Vstup mužů do ošetřovatelství

Ačkoli je dnes ošetřovatelství chápáno především jako doména žen, nebylo tomu tak vždycky. Před dvěma tisíci let bylo ošetřovatelství doménou mužů. Dnes mužů v ošetřovatelství znovu pomalu přibývá, ovšem pro širokou veřejnost je stále těžké jejich přítomnost přijmout. Částečně je to i výsledek genderových rolí a stereotypů. Gender problematika v sobě zahrnuje hlavně sociální a společensky podmíněné kulturní rozdíly, očekávání, předsudky a specifika v postavení mužů a žen. Biologické/fyzické rozdíly v pohlaví vedly k značnému klasifikačnímu očekávání. Nicméně tak jako ženy hledají v současné době uplatnění v ryze mužských povoláních či profesích, také muži začínají nacházet uplatnění v ošetřovatelství.

Ač byl název pro všeobecnou sestru a všeobecného ošetřovatele v historii ošetřovatelství různý (ošetřovatel/ka, zdravotní sestra aj.), budeme pro snazší orientaci používat v celém textu výraz všeobecná sestra a všeobecný ošetřovatel bez ohledu na jejich pojmenování v určité historické době.

Milníky v historii všeobecných ošetřovatelů

Už tři sta let před naším letopočtem byli členy „ošetřovatelské obce“ převážně muži. V době starověkého Řecka to byli právě oni, kdo byli školeni pod vedením antického lékaře Hippokrata pro výkon ošetřovatelského povolání. Primárně byli pečovateli – ošetřovateli, a to hlavně v dobách epidemií, kdy riskovali své životy při péči o oběti nakažlivých chorob. Ještě na konci středověku stanovila církev, že rytíři a jiné mužské „skupiny“ budou i nadále poskytovat občanům ošetřovatelskou péči.

První formální škola ošetřovatelství byla založena v roce 250 př. n. l. v Indii. Vzdělávat se v ní mohli výlučně muži, protože ženy byly pro toto povolání považovány za „nečisté“. Ve starověkém Římě se o nemocné a raněné starali zpočátku muži i ženy společně. Z tohoto období také pochází termín „nozokomiální“, který má původ v latinském slově nosocomi. Tak byli ve starověkém Římě označováni muži, kteří poskytovali ošetřovatelskou péči.

Starověkými předchůdci nemocnic byly řecká asklepia (chrámy boha Asklépia s prostory pro nemocné), římská valetudinaria (vojenské lazarety) a byzantská ambulatoria. Do doby kolem roku 300 n. l. se datuje vznik ošetřovatelského křesťanského společenství Parabalani (v překladu „ti, kdo riskují život“), které se podílelo na provozu špitálů. Toto bratrstvo se poprvé zformovalo během velké epidemie v Alexandrii a zabývalo se pomocí potřebným a pohřbíváním mrtvých. Své jméno Parabalani odvodili od skutečnosti, že se neustále vystavují nakažlivým chorobám, čili že riskují svůj život. Lze je považovat za předchůdce středověkých bratrstev, ale také za ranou formu terénní sociální práce, neboť jejich úkolem bylo mj. vyhledávat na ulicích a náměstích potřebné a přivádět je do xenodochií. To byly už od starověku útulky pro pocestné (cizince), chudé a nemocné. Dnes jsou považovány za zárodky středověkých špitálů.

 S péčí o nemocné jsou neodmyslitelně spjaty také církevní řády. Kolem 5. století n. l. sepsal (pravděpodobně) sv. Benedikt z Nursie řeholi, která se od 7. století n. l. nazývá jeho jménem – Benediktova řehole. Kolem roku 529 založil klášter na Monte Cassinu ve střední Itálii. Jeho řehole se za podpory papeže i císaře rozšířila po celé Evropě a vznikl řád svatého Benedikta – nejstarší mnišský řád západního křesťanství. Řád se kromě hesla „Ora et labora“ (Modli se a pracuj) zabýval také péčí o nemocné.

Další skupinou, která se ve středověku zabývala poskytováním ošetřovatelské péče, byli alexiáni, předchůdci dnešních Alexian Brothers – náboženské bratrstvo v rámci katolické církve. Původně vznikli jako neformální skupina laiků působící v Evropě na počátku 13. století, později žili společný život v malých klášterních komunitách a starali se o chudé a nemocné.

Koncem 16. století založil sv. Kamil de Lellis, italský světec, který byl později prohlášen patronem ošetřovatelů a umírajících, klášter řeholních kleriků k obsluze nemocných (r. 1582 bratrstvo Služebníků nemocných, které se v roce 1591 přejmenovalo na řád Otců šťastné smrti MI, zvaných kamilliáni). Jeho zásluhou byla provedena reforma nemocnic, nakažlivě nemocní byli odděleni od ostatních, jídlo bylo zaměřeno na jejich nemoc a byly upraveny i pokoje. Později založil i první „záchrannou službu“ a jeho řád dostal do znaku červený kříž na bílém hábitu, aby zdůraznil utrpení Krista. (Tento symbol použil v 19. století Henri Dunant při založení organizace Mezinárodní červený kříž.)

Muži a ošetřovatelství v USA

Prvním identifikovaným všeobecným ošetřovatelem, který stanul na půdě USA, byl kolem roku 1500 mnich Juan de Mena, který ztroskotal u jižního pobřeží Texasu. Dlouhá léta se tu staral o nemocné až do doby, než byl Španěly oklamán a zabit.

Dalším jménem z americké historie, které je s ošetřovatelstvím spojeno, je James Derham (1757–1802?) – první Afroameričan, který začal formálně praktikovat medicínu. Narodil se jako otrok v Philadelphii v Pensylvánii. Jeho tři majitelé byli lékaři a třetí z nich, Dr. Bob Love, jej přivedl k medicíně, kterou James Derham také později studoval. Zpočátku pracoval jako ošetřovatel a lékárník a šetřil peníze, aby si mohl koupit svobodu. To se mu podařilo a v roce 1783 si otevřel medicínskou praxi v New Orleans. Ve svých šestadvaceti letech vydělával více než tři tisíce dolarů ročně. Během své návštěvy v Philadelphii se dokonce setkal se slavným koloniálním lékařem Dr. Benjaminem Rushem, který je považován za otce americké psychiatrie. Ten jím byl tak ohromen, že Derhama přesvědčil, aby svou praxi přestěhoval do Philadelphie. Derham tak učinil a během let získal obdiv svých kolegů a stal se celonárodně uznávaným specialistou na onemocnění krku a vztah mezi klimatem a nemocí.

Během občanské války sloužili vojáci i jako všeobecní ošetřovatelé, ačkoli existovala tzv. Unie dobrovolníků, která se skládala převážně z žen – všeobecných sester. Těch byl ovšem nedostatek, a tak jejich práci vykonávali i někteří vybraní vojáci. Jako ošetřovatel sloužil během občanské války i slavný americký spisovatel a básník Walt Whitman. Po zhlédnutí utrpení a zkázy, kterou válka napáchala, zůstal v táboře, aby vojákům pomáhal. V průběhu svého života ošetřil asi sto tisíc nemocných a raněných.

V roce 1866 byla otevřena první ošetřovatelská škola výhradně pro muže. Další školy, kde se mohli vzdělávat i muži, byly otevřeny v roce 1888 v New Yorku. V roce 1894 se sešly inspektorky (všeobecné sestry) ženských zdravotnických škol na své první výroční schůzi. Jedním z jejich prvních úspěchů bylo vyloučení všeobecných ošetřovatelů z armády (jejich vstup do armády byl znovu povolen až v korejské válce).

Během první a druhé světové války byl nedostatek nelékařských zdravotnických pracovníků, proto většina žen dostala školné a stipendium na zdravotnické škole. Součástí byl i pokoj zdarma, stravování a uniforma. V USA bylo několik mužů – všeobecných ošetřovatelů školeno v ošetřovatelství v Pensylvánské nemocnici. Ta totiž v roce 1914 otevřela ošetřovatelskou školu pro všeobecné sestry – ženy a současně odděleně i ošetřovatelskou školu pro muže. O rozvoj a podporu mužů v ošetřovatelství se v této době zasloužil Leroy N. Craig, který pracoval jako dozorce pro ošetřovatelství a bojoval za práva mužů. Podílel se i na rozvoji Americké asociace sester. Ta vznikla v roce 1917, ovšem všeobecní ošetřovatelé z ní byli vyloučeni až do roku 1930, kdy muži mohli opět vykonávat povolání všeobecné sestry. V době druhé světové války jim byl pak zakázán nejen vstup na státem podporované zdravotnické školy (tento trend trval až do roku 1982), ale i výkon povolání vojenské všeobecné sestry. Tento zákaz trval až do roku 1955 (korejská válka).

V roce 1971 začal být v americkém ošetřovatelství propagován a podporován vstup mužů do ošetřovatelství a díky této propagaci a podpoře vzniklo o deset let později Americké shromáždění pro muže v ošetřovatelství.

Jakmile byl mužům – všeobecným ošetřovatelům znovu povolen vstup do armády, začal se jejich počet rapidně zvyšovat. Nyní je v americké armádě pětkrát více všeobecných ošetřovatelů než v civilní službě. Záznamy z roku 2002 udávají, že v armádě je všeobecných ošetřovatelů 35,5 %, v letectvu 30 % a v námořnictvu 36 %. Z těchto čísel je však třeba si uvědomit, že celkově je v USA pouze 8 % všeobecných ošetřovatelů. V civilní službě jsou zastoupeni především v intenzivní péči a v chirurgických oborech.

V současné době se mohou všeobecní ošetřovatelé v USA vzdělávat na mnoha vysokých školách, přičemž nejprestižnější jsou University of Pensylvania, University of Texas, Houston a Ohio State University.

I v době krize je povolání všeobecného ošetřovatele jedním z mála povolání, jehož potřeba neustále roste. I když počet registrovaných všeobecných sester/ošetřovatelů v nemocnicích ubývá, stále roste zájem o specializované, tzv. praktikující všeobecné sestry/ošetřovatele, kteří v USA často vykonávají práci, k níž jsou v ČR kompetentní lékaři. Provádějí základní vyšetření, stanovují diagnózu, mohou předepisovat některé léky apod. Pro nově příchozí všeobecné ošetřovatele (myšleno z jiných států) je to jedno z nejlepších povolání v USA. Dokonce je lepší než být lékařem, protože lékař, který přijede do USA z jiného státu, musí dělat všechny závěrečné zkoušky znovu a platit za ně, aby mohl jako lékař pracovat. U všeobecného ošetřovatele je však vzdělání uznáno automaticky. V USA se většinou pracují osmihodinové pracovní směny, méně časté jsou dvanáctihodinové. Plat se pohybuje kolem sedmi tisíc amerických dolarů měsíčně.

Americké shromáždění pro muže v ošetřovatelství

AAMN (American assembly for men in nursing) založil v roce 1971 Steve Miller, který pracoval jako všeobecný ošetřovatel v jedné z nemocnic v Michiganu. Centrem této organizace se stal právě Michigan a skupina se pomalu rozrůstala, až čítala kolem 200 členů. Poté, co začala mít organizace problémy, rozhodl se v roce 1974 Luther Christman (nejznámější všeobecný ošetřovatel v USA – pozn. autora) svolat členy a skupinu reorganizovat. Došlo ke změně názvu na NMNA – Národní mužská asociace sester a každý z členů zastupoval jeden stát USA. V roce 1981 došlo opět ke změně názvu a organizace dostala název Americké shromáždění pro muže v ošetřovatelství (AAMN).

V současné době nabízí organizace mj. vzdělávací stipendia mužům, kteří se rozhodnou studovat obor všeobecný ošetřovatel. Stipendia jsou umožněna díky štědrosti členů organizace. Poskytnutí a výše stipendia je tedy každý rok jiné, záleží na počtu a výši poskytnutých příspěvků od členů.

Organizace také již od roku 1975 každoročně uděluje cenu Awards Luther Christman, v jejímž rámci se oceňuje jedinec – všeobecný ošetřovatel/sestra za mimořádný přínos v ošetřovatelství, který odráží přínos mužů v ošetřovatelství nebo významně přispívá této organizaci. Mimo to se organizace zabývá také udělováním cen pro zdravotnické školy, fakulty a zdravotnická pracoviště.

Významní muži v ošetřovatelství:

Sv. Kamil de Lellis (1550–1614): italský mnich, který založil mnišský Řád úředníků (ministrů nemocných), více známý jako Camillians. Pracoval v nemocnici v Incrubles, ale kvůli své násilné povaze byl propuštěn. Po válce proti Turkům, které se zúčastnil, se vrátil do nemocnice v Římě, odkud byl předtím propuštěn, a stal se všeobecným ošetřovatelem. O několik let později pak ředitelem nemocnice. Jeho zkušenosti z války mu pomohly založit skupinu pracovníků, kteří poskytovali zdravotní péči na bojištích ve válkách. Členové se také věnovali práci v oblastech postižených morem. Beznadějné léčení moru vedlo Kamila k vytvoření řádu Otců šťastné smrti. V roce 1594 vedl Kamil mnichy do Milána, kde se společně postarali i nemocné v Ca Granda – hlavní nemocnici ve městě. Pamětní deska na nádvoří v Ca Granda tu dodnes připomíná jeho přítomnost. Kamil zemřel v roce 1614 v Římě. Pohřben byl v klášterním chrámu sv. Magdaleny poblíž Pantheonu. Papež Benedikt XIV. ho 7. 4. 1742 blahořečil a 29. 6. 1746 kanonizoval. V roce 1886 se stal patronem nemocných a umírajících a roku 1930 ho papež Pius XI. jmenoval patronem všech zdravotních sester a dalšího ošetřujícího personálu.

Jean Henry Dunant (8. 5. 1828–30. 10. 1910): zakladatel mezinárodní organizace Červený kříž. Narodil se v hluboce věřící rodině, oba jeho rodiče se věnovali charitě, díky čemuž se brzy seznámil s lidským utrpením. V roce 1856 odcestoval do severní Itálie, kde probíhala válka s Rakouskem. Pomáhal tu ošetřovat raněné. Po bitvě 24. 6. 1859 zůstaly na bitevním poli ležet desetitisíce raněných a umírajících vojáků. Dunant byl touto situací otřesen a začal organizovat pomoc raněným. Prosil o pomoc místní obyvatele – pomoc spočívala především v obstarávání jídla a vody, v povzbuzování a pomoci školenému ošetřovatelskému personálu při ošetřování raněných. Kvůli velkému množství raněných bylo potřeba i hodně zdravotnického materiálu, který ovšem docházel. Dunant zařídil nákup docházejícího materiálu a pomáhal stavět polní nemocnice. Přesvědčoval místní obyvatele, aby pomáhali potřebným bez ohledu na jejich národnost. Používal přitom heslo „Tutti fratelli“ (Všichni jsou bratři). V té době začal Dunant rozvíjet myšlenku vzniku neutrální organizace, která by měla mít hlavní zaměření na péči o raněné vojáky. Na základě Moynierova doporučení byl 17. 2. 1863 vytvořen pětičlenný výbor a koncem října 1863 bylo ve velkém sále ženevského paláce rozhodnuto o emblému budoucí mezinárodní organizace. Byl navržen protiklad švýcarské vlajky – červený kříž v bílém poli. Tento rok je považován za počátek celosvětového hnutí Červeného kříže. V srpnu roku 1864 byla podepsána první z tzv. ženevských konvencí – Ženevská úmluva o zlepšení osudu raněných vojáků v polní armádě. V roce 1901 získal Dunant jako první Nobelovu cenu za mír za svůj podíl na vzniku Mezinárodního hnutí Červeného kříže a za podnět k ženevským konvencím. Den jeho narození, 8. květen, je slaven jako Světový den Červeného kříže a Červeného půlměsíce.

Luther Christman (1915–2011): americký všeobecný ošetřovatel, profesor ošetřovatelství a bojovník za rovnoprávnost pohlaví v ošetřovatelství. V roce 1939 vystudoval v Pensylvánské nemocnici ošetřovatelství pro muže a téhož roku se oženil s všeobecnou sestrou D. Black. V době 2. světové války mu byla odepřena jak možnost pracovat jako všeobecný ošetřovatel v armádě, tak vstup na dvě vysoké školy s programem Ošetřovatelství, protože byl muž. Nenechal se však odradit a v roce 1948 získal kvalifikaci v oboru psychologie. Jeho výzkumy později vedly k vysoké úrovni v univerzitních zařízeních v oboru ošetřovatelství. V roce 1974 založil Národní ošetřovatelskou organizaci, která byla o sedm let později přejmenována na Americké shromáždění pro muže v ošetřovatelství. Díky svým schopnostem v administrativě byl prvním mužem, který byl jmenován děkanem na univerzitě (program Ošetřovatelství) a zároveň ředitelem státní ošetřovatelské nemocnice. Vyvinul ošetřovatelský model s názvem Rush model. Tento model a jeho boj za práva mužů v ošetřovatelství získaly mezinárodní uznání.

Mgr. Patrik Zelinka, Iktové centrum – Neurologie JIP, Pardubická krajská nemocnice, a. s.

 

Literatura:

1. Havlová K. Kanada chce do zdravotnictví přilákat více mužů. Zdravotnické noviny. 2009;58(2):9

2. Sestra.in [online]. [cit. 2014-06-16]. Dostupné z: http://sestra.in/articles.php?article_id=91

3. Zelinka P. Všeobecný ošetřovatel ve zdravotnictví. Bakalářská práce. Pardubice: Univerzita Pardubice, FZS, 2012. [online]. Dostupné z: https://otik.uk.zcu.cz/bitstream/handle/11025/3823/Bakalarska%20prace%20-Zelinka%20Patrik.pdf?sequence=1

4. Gračko M. Muž v profesi sestra. Sestra [online]. 2012 [cit. 2014-09-08]. Dostupné z: http://zdravi.e15.cz/clanek/sestra/muz-v-profesi-sestra-463095

5. Řehole svatého Benedikta. Wikipedie [online]. [cit. 2013-05-23]. Dostupné z: http://cs.wikipedia.org/wiki/%C5%98ehole_svat%C3%A9ho_Benedikta

6. Congregation of Alexian Brothers History [online]. [cit. 2014-09-08]. Dostupné z: http://www.alexianbrothers.org/history

7. James Derham. Wikipedie [online]. [cit. 2014-02-24]. Dostupné z: http://en.wikipedia.org/wiki/James_Derham

8. First 3 African American Physicians. Essortment [online]. [cit. 2014-09-08]. Dostupné z: http://www.essortment.com/first-3-african-american-physicians-63911.html

9. Abecední seznam svatých a význam jmen [online]. [cit. 2014-09-08]. Dostupné z: http://www.svaty.estranky.cz/clanky/seznam-k--1----kain---kresomysl.html

 

Více o autorovi:

Mgr. Patrik Zelinka, Iktové centrum – Neurologie JIP, Pardubická krajská nemocnice, a. s.
2009: ukonč. SZŠ Chrudim; 2009–2012: Bc. studium – FZS ZČU v Plzni; 2012–2014: Mgr. studium – Vysoká škola sv. Alžbety v Bratislavě; od 2012: Iktové centrum – Neurologie JIP, Pardubická krajská nemocnice, a. s.; 2008: masérský kurz; 2013: interní auditor ve zdravotnickém zařízení; 2013: Kvalita a bezpečí zdravotní péče, externí kontrola kvality; 2014: Ošetřovatelská péče o nemocné s cévní mozkovou příhodou, edukace a zapojení rodiny do péče

 

• tisk
• předplatit si