Nový občanský zákoník VII. Odpovědnost za škodu Způsob a rozsah náhrady újmy

Pokračování dílu ze zářijového čísla Florence

 

Nový občanský zákoník (NOZ) rozlišuje náhradu škody v užším slova smyslu, tj. majetkové újmy, a náhradu při újmě na přirozených právech člověka, která kromě nemajetkové újmy zahrnuje i náhrady při ublížení na zdraví či usmrcení, náhrady spojené s péčí o zdraví, náhradu ztráty výdělku v důsledku poškození zdraví apod. Náhrada újmy v sobě vždy zahrnuje povinnost nahradit škodu, naopak to ale neplatí – povinnost nahradit nemajetkovou újmu vzniká jen tehdy, pokud tak výslovně stanoví zákon. 

Náhrada škody

Nový občanský zákoník zpřesňuje i samotný pojem škoda, jímž se nyní rozumí újma na jmění, což je nejen snížení majetku (aktiv) poškozeného, ale také například zvětšení jeho dluhů (pasiv). To je důležitou změnou, jelikož dosavadní rozhodovací činnost soudů nespatřovala škodu v samotném vzniku povinnosti určitou částku v důsledku jednání škůdce uhradit, ale až v samotné újmě do majetkové sféry poškozeného, tedy např. zaplacením pokuty, která v důsledku jednání škůdce byla poškozenému vyměřena, popřípadě provedením exekuce na majetek poškozeného. To stavělo poškozeného do velmi nepříjemné situace, zejména pokud neměl prostředky na uhrazení svého závazku. Nyní tedy bude škůdce povinen zbavit poškozeného již jeho dluhu anebo mu za něj poskytnout náhradu.

Další změnou je upřednostnění uvedení do předešlého stavu před finanční kompenzací (§ 2951 odst.1). Poškozený však bude moci vždy zvolit náhradu škody v penězích, podle toho, co považuje pro sebe za výhodnější. Škůdce může tuto možnost zvolit pouze v případě, sjednali-li si to předem anebo nebylo-li by uvedení do původního stavu „dobře možné“. Nevyžaduje se tedy absolutní nemožnost plnění.

Rozsah náhrady škody zůstává beze změny – hradí se skutečná škoda a ušlý zisk, tedy majetkový prospěch, kterého by poškozený dosáhl, kdyby nenastala událost způsobující odpovědnost za škodu. Pravděpodobnost dosažení zisku musí být vysoká, tedy blížící se jistotě. Přestože to není výslovně uvedeno, za skutečnou škodu je nutné považovat nejen přímé zmenšení majetku, respektive jeho hodnoty, ale i náklady, které poškozený musel vynaložit v důsledku porušení povinnosti druhé strany, včetně situace, kdy poškozený byl omezen ve využití věcí a práv, jež by jinak využíval.

Pro určení náhrady škody v penězích se vychází z ceny věci v době poškození, zároveň se zohlední objektivní kritéria, tj. náklady na obstarání stejné nebo podobné věci. Zajímavou novinkou je povinnost škůdce uhradit i škodu zvláštní obliby, pokud škůdce věc poškodil svévolně nebo škodolibě. Zcela nová je i povinnost nahradit účelně vynaložené náklady při léčbě zvířete, přičemž nejsou neúčelné ani náklady podstatně převyšující cenu zvířete; to je potěšující zpráva zejména pro chovatele zvířat, která nemají žádnou nebo velmi malou ekonomicky vyjádřitelnou cenu; je to projevem toho, že zvířata přestala být považována za věc.

Škoda se zásadně nahrazuje v celém rozsahu. Soud však, stejně jako doposud, může snížit náhradu z důvodů zvláštního zřetele hodných. Nově je výslovně stanoveno, že má přitom brát zřetel nejen na majetkové poměry škůdce, ale i poškozeného. To však neplatí v případě, kdy byla škoda způsobena úmyslně anebo porušením odborné péče tím, kdo se hlásil k odbornému výkonu určité činnosti jako příslušník určité profese nebo stavu. Za jednání s odbornou péčí se považuje jednání se znalostí a pečlivostí, která je spojena s daným povoláním či stavem (§ 5). Jde tedy o činnost řádného lékaře, sestry, fyzioterapeuta, účetního, advokáta apod. Po osobě, která se tedy chová jako příslušník určité profese, lze požadovat, aby také jednala s využitím těch mimořádných znalostí a dovedností a s charakteristickou pečlivostí, jakou vyžaduje taková profese, a to bez ohledu na to, jestli takovou činnost vykonává legálně, respektive jestli vůbec příslušníkem takové profese je. Nechová-li se taková osoba tak, jak vyžaduje lege artis, musí nést případné následky, které, jak bylo uvedeno, nelze snížit ani prostřednictvím moderačního oprávnění soudu. Pro škodu způsobenou porušením povinnosti zdravotnických pracovníků postupovat lege artis nebude tedy moci být toto právo soudu použito. V této souvislosti odkazuji na zvláštní případ odpovědnosti za škodu způsobenou nesprávnou radou, jak bylo uvedeno v minulém díle tohoto seriálu.

Za jednání s odbornou péčí se považuje jednání se znalostí a pečlivostí, která je
spojena s daným povoláním či stavem (§ 5)
foto: Profimedia

Výše náhrady škody se rovněž sníží tehdy, vznikla-li nebo zvětšila-li se následkem okolností přičitatelných poškozenému, pokud by nešlo jen o zanedbatelné působení. Jedná se tedy např. o situaci, kdy pacientovi vznikla škoda v důsledku jednak porušení jeho vlastních povinnosti, tak i povinností zdravotnického pracovníka. V této souvislosti připomínám, že zákon č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách, nově upravuje i povinnosti pacientů, včetně povinnosti dodržovat navržený individuální léčebný postup, pokud s poskytováním zdravotních služeb vyslovil souhlas, či se řídit vnitřním řádem poskytovatele (§ 41).

V případě, že výši náhrady škody nelze přesně určit, stanoví ji soud podle spravedlivého uvážení všech okolností (§ 2955). Nejde však o libovůli; soud musí své úvahy řádně odůvodnit – bez odůvodnění je rozsudek nepřezkoumatelný, a tedy napadnutelný.

Pokud nese odpovědnost za škodu více osob, ať již fyzických či právnických, nahradí škodu společně a nerozdílně, tj. nesou solidární odpovědnost. Nad rámec dosavadní úpravy je pak uvedeno, že pokud se více osob dopustí samostatných protiprávních činů (tedy nikoli nutně činů trestných), z nichž mohl každý způsobit škodlivý následek s pravděpodobností blížící se jistotě, a nelze-li určit, která osoba škodu způsobila, nesou solidární odpovědnost. Solidární odpovědnost znamená vzájemné ručení škůdců – poškozený se může hojit na jakémkoli z nich; ten pak má vůči ostatním škůdcům regresní nárok (postih), a to podle účasti jednotlivých osob na vzniku škody. Pokud je však některý ze škůdců zavázán podle zvláštního zákona jen do určité výše, platí pro něj solidární odpovědnost jen v rámci tohoto limitu. Tak tomu bude zejména u limitu odpovědnosti zaměstnanců podle zákoníku práce. Obdobně jako u snížení rozsahu náhrady škody, i zde může soud z důvodů zvláštního zřetele hodných rozhodnout, že škůdce nahradí pouze poměrnou část škody podle míry své účasti na škodlivém následku, ev. není-li to možné, podle pravděpodobné míry účasti. Tohoto moderačního oprávnění soud nemůže využít v případě, že se některý škůdce vědomě účastnil na způsobení škody jiným škůdcem nebo je podněcoval či podporoval nebo pokud lze připsat celou škodu každému škůdci, byť jednali nezávisle, nebo má-li škůdce hradit škodu způsobenou pomocníkem a vznikla-li povinnost k náhradě také pomocníkovi (§ 2915).

Regres lze využít i v případě, že je někdo povinen k náhradě škody zaviněné jinou osobou. Typicky půjde o odpovědnost toho, kdo při své činnosti použije zaměstnance, zmocněnce či jiného pomocníka, pokud tato osoba způsobí škodu. Nezměněna tak zůstává situace zaměstnanců, pokud jde o civilní odpovědnost za škodu – i nadále tedy odpovídá zaměstnavatel, stejné zůstávají i limity regresu stanovené zákoníkem práce.

Náhrada při újmě na přirozených právech člověka

Ochranou osobnosti se zabývaly již předchozí části tohoto seriálu. Zahrnuje zejména právo na život a zdraví, na důstojnost, vážnost a čest, soukromí a soukromý život, projevy osobní povahy. Uplatní se tedy např. při neoprávněném nakládání s osobními údaji, porušení mlčenlivosti, ale i poškození zdraví, včetně způsobení smrti, poskytnutí zdravotní péče, včetně péče ošetřovatelské bez souhlasu, nejde-li o některou ze zákonných výjimek, kdy lze péči bez souhlasu poskytovat, neumožnění návštěv bez důvodu stanoveného zákonem o zdravotních službách, zveřejnění podobenky bez souhlasu apod. Takovým chováním je naplněn delikt neoprávněného zásahu do osobnosti. Jde o takový zásah, který je porušením práva, je objektivně způsobilý ohrozit nebo porušit přirozené právo člověka, přičemž postačuje, že zásah reálně hrozí. Nemusí jít o zásah zaviněný, původce zásahu může být v dobré víře, avšak zavinění je podmínkou náhrady nemajetkové osobnostní újmy v penězích.

Nároky z ochrany osobnosti jsou však širší: Požadovat lze nejen náhradu nemajetkové újmy, ale zejména upuštění od neoprávněného zásahu, a dále odstranění trvajících následků zásahu. V případě škody na zdraví, ev. životě však připadá reálně v úvahu pouze první možnost.

Nárok na nemajetkovou újmu vzniká pouze v případech, kdy tak výslovně stanovuje zákon nebo kde si tak smluvní strany výslovně sjednaly. Zákon takovou povinnost škůdci stanovuje například v případě zaviněné újmy na přirozeném právu vyplývajícím z ochrany osobnosti (§ 2956) a dále v případech, kdy to odůvodňují zvláštní okolnosti, za nichž škůdce způsobil újmu protiprávním činem, zejména porušil-li z hrubé nedbalosti důležitou právní povinnost, anebo způsobil-li újmu úmyslně v touze ničit, ublížit nebo z jiné pohnutky zvlášť zavrženíhodné (§ 2971).

Za nemajetkovou újmu se výslovně považují i duševní útrapy. Výše přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu má být stanovena tak, aby byly odčiněny i okolnosti zvláštního zřetele hodné, zejména úmysl, zvláště za použití lsti, pohrůžky, zneužití závislosti poškozeného na škůdci, zveřejňováním, diskriminací poškozeného, jeho obavy ze ztráty života či vážného poškození zdraví.

Kromě nároku na nemajetkovou újmu může vzniknout v důsledku újmy na přirozených právech člověka i škoda v užším slova smyslu (např. ztráta na výdělku způsobená porušením mlčenlivosti), kterou je škůdce přirozeně rovněž povinen uhradit.

Poměrně značných změn doznala náhrada při ublížení na zdraví a při usmrcení. Újma na zdraví má být odčiněna peněžitou náhradou vyvažující plně vytrpěné bolesti a další nemajetkové újmy (§ 2958). Měla-li škoda následky pro budoucnost poškozeného, hradí se i ztížení společenského uplatnění. Zásadní změnou je, že nadále nestanovuje výši těchto náhrad prováděcí právní předpis, ale soudy mají usilovat o určení hodnoty takové újmy, popřípadě postupovat podle zásad slušnosti. S odvoláním se na potřebu právní jistoty vydal Nejvyšší soud metodiku, již soudům při stanovování náhrady újmy doporučil. Tato metodika byla vypracována ve spolupráci se Společností medicínského práva, zástupci pojistitelů a dalších právnických a lékařských profesí. Metodika nemá a nemůže mít závazný charakter, Nejvyšší soud ji však považuje za pomůcku soudů pro naplnění zásad slušnosti. Metodika upravuje jednak odškodnění bolesti, jednak ztížení společenského uplatnění.

Náhrada bolesti je založena na podobných zásadách, jež byly dosud upraveny zrušenou vyhláškou č. 440/2001 Sb., jejich účelem je odškodnit nejen bolest v užším slova smyslu, ale i určitou míru nepohodlí, stresu a obdobných obtíží spojených s utrpěnou zdravotní újmou (včetně obavy ze ztráty života či vážného poškození zdraví), a to v rozsahu, který je s danou bolestí obvykle spjatý (tzv. bolest v širším smyslu). Případné další obtíže, jejichž míra přesahuje obvyklou zátěž poškozeného (nad rámec komplikací ocenitelných procentním zvýšením), představují další nemajetkovou újmu, kterou je nutné posoudit individuálně.

Zcela nově však byla v metodice pojata náhrada ztížení společenského uplatnění, kde se s využitím Mezinárodní klasifikace funkčních schopností, disability a zdraví WHO pokouší o lepší zohlednění následků újmy v jednotlivých aktivitách života spíše než její etiologie, a to jednak ve vztahu k průměrnému poškozenému, jednak s přihlédnutím k individuálním odlišnostem každého jednotlivého případu. Je tedy opuštěno hodnocení na základě lékařských diagnóz, namísto toho bude tento typ újmy vyčíslován pomocí procentního vyjádření ztráty životních příležitostí v jednotlivých oblastech společenského zapojení. Současná metodika přitom vyšla z toho, že maximální, tj. stoprocentní ztráta uplatnění ve všech doménách bude odpovídat náhradě 10 milionů Kč, přičemž současné výše odškodnění již tyto částky převyšují. Autoři metodiky však sami zdůrazňují, že je nutné zohledňovat okolnosti každého jednotlivého případu na straně poškozeného, tj. např. ztrátu výjimečně lepší budoucnosti, věk, tak i škůdce, a výši náhrady pak přiměřeně zvýšit, a to až o třicet procent.

Mezi další náhrady při ublížení na zdraví a usmrcení patří náhrada nákladů spojených s péčí o zdraví, kdy škůdce hradí, stejně jako doposud, i přiměřené náklady spojené s péčí o zdraví poškozeného, s péčí o jeho osobu nebo jeho domácnost tomu, kdo je vynaložil. Dalším nárokem je náhrada přiměřených nákladů spojených s pohřbem. Hradí se i náhrady za ztrátu výdělku nebo důchodu poškozeného, a to peněžitým důchodem, ev. jednorázovým odbytným. Pokud byl poškozený živitelem, respektive byl povinen jím být ke dni své smrti, je škůdce povinen hradit náklady na výživu pozůstalým, soud může takový příspěvek na výživu přiznat i osobě, které usmrcený výživu poskytoval bez vyživovací povinnosti.

Postmortální ochrany osobnosti se může domáhat kterákoli z osob jemu blízkých (§ 82). Smrtí člověka tedy jeho vlastní osobnostní nároky zanikají (nově s výjimkou práv, která již byla uplatněna nebo uznána jako dluh), ale vznikají nové jeho pozůstalým. Současně však vznikají nové, samostatné nároky. Jde o samostatné nároky jakékoli a každé osoby blízké, bez ohledu na hierarchii. Obdobný nárok mají i právnické osoby, pokud zásah do osobnosti zemřelého souvisel s jeho činností v ní. Takový nárok má právnická osoba i za života poškozeného, avšak pouze s jeho souhlasem.

Smluvní ujednání o budoucí újmě

Nový občanský zákoník rozšířil autonomii smluvních stran, i pokud jde o možnost vzdát se práv, která teprve v budoucnu vzniknou. V určitých případech však toto právo omezuje, neplatná tak budou ujednání, jež předem vylučují nebo omezují povinnost k náhradě újmy způsobené člověku na jeho přirozených právech anebo způsobené úmyslně nebo z hrubé nedbalosti; nepřihlíží se ani k ujednání, které předem vylučuje nebo omezuje právo slabší strany na náhradu jakékoli újmy. V těchto případech se práva na náhradu nelze ani platně vzdát (§ 2898). Za hrubou nedbalost lze považovat jednání, které se blíží úmyslu, tedy porušení takové povinnosti, kterou standardně uvažující člověk nepřehlédne. Roli zde hraje závažnost povinnosti i míra přehlédnutí. Lze tedy shrnout, že budoucího nároku způsobeného poškozením pacienta se nelze platně vzdát, jelikož půjde o újmu způsobenou na jeho přirozených právech; navíc pacient je ve vztahu k poskytovateli slabší stranou.

Povinnosti k náhradě škody se nelze nikdy zprostit jednostranným oznámením, lze je pouze (s výše uvedeným limitem) smluvit. Jednostranné prohlášení však může být posouzeno jako varování před nebezpečím, které může mít za následek vyhodnocení soudu jako spoluzavinění poškozeného, pokud nepřizpůsobil své jednání očekávatelnému nebezpečí (§ 2898).

Skutečnost, že se někdo dobrovolně jedná tak, že riskuje, tedy že přijal riziko oběti, a to i za okolností, které lze považovat za neprozřetelné, neznamená, že by se vzdal práva na náhradu škody (§ 2899).

Škoda způsobená tím, kdo nemůže posoudit následky svého jednání

Náhrada škody způsobená nezletilým, který nenabyl plné svéprávnosti, nebo tím, kdo je stižen duševní poruchou, zůstává bez podstatných změn. Taková osoba nahradí škodu pouze tehdy, byla-li schopná ovládnout své jednání a posoudit jeho následky. Novinkou je pouze to, že poškozenému náleží náhrada škody i tehdy, nebránil-li se škůdci ze šetrnosti k němu. Nové je i právo na náhradu škody v případě, že taková osoba nebyla schopna své jednání ovládnout a posoudit jeho následky, pokud je to spravedlivé se zřetelem k majetkovým poměrům škůdce a poškozeného (§ 2920). Beze změny zůstává povinnost nahradit škodu za škůdce, popřípadě společně s ním osobě, která nad ním zanedbala náležitý dohled.

Promlčení

Skutečnost, že je nárok promlčen, neznamená, že zaniká – při jeho zaplacení nevzniká bezdůvodné obohacení. Soud k němu přihlíží pouze na námitku strany. Nový občanský zákoník promlčecí doby prodlužuje, a to z dosavadní délky dvou let na tři roky u subjektivní lhůty (ta běží ode dne, kdy se žalobce dozvěděl, respektive mohl dozvědět, o škodě a o tom, kdo ji způsobil) a ze tří na deset let u objektivní lhůty (ta běží ode dne, kdy se událost stala). U škody způsobené úmyslně nebo v souvislosti s úplatkem se prodlužuje na deset let. Pokud jde o škodu na zdraví, stejně jako doposud platí pouze subjektivní promlčecí doba, stejně jako u škody způsobené na životě či svobodě.

Novinkou je, že si lze ve smlouvě ujednat kratší nebo delší promlčecí lhůtu počítanou ode dne, kdy mohlo být právo uplatněno poprvé, než jakou stanoví zákon, nejméně však v trvání jednoho roku a nejdéle v trvání patnácti let. K takovému ujednání se však nepřihlíží, je-li v neprospěch slabší strany, tedy např. pacienta či zaměstnance. K takovému ujednání nelze přihlížet ani tehdy, kdyby nárok vyplýval z újmy na svobodě, životě nebo zdraví anebo z úmyslného porušení povinnosti.

Mgr. et Mgr. Eva Prošková, Ústav veřejného zdravotnictví a zdravotnického práva, 1. lékařská fakulta UK

Recenzovali:

JUDr. Dominik Brůha - advokát

JUDr. Jana Konečná - advokát

• tisk
• předplatit si