Historický vývoj ochrany zdraví před účinky ionizujícího záření

Souhrn: Ochrana zdraví před účinky ionizujícího záření prošla dlouhým a složitým vývojem. Objev rentgenového záření a přírodní radioaktivity nastartoval rychlý technický rozvoj a zejména použití ionizujícího záření v lékařství brzy prokázalo škodlivý vliv na lidské zdraví. S rostoucím využíváním zdrojů záření se současně kladl důraz na výzkum působení záření na lidský organismus, ochranu zdraví při práci, radiační ochranu, úpravu pracovních podmínek a sledování zdravotního stavu pracovníků. Výsledkem těchto snah je nastavení jednotného systému radiační ochrany, který má za cíl kvalitní ochranu zdraví pracovníků se zdroji ionizujícího záření.
Klíčová slova: ochrana zdraví – ionizující záření – technický rozvoj – pracovní prostředí.

Historical development of health protection against the effects of ionizing radiation

Summary: The health care progress in the ionizing radiation protection underwent long and complex evolution. The discovery of X-ray and natural radioactivity started a rapid technological development. Utilizing of ionizing radiation especially in medicine showed harmful effect on human health. With increasing usage of radiation sources, higher priority was given to the examination of the radiation effect on human body, to the health protection during work and radiation protection, to the adjustment of working conditions and to the health of workers. The result of these efforts is to set the unified system of radiation protection that aims at the high quality of the health protection of workers with sources of ionizing radiation.
Keywords: health care – ionizing radiation – technological development – work environment.

Počátky péče o ochranu zdraví a bezpečnost při práci sahají v České republice do 80. let 19. století. Tehdy se objevily první odborné práce věnované vlivu pracovních podmínek na zdraví i praktickým návrhům na prevenci poškození zdraví. V roce 1887 začal platit zákon o úrazovém pojištění, v roce 1888 zákon o nemocenském pojištění a v roce 1889 speciální zákon o hornickém pojištění. [1] Objev paprsků X (rentgenové záření) roku 1895 C. W. Röntgenem a uranových paprsků (přírodní radioaktivity) roku 1896 H. Becquerelem znamenal počátek vědomého zacházení s ionizujícím zářením. První období po objevu rentgenového záření bylo charakterizováno rychlým technickým vývojem zejména v lékařství, kde došlo k jeho široké aplikaci. Ve spolupráci lékařů s fyziky byla již v roce 1897 provedena úspěšná rentgenová vyšetření pacientů (při expozici až dvě hodiny). Průkopníkem lékařské rentgenologie (ale i radiumterapie) v českých zemích byl především chirurg prof. R. Jedlička. První pokusy s rentgenovými lampami a koncentrovanými radioaktivními preparáty způsobily v této oblasti zdravotníkům nemalé újmy na zdraví. Během krátké doby bylo popsáno 23 případů vážného onemocnění pracovníků s rentgenovým zářením. [2, 3]

Za pomoci pokusů na zvířatech byly již kolem roku 1910 známy všechny typy poškození ionizujícím zářením s výjimkou genetického. Na poznatky o poškození zdraví rychle reagovaly návrhy ochranných opatření, a to především technického charakteru. V roce 1919 byl založen Radiologický ústav v Praze, byla formulována řada mezinárodních doporučení, zejména se jednalo o vyloučení vstupu do primárního svazku, využití vzdáleností k ochraně a dostatečné dimenzování olověné ochrany. Tyto požadavky byly akcentovány i v doporučeních ICRP (International Commission on Radiological Protection) z roku 1928. Návrhy na limity záření se ale objevují až ke konci třicátých let. Vycházely především ze sledování zdravotního stavu osob užívajících zdroje gama záření v lékařství. Protože u nich nebyly pozorovány žádné klinické příznaky poškození, byly odvozeny nejvýše přípustné dávky pro ozáření celého těla.

V první polovině 20. století nastal rozvoj rentgenové diagnostiky, radioterapie rakoviny, lázeňství – radonové koupele a inhalace, objevily se pokusy o komerční využití různých léčebných specialit, kosmetických a spotřebních výrobků s příměsí radioaktivní substance. Vycházelo se z přesvědčení, že ionizující záření v malých dávkách je stimulující nebo neškodné, ve velkých dávkách zhoubné, avšak bez přesnějšího vymezení této předpokládané hranice. S rozvojem využívání ionizujícího záření rostl i počet osob vystavených jeho působení v rámci výkonu povolání. Otázkám zdraví při práci s radioaktivními látkami se v této době věnoval F. V. Novák, který mimo jiné představil a doporučil dobové ochranné pomůcky pro práci s radioaktivními zářiči a doporučil opatření v oblasti organizace radiační ochrany. [4]

Český dermatolog K. Gawalowski formuloval ve své knize „Úvod do všeobecné roentgenotherapie a léčení chorob kožních roentgenem“, vydané v r. 1931, doporučení pro ochranu před rentgenovými paprsky, technické parametry zařízení a pomůcky pro práci s rentgenovým zářením, požadavek na zkrácení pracovní doby, pracovního týdne a prodloužení roční dovolené osob zaměstnaných v rentgenových a radiových odděleních. Dále pak stanovil požadavky na lokaci, prostornost, větrání, osvětlení apod. rentgenových laboratoří. V doporučení například stálo: „Nebezpečí příliš silného účinku Roentgenových a radiových paprsků lze se vyhnouti přiměřenými ochrannými opatřeními a vhodnými podmínkami pracovními. Je povinností ředitelů roentgenových laboratoří i radiových oddělení, aby zaručili svému personálu takové podmínky. Ochrana musí směřovati vůči těmto známým účinkům: proti a) poškození povrchových tkání, b) poruchám vnitřních orgánů a změnám krevním.“ [5]

 J. Teinsinger spolu s J. Pirchanem sledovali vliv rentgenového záření na krvetvorné ústrojí na souboru českých rentgenologů a pomocného personálu. Následně, v r. 1942, publikovali článek s výsledky, který v závěru vyzval ke zřízení tuzemského dohledu nad rentgenovými pracovišti a k zavedení ochranných opatření: „Mohl by se zřídit centrální závodní dohled (celkové vyšetřování, vyšetřování krevní), který by byl zatím založen na podkladě dobrovolnosti, ale především organisovaný a pravidelný, a to již mnoho znamená. Tento dohled by bylo možno z počátku zaříditi snad aspoň pro laboratoře veřejných nemocnic a nemocenských pojišťoven, když už kontrola soukromých laboratoří by narážela na obtíže. Bylo by také možno obstarati si vlastní měřící přístroj (který nevyžaduje velikého nákladu) i obstarati si vhodného rentgen-fysika, který by prováděl měření a hodnotil ochranná opatření. Stejně jednotně by se pak mohla řešiti otázka vhodných krytů pro lékařské laboratoře a dále otázka pracovní doby, dovolené a p.“ [6]

Význam jaderné energie vzrostl po 2. světové válce

Hlubší poznatky o mechanismech účinků a jejich vztahů k ozáření jsou známy až po 2. světové válce, kdy dochází k růstu významu jaderné energie a intenzivně se pokračuje ve zkouškách jaderných zbraní. Výzkum účinků záření na organismy se zabýval identifikací poškození, kterým je třeba zabránit. Mezi ně patřilo poškození krvetvorby, zánětlivá poškození kůže, posléze i maligní procesy (zprvu šlo o leukémii) a účinky genetické. Představa o poškození zářením zastávala názor o prahovosti. Dodržování limitů ozáření bylo tedy určující a zaručující přijatelnost úrovně radiační ochrany. Dokonce ještě v roce 1956, kdy se přešlo z limitu ozáření pro celé tělo z 15 na 5 rem (cca 50 mSv/rok) roční dávky, byla tato dávka považována za bezpečnou. Účinky ionizujícího záření na člověka a ochranou před tímto zářením se profesně zabýval J. Müller, který se také stal hlavním průkopníkem oboru radiační hygieny v poválečném Československu a zároveň i jedním z předních světových odborníků v této oblasti. Výsledky výzkumných prací J. Müllera se týkaly vlivu ionizujícího záření na vznik humorálních faktorů ve vyšších organismech, brzdících buněčné dělení. [7] Byl u zrodu provádění pravidelných, popř. operativních radiačně-hygienických prohlídek, a to u diagnostických pracovišť nejméně jednou za tři roky, u terapeutických nejméně jednou ročně (na požádání pak kdykoliv). Pracovníci byli zvýhodněni zkrácenou 36hodinovou týdenní pracovní dobou, upravenou pro pracoviště s vlivem ionizujícího záření vládním nařízením (ze 7. října 1952). [8] Pracovníků s ionizujícím zářením se týkala také zvláštní směrnice ministerstva zdravotnictví (vydaná v r. 1958), která stanovila povinné zdravotněpreventivní prohlídky pracovníků na rizikových pracovištích (včetně pracovišť s ionizujícím zářením) a určila frekvenci prohlídek a doporučené druhy vyšetření v závislosti na druhu rizika. [1] Z hlediska ekonomického zvýhodnění za rizikovou práci byl zaměstnancům pracujícím trvale pod vlivem rentgenového nebo radiového záření již směrnicí ministerstva zdravotnictví z 26. října 1950 přiznán „nebezpečnostní příplatek“. [8]

Do roku 1959 byl hlavní autoritou v oblasti záření Státní ústav radiologický, který prováděl dohled nad radiační hygienou na československých pracovištích s ionizujícím zářením, včetně provádění pravidelných radiačně-hygienických prohlídek zaměstnanců vystavených ionizujícímu záření. [9] Po 2. světové válce se v rámci ministerstva zdravotnictví začaly zřizovat ústavy pracovního lékařství. K jejich hlavním úkolům patřilo provádět hygienická šetření pracovišť, zvláště zkoumat vliv pracovního prostředí na zdraví a výkonnost pracujících, provádět periodické zdravotní prohlídky osob pracujících za podmínek zdraví škodlivých, poskytovat odborné rady a lékařská dobrozdání závodům, podnikům, ústavům a jiným zařízením, jakož i pracujícím o vlivu pracovního prostředí a práce na zdraví a výkonnost. [10] Po zdravotní stránce měly spolupůsobit rovněž při racionalizaci a organizaci práce. Změna našeho systému po roce 1952, kdy byla struktura našeho zdravotnictví přizpůsobena sovětskému organizačnímu uspořádání, byly ústavy pracovního lékařství zrušeny a nahrazeny oborem hygiena práce a choroby z povolání. Péči o zdraví při práci v té době vykonávaly tři typy zdravotnických zařízení – závodní a obvodní lékaři, oddělení a kliniky chorob z povolání a hygienické stanice. Periodické preventivní prohlídky pracujících se zdroji záření byly prováděny závodními zdravotními středisky, která byla metodicky vedena odděleními chorob z povolání při krajských ústavech národního zdraví. Složitější případy byly vyšetřovány přímo na těchto odděleních, resp. na klinikách chorob z povolání v Praze a v Bratislavě. Závodní a obvodní lékaři vykonávali dohled nad pracovním prostředím a sledovali zdraví pracovníků ve vztahu k práci, převážně však léčili nemocné pracovníky. Ve Zprávě o ochraně zdraví rentgenologů a osob pracujících na rentgenologických a radioterapeutických pracovištích, předložené 22. prosince 1960, se mj. konstatovalo, že z celkem zhruba 6 000 provozovaných diagnostických rentgenových přístrojů asi tři čtvrtiny nevyhovují požadavkům radiační hygieny. Zpráva zároveň uvádí následující data o ohlášených poškozeních ionizujícím zářením v letech 1956–1960: 1956 (142 případů), 1957 (98), 1958 (86), 1959 (78), první polovina roku 1960 (25). Z toho více než 90 % poškození údajně připadalo na zdravotnické pracovníky (z nichž se z více než 70 % jednalo o lékaře). Všeobecně technické parametry většiny přístrojů v té době byly z hlediska radiační ochrany personálu i pacientů nedostatečné. Navíc pro nedostatek rentgenujících lékařů docházelo mnohdy k překračování zkrácené 36hodinové týdenní pracovní doby, upravené pro pracoviště s vlivem ionizujícího záření zmíněným vládním nařízením ze 7. října 1952.

Základní principy systému radiační ochrany z roku 1991 platí dodnes

V 60. a 70. letech, po vzniku nové organizační koncepce hygienické a protiepidemické péče, došlo k vytýčení hlavních úseků hygienicko-epidemiologické služby. Mezi ně patřil i úsek hygieny práce, který se specializoval na působení škodlivých faktorů v pracovním prostředí, dále studium chorob z povolání a ochranný i běžný hygienický dozor na pracovištích. V té době došlo k řadě podstatných úprav hygienických předpisů v oblasti ionizujícího záření (vyhláška MZ a chemického průmyslu ze dne 21. března 1963 o hygienické ochraně před ionizujícím zářením a o hospodaření se zdroji ionizujícího záření; pravidla pro práci s radioaktivními látkami; normy ochrany před ionizujícím zářením; vyhláška MZ ČSSR ze dne 30. června 1972 o ochraně zdraví před ionizujícím zářením). V rámci přijaté legislativy byly stanoveny základní požadavky při práci s radioaktivními látkami, zásady pro rozmisťování a vybavení laboratoří, ústavů a budov a požadavky na likvidaci radioaktivních odpadů, požadavky na ochranu před ionizujícím zářením včetně stanovení nejvyšších přípustných dávek při vnějším a vnitřním ozáření a nejvyšších přípustných koncentrací radioaktivních látek ve vodě a ve vzduchu. Rovněž byla vypracována řada dozimetrických metod, zejména pro určení velmi malých dávek záření a malých koncentrací radioaktivních látek v životním prostředí, a pokračoval výzkum vlivu ionizujícího záření na lidský organismus. V roce 1991 vydala ICRP [ICRP 1991] Doporučení č. 60, které stanovilo základní principy současného systému radiační ochrany: zdůvodnění činnosti nebo zásahu, optimalizace ochrany nebo zásahu, dodržení limitů dávky pro jednotlivce při činnostech a zajištění bezpečnosti zdrojů, které platí do dnešní doby.

Změny v politickém a hospodářském systému, ke kterým došlo po roku 1989 v České republice, iniciovaly zrušení řady pracovišť závodních lékařů. Tím, že pacientům byla umožněna volba lékaře, byla zrušena povinnost obracet se při onemocnění na závodní lékaře vybrané zaměstnavatelem. Činnost závodních lékařů byla formálně ukončena v roce 1992 a nahrazena závodní preventivní péčí, resp. pracovnělékařskou péčí, která je součástí komplexu služeb ochrany zdraví při práci. Hygienické stanice zajišťovaly zprvu odbornou činnost v hygieně práce, včetně oblasti radiační hygieny. Celosvětový vývoj v oblasti radiační ochrany a nové požadavky na žadatele či držitele povolení k nakládání se zdroji ionizujícího záření související i se změnou ekonomických podmínek ve státě si vynutily novou organizační i legislativní úpravu. Prakticky to znamenalo vynětí radiační hygieny z kompetencí hygienické služby. V rámci transformace státní správy došlo k vyčlenění složky hygieny záření z resortu zdravotnictví a jejímu začlenění do Státního úřadu jaderné bezpečnosti (SÚJB) v Praze, zřízeného 1. ledna 1993. Důvodem založení SÚJB bylo vykonávání státní správy a dozoru při mírovém využívání jaderné energie a ionizujícího záření, stanovení základních podmínek radiační bezpečnosti, radiační ochrany, havarijní připravenosti a fyzické ochrany a výkon státní správy a dozoru při využívání jaderné energie a při činnostech vedoucích k ozáření, vytvoření státem garantovaného režimu pro zajištění bezpečného ukládání radioaktivních odpadů a radiační připravenost pro případ radiačních nehod. Z bývalých odborů hygieny záření vznikla Regionální centra SÚJB. [11] Na dlouholetou činnost Centra hygieny záření Státního zdravotního ústavu (SZÚ) v Praze navázal v roce 1995 založený Státní ústav radiační ochrany (SÚRO), který v systému radiační ochrany plní odbornou, metodickou, vzdělávací, informační a výzkumnou funkci. K zabezpečení funkcí SÚJB pracuje od roku 1997 Centrální registr profesních ozáření (CRPO). Údaje registrované v CRPO slouží zejména v oblasti usměrňování profesních ozáření, ke sledování trendů vývoje osobních dávek v dlouhodobějších časových úsecích, k hodnocení velikosti ozáření v různých profesních skupinách a k poskytování požadovaných údajů ze strany různých mezinárodních organizací.

Současná národní infrastruktura respektuje doporučení mezinárodních organizací a je tvořena v souladu s legislativou EU. Legislativní základ tvoří zákon č. 18/1997 Sb., o mírovém využívání jaderné energie a ionizujícího záření (atomový zákon), ve znění pozdějších předpisů, a jeho prováděcí vyhlášky. [12] Systém představuje řadu složek, které se podílejí na vykonávání státního dozoru, řízení, zajištění a kontrole zdrojů IZ a zároveň zajištění ochrany zdraví osob i prostředí. Systém je hierarchicky uspořádán od kompetencí a odpovědností státu až k samotným provozovatelům zdrojů ionizujícího záření. Eminentní postavení zaujímá stát reprezentovaný Státním úřadem pro jadernou bezpečnost a dalšími složkami, které se podílejí různou měrou na řízení a plnění úkolů v této oblasti. [13]

Mgr. Jana Golisová, Ph.D., Fakultní nemocnice Ostrava, Klinika nukleární medicíny

Literatura:

1. Příručka Bezpečnost a ochrana zdraví při práci [online]. Praha: Verlag Dashöfer, 1997

2. Meyer H. Ehrenbuch der Röntgenologen und Radiologen aller Natione. Sonderbände zur Strahlentherapie. Berlin – Wien: Urban & Schwarzenberg, 1937. 168 s.

3. Těšínská E, Cuřínová L, Hlava A et al. The Beginning of Studies and Use of X-Rays in the Czech Lands. In Medizinische Physik, 1995: Röntgen-Gedächtnis-Kongress, 20.–23. September 1995. Würzburg: Tagungsband Würzburg, 1995. s. 24–25.

4. Novák FV. Vliv radia a radioaktivních látek na radiology a ochrana před ním. Časopis lékařů českých. 1926, roč. 65, s. 417–422, s. 461–471.

5. Gawalowski K. Úvod do všeobecné roentgenotherapie a léčení chorob kožních roentgenem. Učebnice a příručka pro lékaře a mediky. Praha: Mladá generace lékařů při Ú. J. Čs. L., 1931. 623 s.

6. Teisinger J. Nebezpečí práce s roentgenem a ochranná opatření. Časopis lékařů českých. 1942, roč. 37, s. 1015–1018.

7. Müller J a kol. Vliv ionisujícího záření na vznik humorálních faktorů ve vyšších organismech, brzdících buněčné dělení. Praha: SZdN, 1955. 141 s.

8. Historie radiační ochrany v ČR: 10 let Státního ústavu radiační ochrany 1995–2005. Praha: Státní ústav radiační ochrany, 2006. 83 s. ISBN 80-239-6594-8.

9. Teisinger J. O výsledcích výzkumu v oboru hygieny práce a nemocí z povolání v ČSR v posledních letech. Pracovní lékařství. 1959, roč. 11, s. 23–24.

10. Prouza Z. Principy radiační ochrany – bezpečnost a ochrana zdraví při práci. In: BOZPinfo [online]. 2008 [cit. 2010-06-12]. Dostupné z: http//www.bozpinfo.cz/knihovna-bozp/citarna/tema-tydne/robozp08.html.

11. Principy a praxe radiační ochrany. 1. vyd. Praha: Azin CZ, 2000. 619 s. ISBN 80-238-3703-6.

12. Česko. Zákon č. 18 ze dne 26. února 1997 o mírovém využívání jaderné energie a ionizujícího záření (atomový zákon) a o změně a doplnění některých zákonů. Sbírka zákonů České republiky. 1997, částka 5, s. 82–106. ISSN 1211-1244.

13. Česko. Vyhláška č. 307 Státního úřadu pro jadernou bezpečnost ze dne 12. července 2002 o radiační ochraně. Sbírka zákonů České republiky. 2002, částka 113, s. 6362-6540. ISSN 1211-1244.

Recenzovaly:

Mgr. Lenka Šedová, Ph.D., Katedra ošetřovatelství a porodní asistence, Zdravotně sociální fakulta, Jihočeská univerzita, České Budějovice
Bc. Vladislava Jarošová, Nemocnice Na Homolce

 

• tisk
• předplatit si