Nový občanský zákoník: V čem se dotkne práce sestry?

Rok 2014 je právnickou veřejností nazýván rokem revolučním. Důvodem je, že k 1. lednu nabyl účinnosti zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, a několik dalších s tím souvisejících zákonů, zejména zákon č. 90/2012 Sb., o obchodních korporacích. Nové předpisy nenahrazují pouze dřívější občanský kodex, ale také právní přepisy upravující rodinné právo, vlastnictví bytů, obchodní společnosti a vztahy mezi podnikateli – zrušovací ustanovení nového občanského zákoníku obsahují rekordních 238 položek.

K terminologickým změnám dochází např. u právního úkonu, který je nově nazýván právním jednáním, právní osobnost vyjadřuje dřívější právní subjektivitu, svéprávnost dřívější způsobilost k právním úkonům.

Nové právní předpisy přebírají z velké části dosavadní úpravu, v řadě oblastí však dochází k větším či menším změnám, byť někdy pouze terminologickým. Pro zdravotnické pracovníky jsou podstatné zejména změny v oblasti zásahů do osobnostních práv, způsobilosti osoby a její ochrany, náhrady škody, včetně zrušení tzv. odškodňovací vyhlášky, a zavedení nového smluvního typu – smlouvy o péči o zdraví.

Nový občanský zákoník je obecným předpisem upravujícím soukromoprávní vztahy, tedy platí subsidiárně i pro další soukromoprávní úpravy. Vzhledem k tomu nedochází pouze k přímým změnám právních předpisů, ale změny se dotýkají i zdánlivě nedotčených právních předpisů, např. zákoníku práce nebo, což je pro zdravotnictví klíčové, zákona č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách. Zde půjde zejména o změny v informování a informovaném souhlasu pacientů. Těmito tématy se proto budeme blíže zabývat v tomto miniseriálu.

Zásady nového občanského zákoníku

Zásady každého právního odvětví tvoří základní interpretační pravidla, bez jejichž znalosti nelze správně vnímat text jednotlivých ustanovení. Nový občanský zákoník stanovuje výslovně, že každé jeho ustanovení lze vykládat ve shodě nejen s jeho vlastními zásadami, ale též s ústavním pořádkem České republiky a s trvalým zřetelem k hodnotám, které chrání.

Nový občanský zákoník klade důraz zejména na nezávislost veřejného a soukromého práva a na posílení autonomie soukromých osob v jejich vztazích s jinými soukromými osobami. Důraz na dualitu soukromého a veřejného práva však neznamená, že by stát nemohl do soukromoprávních vztahů zasahovat vůbec či že by nemohly být aplikovány veřejnoprávní normy, to by nebylo v souladu s požadavkem na jednotu právního řádu; nesmí však docházet k mechanické aplikaci, ale je potřeba zvážit každé ustanovení z hlediska jeho smyslu a účelu. Pro zdravotnictví bude typické poskytování zdravotních služeb, které se má dít zásadně na základě svobodného rozhodnutí pacienta. Zvláštní zákon, v tomto případě zákon č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách, však stanovuje konkrétní situace, kdy lze poskytnout zdravotní službu bez souhlasu.

Základním principem je tedy princip autonomie vůle. Ta vychází z přirozenoprávního pojetí fyzické osoby, tedy z přesvědčení, že stát není tvůrcem svobody člověka, ale jejím ochráncem. Posiluje se proto důraz na vůli jedince a smluvní svobodu, zákon nastupuje až tehdy, když k dohodě nedojde, dohoda není možná nebo pokud je tak nutné z důvodu ochrany veřejného pořádku, dobrých mravů nebo práv týkajících se postavení osob, včetně ochrany osobnosti. Je tedy třeba mít na paměti, že od ustanovení zákona se lze zásadně vlastním vyjádřením vůle odchýlit. Ustanovení nového občanského zákoníku jsou tak zásadně dispozitivní, tedy v dispozici smluvních stran, kogentní ustanovení (ustanovení, od kterých se nelze odchýlit) tvoří výjimku – tam, kde není výslovný zákaz, ať již přímý nebo nepřímý (tj. kde zákon takové jednání prohlašuje za neplatné), je sjednání odchylky od zákona přípustné, ledaže by se tím porušily dobré mravy, veřejný pořádek nebo právo týkající se dobrých mravů, jak bylo uvedeno výše. Lze tedy dovodit zásadu ochrany dobrých mravů a veřejného pořádku. Do toho patří i jednání smluvních stran, které by zasahovalo do postavení třetích osob, odchýlit se nelze ani od norem chránících právní jistotu nebo norem, které mají zabránit výrazným nespravedlnostem, zejména norem chránících slabší stranu. Z toho lze dovodit další důležité zásady – ochrany slabší strany a ochrany třetích osob. Slabší stranou se rozumí například spotřebitel vůči podnikateli, pracovník vůči zaměstnavateli, dítě vůči rodiči, ale také pacient vůči poskytovateli zdravotních služeb. Dohoda se však může odchýlit ve prospěch slabší strany.

Autonomie vůle se projevuje např. ve smluvní volnosti, sdružovací volnosti, svobodném rozhodnutí o svém majetku pro případ smrti.

Princip autonomie vůle je však vyjádřen i v rozšíření relativní neplatnosti, když ust. § 574 stanovuje, že na právní jednání je třeba spíše hledět jako na platné než jako na neplatné. Zásadně tedy platí, že v případě rozporu se zákonem bude dohodnuté platit, ledaže by se neplatnosti dovolala smluvní strana, která neplatnost nezpůsobila. Bez návrhu neplatné (tedy absolutně neplatné) je jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům anebo které odporuje zákonu, pokud to jeho smysl a účel vyžaduje, a zároveň narušuje veřejný pořádek, popřípadě jde o jednání zavazující k plnění od počátku nemožnému.

Z toho plyne, že pojetí soukromého práva je značně neurčité, jelikož vymezení, která konkrétní ustanovení chrání dobré mravy či veřejný pořádek, tedy která jsou závazná, bude úkolem judikatury, ev. právní vědy, přitom lze očekávat i posuny v čase podle vývoje morálněhodnotových hledisek společnosti.

Zásada ochrany dobrých mravů je vyjádřena i v § 2, podle nějž žádný výklad či použití právního předpisu nesmí být v rozporu s dobrými mravy a nesmí vést ke krutosti urážející obyčejné lidské cítění. Nelze se ani dovolávat doslovného znění textu právního předpisu proti jeho smyslu. Je tedy zřejmé, že pojetí nového občanského zákoníku není v žádném případě eticky neutrální a čelí zejména nejvyššími soudy a Ústavním soudem kritizovanému bezduchému a bezhodnotovému právnímu formalismu. Zákon se tedy nesmí stát bezprávím, tedy nesmí být v rozporu s obecnou představou spravedlnosti panující ve společnosti. Tento příkaz soudci, aby dával přednost skutečnému obsahu zákona před jeho doslovným zněním, je bezpochyby správný, klade však další nároky na interpretaci a po přechodnou dobu zvýší právní nejistotu.

Výslovně (§ 3) je vyjádřen i požadavek, aby soukromé právo chránilo důstojnost a svobodu člověka. Obdobně jako ústava USA i nový občanský zákoník hovoří o přirozeném právu brát se o štěstí své i rodiny a blízkých osob, ovšem s limitem, že tím nesmí bezdůvodně způsobit újmu druhým. Újmu lze tedy v určitých odůvodněných případech působit, což vyplývá z okolností vylučujících protiprávnost (zejm. nutné obrany a krajní nouze). Z tohoto ustanovení lze dovodit i zákaz šikany.

V odst. 2 pak občanský zákoník definuje výslovně tyto zásady:
→ Ochrana života a zdraví člověka, jeho svobody, cti, důstojnosti a soukromí (ochrana osobnosti člověka).
→ Zvláštní ochrana rodiny, rodičovství a manželství.
→ Ochrana slabšího: Nikdo nesmí pro nedostatek věku, rozumu nebo pro závislost svého postavení utrpět nedůvodnou újmu, tedy újmu, která je způsobena právě jeho slabším postavením; nikdo však také nesmí bezdůvodně těžit z vlastní neschopnosti k újmě druhých (zákaz zneužití ochrany). Nezpůsobilá osoba bude tak např. odpovědná za škodu, kterou způsobila ve stavu, do něhož se uvedla vlastní vinou.
→ Závaznost slibů a smluv: Tato zásada neznamená, že by každý slib byl právem vynutitelný, jeho nesplnění je však projevem nepoctivosti, což může vést k povinnosti nahradit v některých případech škodu (např. u slibu darování).
→ Ochrana vlastnictví, přičemž jen zákon může stanovit, jak vlastnické právo vzniká a zaniká. Tuto zásadu je nutné vnímat ve shodě s čl. 11 Listiny, zakazuje se tedy zneužití vlastnictví.
→ Právo na právní ochranu, tedy že nikomu nelze odepřít, co mu po právu náleží.
→ Princip poctivosti je zakotven v § 6. Nikdo rovněž nesmí těžit ze svého nepoctivého nebo protiprávního činu, popřípadě protiprávního stavu, který vyvolal nebo nad kterým má kontrolu. § 7 pak zakládá presumpci poctivosti a dobré víry – platí tedy, že pokud se neprokáže opak, má se za to, že každý jednal poctivě. Povinnost jednat poctivě patří mezi ustanovení, od nichž se nelze smlouvou odchýlit či je limitovat.
→ S principem poctivosti souvisí i zákaz zneužití práva, který je výslovně upraven i v § 8. Zneužití práva tedy není výkonem práva, ale protiprávním činem, sankcí je nepřiznání soudní ochrany takovému výkonu práva. Jde o výkon práva v rozporu s jeho účelem, včetně toho, když jeho účelem bude poškození jiného (šikana).

Jako pramen práva pak označuje nový občanský zákoník i další obecně uznané zásady spravedlnosti a práva. Hlásí se tedy k tomu, že nelze výslovně formulovat všechny právní zásady.

Na závěr je třeba zdůraznit, že podle těchto zásad se budou posuzovat i práva a povinnosti, jež se v ostatních ohledech budou posuzovat podle dřívějších předpisů (§ 3030), tedy lze je uplatnit zdánlivě retroaktivně. O pravou retroaktivitu však nejde, jelikož tyto zásady jsou principy právního státu, tedy byly součástí právního řádu České republiky i před nabytím účinnosti nového občanského zákoníku, byť to ne vždy soudní praxe respektovala.

Mgr. et Mgr. Eva Prošková, Ústav veřejného zdravotnictví a zdravotnického práva, 1. LF UK

 

 

• tisk
• předplatit si