudého chlapce z Žiželic, a když ho propouštěl z kliniky, řekl mu, aby si na něho někdy vzpomněl. A chlapec přišel pěšky, šest hodin to bylo, do Vysokého Veselí, ve vetchém šatě a celý zkřehlý mrazem. Pod paždí nesl raneček a v něm zabalený ministrantský úbor. Nesl při pohřbu křížek, aby ukázal, že na pana profesora opravdu nezapomněl. Jak přišel, tak odešel, nečekal, až se někomu podaří zjistit jeho jméno.“

Letos od této události uplynulo již 90 let. Jan Deyl se narodil 25. června 1855 ve Vysokém Veselí nad Cidlinou jako nejstarší syn Václava Deyla a jeho ženy Anny, rozené Holcové z Hubálova u Jičína. Rodiče měli hospodářství a domek na náměstí. Jan Deyl měl dva mladší bratry a tři sestry.

V roce 1875 vstoupil Jan Deyl na univerzitu. Lékařství studoval v P raze a nějaký čas ve Vídni, jak bylo tehdy zvykem. V době jeho studií vrcholily boje o zrovnoprávnění češtiny, které vygradovaly v roce 1882 rozdělením pražské Karlo-Ferdinandovy univerzity na německou a českou. Dne 16. července 1880 se Jan Deyl stal doktorem veškerého lékařství a první dvě léta po promoci získával širokou všeobecnou průpravu, která byla v budoucnu cennou základnou pro jeho specializaci. Jako klinický sekundář nebo operační elév poznal téměř všechna oddělení všeobecné nemocnice; působil v pražském ústavu pro choromyslné i v dětské nemocnici. Nakonec přišel na oční kliniku prof. Hasnera, kde ho zastihl nový řád řešící konečné poměry na univerzitě.

Dne 13. října 1883 se poprvé otevřela česká lékařská fakulta a Deyl zůstal připoután k očnímu lékařství, se kterým se již sžil. Po pětileté erudici v oftalmologii a čtyřletém pobytu na Schöblově oční klinice začal pomýšlet na habilitaci. V roce 1886 odevzdal profesorskému sboru svůj habilitační spis na téma „O poměru příjice k oku“ a dne 13. března 1887 byla jeho habilitace potvrzena. Deyl se stal soukromým docentem očního lékařství.

O měsíc později odjel do ciziny na několikaměsíční stáž, aby se seznámil s prací zahraničních mistrů oboru. Zážitky ze studijní cesty pro něj byly popudem k úsilí o vybudování vlastní pracovní základny. Ve starých prostorách polikliniky v domě u Hopfenštoků si otevřel ordinaci pro oční choroby, která se stala základem pro oblíbené středisko. Chudé, primitivní poměry ztěžovaly sice Deylovu rutinní práci, ale tato činnost mu rozšiřovala pohled na praktickou oftalmologii, zvětšila jeho zkušenosti a bystřila rychlost jeho úsudku. Naučil se rychle stavět klinickou diagnózu, mnohdy tak činil na první pohled, většinou správně a přesně, nikdy se však nepokoušel něco maskovat, musel-li dodatečně korigovat svůj první názor. „Chybnou diagnózu neudělá většina lékařů z nějaké neznalosti, ale spíše proto, že chorobu a nemocného řádně nevyšetřili,“ učil později své žáky na univerzitě.

V létě roku 1893 byl jmenován mimořádným profesorem a nadále pokračoval ve své bohaté publikační činnosti, z níž asi největšího úspěchu dosáhla práce Zevní choroby oční, která vyšla tři roky po jeho smrti. Učitelské činnosti se Deyl věnoval od začátku plně a přesvědčivě. Uměl si auditorium získat i připoutat.

Jan Deyl šel životem sám. Měl sice kdysi svou Beatrici, jíž se obdivoval jako mladý docent, ale nakonec se jejich cesty rozdělily. A přece měl Deyl plné srdce lásky, která nemohla zůstat uzavřena jen v něm. V roce 1908 podal prof. Jaromír Čelakovský návrh humanitnímu odboru Národní rady české, aby byl zřízen samostatný spolek a český ústav pro slepé. Volba předsedy byla jednomyslná – stal se jím prof. Jan Deyl. Dne 17. března 1910 se otevřel první ryze český ústav pro slepé na Maltézském náměstí v P raze a na podzim tohoto roku se v něm začalo vyučovat. Ústav dostal název „Deylova výchovna slepých“, který se v roce 1915 změnil na „Deylův ústav pro slepé“. Zde, v tomto světě, obklopen úsměvy drobotiny, která neviděla, jen slyšela jeho milý, vlídný hlas, Deyl mládl a přenášel na „své“ děti, jak jim říkal, všechnu svou lásku.

V únoru 1924 onemocněl a 16. února skonal ve čtyři hodiny ráno ve věku 68 let. Ústav, který pomáhal zakládat, prošel od té doby dlouhým vývojem a od roku 2006 nese název Konzervatoř Jana Deyla a střední škola pro zrakově postižené.

Magda Hettnerová, redakce Florence

Literatura

1. Kurz J, Neubert FK. Deylův první český ústav pro nevidomé. Vydáno u příležitosti 130. výročí narozenin prof. MUDr. Jana Deyla, 75. výročí založení Deylova ústavu pro slepé. Praha: Ústřední výbor invalidů v ČSR, 1985

 

 

• tisk
• předplatit si