Vývoj práce na operačním sále

V počátcích chirurgie se, alespoň podle dochovaných historických pramenů, nedá o práci na operačním sále hovořit ve smyslu, jak ji známe dnes. Ve středověku nebyli dokonce chirurgové (ranhojiči) ani považováni za lékaře. Respekt a uznání získali znovu až díky francouzskému královskému chirurgovi Ambroise Paré, který si získal proslulost především znovuobjevením staroegyptské metody podvazování krvácejících cév u amputovaných končetin. Nahradil jí do té doby běžně používané vypalování rány žhavým olejem či plamenem, které pacientovi způsobovalo častokrát větší bolest a šok než samotné zranění. Operovalo se kdekoli a až do objevu bakterií ve druhé polovině 19. století také bez dodržování zásad asepse a antisepse. Operovalo se v civilních šatech a holýma rukama. Teprve po objevu bakterií se do praxe začala zavádět opatření potřebná k tomu, aby se dosáhlo relativní nebo absolutní nepřítomnosti choroboplodných zárodků. 

Na rozdíl od sester, od kterých se pracovní oděvy vyžadovaly, nenosili lékaři až do 20. století žádné speciální oděvy. Chirurg měl běžný oděv, přes který nosil řeznickou zástěru, aby si šaty nezašpinil od krve.

Výkony se dělaly na operačních sálech typu amfiteátrů nebo auditorií s centrálně umístěným vyvýšeným operačním stolem a několika řadami sedadel okolo, na kterých seděli studenti nebo diváci a pozorovali operační výkon. Pacient ležel na dřevěném stole či lavici a odtékající krev se vsakovala do pilin, které byly rozprostřeny na podlaze. Nechyběly ani nádoby na zachycování tělních tekutin a odpadů. K osvětlení se používala svíčka. Krví byly slepené a nasáknuté i oděvy, v nichž chirurgové operovali. Velké množství skvrn na oblečení bylo totiž v dřívějších dobách známkou pracovitého a úspěšného chirurga. Ten si docela určitě umyl ruce po výkonu, ale zdaleka ne vždy před ním. Operoval holýma rukama s použitím nesterilních nástrojů a pomůcek. Šicí materiál se prodával nebalený s jehlami k opakovanému použití. Nezřídka se stalo, že nástroje použité při operaci jednoho nemocného se vzápětí použily u druhého, bez nějaké předchozí očisty.

Kauterizace se v minulosti prováděla žhavým železem a k ošetření ran se používal i vroucí olej. Chirurgové neboli ranhojiči měli k dispozici různé typy želez a želízek, která přikládali na různá místa na těle a tím vyháněli neduhy z těla. Ve své době to byla velice oblíbená metoda.

Gáza se vyráběla ze zbytků, které ležely na podlaze přádelen. Častým důsledkem toho byly sepse a nemocniční gangrény, které nabývaly epidemických rozměrů. Někdy se dokonce hnisání považovalo za nevyhnutelnou součást hojení ran, v chorobopisech se označovalo jako „chvályhodný hnis“. Tento termín se připisoval Galénovi. Princip pus bonum et laudabile, tedy teorie o chvályhodném hnisu, si ostatně udržel prim až do 15. století. S pandemií španělské chřipky v roce 1918 a s rostoucím zájmem lékařské veřejnosti o Listerovy teorie antisepse začali někteří chirurgové nosit bavlněné masky. Nedělali to však proto, aby ochránili pacienta od infekce během operace, ale proto, aby ochránili sebe před pacientovými nemocemi. Gumové rukavice se začaly používat při pitvách ve 40. letech 19. století.

S použitím prvních gumových rukavic při operaci je spjato jméno amerického chirurga Williama Stewarta Halsteda (1852–1913), který byl zastáncem Listerových metod. Jedna z Halstedových zdravotních sester Caroline Hamptonová si totiž v roce 1899 začala stěžovat na to, že jí sterilizační roztok způsobil dermatitidu na rukou a Halsted na základě toho oslovil firmu Goodyear, zda by nechtěla zkusit vyrobit tenké gumové rukavice, které by sestra mohla nosit. Tuto praxi pak s nechutí přijali i chirurgové. Původní rukavice však nebyly kvalitní, trhaly se již při navlékání nebo v průběhu operace, nebo naopak byly příliš hrubé, a proto se na ně používaly ještě rukavičky nitěné.

Asepse a dezinfekce

Dezinfekce ran se prováděla opláchnutím vodou, vypálení žhavým železem a balzám pak měly chránit ránu před následnou infekcí. Teprve po mnoha staletích se začaly používat umělé chemikálie (operace prováděné pod karbolovou sprchou). Celulóza a bavlna daly vznik dnešnímu krytí. Jeho posláním bylo nasávání sekretu, ale i vytvoření vzdušné vrstvy, která bránila mechanickému znečištění a do jisté míry i průniku infekce.

Dříve se dezinfekce lila přímo do rány, dnes se používá na její okolí. Postupně se začala provádět i dezinfekce rukou a obvazového materiálu. Houby, lněná prostěradla a vše ostatní, co přichází do styku s ránou, muselo být čisté, aby se kvůli nečistotám nedostal po zdařilé operaci do rány zárodek mnohem nebezpečnější nemoci. Používala se gáza napuštěná vazelínou (mastný tyl). Asepse nebyla ještě do poloviny 19. století v podstatě žádná. Nový věk v chirurgii začal až s využitím roztoku fenolu. Tento antiseptický princip znamenal revoluční změnu v chirurgii, která byla dosud bezmocná proti infekcím ran.

Narkóza a znecitlivění studeným obkladem

Zpočátku se zákroky a operace prováděly bez jakéhokoli znecitlivění. Popisovalo se například použití studených obkladů nebo uspávací houby. Bylo sice známé opium a jiné omamné látky, ale jejich použití záleželo na kultuře v dané zemi.

První skutečná narkóza pomocí éteru byla veřejně předvedena při operaci krku v Bostonu roku 1845. Po dalších zkouškách této metody v zubním lékařství a zdařilé amputaci končetiny o rok později nastal nebývalý rozmach jejího využití. Zavedení inhalační narkózy konečně umožnilo operovat bezbolestně. Zákroky se mohly uskutečňovat poměrně v klidu, mohly trvat déle a nebylo nutné při nich přemáhat silou se bránícího pacienta.

Nástroje

Lékaři používali nástroje z různých materiálů, které byly důmyslně zhotovené, a pracovali podle možností konkrétní doby. V Hippokratově době, asi 400 let před naším letopočtem, používali železné operační nástroje. Ze stejné doby pocházejí i římské skalpely. Ty mají výměnné železné čepele a rukojeti z bronzu.

Ve 3. století našeho letopočtu se v Indii vyráběly nástroje z kalené oceli. V té době tu bylo běžným trestem uříznutí uší, horního rtu nebo nosu. Mnozí hříšníci si pak chtěli nechat tyto vady postupně odstranit, takže indická chirurgie byla v té době vysoce rozvinutá a dovedla pomocí kožních laloků provést i rinoplastiku. Běžné univerzální nástroje z oceli z 19. století jsou již velmi podobné těm dnešním.

Chirurgické oblečení

K rozvoji chirurgických antiseptických metod (dnes zásady antisepse) a poznatků o infekci ran došlo ve 40. letech 20. století. Zavedeny byly antiseptické roušky a rukavice. Nástroje, pomůcky a roušky se povinně sterilizovaly použitím etylenoxidu nebo použitím páry.

Původní oblečení určené na operační sály mělo bílou barvu, aby zdůrazňovalo čistotu. Jelikož ale kombinace bílých oděvů a jasného světla vedla k únavě očí chirurga, začala se postupně bílá barva nahrazovat barvami jinými. V 50. letech 20. století přešla většina nemocnic na prádlo v různých zelených odstínech, které zajišťovalo vysoce kontrastní prostředí, ale zároveň redukovalo únavu očí. Až začátkem 70. let 20. století se chirurgické oděvy podobaly těm dnešním. Chirurgové nosili haleny s krátkým rukávem a kalhoty se šňůrkou. Sestry nosily šaty s krátkým rukávem. Oblečení bylo vyrobeno ze zelené bavlny nebo směsi bavlny a polyesteru. Přes toto oblečení se ještě nosily látkové empíry, čepice, latexové rukavice a ochranné boty.

Čepice jako ozdoba

Před zaměřením na zásady antisepse ve 40. letech 20. století nebyly čepice součástí chirurgického oděvu. Operační čepice se postupně vyvinuly od ryze funkčního doplňku do podoby individuálně rozdílných doplňků, a to nejen na operačním sále. Během „revoluce v lékařské módě“ (70. léta 20. století) si lékaři začali přizpůsobovat pracovní oděvy pro svou profesi. Tak vzniklo několik typů čepic, které se dnes běžně používají.

Jana Přecechtělová, redakce Florence

Literatura:

1. Hrabovský J. Chirurgie pro zdravotnické školy. 2. vyd. Praha: Eurolex Bohemia, 2006, 444 s. ISBN 80-86861-49-X.

2. Jedličková J. Ošetřovatelská perioperační péče. 1. vyd. Brno: Národní centrum ošetřovatelství a nelékařských zdravotnických oborů, 2012, 268 s. ISBN 978-80-7013-543-3.

3. Sucháňová M, Neswingová J. Práce na operačním sále dříve a dnes. Sestra, 2012, č. 2, s. 38

4. Krška Z. Techniky a technologie v chirurgických oborech: vybrané kapitoly. 1. vyd. Praha: Grada, 2011, 262 s. ISBN 978-80-247-3815-4.

5. Niederle B. Práce sestry na operačním sále. 3. vyd. Praha: Státní zdravotnické nakladatelství, 1961, s. 456. ISBN 08-088-65.

6. Schott H. Kronika medicíny. 1. vyd. Praha: Fortuna Print, 1994, s. 648. ISBN 80-85873-168.

 

 

 

• tisk
• předplatit si