Finské ošetřovatelství z pohledu české studentky

V rámci bakalářského studia Všeobecná sestra na Zdravotně sociální fakultě Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích jsem ve 2. ročníku odjela na stáž do finského města Kemi, kde jsem vykonávala ošetřovatelskou praxi. Na stáži jsem strávila tři měsíce a do ČR jsem se vrátila bohatší o spoustu krásných zážitků a zajímavé poznatky z praxe.

První den jsem se seznámila se svojí mentorkou Hannele, která mě provázela po celou dobu v Kemi. Hannele byla velmi přátelská a ochotná. Během tří měsíců jsem po­znala mnoho Finů a překvapili mě svou srdečností a otevřeností, i když se o nich tvrdí pravý opak, např. že jsou odměření a trvá delší dobu, než s nimi navážete přátelství. Tento „přežitek" neplatí ani v nemocnici, protože pacienti přirozeně vnímají, když je sestry i studenti oslovu­jí křestním jménem.

Ošetřovatelskou praxi jsem začala na Health Care Unit hned druhý den po pří­jezdu. Nestihla jsem se ještě ani aklima­tizovat na nepopsatelnou zimu (-30 °C) a nové prostředí, a už mě čekaly povinnosti. Tato „ošetřovatelská stanice" je součástí místní univerzity a slouží jako zařízení preventivního charakteru, kam si lidé docházejí v rámci primární prevence změřit např. krevní tlak, krevní cukr nebo cholesterol. Zaujalo mne, jak se lidé ve Finsku starají o své zdraví a na prevenci různých onemocnění opravdu dbají. Byl to první okamžik, kdy jsem mohla začít srovnávat finské a české ošetřovatelství a přístup obyvatel ke svému zdraví.

Další oddělení, která jsem navštívila, byla chirurgie, gynekologie a ambu­lantní zařízení Casualty and Emergency Department. Přestože Kemi je malé město s přibližně 20 000 obyvateli, místní nemocnice na mne působila velmi příjemným a domácím dojmem. Květinářství v přízemí nemocnice bylo pro mě jedním z mnoha překvapení a další měla následovat. Čerstvé květiny ze zmiňovaného květinářství byly téměř v každém nemocničním pokoji. V ČR je zvykem, že květiny do nemocničního prostředí nepatří, a v místní nemocnici byly náhle běžnou věcí. Dalším příjem­ným zážitkem byl pro mne doprovod pacienta do sprchy, při němž mě ses­třička poučila, že si mám vzít gumové holínky a igelitovou „zástěru" - abych se při sprchování pacienta nezmáčela. V porovnání s dopomocí při sprchová­ní pacientů v ČR, kdy se s podobným přístupem nesetkáváme tak běžně, to bylo opět překvapující a příjemné. Při každém takovém příjemném zážitku jsem si kladla otázku - proč to takhle nefunguje i u nás? Podobné otázky mě provázely po celou dobu mého pobytu a týkaly se především odlišného postoje finských a českých sester k oblasti intimity pacientů, režimu a pracovního klimatu na oddělení a také supervize na odděleních.

Intimitu pacientů Finové střeží

S intimitou pacientů souvisí nošení „an­děla" v nemocničních zařízeních. Myslím si, že je pod pacientovu důstojnost chodit po oddělení „oblečený-neoblečený" a celkově být takto odhalený před ostatními pacienty. Proč je pro muže klasické pyžamo - kabátek a kalhoty na odděleních v ČR k dostání (přestože jsou většinou téměř rozebraná a většinou v jedné - nadměrné velikosti), ale pro ženy zbývá pouze neforemná bílá košile a „anděl" i v případech, kdy by pyžamo viditelně nebránilo lékařským ani ošetřovatelským úkonům?

V místní nemocnici bylo zvykem do­stat pyžamo pro muže i pro ženy v každé velikosti, dokonce k němu pacienti dostali při příjmu ještě ponožky a pan­tofle. V tamní nemocnici bylo zachování intimity pacienta přirozenou záležitostí. Na každém pokoji, mezi každým lůžkem byl například závěs. Pokud šla sestra k pacientovi vykonávat jakýkoli výkon, závěs vždy striktně zatahovala, aby měl dotyčný pacient dostatečné soukromí a byla tak chráněna jeho intimita. Přijde mi hrozné a opět nedůstojné, pokud se pacient musí ze zdravotních důvodů „vyprázdnit" na lůžku a svou potřebu vykonávat před přítomnými pacienty na nemocničním pokoji - bez zataženého závěsu, bez jakéhokoli soukromí. Ano, pokud jsou ostatní pacienti soběstač­ní a chodící, vyzvou se, aby na chvíli z pokoje odešli, ale co ostatní pacienti, kteří jsou také upoutáni na lůžko? V ČR se s podobnými závěsy mezi lůžky pa­cientů setkáváme spíše na odděleních, jako je např. JIP, ale na standardních odděleních často chybějí.

Ráno bez stresu sester a pacientů? Jde to

Finové mají na odděleních úplně jinak nastavený pracovní režim, než jak je zvykem v ČR. Tomu je přizpůsobeno i tempo práce, které mají stálé a trvalé. Pracovní doba na odděleních obvykle začíná v 7 hodin ráno, kdy se pacien­tům v klidu rozdají snídaně (krásně upravené), a než se pacienti nasnídají, sestry si předávají hlášení. Po hlášení následuje dopomoc při hygieně a úpra­va pokojů.

V porovnání s ranní směnou na od­dělení v ČR jsem byla opět překvapená, jak klidně a bez stresu pacientů i sester to může probíhat, aby byly obě strany spokojené, tzn. pacienti měli saturo­vané potřeby a na personálu bylo vidět uspokojení z práce. Udivilo mě také, že ve Finsku nemají 12hodinové směny, ale nejvýše 10hodinové. Když jsem sestrám vyprávěla, že v ČR na takové směny chodíme běžně, nedokázaly si předsta­vit, jak může sestra skloubit svou práci například s vyzvednutím dětí ze školky.

Supervize na odděleních

Na každém oddělení jsem měla přiděle­nou sestru, která byla mojí mentorkou a pod jejímž dohledem jsem vykonávala praktické výkony. Před ukončením praxe na oddělení se vždy konalo hodnocení, kterého se účastnila již zmíněná Hannele (mentorka celé mé praxe), mentorka z oddělení a já, kdy jsme si společně vyměnily názory na vzájemnou spolu­práci. Nebylo pro mne zvykem, aby byl na zpětnou vazbu od studenta kladen takový důraz. Měla jsem možnost ohodnotit spolupráci s mentorkou z od­dělení - hodnotila jsem např. vzájemné porozumění v angličtině, ale i to, zda jsem se od ní mohla naučit pracovat s novými pomůckami atd. Tento způsob hodnocení jsem vnímala jako velmi objektivní, protože jsme společně pra­covaly téměř každý den, a opět se velmi lišilo od hodnocení praxe v ČR. I když se situace už zlepšuje, stále se během své praxe setkávám s tím, že jsem v jejím závěru hodnocena staniční nebo vrchní sestrou, přestože jsme se při daných výkonech setkaly málokdy, což osobně nevidím jako příliš efektivní v rámci svého profesního a osobního rozvoje.

Závěr

Přála bych si, aby získané poznatky byly jednoho dne aplikovatelné i na našich odděleních, jako například zmíněná inti­mita pacientů. Nasbíraných zkušeností si velmi vážím a výjezdy studentů na podobné stáže mohu jen doporučit. Získané zkušenosti se budu snažit použít ve své budoucí ošetřovatelské praxi, protože uspokojení z poskytnuté péče a přede­vším spokojeného pacienta považuji za důležitý motivační prvek, bez kterého si nedokážu své budoucí zaměstnání představit.

Bc. Aneta Kubátová, studentka magisterského programu Ošetřovatelství, Zdravotně sociální fakulta, Jihočeská univerzita v Českých Budějovicích

 

• tisk
• předplatit si