Poruchy příjmu potravy aneb když je jídlo jed i lék

Za celý den snědí pět kukuřičných lupínků a dvě kostky čokolády. Nebo se přejídají a pak zvracejí, dokud nepadnou únavou. Čas tráví přemýšlením o jídle, neustále se váží, extrémně sportují, zneužívají projímadla a nemají se rádi. Řeč je o lidech s poruchou příjmu potravy - psychickým onemocněním s nejvyšší mírou úmrtnosti.

Některé studie uvádějí, že těmto psychickým onemoc­něním podlehne následkem zdravotních komplikací či sebevraždou 5 %, podle jiných až 18 % pacientů. Přesná čísla nelze bohužel zjistit ani u výskytu v populaci. Člověk s poruchou stravování se totiž za svůj problém stydí, dokáže jej obratně skrývat a nevyhledává pomoc. I přes­to můžeme říci, že v České republice trpí některou z forem těchto onemocnění každý dvacátý člověk z rizikové skupiny, kterou jsou dívky od 15 do 25 let, v USA je to dokonce každý jedenáctý. V 90 % případů se tyto poruchy vyskytují u žen, a přestože se v současné době věkové spektrum pacientů rozšiřuje (od osmiletých holčiček až po zralé ženy), obvykle se začínají rozvíjet v období puberty. Nejčastěji jsou diagnostikovány mentální anorexie a bulimie.

Kalorie číhají všude

Pro mentální anorexii je typické úmyslné snižování váhy a její následné udržování, které si nemocný sám způsobuje. Z jídelníčku zpravidla zpočátku vyřazuje kaloričtější pokrmy, následně i jeho základní složky, jako je maso, mléčné výrobky, obiloviny, až se dostane k úzkému seznamu „povolených" potravin, které konzumuje za zvláštních rituálů. I přes nízký energetický příjem zároveň nadměrně cvičí (některé pacientky například čtyři hodiny denně) a nedokáže reálně vnímat své tělesné proporce. Neustále se zabývá myšlenkami na tloušťku, přeměřuje se nebo se váží a má strach, že by mohl přibrat. Jed­na pacientka si například nečistila zuby, protože se bála kalorií ze zubní pasty. Další dívka zase odmítla polibek od matky, aby na ni náhodou nepřenesla ani jednu kalorii. Jak je vidět, tato choroba ochromuje člověka komplexně, po stránce psychické, sociální i fyzické.

Orgány dospělé ženy s mentální anorexií mo­hou mít rozměry jako u devítiletého dítěte, typic­ká je amenorea, u mužů impotence a u mladších pacientů zpomalení růstu. Mezi další závažné problémy patří chudokrevnost, hypoglykémie, změny krevního obrazu i kostní dřeně, zvýšená hladina cholesterolu v krvi, křeče, srdeční obtíže, odvápnění kostí, nevolnost, žaludeční vředy, oslabená obranyschopnost, špatná pleť, zuby, nehty a vlasy. Po těle těchto pacientů, včetně obličeje, můžeme pozorovat drobné ochlupení a časté modřiny.

Jed' jsem, sněd' jsem™

Pro mentální bulimii jsou zase typické opakované záchvaty přejídání následované kompenzačním chováním. Jedná se o zvracení nebo zneužívání projímadel, anorektik, diuretik, hladovění, nad­měrné cvičení či vynechání inzulinu u diabetiků. Pacient je nespokojen se svým tělem, má strach z tloušťky, neustále se zaobírá jídlem a má na něj nutkavé myšlenky.

Na rozdíl od mentální anorexie, kde vyhublost mnohdy na první pohled bije do očí (přestože si nemocný klidně obleče troje kalhoty, aby na něj lidé nekoukali), bulimii nemusíme na první po­hled vůbec rozeznat. Pacient sice dokáže během jednoho záchvatu zkonzumovat čtyři řízky, půl chleba, balení vlašského salátu, čtyři rohlíky, dva ledňáčky, dvě čokoládové tyčinky a čtyři koblihy (energetická hodnota těchto pokrmů vystačí na celý den třem dospělým ženám), které následně vyzvrátí, ale část se již během trávicího procesu do těla vstřebá a tak může zabezpečit normální tělesnou váhu. Záchvaty žravosti přitom nemocní dokážou obratně skrývat - u ženy, která mentální bulimií trpěla třicet let, o tom neměl manžel, který s ní žil ve společné domácnosti, ani tušení.

Ze zdravotních problémů je pak nejzávažnější narušená rovnováha tělesných tekutin a solí nadměrně zatěžující srdce s ledvinami a nízká hladina draslíku zapříčiňující nepravidelnost srdečního tepu. Žaludeční šťávy způsobují vředy, záněty i poruchu zubní skloviny.

Mentální bulimii je podobná porucha na­zvaná záchvatové přejídání. Při ní člověk také zažívá nezvladatelnou žravost, často v reakci na stresovou situaci, ale po ní nevykonává nic, čím by nadměrný příjem vykompenzoval. Výsledkem je v tomto případě obezita, choroby s ní spojené a nespokojenost se sebou samým.

Příčina vzniku poruch je dosud neznámá

Všechny zmíněné nemoci, mentální anorexie, bulimie a záchvatovité přejídání, jsou obsa­ženy v Mezinárodní klasifikaci nemocí. Kromě nich však existují i další nové typy, které sem doposud zařazeny nebyly. Jsou to orthorexie, charakterizovaná jako nezdravá obsese zdra­vým stravováním, drunkorexie, kdy se snižuje energetický příjem z potravy, aby si jedinec mohl dopřát více alkoholu, bigorexie, což je posedlost nárůstem svalové hmoty, a těhotenská anorexie, charakterizovaná jako strach z nárůstu váhy během těhotenství.

Přesnou příčinu vzniku těchto onemocnění odborníci dosud neobjevili. Je však jasné, že se na něm podílí více faktorů:

• biologické (ženské pohlaví, menstruační cyk­lus, hmotnost, puberta),
• rodinné (výchova, vzory v rodině),
• emoce (depresivní stavy),
• osobnost (sebedůvěra nebo naopak puntič­kářství, cílevědomost),
• závislost na psychoaktivních látkách nebo alkoholu, 
• kritické životní události (úmrtí někoho
• blízkého, znásilnění), 
• riziková povolání a zájmy,
• společnost, 
• kultura,
• média a marketing velebící nereálný, pro zdravého člověka nedosažitelný ideál krásy.

K těmto faktorům je však nutné přidat ještě spouštěč, kterým může být například poznámka „Ty máš ale zadek!", kterou si dívka vyslechne ve škole, od přítele nebo ve sportovním kroužku.

Léčba, pokud se k ní vůbec pacient od­hodlá, rozhodně není krátkodobá záležitost a v polovině případů během ní dochází k relapsu. Pokud je významně ohrožen život nemocného, je hospitalizován, případně částečně hospitalizován. Hospitalizace trvá v průměru dva až tři měsíce. Další možností je pak ambulantní péče, psychoterapeutic­ké přístupy, nutriční terapie a svépomoc.

V ČR se speciálně věnují poruchám příjmu potravy na Psychiatrické klinice FN Brno-Bohunice, na Psychiatrické klinice 1. LF UK a VFN v Praze a na Dětské psychiatrické klinice FN Motol. Zájemci mohou také využít služeb psychologů, psychiatrů, psychote­rapeutů a Občanského sdružení Anabell (www.anabell.cz), které se jako jediná ne­státní organizace v ČR věnuje pomoci takto nemocným lidem a jejich blízkým.

Poruchy příjmu potravy jsou nemoc a nemocný člověk nemá moc nad svým ži­votem. Nemá moc k řešení svého problému, protože mu myšlenky na tělo a jídlo tvoří v hlavě náhradní program. Proto, pokud dokážeme správně zvládat stres, budeme si vážit sami sebe, odmítneme hloupé diety a neopodstatněnou sebekritiku, máme velkou šanci se všem popisovaným problémům vyhnout. Životní štěstí se totiž na centimetry ani na kilogramy přepočítat nedá. 

---

k věci

- Příběh pacientky

U Ivety (20 let) začaly problémy se stravováním po rozchodu s přítelem, který vůči ní nešetřil poznámkami typu „Jsi tlustá!" či „Jsi blbá!". Iveta, která pocházela ze spořádané rodi­ny, měla vždy zdravou váhu a byla pečlivá a společenská, začala svou domnělou neschopnost kompenzo­vat nadměrnou pracovní zátěží.

Studovala vysokou školu, k tomu měla dvě brigády a spolupracovala na několika dalších projektech. Nedostatek energie z celodenního náročného režimu začala doma tajně kompenzovat přejídáním, které nedokázala zastavit. Během hodiny snědla tři krajíce chleba s máslem a medem, tři oříškové oplatky, balení velkých sušenek, čokolády, brambůrků máčených v kečupu. Uvařila si těstoviny s kakaem, cukrem, zalila je máslem a na to spořádala opékaný salám s tatarkou. Někdy po takovém chování následovaly „jen" výčitky svědomí, jindy je však kompenzovala předklonem nad záchodovou mísou. Nárůst váhy ji po měsíci vyburcoval k hladovění. Chce být přece krásná, dokonalá, a to může být jedině hubená. Tak se to přece dnes všude prezentuje. Vý­razně proto omezila svůj jídelníček, každou potravinu si přesně na gram odvážila, znala jejich energetické hodnoty, jedla v přesných časech, jídlo si krájela na malé kousky, ve kterých byla schopná se nimrat i půl hodiny. Hodinu denně navíc trávila běháním, posilováním, ježděním na kole. S ubývajícími kilogramy však ubývala i její radost ze života. Pře­stala se stýkat s přáteli, bezdůvodně se hádala s rodinou, nesnášela sama sebe, svůj život, přála si ho ukončit. Po několika kolapsech se rozhodla pro ambulantní léčbu a svépomocí se za podpory svých blízkých snaží již pět let své nemoci zbavit.

Za tuto dobu se sice již několikrát vrátila k omezenému stravová­ní a úmyslně si snížila váhu, ale momentálně je její život rozhodně radostnější. Má nového přítele, je se­bevědomější, naučila se říkat „Ano", jen pokud to skutečně chce, a do svého jídelníčku se už nebojí zařadit od každého něco. Čím více se totiž člověk omezuje, tím více na jídlo myslí a je vystaven kolotoči přejídá­ní se, zvracení či hladovění.

Mgr. Anna Zapletalová, vedoucí Kontaktního centra Anabell Zlín

 

• tisk
• předplatit si