Historie měření tlaku aneb od krve po rtuť

Vysoký krevní tlak - hypertenze je nemoc relativně mladá, protože její diagnostika a léčba čekaly na své objevení mnoho let. Na přelomu 19. a 20. století, kdy se historie měření krevního tlaku začínala psát, byl tento zdravotnický úkon v centru pozornosti a u pacientova lůžka se při něm scházeli lékaři zvučných jmen. Z počáteční atrakce se ale brzy stala rutina a dnes patří měření krevního tlaku k běžné práci sester.

Krevní tlak je tlak, kterým krev působí na stěny tepen, jimiž proudí. „Systolický tlak, to je to vyšší číslo, ukazuje hodnotu, která vzniká při stažení srdce. Nižší číslo, diastolický tlak, prozrazuje situaci ve vašich cévách, když srdce odpočívá. Ta čísla je dobré znát. Vysoký tlak může člověka zaskočit." Takto krátce je popsán krevní tlak v publikaci Lidské tělo pod drobnohledem, kterou v roce 1921 napsal MUDr. V. K. Soukup.

Od zavedení Riva-Rocciho sfygmomanometru do klinické praxe v roce 1896 a od popisu Korotkovovy auskultační metody v Bulletinu Císařské vojenské akademie v roce 1905 prodělaly metody a přístroje na měření krevního tlaku značný vývoj.
Pro měření auskultační metodou byly dříve zlatým standardem rtuťové sfygmomanometry, které jsou v současné době na základě doporučení Evropské unie nahrazovány nertuťovými (hybridními) přístroji. Důvodem je toxicita rtuti pro organismus i životní prostředí. Hybridní přístroje se zcela podobají starším a měří TK stejným auskultačním způsobem, ale hodnoty na stupnici zobrazují digitálně, umožňují zaznamenat i pulz a všechny naměřené hodnoty lze uložit do paměti přístroje.

Měřit krevní tlak bylo až do 19. století možné jen přímou, tj. krvavou metodou, a to zavedením trubiček do velkých tělesných tepen. Poprvé tímto způsobem změřil krevní tlak u koně anglický fyziolog, chemik a vynálezce Stephen Hales v roce 1733. Ležícímu koni otevřel tepnu arteria carotitis, zavedl do ní měděnou trubičku, která byla spojena s dlouhou skleněnou trubicí, a sledoval, jak vysoko krev tryská. Zjistil, že vystoupila až do výše téměř dvou metrů. Tímto činem položil základy měření krevního tlaku. Jeho metodu pak převzali i ostatní lékaři a začali ji používat i u lidí. Místo dlouhé trubice však používali trubičky krátké. Metoda byla nebezpečná a rozhodně nebyla příjemná.

Měření krevního tlaku neinvazivní metodou bylo zavedeno až na konci 19. století. V roce 1896 italský lékař Ústavu patologické medicíny v Turíně Scipione Riva-Rocci vynalezl přístroj, který pojmenoval sfygmomanometr (z řec. sfygmos - pulz, lat. manus - ruka a řec. metron - míra). Přístroj nebyl nikterak složitý. Použil duši ze svého bicyklu, kterou hadičkami spojil s gumovým balónkem a rtuťovým manometrem. Tlak pažní tepny měřil tak, že přiložil pacientovi na paži manžetu, nafoukl ji a s prstem na zápěstí pacientovy ruky čekal, až přestane cítit pulz. Tak byl vytvořen prototyp moderního přístroje na měření tlaku. Tuto jednoduchou metodu měření krevního tlaku popsal i v časopiseckém článku „Un nuovo sfigmomanometro" (Gazetta Medica di Torino 47, 981, 1896). Změřil tak však pouze systolický tlak.

Jak změřit i diastolický tlak, na to přišel o devět let později ruský chirurg Nikolaj Sergejevič Korotkov. Při měření krevního tlaku použil stetoskop - mohl tak slyšet všechno, co se v tepně odehrává, a tlak přesně odečíst. Principem bylo nafouknutí Riva-Rocciho manžety na paži nad hodnotu systolického tlaku. V té chvíli na pažní tepně vymizely veškeré ozvy a tepna nebyla palpovatelná. Došlo k zamezení krevnímu toku v tepně. Při vypouštění vzduchu z manžety došlo k turbulentnímu proudění krve a na pažní tepně se objevily slabé ozvy (Korotkovova fáze I), které zaznamenávaly hodnotu systolického tlaku. Následovalo postupné zesílení ozev (fáze II), setrvávání zesílení (fáze III -krev proudila pouze v systole), oslabení ozev (fáze IV) a následně došlo k vymizení ozev (fáze V - krev proudila volně, bez stlačení manžetou) a zaznamenání diastolického tlaku. Princip této metody se používá dodnes.

První tlakoměry nebyly v lékařské praxi tak masově využívány jako dnes, kdy tlakoměr patří k základní výbavě lékařských ordinací a není jen doménou interního lékaře či kardiologa. Běžné používání tlakoměru má několik důvodů. Tím hlavním je však nenáročnost měření a fakt, že vyšetření je neinvazivní a časově nenáročné. 

Na co si dát pozor

→ umístění a šíře manžety

Manžeta musí být umístěna na paži. Ve výjimečných případech (velmi obézní jedinci, operace HK) může být umístěna na zápěstí či kotníku. Šíře manžety a délka vnitřního nafukovacího vaku musejí být přiměřené obvodu paže. Délka musí činit alespoň 80-100 % obvodu paže a šířka alespoň 40 % obvodu paže. Menší délka nebo šířka vaku nadhodnocují hodnoty TK a vzniká tak chyba měření. Doporučené rozměry manžet včetně těch dětských jsou uvedeny v tabulce.

Jana Přecechtělová, redakce Florence, foto: Profimedia

• tisk
• předplatit si