V Peru musíte být připraveni na všechno

Dokážete si představit, že byste pracovali v místě, kde není voda, elektřina ani pořádné zdravotnické vybavení, svým pacientům byste byli k dispozici 24 hodin denně, sedm dní v týdnu, a v případě, že by nepřišli na kontrolu, byste za nimi šlapali stovky kilometrů pěšky? Asi těžko. Přesto takové země existují a pro tamější zdravotníky je výše popsaná situace denním chlebem. Vyprávět o tom může devětatřicetiletý Miguel Jara Riojas, který pochází z Peru a v České republice žije už jedenáct let. Výjimečný je mimo jiné i tím, že je zřejmě zatím jediný porodní asistent v Česku.

Opravdu jste u nás jediný?

Nechci se chlubit, nejsem si tím jistý, ale nikdo mi zatím neřekl, že by nějakého porodního asistenta v česku znal. Ani na ministerstvu zdravotnictví o nikom nevěděli.

Co vás přivedlo k porodnictví?

Manžel jedné z mých sestřenic je gynekolog a porodník. Vždycky vyprávěl o své práci a mě začal tento obor zajímat. Proto jsem jej v Limě, hlavním městě Peru, odkud pocházím, vystudoval na lékařské fakultě Národní univerzity San Marcos.

Jak takové studium vypadá?

Lékařská fakulta má pět škol – studuje se medicína, porodnictví, zdravotnický pracovník (sestra), nutriční sestra a terapeut. První tři roky máte stejné předměty jako lékaři, například anatomii, fyziologii, farmakologii, embryologii apod., a dva roky se věnujete své specializaci. Musíte umět všechno, protože v Peru nikdy nevíte, kde budete pracovat, a může se stát, že se dostanete do oblasti, kde není žádný lékař, a pak musíte být připraveni na všechno. Ve městě, kde lékaři jsou, jsme oprávněni vykonávat pouze svou profesi, ale v místech, kde jsme sami, nás zákon opravňuje zasáhnout třeba i do kompetencí lékařů. Proto se na to musíme připravit už na vysoké škole.

Jak je ta oblast, kterou musíte zvládnout, veliká?

To je různé. Jsou to vesnice, ale nevypadají jako tady. domy nestojí pohromadě, ale jsou od sebe vzdálené třeba i několik kilometrů. Co do rozlohy je to opravdu velká oblast, v níž žije třeba tisíc nebo dva tisíce obyvatel. A vy musíte za měsíc vykázat, co všechno jste u nich udělali. Například jestli jste je zkontaktovali, naočkovali, prohlédli nebo jim naordinovali nějaké léky, edukovali je a podobně.

Kdo rozhoduje o tom, kde budete pracovat?

Ministerstvo zdravotnictví. Ten, kdo v Peru vystuduje jakýkoli zdravotnický obor a chce v něm v budoucnu působit, musí jeden rok pracovat pro ministerstvo zdravotnictví. Práce, kterou získáme, se losuje a mohou vás poslat opravdu kamkoli – do džungle, do hor... Pokud nemáte to štěstí a nevylosují vás, můžete si najít půlroční neplacenou praxi, kde na vás dohlíží zkušenější lékař. Pokud se odmítnete losování zúčastnit, nesmíte dva roky pracovat v oboru. Já jsem měl to štěstí, že jsem byl vylosován a poslán do oblasti v horách, která se jmenuje Apurimac. Leží 3 300 metrů nad mořem a lidé tam jsou velice chudí. V době, kdy jsem tam byl, tam nebyla v některých oblastech voda ani elektřina a mnoho lidí ani nemluvilo španělsky, ale indiánským jazykem quechua (vyslovuje se „kečua“). Naštěstí jsem si tenhle jazyk, nevím proč, zvolil na vysoké škole jako volitelný předmět, takže jsem byl schopný se s nimi domluvit.

Jak vypadala vaše práce?

Padesát procent práce mělo být v zařízení a padesát procent v terénu, ovšem ne všichni pacienti chodili na kontroly. Je to velice chudá oblast a ti lidé kromě toho, že nic nemají, jsou velice prostí, nemají vzdělání ani pořádné informace. Do zařízení přišli, až když jim bylo opravdu zle nebo když cítili, že potřebují pomoc. Takže druhá polovina naší práce spočívala v tom, že jsme chodili a sami vyhledávali ty, kteří potřebovali lékařskou péči. Ať už šlo o těhotenství nebo antikoncepci, dělali jsme ale i zubaře, protože žádný v okolí nebyl. Když někdo potřeboval vytrhnout zub, vytrhli jsme ho. kromě toho jsme je očkovali, dělali dětem prohlídky a podobně.

Pracoval jste s lékařem, nebo jste tam byl sám?

První rok, kdy jsem pracoval v zařízení v oblasti Chuquibambilla v Apurimac, tam se mnou byli dva lékaři, ještě jeden porodní asistent, dvě sestry a čtyři ošetřovatelé. Další půlrok jsem pracoval v jiném zařízení, kde už lékař nebyl, a proto jsme museli dělat i některé lékařské výkony. Museli jsme diagnostikovat, předepisovat léky, pokud přišel například pacient se zánětem slepého střeva nebo s nějakým jiným akutním onemocněním, museli jsme ho stabilizovat a poslat do zařízení vyšší úrovně. Na operace jsme nebyli zařízeni. Neměli jsme ani anesteziologa.

Co když potřeboval pacient převézt do nemocnice?

Tak jsme mu zavolali sanitku. V 80. letech minulého století nechalo ministerstvo zdravotnictví vybavit některé oblasti vysílačkami. Těmi jsme se tedy mohli domlouvat, zavolat si sanitku nebo o pomoc, když bylo potřeba. Ve zdravotnických zařízeních tehdy telefony nebyly. Ovšem sanitka, když přijela, tak jen ke zdravotnickému zařízení. Takže pokud nás pacient volal a bydlel někde dál, museli jsme jej do zařízení dopravit. A protože tam nejsou žádné cesty ani silnice jako tady, dělali jsme to většinou tak, že jsme si od sousedů vypůjčili koně nebo jsme šli pěšky. Pamatuju si, že jednou jsme si vyrobili ze dřeva nosítka a pak jsme poprosili sousedy, aby nám pomohli pacienta transportovat. Museli jsme svolat co nejvíc lidí, abychom se při tom nošení mohli vystřídat, protože to bylo opravdu náročné. Horší bylo, když tím pacientem byla těhotná žena, která samozřejmě váží víc.

To jste museli nachodit tisíce kilometrů...

Jak kdy a jak kde. Nejdál jsme za pacientkou šli dvanáct hodin. Někdo nám nahlásil, že paní čeká dvojčata a bude brzy rodit. To bylo v jedenáct hodin dopoledne. Tak jsme za ní vyrazili. Já a lékař, v zařízení zůstal jen ošetřovatel. šli jsme samozřejmě pěšky, protože jinak to nešlo. Když jsme k ní dorazili, bylo 11 večer. Přemlouvali jsme ji, aby šla s námi, že potřebuje do nemocnice, protože čeká dvojčata a kdyby byl potřeba císařský řez, tak my na to nejsme zařízeni. To dělalo jen zdravotnické zařízení nejvyšší úrovně ve městě. Paní s námi však nechtěla jít. Měla doma další čtyři děti, měla zvířata, a manžel byl na poli, které bylo někde úplně jinde než dům. Nakonec jsme ji přemluvili, když jí sousedka slíbila, že se o děti a zvířata postará. Když jsme přišli do našeho zařízení, zavolal jsem vysílačkou sanitku a ta ji odvezla do města vzdáleného asi čtyři hodiny cesty. Tam si ji nechali, ale ona po dvou dnech podepsala papíry, že chce, aby ji pustili. Řekla, že půjde k příbuzným, které ve městě má, a slíbila, že bude chodit každý den na kontroly, ale byla tam jednou a pak se oklikou vrátila zase domů. A za tři dny nám přišel někdo říct, že paní porodila. takže jsme se zase sebrali a šli za ní těch dvanáct hodin. Porodila doma, úplně sama. Naštěstí byly děti zdravé a vypadaly normálně, tak jsme pak za ní chodili pravidelně na kontroly.

Jaká je práce s těhotnými ženami v takové oblasti?

Jak už jsem říkal, v horách jsou lidé velice prostí a jednoduší. Nemají žádné informace a ani žádné velké nároky. Jsou rádi za to, co jim dáte, a za všechno vám několikrát děkují. Přinesou vám kus masa nebo kukuřice jako výraz vděku a vy si ty úplatky musíte vzít, protože byste je jinak urazili. Nemocným stačí, aby se jim ulevilo od bolesti, a jakmile bolest přejde, už je nezajímá, co bude zítra. Pokud se cítí stabilizovaní, jsou ochotní žádat o propuštění, protože doma mají pole, zvířata, děti a povinnosti a nikdo je za ně neudělá, takže v nemocnici být nechtějí.

Jak velká byla zařízení, ve kterých jste pracoval, a kolik pacientů jste měli za den?

V oblasti Chuquibambilla, kde jsem pracoval první rok, byl jeden pokoj se šesti lůžky a v oblasti Curpahuasi, kde jsem pracoval potom, byla tři lůžka. Když bylo pacientů víc, museli jsme improvizovat a položit je na zem nebo na matraci do chodby. Za den přišli tak tři, čtyři nebo pět pacientů. Když byl dobrý den, přišlo jich i patnáct. Naší povinností ale bylo všechny pacienty vyhledat a o každém vést záznamy na kartách, takže jsem musel mít zmapované všechny těhotné a u každé vědět, kdo je, co všechno užívá apod., abych, když za ní půjdu, měl s sebou třeba tablety železa, které měla dostávat, a podobně.

Co jste dělal po roce, kdy jste povinně pracoval pro ministerstvo?

Vrátil jsem se do Limy, ale asi jen na měsíc, a pak jsem zažádal o práci opět v horách. Bylo to opět v Apurimac, což je správní oblast, jako je tady Morava nebo Čechy, ale tentokrát jsem šel do oblasti zvané Curpahuasi a potom do oblasti Vilcabamba, kde jsem dohromady strávil rok a půl. A tam už nebylo vůbec nic. Žádné vybavení.

Proč jste o to místo žádal, když jste věděl, jak je to tam náročné?

Protože v Limě, a nejen v ní, ale v každém velkém městě, je strašně těžké sehnat práci. Na dvě volná místa, která v nemocnici byla, bylo padesát až sto uchazečů. A to byli lidé, kteří se vzdělávali a měli tím pádem větší šanci, že to místo dostanou. Jezdili na konference a chodili na kurzy, což jsem já nemohl, protože v horách se žádné konference nekonají. Tam musíte být 24 hodin k dispozici a z celého měsíce máte pouze pět dní volna. Během nich si můžete dělat, co chcete, ale pak se zas musíte vrátit. Samozřejmě, že platy tam jsou úplně jiné, protože lidé musejí být motivovaní, aby v téhle práci vydrželi, ale také je to velice náročné. Potkal jsem spoustu lidí, kteří byli odhodláni vydržet, ale po měsíci to vzdali. Je to prostě těžké, když nemáte nikde nic. Nejsou tam lékaři, nejsou tam obchody, není tam vybavení. Pamatuju si, že jednou jsem byl celý víkend o hladu, protože jsem si zapomněl něco nakoupit a paní, která nám chodila občas vařit, mi neřekla, že nepřijde. Takže všichni mí kolegové odjeli na dovolenou a já jsem tam celé dva dny pil jen vodu z kohoutku.

A tak jste se rozhodl odjet do České republiky?

To ještě ne, ale když jsem pracoval ten první rok v Chuquibambilla, seznámil jsem se tam se svou současnou manželkou. Byla to zdravotní sestra z Moravy, která tam přijela přes jeden katolický řád pracovat jako dobrovolnice. Začali jsme spolu chodit a po čase jsme se vzali. Pracovala v Limě a bydlela u mé sestry, zatímco já jsem pracoval na horách. Chtěli jsme zůstat v Peru, ale já jsem se nepohodl s vedoucím, který měl celou oblast Apurimac na starost, a dal jsem výpověď. Zanedlouho poté přišla o práci i manželka, a protože, jak jsem říkal, sehnat v Limě práci je téměř nadlidský úkol a peníze docházely, rozhodli jsme se odjet do Česka. pro mě to bylo velmi náročné. Přijel jsem sem a jediné, co jsem uměl říct, bylo slovo „okurka“, které jsem se naučil, protože mi připadalo strašně srandovní.

Co jste tedy dělal?

Jedna paní, která byla překladatelka ze španělštiny a která mi překládala dokumentaci, abych se tu mohl ucházet o práci a mohl si nechat uznat titul, mi nabídla práci ve firmě svého manžela. Tak jsem začal pracovat ve slévárně za 40 korun hrubého na hodinu a po večerech jsem se snažil naučit česky. Pracoval jsem tam rok a sedm měsíců. Mezitím jsem se seznámil s učitelem českého jazyka, který se chtěl zdokonalit ve španělštině, a tak jsem s ním konverzoval ve španělštině a on mě za to na oplátku učil česky. Nejtěžší na cizím jazyce je naučit se ho, když neznáte gramatiku. On mi vysvětloval českou gramatiku ve španělštině, což byla pro mě výhoda.

A co jste dělal pak?

Když jsem měl pocit, že češtinu zvládám, hledal jsem si práci jinde. Dostal jsem se k charitě v Uherském Hradišti, kde jsem se staral o jednoho starého pána. Ten však bohužel zemřel a já byl zase bez práce. Chvíli jsem dělal zahradníka a potom jsem se dostal k práci v sociálních službách a několik let jsem pracoval jako ošetřovatel. Mezitím jsem usiloval o to, aby mi tu byl uznán titul porodního asistenta, ale napoprvé mi na ministerstvu zdravotnictví předložili odborný text z porodnictví psaný v češtině s tím, že ho mám přečíst a říct, o čem je. To jsem nedokázal, takže jsem se dál učil česky a zkusil jsem to o tři roky později. Jenomže mezitím vstoupila Česká republika do Evropské unie a pravidla se změnila. Takže aby mi byl titul uznán, musel jsem složit nejen ústní a písemnou zkoušku, ale mít i praxi v některé z českých porodnic. To už bylo těžší. Ŕíkal jsem si, že to nemůžu dát, ale studoval jsem a zkoušky jsem složil. Ale už když jsem pracoval na praxi, aby mi uznali titul, říkal jsem si, že se tu do zdravotnictví nevrátím. Alespoň ne jako porodní asistent.

Proč?

Nevím, jak to říct, aby to neznělo špatně, ale porodní asistentka tady má sice vědomosti, ale nesmí je používat, protože lékař ji nenechá. Dříve se studovalo porodnictví na vyšší odborné škole, po vstupu do EU se sice přesunulo na vysoké školy, ale na pravomocích porodních asistentek se nezměnilo vůbec nic. Odborných úkonů dělají málo a na to, aby vyplňovaly papíry nebo něco podávaly lékaři, nemusejí studovat vysokou školu. Neumím si představit, že by například inženýr nebo architekt studoval vysokou školu a pak jen rovnal papíry a čekal, až přijde jiný vysokoškolák a práci udělá. A to nemluvím jen o porodních asistentkách, ale o všech pracovnících ve zdravotnictví. V některých nemocnicích rodí lékař i fyziologické porody, proč? Když studuje tolik let patologie a odlišnosti, tak se má přeci věnovat právě těm patologiím a odlišnostem, pomáhat ženám, které mají komplikace, a fyziologický porod bez komplikací přenechat porodní asistentce, která na to studuje. Například taková epiziotomie. Tady v Česku ji dělají porodní asistentky, ale zašívá lékař. a když jsem se v brně na praxi ptal proč, bylo mi řečeno, že jednak to tolik neumíme a za druhé co bychom si dělaly zbytečné problémy? A to je špatný přístup. My v Peru jsme například už na vysoké škole vedeni k tomu, že musíme dělat nějaký výzkum. V jakékoli oblasti, v laboratořích nebo v praxi, ale máme hledat nové postupy a metody. Buď se osvědčí, nebo ne, to je jedno, ale když to uděláme, už jsme někdo, kdo ve svém oboru něco dokázal. Lékaři jsou tady k takovému myšlení vedeni už na školách, tak proč k němu nejsou vedeny i porodní asistentky a ostatní zdravotníci? Myslím si, že by se tu měly změnit nejen kompetence sester a porodních asistentek, ale především by se měl změnit systém výuky na vysokých školách a také zákony. Protože to, jak jsou teď napsané, vede k tomu, že když v nich není jasně dáno, co smíme a co ne, lékaři nás k práci nepustí, i když na ni máme kvalifikaci.

Pak jste začal pracovat ve VFN v Praze?

Pracoval jsem jako zdravotní bratr, ale bylo mi řečeno, že mám povolení jen na to, abych tu pracoval jako porodní asistent, a že porušuji zákon, tak jsem si okamžitě začal hledat nové místo a nastoupil jsem jako porodní asistent ve Všeobecné fakultní nemocnici v Praze, kde jsem pracoval na ultrazvukovém oddělení.

Jak na vás reagovali v nemocnici kolegové a pacienti?

Když jsem nastupoval do VFN, tak mě vedoucí uvedl tak, že přijde někdo, kdo není ani lékař, ani porodní asistent. Bylo vidět, že kolegové jsou ze mě v rozpacích, protože nevěděli, co jsem vlastně zač, jestli umím pořádně česky, nebo jestli se mnou nemají mluvit raději anglicky. Nikdo se se mnou nechtěl moc zabývat, protože co kdybych náhodou pořádně nerozuměl a oni se mnou jen ztráceli čas? Ale nakonec se to nějak ustálilo. Pacientky mě většinou oslovovaly „pane doktore“, tak jsem jim říkal, že jsem porodní asistent. Nikdy jsem se však nesetkal s tím, že by mě některá pacientka odmítla, že by nechtěla, abych ji vyšetřoval. Někdy nechtěly vyloženě, aby je vyšetřoval muž, takže jsme odešli i s lékařem a pacientka zůstala sama s lékařkou nebo s porodní asistentkou.

Jací jsou Češi podle vás?

Stejní lidé jako všude jinde. Setkal jsem se s lidmi otevřenými, přátelskými, milými a ochotnými kdykoli pomoct, ale setkal jsem se také s rasismem, diskriminací, například proto, že neumím dostatečně česky, nebo s označením, to je „ten indián“, což je pro nás velká urážka. Je to zkrátka různé. čeština je krásný, ale velice těžký jazyk a já i po jedenácti letech mám občas problém vyjádřit přesně své myšlenky. Musím hledat jiná slova, abych to opsal, a například dodnes špatně skloňuji některá slova, v čemž mě už opravují i mé děti.

Chtěl byste se vrátit do Peru?

V Peru mám rodiče a sourozence, ale bylo by velice těžké se tam vrátit. Jednak tu mám rodinu, ženu a dvě děti, a za druhé, mám české občanství, a protože mezi Českou republikou a Peru neexistuje smlouva o dvojím občanství, musel jsem to peruánské vrátit. Ono to bylo dost nevýhodné mít peruánské občanství a žít tady. Když chce jet Evropan do Jižní Ameriky, stačí mu pas. Když se ale chce někdo z Jižní Ameriky pohybovat po Evropě, potřebuje spoustu papírů a měl by být pomalu milionář. Například když jsem ještě neměl české občanství, musel jsem každou chvíli jezdit do Prahy, protože velvyslanectví nemá žádné pobočky. A když byly volby, které jsou v Peru povinné a které se konají jen v neděli, musel jsem celý den cestovat do Prahy, abych pět minut volil, a pak jet zase zpátky na Moravu. Jednou jsem volit nešel a platil jsem 100 eur pokuty, takže takhle je to výhodnější.

Máte nějaké své životní krédo a přání do budoucna?

Přál bych si, abychom byli já i moje rodina zdraví. A co se týče kréda, tak v Peru stejně jako všude jinde na světě platí zásada „především neubližovat“, a tou se musíme řídit.

---

k věci

→ Kdo je Miguel Jara Riojas

Devětatřicetiletý Miguel Jara Riojas se narodil v Limě, hlavním městě Peru. Zde vystudoval lékařskou fakultu na Národní univerzitě San Marcos, která byla postavena roku 1551 a která patří mezi nejstarší fungující univerzity na světě. Miguel Jara vystudoval obor porodnictví a poté pracoval rok jako porodní asistent v oblasti Apurimac ve zdravotnickém zařízení v Chuquibambilla. Rok a půl pak pracoval v oblastech Curpahuasi a Vilcabamba. Poté odjel i s manželkou, rodačkou z Moravy, do ČR. Neznalý češtiny pracoval nejprve ve slévárně a po večerech se učil česky. Vystřídal mnoho zaměstnání, živil se mimo jiné jako zahradník, ošetřovatel v sociálních službách či jako učitel španělštiny. Po několika letech získal nejen české státní občanství, ale byl mu i uznán titul porodní asistent a získal registraci jako porodní asistent. Na této pozici dnes pracuje v brněnské klinice Reprofit International, která se zabývá asistovanou reprodukcí. Je ženatý, má dvě děti.

Magda Hettnerová

foto: Anna Chrzová, Magda Hettnerová, Profimedia

 

• tisk
• předplatit si