Poslední sbohem Mgr. Lence Hejzlarové, MBA

Je mi ctí a zároveň mám před sebou velmi těžký úkol napsat několik řádek na rozloučenou, neboť mě opustila má nejlepší přítelkyně. Kdyby mě mohla Lenka umravnit, řekla by: „Zkrať to." Budu tedy stručná, jak to měla ráda.

Lenku jsem poznala v roce 1993 a od první chvíle nám bylo jasné, že jsme si podobné víc, než je nám milé. Ve společné práci jsme strávily dvacet let. Měnily jsme svět, a to doslova. Společnými silami jsme posouvaly naše vize v Thomayerově nemocnici (Lenka na pozici staniční a vrchní sestry neurologické kliniky, poté jako vrchní sestra ARK a nakonec jako náměstkyně pro ošetřovatelskou péči), pracovaly jsme v České asociaci sester, kde jsme nejprve společně řídily sekci ARO, Lenka poté vedla pracovní skupinu pro kvalitu, učily jsme na 1. LF UK. Nakonec jsme chtěly založit komoru zdravotníků a Lenka se stala předsedkyní představenstva přípravného výboru komory. Těšilo nás to a ani jsme si neuvědomovaly, jak moc ze života tomu všemu dáváme. Naštěstí těch dvacet let nebyla jen samá práce. Lenka stála za organizací volejbalových turnajů v Thomayerce, byla velmi společenská a dávala lidi dohromady i na mnoha společenských akcích. Všude, kde se objevila, jí bylo plno.

Mnohdy byla ona tou silnější, co řekla: „Kašlem na to, začneme znova." Byla člověk silný, otevřený, přímý, energický, v mnohém nekompromisní, ale také lidský. Byla zkrátka živel. Věděla, co chce, a tvrdě pracovala a toho jsme si všichni vážili.

Jsme překvapeni a nelíbí se nám, že zákeřná nemoc nakonec zvítězila. Lenka bojovala za pomoci svých nejbližších, manžela, dětí a přátel a bylo to pro všechny moc těžké. Říkala, že v životě o nic nejde, ale když je průšvih, teprve pak se všechno pozná. Milovala svou rodinu. Bylo odzbrojující vidět ji plnou života a duchem stále velmi mladou, jak se zápalem mluví o své vnučce. I v tom bylo kouzlo její osobnosti.

Zemřela zkrátka příliš mladá, ale Seneca řekl: „Je zhola zbytečné se ptát, má-li život smysl či ne. Má takový smysl, jaký mu dáme." Lenčin život byl krátký, ale rozhodně měl smysl.

Dovolte mi, abych jménem svým, jménem zaměstnanců Thomayerovy nemocnice, jménem České asociace sester, 1. lékařské fakulty, přípravného výboru pro komoru zdravotníků i všech, se kterými Lenka spolupracovala, vyjádřila pozůstalým hlubokou soustrast a abych všem kolegům, známým, přátelům i kamarádům z volejbalu poděkovala jménem rodiny, že se přišli s Lenkou 27. června rozloučit. Snad nám všem budou útěchou další Senecova slova: „Smrt je odpoutáním od všech bolestí a hranicí, kterou naše utrpení již nepřekročí. Smrt nás ukládá do toho klidu, kde jsme spočívali před svým narozením."

Lenko, chybíš nám!

Mgr. Dana Jurásková, Ph.D., MBA, prezidentka České asociace sester

 

• tisk
• předplatit si