Důležitost peritoneální dialýzy pro pacienty se sníženou pohyblivostí

„Je mi 66 let a žiji v Novém Městě nad Metují. O svých problémech s ledvinami jsem se dozvěděla, když mi bylo šestnáct let. Tehdy jsem se začala i léčit. V dospělosti jsem pracovala jako fotografka ve fakultní nemocnici v Košicích, kromě jiného jsem chodila fotografovat kojence do kojeneckého ústavu. Tam jsem také poznala chlapce, kterého jsem později adoptovala. Bylo mu tehdy teprve půl roku. Asi rok na to, v roce 1973, jsem onemocněla chřipkou. Říkalo se jí tehdy španělská chřipka a dá se říci, že mé ledviny zcela zdevastovala. Musela jsem okamžitě nastoupit na hemodialýzu.

V tomto období jsem většinou ležela a trpělivě čekala na transplantaci. Až po úspěšné transplantaci jsem začala pracovat. Nechtěla jsem ztratit kontakt s okolím a také v rámci rehabilitace jsem pracovala až do svých čtyřiceti let. Ale už ne v oboru. Hnací silou mého života se stal můj syn. Byl hlavním zdrojem motivace a síly prát se s nemocí. Další děti jsem kvůli nemoci mít nemohla,“ říká Ludmila Vacková, která se s druhým manželem kvůli rozdělení Československa přestěhovala do Čech.

Po selhání ledvin dojížděla celý rok na hemodialýzu do Hradce Králové a také se zapsala na čekací listinu na transplantaci ledviny. Na hemodialýzu chodila třikrát týdně na osm hodin. Jíst mohla jen během dialýzy a pila jen pár doušků denně. „Mám různé zdravotní problémy, ale tento rok byl nejhorším období mého života. Mé zkušenosti jsou vesměs špatné, ale může to být i tím, že to bylo před čtyřiceti lety a od té doby se jistě hodně změnilo,“ říká Ludmila Vacková.

Příští rok v lednu uplyne čtyřicet let od chvíle, co jí v IKEM transplantovali ledvinu. „Štěp se chytil velice rychle, ledvina už po třech týdnech fungovala na sto procent, jíst jsem mohla bez omezení a po dvou měsících jsem šla domů. Štěp, tedy transplantovaná ledvina, vydržel krásných 27 let. Prý se tak řadím mezi české rekordmany. Byl to skvělý čas. Neměla jsem téměř žádné omezení. Mohla jsem jíst a pít cokoliv, ale střídmě. Hlavně pití jsem nepřeháněla. Na radu MUDr. Ivany Reneltové jsem vypila jen tolik, kolik jsem potřebovala pít. Jezdila jsem na kole a chodila na túry s manželem. Ráda jsem i zahradničila, pletla svetry a měla spoustu dalších aktivit. Na kontroly do Prahy jsem jezdila třikrát až čtyřikrát ročně,“ popisuje svůj život po transplantaci paní Ludmila. MUDr. Božena Hájková z FN Hradec Králové, která má nyní paní Vackovou ve své péči, k tomu dodává: „Průměrná doba funkce transplantované ledviny je v současnosti kolem deseti let. Po celou dobu po transplantaci musí pacient každý den užívat předepsanou medikamentózní léčbu, tzv. imunosupresiva. Nová imunosupresiva významně prodlužují přežívání transplantované ledviny, ale i tak je třicet let funkční transplantovaná ledvina výjimkou,“ shrnuje MUDr. Hájková a vysvětluje, jaké možnosti mají pacienti, pokud o ledviny přijdou: „Pacient s chronickým selháním ledvin může být léčen buď hemodialýzou, nebo peritoneální dialýzou. K léčbě hemodialýzou musí nemocný dojíždět dvakrát až třikrát týdně do dialyzačního střediska asi na pět hodin. Peritoneální dialýzu si sám nemocný nebo jeho rodinný příslušník provádí v domácím prostředí bez nutnosti cestování do nemocnice. Je zřejmé, že tato druhá metoda je s výhodou používána u starších nemocných, málo pohyblivých a též u nevidomých.“

„Bohužel ještě v době, kdy ledvina fungovala, se u mě projevily artritida a revma, takže mám teď některé klouby zdeformované, a tím pádem mám i velice sníženou schopnost pohybu. V podstatě buď sedím, nebo ležím. Po 25 letech se začala filtrační schopnost ledviny pomalu vytrácet a tuto situaci bylo nutné řešit. O možnosti léčby pomocí peritoneální dialýzy jsem se dozvěděla před 13 lety od nefrologa MUDr. Petra Fixy. Vzhledem k stavu mých žil byla peritoneální dialýza vlastně jediným možným řešením. Tehdy jsem poprvé slyšela o automatické peritoneální dialýze, tedy dialýze, která probíhá v domácím prostředí a obvykle přes noc. Podrobněji mi principy léčby vysvětlila MUDr. Božena Hájková z Fakultní nemocnice v Hradci Králové, která mne má na starosti dodnes,“ říká Ludmila Vacková, o kterou se dnes také stará její milující manžel. Je jí oporou a hlavní spojnicí mezi domovem a venkovním světem. Před pěti lety totiž oslepla. „Manželka stále říkala: musím se dožít, až syn dokončí základku, musím mu jít na stužkovací večírek a dožít se jeho maturity, musím mu jít na promoci, a nakonec – musím být na jeho svatbě a dožít se vnoučete. A toho všeho dosáhla,“ dodává pan Vladimír Vacek, který se všemi silami stará o léčbu a komfort své ženy.

„U domácí dialýzy většinu noci prospím. Jsem od osmi hodin večer do šesti hodin ráno připojená k přístroji, což je vlastně jediné omezení, které léčba pomocí cycleru přináší. Jíst můžu cokoliv a pít s mírou taky. Hlavní výhody vidíme v řešení v pohodlí domova bez nutnosti častých návštěv nemocnice. Vladimír říká, že pomoc PD asistentky ještě dlouho potřebovat nebudeme. Na relaxaci mu zbývá jen opravdu málo času, ale máme pejska a procházky s ním jsou pro něj relaxací a dobíjením baterek,“ uzavírá Ludmila Vacková.

 

• tisk
• předplatit si