Pijavice - malí léčitelé, které znala i Kleopatra

Pouštění žilou, stejně jako sázení baněk, jsou metody, které provázejí člověka už od nepaměti. Odebírání určitého množství krve za účelem léčby nebo prevence onemocnění bylo založeno na starověké lékařské teorii, podle níž tvořila krev společně s dalšími tekutinami systém čtyř základních šťáv.

Chirurgická pravidla pro pouštění žilou zůstala po staletí v podstatě beze změny. Snaha nalézt co nejvhodnější místo pro zásah se však stala předmětem sporů mezi lékaři. Názory se lišily v tom, zda je lépe pouštět žilou co nejblíže nemocnému místu nebo naopak, vedly se spory i o množství odebrané krve a o frekvenci zákroků. Mnohem bezpečnějším způsobem vypouštění krve bylo přikládání pijavic. Nejstarší zmínka o něm sahá až 3000 let zpátky k egyptské hrobce faraona 18. dynastie. Zmiňována je i lékaři ve starém Římě (např. Galén) stejně jako ve východní medicíně. Pijavice se používaly nejen k lékařským účelům, ale i například k hubnutí. Traduje se, že egyptské královně Kleopatře pomohla léčba pomocí pijavic otěhotnět.

Léčba, při níž je pijavka lékařská (Hirudo medicinalis) přikládána na specifická místa na lidském těle, se nazývá hirudoterapie a je využívána dodnes. Pijavic, které se coby ektoparaziti živí krví, je u nás šest druhů. Jeden saje na vodních ptácích, čtyři na rybách a jeden na savcích. Lékařské pijavice se dnes v přírodě prakticky nevyskytují. Pijavka lékařská je hermafrodit. Saje jednou za půl roku a v přírodě se může dožívat až pěti let. Bez potravy vydrží jeden až dva roky. Její hmotnost se pohybuje od jednoho do dvou gramů a po nasycení od 10 do 15 g. A protože se léčba pomocí pijavic vrací v posledních letech nejen jako tradiční lidový způsob léčby, ale je využívána i na odborných lékařských pracovištích, podívejte se, jak se tato metoda učila v roce 1946 a co o ní říkala učebnice Ošetřovatelská technika.

„Místo, kde se mají přisáti, se očistí teplou vodou. Je důležité míti na paměti, že neužíváme při očistě ani mýdla, ani desinfekčních prostředků, neboť na takto očištěném místě se pijavice nepřisaje,“ začíná svůj výklad autorka publikace. „Poté vyjmeme pijavku ze skleněné nádoby naplněné vodou, ve které se po dobu, co nesají krev, uchovávají na tmavším místě o stálé teplotě, a vložíme ji do zkumavky nebo do větší nádobky, kterou částečně vyplníme vatou. Aby se pijavka nedotýkala nemocného, můžeme mu položiti na kůži kousek mulu s otvorem na místě, kde si přejeme, aby se pijavka přisála. Zkumavku s pijavkou překlopíme nad příslušným místem a čekáme na její přisátí. Pokud se pijavka z nějakého nám neznámého důvodu nechce přisáti, můžeme ono místo potřít slazenou vodou, slazeným mlékem nebo poškrábat sterilní jehlou, aby vytryskla kapka krve. Poté se jistě pokus podaří. Takto postupujeme i u dalších pijavek. Nemocný má možnost sledovat, jak roste před očima a plní se jeho vlastní krví. Když se dosti nasaje – přibližná doba sání je 15–20 minut (vysaje 6–10 g krve), sama odpadne. Kdybychom ji násilím odtrhovali, mohli bychom nemocného poraniti. Chceme-li, aby se pustila, stačí posypat její ústní konec solí. Po odpadnutí pijavky nemocný obyčejně nějakou dobu ještě krvácí. Místo přisání ošetříme jako vpich po injekci přiložením sterilního chomáčku mulu, který připevníme náplastí nebo obinadlem.“ „Přikládáme-li pijavici v blízkosti tělesných dutin (ucho, pochva), nesmíme se od nemocného vzdáliti, aby se pijavka do nich nedostala,“ nabádá k ostražitosti autorka. „Chceme-li pijavku použít podruhé, ne dříve než za 4–6 měsíců, posypeme ji trochou soli, aby pustila nasátou krev, nebo z ní krev vytlačujeme prsty odzadu kupředu hned po nasátí. Nevýhodou pijavek je, že se vůbec nedají desinfikovat. Proto je lépe užít každé jen jednou. Při prvním sání je pijavka také čilejší. V nemocnicích jsou uchovávány v čisté vodě ve skleněné nebo majolikové nádobce a jedenkrát za týden je důležité jim vyměnit vodu.“

je, že se vůbec nedají desinfikovat. proto je lépe užít každé jen jednou. při prvním sání je pijavka také čilejší. v nemocnicích jsou uchovávány v čisté vodě ve skleněné nebo majolikové ná- dobce a jedenkrát za týden je důležité jim vyměnit vodu.“

---

Pijavky lékařské se osvědčily při těchto chorobách:

→ různá onemocnění srdce, regulace vysokého krevního tlaku, zanesení karotid;

→ křečovéžíly, tromboflebitida, bércové vředy;

→ diabetická noha, počínající gangréna – zlepšení mikrocirkulace, protizánětlivý účinek, dochází k rozpouštění koagulantů v cévním systému, anestezie okolí;

→ antibiotická léčba – zlepšení transferu antibiotik do postižených tkání;

→ bronchitida, bronchiální astma;

→ glaukom, při zánětlivých onemocněních očí;

→ chronická hepatitida, cirhóza jater;

→ žaludeční vředy, zánět slinivky břišní, chronická zácpa;

→ onemocnění imunitního systému s kožními projevy (psoriáza, ekzémy);

→ gynekologická onemocnění (zánět vaječníků, dělohy, neplodnost – i u mužů);

→ zbytnění prostaty, hemeroidy;

→ krevní podlitiny, otoky, traumata, zlomeniny;

→ bolesti zad a kloubů, revmatoidní artritida, artróza, osteochondróza, při zánětech svalů;

→ mikrochirurgie, plastická chirurgie, špatně se hojící rány;

→ bolesti hlavy, nespavost, migrény, epilepsie, závratě, neurózy, při zánětech vnitřního ucha;

→ detoxikace organismu, zvýšení pocitu vitality.

---

k věci

→ Jak pijavice léčí

Pijavka lékařská vypouští do těla více než sto léčebných látek. Dnes se jich užívá převážně pro hirudin – látku podobnou heparinu, která je obsažena v slinných žlázách pijavice a která dokáže ředit krev, vypouští ale také analgetika, vazodilantancia, látky s antibiotickými účinky, antihistaminika a spoustu dalších látek, které mají léčebný účinek.

 

• tisk
• předplatit si